Do bratislavské zoo jsem se podíval v srpnu 2008. Slovensko není zrovna typickou velmocí zoologických zahrad, o čemž svědčí i fakt, že na celý stát najdete pouze pět zoologických zahrad (tj. třetinu toho, co má v současné době ČR; mimo Bratislavy to jsou ještě Bojnice, Košice, Spišská Nová Ves a nedávno otevřený Stropkov). Zoo v Bratislavě je velmi rozporuplným místem. Najít ji je bez přesné mapy poněkud problém, protože propagace i značení je zde na bodě mrazu.

Po příjezdu na parkoviště není moc kde zaparkovat, protože kapacita parkovacích míst je tak max. 200 vozů, a to jsme se ještě museli prát o poslední místa se zaměstnanci budovy Slovenské televize, která sídlí vedle. Vstupné je na slovenské poměry relativně vysoké – 130 Sk. U vchodu mne naštěstí nečekala žádná protivná "atraktivní" blondýna (daň moderních zoologických zahrad), ale krásná venkovská babička s milým slovenským úsměvem.

Ptačích expozic není v zoo přespříliš, takže tato reference bude poněkud kratší. Kousek od vchodu se za starými, stísněnými výběhy hnědých medvědů (Ursus arctos) rozkládá zastíněná lesní expozice s několika emu (Dromaius novaehollandiae). Po projití kolem nových obstojných výběhů šelem se po mé pravé ruce objevil rozlehlý oplocený prostor s asi třičtvrtěmetrovými kopřivami, ve kterých jsem jen náhodou objevil pár jeřábů královských (Balearica regulorum), kteří zde neměli cedulku. O kus dál seděl ve slušivém výběhu marabu africký (Leptoptilos crumeniferus). Vím, co takový marabu umí, když se rozzlobí, takže mě zarazil velmi nízký ohradník (nejspíš se i tak nevrlé zvíře, jako je marabu dá s trochou snahy dobře vychovat). Za expozicí mývalů dělal v jedné z ptačích voliér společnost mladý racek stříbřitý (Larus argentatus; asi nějaký handicap) hejnu ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus), rudých (Eudocimus ruber) a několika kolpíkům africkým (Platalea alba). Posléze jsem se vyšplhal špatně upravenou prašnou stezkou do horní části zoo, kde se měly nacházet výběhy stepních druhů zvířat. Spolu s antilopami měl prostor sdílet pštros dvouprstý (Struthio camelus), kterého jsem v jeho expozici nenašel. V křoví se mihnul kohout páva korunkatého (Pavo cristatus). Prošel jsem okolo přestárlých kotců vlků a hyen a výběhů s dvojicí krásných plyšových koťat geparda, až se přede mnou objevil rozlehlý výběh pro nandu pampové (Rhea americana) a mary stepní (Dolichotis patagonum). Tady se jim na obrovské travnaté ploše muselo opravdu dobře dařit. Okolo výběhů nosorožců jsem se ubíral druhou stranou cestou opět dolů, do spodní části zoo. Poblíž Dinoparku jsem našel kolekci voliér osazenou osmi druhy papoušků: ary vojenské (Ara militaris), andulky vlnkované (Melopsittacus undulatus), papoušky červenokřídlé (Aprosmictus erythropterus), královské (Alisterus scapularis), nádherné (Polytelis swainsonii), amazoňany oranžovokřídlé (Amazona amazonica), kakadu naholící (Cacatua sanguinea) a šalamounské (Cacatua ducorpsii). Fotit se díky mřížím příliš bohužel nedali.

