Na východní tahové cestě |

Husice rezavá (Tadorna feruginnea) – Turecko (foto: L. Praus)

Kroužkování ptáků v severovýchodním Turecku

Územím Malé Asie probíhá hlavní tahový koridor pro ptačí migranty z velké části střední a východní Evropy. Každým rokem na podzim míří k Bosporu, nebo ke kaňonu řeky Čoruh nejen milionové ptačí zástupy, ale i stovky birdwatcherů ze všech koutů světa. I proto se může jevit poněkud překvapivou informace, že v celém sedmdesátimilionovém Turecku působí v roce 2009 pouze 8 licensovaných kroužkovatelů. Ornitologický výzkum je tu stále závislý na pomoci ze zahraničí. To se netýká pouze finanční stránky, ale i lidských zdrojů.

Nejinak je tomu i na severovýchodě země v okolí města Kars. O ochranu místní přírody se tu snaží především nevládní organizace Kuzey Doga (doslovně přeloženo Severní příroda), kterou založili studenti zoologie z místní univerzity.
V posledních třech letech se jim díky finanční podpoře z Velké Británie podařilo vybudovat dvě kroužkovací základny-jednu u řeky Aras a druhou u jezera Kuyucuk (výslovnost Kujdžuk). Obě základny se nachází jen několik kilometrů od zatím nepropustně uzavřených arménských hranic.
Společnost Kuzey Doga se nezabývá pouze ornitologickým průzkumem, dále se snaží rozvíjet i osvětu v ochraně přírody u venkovského obyvatelstva, v Karsu probíhají každý rok kurzy kreslení planých rostlin a ptáků, v místních lesích začíná i monitoring velkých šelem pomocí fotopastí. Největší díl práce ale stejně jako u nás zabírá shánění financí, dobrovolníků a lobování ve věci ochrany přírody u samosprávy a všudypřítomné armády.

Volavka vlasatá (Ardeola ralloides) – Turecko (foto: L. Praus)

O profesionalitě a nadšení místních ochranářů vypovídají i jejich kvalitně vedené dvojjazyčné internernetové stránky, které nalezneme na adrese www.kuzeydoga.org. Právě na tento web jsem čirou náhodou narazil v červnu při brouzdání po internetu. Ihned mě zaujala nabídka možnosti dobrovolnického pobytu na jejich kroužkovacích základnách u řeky Aras a jezera Kuyucuk. Zatím mají Turci stále velký problém zajistit licensované kroužkovatele na celou sezónu. Na obou místech se kroužkuje na jaře (15.3.-30.5.) a na podzim (15.8.-31.10.). U řeky Aras probíhají denní odchyty (na podzim od 5.00 do 20.00), u jezera Kuyucuk je výzkum zaměřen hlavně na protahující bahňáky, proto jsou zde sítě nataženy přes noc (na podzim od 18.00 do 9.00). Zájemci, kteří se zde mohou zdržet alespoň měsíc mají plně hrazen pobyt a veškerou stravu (kterou vaří místní pomocníci nebo vesničané).
Příliš dlouho jsem nad touto lákavou možností neváhal, vyměnil si s Turky několik e-mailů, a domluvil měsíční pobyt od 15.8. do 15.9. u jezera Kuyucuk. Do Turecka jsme se nakonec vypravili dva, přidal se ke mně ještě kamarád Jindra Sedláček, zkušený kroužkovatel.
Do Karsu jsou to od nás únavné tři dny v autobuse, krajina se cestou krabatí a usychá, přibývá ovcí a krav, na drátech elektrického vedení počítáme první desítky mandelíků hajních (Coracias garrulus).
V Karsu na nádraží si nás podle plánu vyzvedává autem 15.8. koordinátor projektů Önder Cirik. Jeho angličtina je výborná, ale to je v Turecku spíše výjimka. Ostatní Turci, včetně vysokoškoláků, které jsme poznali, hovoří pouze velmi lámaně, což nám ale docela vyhovuje, nejsme na tom o mnoho lépe. Od Öndera se dozvídáme, že ještě nejsou vyřízená všechna povolení k odchytu u jezera Kuyucuk a proto budeme několik dní kroužkovat na stanici Aras. Tato informace nám ale vůbec nevadí, spíše naopak, alespoň poznáme více místních, pro nás exotických, biotopů a ptačích druhů. V Karsu zůstáváme přes noc v sídle organizace, které slouží zároveň jako byt pro místní ochranáře. Interiér připomíná vysokoškolské koleje, cítíme se tu jako doma. Máme tu k dispozici i počítač s internetem. Začíná to vcelku dobře.

Rybák bělokřídlý (Chlidonias leicopterus) – Turecko (foto: L. Praus)

Pelikáni bílí (Pelecanus onocrolatus) – Turecko (foto: L. Praus)

Nazítří nás Önder odváží k řece Aras, připojují se k nám tři studentky veteriny z Istanbulu, které nám budou připravovat snídaně a obědy a pomáhat vytahovat ptáky ze sítí.

