Brochure ‘‘Birds of Landscape Park Kretinka valley’’ was published

20100118oSvitavsko – Member of our local branch MSc Jiri Mach published brochure about birds of ‘‘Landscape Park Kretinka valley’’ in fall 2009. This protected area is situated nearby Svitavy town. Author recorded occurence of 126 bird species, including 104 breeding species.

Neobvyklý host na „krmítku“

20100210aSmiřice – Bydlím v rodinném domku na okraji Smiřic. Jako každý rok, krmím i v letošní zimě na zahradě ptáky. Létají se jich k nám krmit desítky jedinců mnoha druhů. Na stromech mám rozvěšená krmítka se slunečnicí, jeřabiny a lůj. Kromě toho máme na zahradě jmelí. Záměrně jej seji na stromy v zahradě – hlavně proto, že se mi tato magická rostlina líbí, a také proto, že je to oblíbená vánoční rostlina. Naproti zahradě se jmelím na druhé straně domu máme také dub s ochmetem. Tyto cizopasné dřeviny jsou mým koníčkem a věnuji se jejich pěstování se vším všudy. Bobulky jmelí jsou ale také oblíbenou pochoutkou některých ptáků.

Celý článek →

Vyšla brožura „Ptactvo přírodního parku Údolí Křetínky“

20100118oSvitavsko – Na severovýchodním okraji malebné Českomoravské vrchoviny, v trojmezí krajů Pardubického, Jihomoravského a Vysočiny, se nachází čtyři přírodní parky. Jde o poměrně rozsáhlou komplexní oblast, kde předmětem ochrany je typický ráz prostředí s mozaikovitým střídáním lesů, polí, luk, pastvin a sídel člověka. Romantická kopcovitá krajina zde nabízí nepříliš kvapný způsob života bez přílišného vlivu lidské civilizace.

Reliéf jednoho z parků je výrazně ovlivněn řekou Křetínkou, zahlubenou do prastarých geologických vrstev. Mezi Poličskem a Svitavskem se tak na ploše 5570 hektarů rozprostírá na jihu Pardubického kraje přírodní park Údolí Křetínky.

Jeho intenzivnější poznávání v rámci nově vymezeného území nastalo od roku 1996, kdy byl park tehdejším Okresním úřadem ve Svitavách vyhlášen. K tomu měly sloužit mapovací průzkumy Libora Dvořáka a Zdeňka Vermouzka, provedené v roce 1997 se zaměřením na druhy ptáků v území hnízdící. Ze stejného důvodu jsem v letech 2006 a 2007 pak uskutečnil orientační monitoring jako zřejmě dosud nejkomplexnější poznávání místního ptactva. Znalosti jsem však čerpal i z let předešlých a následných, a do brožury tak zapracoval i pozorování z mimohnízdní doby.

Dodnes se do prostředí parku velmi rád vracím sám i se svými kolegy, nejen při průzkumech a sčítání ptáků pod patronací České společnosti ornitologické. Cesty to mnohdy nejsou jen ornitologické, neboť krajina přitahuje i z dalších důvodů. Výskyt živých organizmů, o to víc značně pohyblivých ptáků, je třeba chápat a posuzovat v širší oblasti, než jen v uměle vymezených hranicích. Proto je v komentáři ke každému druhu připojena i krátká zmínka o znalostech z blízkého regionu a stav poznání v naší republice.

K objektivnějšímu hodnocení společenstva ptáků v poměrně rozsáhlém území je zapotřebí více terénních i odbornějších kontrol nejen v době hnízdění. Proto nemůže jít v této publikaci o úplný a dokonalý souhrn poznatků o avifauny přírodního parku. Již nyní ale lze předložit poměrně zajímavé výsledky, které je možné různými způsoby využít. I to je cíl této brožury, jejíž vznik podnítilo oddělení ochrany přírody odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Pardubického kraje. OŽPZ mi dvouletý monitoring hnízdních populací nejen zadal, ale později jsem u něho i uspěl při účasti v grantovém řízení na vydání samotné brožury, která má 76 stran.

Naprostá většina získaných ornitologických pozorování je výsledkem mé terénní práce od roku 1994, zejména však z období let 2006-2009. Ojediněle byly některé údaje získány od Luboše Nováka, Josefa Zeleného, Dušana Rossiho nebo Ivy Rambouskové, prostřednictvím osobního kontaktu nebo internetových zpráv. Na mapování (zejména sov v jarním období) se pak podíleli Milan Janoušek, Petr Mach a Jakub Vrána. V červnu 2006 se v území parku konal „Víkendový výzkumný tábor“, zaměřený na sledování hnízdících ptačích druhů, který pořádala naše pobočka.