Na zpáteční cestě potkal výběh s čápy bílými (Ciconia ciconia). V odlehlé lesní části stála poblíž výběhů kopytníků osamělá voliéra pro korely chocholaté (Nymphicus hollandicus). S chovatelskou formou hrdliček chechtavých (Streptopelia roseogrisea) měli sdílet další klec kousek od výběhu Převalského koní (Equus przewalskii), bažanti zlatí (Chrysolophus pictus), ale v expozici jsem žádný nebyl. Malým faux pais byla cedulka pod jmenovkou hrdliček chechtavých, která hlásala "sponzorem hrdličky zahradní je...". To už jsem se ale pomaličku ubíral zpátky do centra zoo, kde mě čekal veliký výběh vodních ptáků. V něm se krmilo malé hejno plameňáků starosvětských (Phoenicopterus ruber). Vedle stála nehybně volavka popelavá (Ardea cinerea) a spící husici rezavou (Tadorna ferruginea) jsem zahlédl jen z dálky. Odrostlý teenager labutě velké (Cygnus olor) si rovnal jedno peříčko za druhým. Voda ve druhé vodní expozici měla od řas barvu jasné fermežové zeleně. Zpoza lemuřího domečku vyplavalo hejno husí velkých (Anser anser), které se přišly podívat, jestli nepřemůžu zákaz krmení zvířat a přece jen jim něco nehodím. Na břehu odpočívali čtyři pelikáni bílí (Pelecanus onocrotalus). Jak jsem zpětně zjistil podle seznamu druhů, několik běžněji chovaných druhů vrubozobých a papoušků jsem v parku nedohledal.

Celkový dojem, který jsem ze zoo měl, nebyl přese všechny připomínky, kterých by byl asi dlouhý seznam, negativní. Park není v příliš dobrém stavu, za což evidentně může nedostatek financí. Je těžké říct, jestli na jeho rekonstrukci nemá město zájem, ale pravdou je, že novými expozicemi se tu evidentně šetří. Expoziční úroveň je dost variabilní – od malých a stísněných klecí a dvorečků pro malé šelmy až po obrovské prostorné výběhy pro kopytníky, nové výběhy pro velké kočky a nový pavilon opic. Navzdory tomu mi nepřipadlo, že by se zvířata v expozicích cítila nějak obzvlášť nespokojeně, což možná jen podtrhuje domácí poklidnou atmosféru celého zařízení. Co mě dost překvapilo, je veliký prostorový potenciál, který zahrada má. Terén je zde velmi podobný jako v Praze – část je kopcovitá, zalesněná a část rovinatá, což je pro tvorbu správné heterogenní zoologické zahrady jako dělané. Když se vyškrábete do horní části zoo, otevře se před vámi hezké panorama Bratislavy. Kdyby se našel finanční zdroj, který by poskytnul tu správnou dotaci, mohl by zde vyrůst obstojný park, který by konkuroval ostatním evropským zoo. Avšak namísto něj byly peníze zainvestovány do výstavby Dinoparku, který se sem příliš stylisticky nehodí... Co se druhového složení týče, mezi ptáky jsem nenašel veliké "špeky". Mají pár druhů zajímavých savců. Mně se nejvíc líbil výstavní mohutný bílý lev.

Sečteno a podtrženo, bratislavská zoo je takovým příjemným oddychovým místem, kam se zjevně nechodí toliko za zvířaty, ale spíše za odpočinkem. Celé zařízení mi přijde spíše jako přerostlá kombinace zookoutku, hospodářského stavení a parčíku s dětským hřištěm, která je ideální pro maminky, které chtějí jít na odpoledne s dítětem ven. Docela dobře si dokážu představit, že by tuto funkci měla plnit i do budoucna, aniž by přitom sklouzla k přílišné komerční kýčovitosti, do které se jiné evropské zooparky střemhlavě ženou za asistence amerikanistických prvků. Avšak i přesto si myslím, že by město mohlo vyšetřit těch pár desítek tisíc alespoň na opravu toho nejnutnějšího (jako je třeba natření rezavých mříží tygří klece, položení asfaltu na cestičku do horní části zoo, vysekání kopřiv ve výběhu jeřábů atp.).

Na závěr bych chtěl apelovat na všechny, kteří mají chuť jakkoliv se finančně podílet na sponzoringu zoologických zahrad (ať už formou přímých dotací či adopcí atp.), aby tak činili tam, kde je to opravdu zapotřebí. Myslím si, že bratislavská zoo by vaši finanční injekci určitě ocenila. Nezbývá než dodat, že si budu jen tajně přát, že se najde sponzor, který pomůže park trochu zrenovovat. V dnešní době, kdy se i dary a dotace dají odepsat z daní, by to přece nemělo být už nic tak těžkého. Pokud chcete vidět kompletní fotodokumentaci z mé exkurze, najdete ji na zde. Příjemnou zábavu a nashledanou za měsíc.

Petr Suvorov