Keoladeo – indický ptačí ráj |

Alexandr malý (Psittacula krameri) – Indie, 2007 (foto: V. Lemberk)

Národní park Keoladeo v indickém svazovém státě Rádžastán je na cedulích a prospektech vždy označován jako „Keoladeo bird paradise“. Takový honosný název určitě v „indických poměrech“ vyvolává pochybnosti o dostatku soudnosti místních ochranářů a rozhodně zavání snahou přilákat co nejvíce zahraničních návštěvníků (zejména těch s naditými peněženkami). Skutečnost však ráj plný ptáků a ostatní divoké zvěře rozhodně připomíná.

Měl jsem možnost toto území ležící asi 200 km jižně od hlavního města Delhi navštívit dvakrát v odstupu pěti let. Zatímco návštěva první byla načasována do období soustředění zimujících ptáků, podruhé jsem v Keoladeu působil v době vrcholícího hnízdění.

Sup indický (Gyps indicus) – Indie; 1997 (V. Lemberk)

Keoladeo, místně také zvané Ghana, leží u města Bharatpur asi 50 km západně od Agry. Jedná se o rozsáhlou terénní depresi v nadmořské výšce přibližně 370 metrů. Na ploše 29 km2 je soustředěna pestrá mozaika biotopů s převahou mokřadních stanovišť. Savana přechází ve vlhký opadavý les a posléze v rozsáhlou soustavu jezer, kanálů, močálů a mokrých luk, které střídají suché pastviny s pasoucím se skotem. Území je chráněno od roku 1899, kdy zde maharádža Kisana Singha zřídil soukromou rezervaci, ve které lovil vodní ptactvo a velké savce. Maharádža zde v močálovitém terénu dal pro ptáky vybudovat soustavu nádrží, do kterých přivedl vodu z řeky Yamuny. Roku 1956 deklaroval ochranu území indický stát, od roku 1981 je Keoladeo národním parkem. Zjištěno zde bylo 376 druhů ptáků, přičemž 132 druhů pravidelně hnízdí v množství jen těžko představitelném.

Při mé první návštěvě v listopadu 1997 na mne asi nejvíce zapůsobila tisícová hejna vodních ptáků, především čápů nesytů indomalajských (Mycteria leucocephala), zejozobů asijských (Anastomus oscitans), ibisů černohlavých (Threskiornis melanocephalus), kolpíků bílých (Platalea leucorodia), pisil čáponohých (Himantopus himantopus), volavek stříbřitých (Egretta garzetta), v. bílých (E. alba) a v. prostředních (Mesophoyx intermedia). Drobné rybky ve vodách jezer lovili spolu s ledňáčky hnědohlavými (Halcyon smyrnensis) také početní kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo), k. menší (P. niger), k. indomalajští (P. fuscicollis) a nápadné dlouhokrké anhingy rezavé (Anhinga melanogaster). Nad vší tou opeřenou spoustou kroužili všudypřítomní supi indičtí (Gyps indicus) a jako okrasa pro oči desítek „birdwatcherů“ z celého světa poletovali přímo nad cestou mandelíci indičtí (Coracias benghalensis), vlhy východní (Merops orientalis) a zoborožci klínoocasí (Ocyceros birostris).

Nesyt indomalajský (Mycteria leucocephala) – Indie; 2002 (V. Lemberk)

Protože Keoladeo je významným zimovištěm jednoho z nejvzácnějších ptačích druhů světa jeřába bílého (Grus leucogeranus), pozorovat tohoto krasavce bylo jedním z hlavních cílů mé cesty. Jeho početnost je v současnosti odhadována již na 3000 exemplářů, ale ještě před pár lety se mluvilo o světové populaci s početností o řád nižší. Jeřáb bílý hnízdí v tundře východní Sibiře a u polárního Uralu, takže cestou na zimoviště musí mimo mnoha tisíc kilometrů vzdálenosti překonat i hřebeny Himálaje. Několik exemplářů jsem pozoroval z nevelké vzdálenosti v sušších částech Keoladea. O nesmírné vzácnosti svědčí mj. fakt, že všichni pozorovaní jeřábi bílí byli „důkladně“ označeni vždy pěti barevnými a hliníkovými kroužky (!).