Souhrn o hnízdících druzích ptáků přírodního parku Údolí Křetínky v roce předkládají citované práce Zdeňka Vermouzka a Libora Dvořáka z roku 1997. Další srovnávací a doplňovací informace pocházejí z mé osobní databáze ornitologických záznamů a pozorování, která jsem prováděl především v oblasti Stašova a Jedlové na tamních vodních plochách v letech 1994-2009. Jiné dříve publikované zprávy jsou spíše výjimkou, a pocházejí pak z již starších ornitologických souborů pozorování nebo z ústního a písemného podání (Lubor Urbánek z Litomyšle a Jakub Mach z Poličky). Některé údaje se podařilo získat od členů místních sdružení ČMMJ (oblast Stašova, Jedlové nebo Svojanova), které jsem oslovil písemným dotazníkem v roce 2004. Všem výše uvedeným patří poděkování za ochotu a spolupráci, jako rovněž těm, kteří ochotně poskytli své fotografie – Jakub Mach, Zdeněk Musil a Marián Polák.

Celkem tak dnes známe údaje a pozorování o výskytu 126 druhů ptáků v území přírodního parku Údolí Křetínky. Jde i o druhy zastižené v těsné blízkosti hranic parku. Za hnízdící můžeme označit 104 druhy. Jen v době jarního nebo podzimního tahu bylo zaznamenáno 18 druhů a v zimním období pak 3 druhy. Jeden druh (tetřívek obecný Tetrao tetrix) je považován za druh v parku trvale vymizelý.

Nejvíce jde o ptáky, kteří osídlují nejrůznější lesní prostředí, zemědělskou krajinu, lidská sídla a říční toky. Méně pak o druhy, vyhledávající mokřady a vodní plochy. Za v parku nehnízdící bylo označeno 19 druhů. Jedná se buď o zimní hosty ze severu, jako jsou brkoslav severní (Bombycilla garrulus), pěnkava jikavec (Fringilla montigringilla), drozd cvrčala (Turdus iliacus), protahující druhy – např. dudek chocholatý (Upupa epops) nebo vodní ptáci a dravci, a dále o druhy, které park buď natrvalo opustily (tetřívek), či pro hnízdění momentálně nenacházejí vhodné podmínky, ale v okolních oblastech se mohou rozmnožovat břehule říční (Riparia riparia), ledňáček říční (Alcedo atthis), čáp bílý (Ciconia ciconia). Hodnocení četnosti výskytu je do jisté míry zatíženo subjektivitou, ale přesto byla významná část druhů ptáků zařazena do kategorie ojediněle se vyskytujících druhů. Čtrnáct druhů potom lze označit za druhy svým výskytem velmi běžné. Jedná se o skřivana polního (Alauda arvensis), vlaštovku obecnou (Hirundo rustica), konipase bílého (Motacilla alba), střízlíka obecného (Troglodytes troglodytes), červenku obecnou (Erithacus rubecula), rehka domácího (Phoenicurus ochruros), drozda zpěvného (Turdus philomelos), kosa černého (Turdus merula), pěnici černohlavou (Sylvia atricapilla), budníčka menšího (Phylloscopus collybita), sýkoru koňadru (Parus major), špačka obecného (Sturnus vulgaris), pěnkavu obecnou (Fringilla coelebs) a strnada obecného (Emberiza citrinella). Potom lze hovořit i o druzích, které nejsou příliš běžné, ale patřily by, společně s některými výše uvedenými, mezi určité typické ptačí obyvatele. Například čáp černý (Ciconia nigra), holub hřivnáč (Columba palumbus), puštík obecný (Strix aluco), ťuhýk obecný (Lanius collurio), rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus), skorec vodní (Cinclus cinclus), konipas horský (Motacilla cinerea), linduška lesní (Anthus trivialis), pěnice vlašská (Sylvia nisoria) nebo cvrčilka říční (Locustella fluviatilis).

Čím je avifauna přírodního parku zcela jistě zajímavá, je její různorodost. Díky charakteru i poloze zdejší krajiny a jejích prvků se v území vyskytují v době hnízdění jak druhy podhorské až horské – např. kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), sýc rousný (Aegolius funereus), linduška luční (Anthus pratensis) nebo ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), tak zároveň do parku z jihu pronikají ptačí druhy hojnější spíše v níže u nás položených oblastech, např. lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) nebo pěnice vlašská (Sylvia nisoria).

Jiří Mach

20100118p20100118q20100118r20100118s20100118t

 

Zimní výskyty poláka kaholky na přehradě Rozkoš

20100131c

amci poláka kaholky v hnízdním šatu. Je patrný typický tvar hlavy a zobák (ilustrační foto ze ZOO Dvůr Králové n/L.). Foto – Jaroslav Vaněk.

Jedním ze zimních, severských návštěvníků našich vod je potápivá kachna s trochu podivným jménem polák kaholka (Aythya marila). Při pátrání po původu druhového jména této kachny jsem se na internetových stránkách Ústavu pro jazyk český dočetl, že toto slovo bylo převzato z ruštiny. V ruštině je slovo kagolka, údajně jedním z označení pro člun. Ale nevím, jak jsem koupil, tak prodávám.