Krajina kolem řeky Aras je vyprahlá. Červené rozeklané skály nás ujišťují o tom, že jsme uprostřed divokého Kurdistánu. O to kontrastněji působí svěží zeleň vrbiček, rákosu a sítin v bezprostředním okolí řeky. Skutečná oáza uprostřed pouště.
Na kroužkovací základně, kterou tvoří vysloužilá maringotka, nás vítá osmý turecký kroužkovatel Sedat Inak. Shromažďuje zde data na svou dizertační práci o migraci ptáků kaňonem řeky Aras. Seznamuje nás s chodem stanice, typy kroužků (nesou na sobě nápis ANK-TURKEY a jsou polské výroby, stejně jako většina našich), a sběrem biometrických dat. U všech ptáků se klasicky měří délka křídla, ocasu, u pěvců se poznamenává i křídelní formule a tučnost. Všichni ptáci se váží a u většiny se odebírá krev, která se odváží do laboratoře na testování přítomnosti virů ptačí chřipky. Kolem základny je nataženo asi 390 m sítí, kontroly jsou prováděny v hodinových intervalech.
Nocleh je zajištěn v malé chatce na okraji vesnice Yukari Civrikli, k dispozici je zde 5 lůžek a matrace ke spaní na zemi. Snídá a obědvá se přímo u maringotky, na večeři se chodí do jedné rodiny ve vesnici. Zahraniční dobrovolníci tak mají vzácnou možnost okusit pestrou domácí tureckou kuchyni.

Strnad zahradní (Emberiza hortulana) – Turecko (foto: L. Praus)

U řeky Aras jsme pobyli čtyři dny (16.-20.8.). Nejvíce ptáků se zde podle očekávání chytalo ráno asi do devíti hodin (průměrně jsme za den okroužkovali asi 60 jedinců). K našemu ne příliš velkému nadšení byli nejchytanějšími opeřenci obtížně rozlišitelní rákosníci zpěvní (Acrocephalus palustris) a obecní (Acrocephalus scirpaceus). Z čeledi pěnicovitých (Sylviidae) v síti skončilo také asi dvacet rákosníků velkých (Acrocephalus arundinaceus), deset rákosníků proužkovaných (Acrocephalus schoenobaenus), několik pěnic slavíkových (Sylvia borin), dvě pěnice vlašské (Sylvia nisoria) a pokřovní (Sylvia curruca), tři cvrčilky slavíkové (Locustella luscinioides) a jeden sedmihlásek šedý (Hippolais pallida). Dalším pro nás do této doby neznámým druhem byla zde hojně kroužkovaná cetie jižní (Cettia cetti) a jedna samice strnada černohlavého (Emberiza melanocephala). Mezi běžně chytané pěvce tu patřili i strnadi luční (Emberiza calandra), vlaštovky obecné (Hirundo rustica) a rodinky místních ťuhýků obecných (Lanius excubitor). V síti uvízli také vrabci polní (Passer montanus) a domácí (Passer domesticus), jeden mladý slavík tmavý (Luscinia luscinia) a sýkora koňadra (Parus major). Z nepěvců jsme kroužky nasadili dvěma mladým mandelíkům hajním (na topolech tu nocovalo kolem dvaceti jedinců), třem ledňáčkům říčním (Alcedo atthis), dvěma strakapoudům jižním (Dendrocopos syriacus) a dvěma krutihlavům obecným (Jynx torquilla). Dále se v sítích zamotalo po jedné kukačce obecné (Cuculus canorus), hrdličce divoké (Streptopelia turtur) a také jeden zbloudilý chřástal vodní (Rallus aquaticus). Mimo přímo odchycené druhy stojí za zmínku výskyt zde všude hojných ťuhýků menších (Lanius minor), volavek vlasatých (Ardeola ralloides) a stříbřitých (Egretta garzetta), kvakošů nočních (Nycticorax nycticorax) a bukáčků malých (Ixobrychus minutus). Každý večer tu lovila vlaštovky vyvedená rodinka ostřížů lesních (Falco subbuteo). Na štěrkových náplavech se dal často vyplašit i dytík úhorní (Burhinus oedicnemus).