Druhá návštěva koncem července 2002 byla načasována do monzunového období, kdy zde v důsledku vysokých srážek začíná nejzelenější část roku. Většina ptačích druhů ji využívá k reprodukci, protože pouze v tuto dobu má šanci k nalezení dostatku potravy pro vykrmení mláďat. Bohužel toho roku monzun vůbec nepřišel a přestože mělo pršet již šest týdnů, nespadla ani kapka. Keoladeo jsem vůbec nepoznával – tam, kde se před pěti lety rozlévala jezera plná ptáků, bylo vysušené rozpraskané bahno se stovkami mrtvých vodních želv. Osamělé akácie (Acacia nilotica) netížily tisíce hnízd velkých čápů, kormoránů a volavek, ale jen tu a tam ojedinělý pár postával na hnízdě s mláďaty. První dojem nebyl nikterak veselý.

Slípka modrá (Porphyrio porphyrio) – Inide, 2002 (V. Lemberk)

Po podrobnějším průzkumu jsem však objevil dvě větší louže, které v období vrcholícího sucha uchovávaly zbytky vody a k nimž se soustředila většina opeřenců. Nejpočetnější byla hejna slípek modrých (Porphyrio porphyrio), husiček malých (Dendrocygna javanica), volavek hnědohřbetých (Ardeola grayi), v. rusohlavých (Bubulcus ibis) a také výše zmíněných druhů kormoránů. Pouze ojediněle jsem tu zaznamenal tři páry pižmovek hřebenatých (Sarkidiornis melanotos), jejichž samci mají zvláštní výrůstky na horní čelisti zobáku. Vědomi si své velikosti a krásy kráčeli
důstojně mělkou vodou čápi černokrcí (Ephippiorhynchus asiaticus). Hmyz na okolním vyschlém dně lovili čápi bělokrcí (Ciconia episcopus), ale také několik kukaček vraních (Centropus sinensis), ťuhýků indických (Lanius vittatus) a mandelíků indických. Přímo z vodní hladiny sbíraly hmyz asi dvě desítky vlh modroocasých (Merops philippinus). Nejimpozantnějším dojmem působilo však několik párů vskutku velkých jeřábů antigoniných (Grus antigone) hledajících vždy ve dvojicích potravu u vody i ve vyprahlé savaně. Množství uhynulých vodních želv a ryb přilákalo desítky supů mrchožravých (Neophron percnopterus) a také několik vzácných marabu větších (Leptoptilos dubius).

sup mrchožravý (Neophron percnopterus) – Indie; 2002 (V. Lemberk)

Katastrofální sucha, která nikdo z místních nepamatoval, způsobila, že vodní ptáci nejen že nezahnízdili, ale ani tu pro nedostatek potravy nebyli. Podle oficiálních materiálů správy národního parku v Keoladeu obvykle hnízdí asi 12000 párů velkých druhů ptáků, k nejpočetnějším patří kolonie nesytů indomalajských (asi 2000 párů), ibisů černohlavých, zejozobů asijských, kolpíků bílých, několika druhů volavek, anhing rezavých a kormoránů. V menším množství zde hnízdí i pelikáni skvrnozobí, čápi černokrcí, marabu větší, ostnáci a mnoho druhů vrubozobých. V roce 2002 však bylo vše jinak…

Pozorování zvířat má v Keoladeu jednu nespornou výhodu. Vstup (cca 120 Kč/os./den) je povolen totiž jen s vypůjčeným bicyklem (20 Kč/den), což umožňuje v Indii nebývale velkou svobodu pohybu v rámci dobře udržovaných cest. Případným návštěvníkům bych doporučil spíše období zimní (listopad – březen), kdy je tu klima mnohem snesitelnější než 45°C v létě. Ubytovat se lze nedaleko vchodu do parku na okraji Bharatpuru v několika rodinných guest housech (např. Kiran g. h.), půjčené kolo lze využít i na okružní jízdu kolem národního parku po indickém venkově (počet pozorovaných druhů ptáků tak rozšíříte určitě o další desítky).

Vladimír Lemberk