Česká Skalice - Mezi druhy , které pravidelně obohacují poněkud chudší zimní ptačí nabídku, patří ne příliš známý zpěvný pták – sněhule severní (Plectrophenax nivalis). Tento obyvatel nejseverněji položených částí Evropy, Asie a Ameriky se u nás objevuje poměrně pravidelně počátkem listopadu, výjimečně již koncem října a opouští nás většinou do půlky března, zcela výjimečně o něco později. Sněhule severní je blízce příbuzná se strnady, se kterými vytváří společnou čeleď, ale vzhledem k některým odlišnostem je zoologicky řazena do samostatného rodu. Vytváří jediný druh, který se ještě dále dělí na několik zeměpisných poddruhů (subspecií). Ptáci se kterými se setkáváme u nás patří k poddruhu S. s. arktická (P. n. nivalis).

Sněhule je držitelkou jednoho zajímavého prvenství – je totiž nejseverněji hnízdícím příslušníkem řádu pěvců. Jejím hnízdištěm je kamenitá tundra a skalnaté břehy severských řek i mořských pobřeží. U nás ji můžeme zastihnout na otevřených místech, kde vyhledává semena různých plevelů a trav. Jak jsem se osobně mnohokrát přesvědčil, tak tento velmi pohledný pták není mezi laickou veřejností příliš znám. Asi je to tím, že nezalétá do měst a do zahrad na krmítka a zdržuje se spíše na odlehlých místech.

Sněhule patří k druhům, které pravidelně téměř každou zimu pozorujeme v nejbližším okolí přehrady Rozkoš. První příslušníky tohoto druhu vyhlížíme počátkem listopadu, ale existuje i několik údajů z konce října, nejčasnější z 20. 10. 1968 (Žďárek). V posledních pěti letech jsem nejčasnější výskyt zaznamenal 1. 11. 2007 (3 ex). Jak jsem již výše uvedl, tak ptáci lokalitu opouštějí nejčastěji do poloviny března, ale několik údajů je i poslední březnové dekády, například mé pozorování z 22. 3. 2008 (1 samec).

Na Rozkoši se sněhule nejčastěji zdržují na kamenných náspech, kde se čile proplétají mezi balvany a hledají semena, ale také bývají často zastiženy na rovných bahnitých plochách, kde pátrají po větrem zaváté potravě.

Počty sněhulí, které nás navštěvují se v žádném případě nemohou srovnávat s počty dalšího severského hosta - brkoslava severního (Bombycilla garrulus), který se v některých letech vyskytuje v počtech, jdoucích řádově do stovek až tisíců jedinců. Počty sněhulí jsou výrazně skromnější. Velmi často bývají pozorováni jedinci, ale nejčastěji skupinky do 5 ex. Početnější hejnka nejsou v posledních letech příliš častá. Největší hejno, které jsem v posledních letech pozoroval čítalo 18 ex. (29 – 31. 12. 2008). Větší hejna byla pozorována v minulosti, a to často jen při přeletu (například asi 80 ex dne 12. 1. 1974).

Pro svoji relativní krotkost patří sněhule mezi druhy, jejichž pozorování si je možné patřičně vychutnat. Pokud se k nim přibližujeme pomalu a bez prudkých pohybů, můžeme si je prohlížet i ze vzdálenosti několika málo kroků. Běžně se stává, že si sněhule prohlédnu, vyfotografuji a opustím je, aniž bych je vůbec vyplašil.

Jako v předchozích letech, tak i v letošní zimě sněhule nezklamaly a na přehradu Rozkoš dorazily v očekávané době. První hejnko 10 ex jsem pozoroval 5. 11. 2009 a od té doby se s nimi setkávám při většině návštěv lokality, ale již jen v počtu 1 – 3 ex. Doufám, že jejich počet ještě vzroste a budou mi zde dělat společnost až do začátku jara.

Jaroslav Vaněk

O sněhulích na Rozkoši viz rovněž loňský článek Pavla Žďárka zde na webu.

Použitá literatura :
Fauna ČSSR – Ptáci 3/II. Academia 1983
Ptactvo údolní nádrže Rozkoš, Pavel Žďárek. Sborník VČP ČSO č. 9/1987