Lyskonoh úzkozobý (Phalaropus lobatus) – Turecko (foto: L. Praus)

Kroužkovací terenní základna na jezeře Kuyucuk – Turecko (foto: L. Praus)

Čtyři dny u řeky Aras uběhly jako voda. 20.8. jsme se rozloučili se Sedatem a pomocnicemi a následoval přesun přes Kars k našemu konečnému cíly-jezeru Kuyucuk. Jedná se o zcela odlišný biotop, než který jsme poznali u řeky Aras. Kuyucuk je stepní jezero na náhorní plošině ve výši 1627 m n. m., jeho rozloha je asi 219 ha a v širém okolí se nenachází žádné stromy. V jezeře nežijí ryby, ale pouze obojživelníci. V zimě jsou tu běžné mrazy i kolem -40°C a jezero kompletně promrzá. Litorál je tvořen ostřicemi a sítinami, rákos se zde nevyskytuje. Od letošního roku bylo jezero přidáno na Ramsarský seznam celosvětově významných mokřadů, již několik let má statut globálně významného ptačího území..Dnes má rezervace dokonce vlastního strážce-místního vesničana, jehož hlavním úkolem je bránit pastvě krav v litorálu. Z ornitologického hlediska je nejvýznamnější výskyt husic rezavých (Tadorna feruginnea), kterých se zde po vyhnízdění shromažďuje až 20 000, což je 10-12 % světové populace. Ze zajímavějších druhů se zde dá zahlédnout například sup mrchožravý (Neophron percnopterus), kachnice bělohlavá (Oxyura leucocephala) nebo keptuška stepní (Vanellus gregarius).

Jespáček ploskozobý (Limicola falcinellus) – Turecko (foto: L. Praus)

Na jezeře se začalo kroužkovat teprve v roce 2008, nejspíš proto se nám za měsíc pobytu podařilo odchytit pouze 3 ptáky kroužkované v předchozích sezónách (zahraniční kroužkovanec nebyl odečten žádný). Skromné zázemí tvoří pouze malá chatka se dvěma palandami, vlastní kroužkování se odehrává ve starém vysloužilém karavanu. Přímo na místě není k dispozici elektřina ani voda. Veškeré potřebné komodity jsou dováženy z asi 2 km vzdálené vesnice Kuyucuk. Při našem pobytu bylo nataženo asi 180 metrů sítí. Noční kontroly probíhaly v 1,5 hodinových intervalech. U pěvců se opět mimo hmotnosti a délky křídla a ocasu zaznamenávají i údaje o tučnosti a křídelní formuli. U nepěvců se navíc oproti Arasu měřila i délka běháku a vzdálenost špičky zobáku od nozder a od opeření u kořene zobáku. Během našeho pobytu jsme měli vždy k dispozici minimálně dva pomocníky na kontroly sítí a přípravu jídla.
Za 30 dnů (21.8.-19.9.), které jsme zde strávili, jsme kroužky označili 1446 ptáků 48 druhů. Nepěvců jsme okroužkovali 25 druhů (n=426), pěvců pak 23 druhů (n=1020). Mezi první pětici nejpočetněji chytaných nepěvců patřil jespák malý (Calidris minuta; n=117), vodouš bahenní (Tringa glareola; n=107), jespák bojovný (Philomachus pugnax; n=49), bekasina otavní (Galinago galinago; n=37) a pisila čáponohá (Himantopus himantopus, n=19). U pěvců byl zdaleka nejpočetnějším druhem na lokalitě konipas luční (Motacilla flava; n=378), následován břehulí říční (Riparia riparia; n=246), špačkem obecným (Sturnus vulgaris; n=161), vlaštovkou obecnou (n=56) a rákosníkem proužkovaným (n=52). Z výčtu zajímavějších kroužkovaných nepěvců stojí dále za pozornost například volavka vlasatá (n=1); bukáček malý (n=2), čírka obecná (Anas crecca;n=2); husice rezavá (n=1), křepelka polní (Coturnix coturnix; n=3), chřástal kropenatý (Porzana porzana; n=11), kulík písečný (Charadrius hiaticula; n=6), jespák šedý (Calidris temminckii; n=18), jespák křivozobý (Calidris ferruginea; n=10), jespáček ploskozobý (Limicola falcinellus; n=14), lyskonoh úzkozobý (Phalaropus lobatus; n=1) a rybák bělokřídlý (Chlidonias leicopterus; n=4).
Z pro nás exotičtějších pěvců se chytli například konipasi citrónoví (Motacilla citreola; n=19), budníček žlutavý (Phylloscopus nitidus, n=1); lejsci malí (Ficedula parva; n=2), mladí špačci růžoví (Sturnus roseus; n=4), kteří tvořili společná hejna s mladými špačky obecnými nebo strnadi zahradní (Emberiza hortulana; n=2). Exotickou atmosféru místa pro nás navíc umocňovala trvalá přítomnost asi 8000 husic rezavých, 5 pelikánů bílých (Pelecanus onocrolatus), 15 kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a 30 ibisů hnědých (Plegadis falcinellus).
Celý náš pobyt i zpáteční cesta se obešly zcela bez komplikací. Turci byli velmi pohostinní a „balkánský“ chaos se po celou dobu držel v únosných mezích. Kroužkovací pobyt na hranicích Evropy a Asie mohu všem potencionálním zájemcům vřele doporučit.