Celý článek →

Zimování ostralky štíhlé (Anas acuta) na řece Jizeře v Semilech

20100127bSemilyOstralka štíhlá (Anas acuta) hnízdí na rozsáhlém areálu od Skandinávie přes téměř celou evropskou část Ruska a kromě nejzazšího severu i na celé Sibiři. Hnízdí i v Severní Americe a na Islandu. Ve střední a západní Evropě je její hnízdní výskyt ostrůvkovitý. V České republice je poslední prokázané hnízdění známé z roku 1985 od Oder na Novojičínsku. Od té doby se počet hnízdních párů odhaduje v rozmezí 0 – 3. S tímto druhem se tedy u nás můžeme setkat vzácně v době tahu nebo ještě vzácněji v zimě. Ostralky zimují především na velkých řekách jako je Labe, Vltava, Ohře nebo Morava. Pokud je zima mírná, lze ji pozorovat i na nezamrzlých rybnících a vodních nádržích.

Do začátku 70. let 20. století nejsou o zimování ostralek na našem území žádné zprávy. Při mapování zimního rozšíření v letech 1982-1985 byl počet odhadnut na 5 – 15 ex. Přesnější počty z poslední doby se dozvíme z výsledků Mezinárodního sčítání vodních ptáků, které probíhá každoročně kolem poloviny ledna. V lednu 2004 na našich vodách zimovalo 9 ostralek, v roce 2005 a 2006 už 16 ex., v roce 2007 dokonce 18 ex. a v letech 2008 a 2009 po 16 ex. Nejvíce ostralek zimuje pokaždé na jižní Moravě. Zajímavý trend v zimním výskytu tohoto druhu lze vyhledat na webu ČSO, kde se údaje o výskytu ptáků v České republice ukládají od roku 2003. Z tohoto zdroje jsem zjistil, že od roku 2006 ostralky zimují i v centrech měst (2006 – 3 ex., 2008 – 1 ex., 2009 – 5 ex.).

Jaké bylo moje překvapení, když jsem 29. 12. 2009 objevil na Jizeře v Semilch mezi asi šedesátkou zimujících kachen vybarveného samce ostralky štíhlé. Dvě ženy stály u houfu kachen divokých (spíš krotkých) a krmily je suchými rohlíky. Samec vylétl z hladiny řeky na příkrý břeh a snažil se také sbírat pro něj nezvyklou potravu. Větší kusy polykal jenom s obtížemi a tak chodil i několik minut s rozevřeným zobákem, než se mu podařilo suchý rohlík polknout. Nejblíže se ke mně přiblížil na 2 metry. Jakmile jsem udělal krůček směrem k němu, okamžitě odlétl na řeku. Všiml jsem si také, že není kroužkovaný.

Co se týče kroužkování ostralky štíhlé, bylo jich dosud označeno v celé České republice pouze 8 za celou historii kroužkování ptáků u nás. Šest zřejmě mláďat bylo označeno v 60. letech 20. století na jižní Moravě, 1 ex. v roce 1991 a 1 F 20. 1. 2010 na řece Bečvě v Přerově. A tak jsme se v sobotu 23. ledna rozhodli zkusit štěstí. Po dvou hodinách v desetistupňovém mrazu se nám nakonec podařilo opatrného samce ostralky odchytit a okroužkovat. Velice by mě zajímalo, odkud k nám do Podkrkonoší přiletěl, ale na druhou stranu budu radši, když se to nedozvím. Všechna naše zpětná hlášení kroužkovaných ostralek byla totiž získána zastřelením nositele kroužku. A to mu nepřeji.

Ladislav Jasso

 

Ostralka štíhlá byla v zimním období na území východních Čech zastižena vícekrát. Ve faunistice na našem webu jsou čtyři záznamy, ale to nejsou všechna pozorování. Nejvíce pozorování pochází z Rozkoše, kde se od 8. 11. do 2. 12. 2009 zdržovalo hned několik jedinců (8.11.2009 – 5 ex – z toho 1M, 17.11. 2009 – 1 pár, 26.11. 2009 1M + 2F, 2.12. 2009 1F). Ostralky byly ale na Rozkoši pozorovány i v předešlých letech – např. 23.2. 2008 – 1 pár, 24.2. 2009 – 10M+10F, 28.2. 2008 – 7M+3F atd. Prosincový výskyt je na Rozkoši každoroční, stejně tak v únoru, pokud je nějaká volná hladina (všechny údaje z Rozkoše poskytnul Jaroslav Vaněk). V Pardubickém kraji je šťastným přeborníkem v zimním pozorování ostralek Luboš Novák – poštěstilo se mu to již třikrát: 23. 1. 2009 na Labi v Pardubicích 1 samec, 31. 12. 2009 na rybníku Velký Košíř u Litomyšli 1 samice a 1.12. 2009 na rybníku Chobot u Vysokého Mýta 1 samec.

(Svě)

20100127c

 

 

Blázni do potáplic

Motto:20100128a
„Víc ledu tam dej
Tuhle chvíli mám rád
Když lokál je prázdnej
A měl bys zavírat…“
(Poutníci)

Píseň zněla 21. 1. 2010 mou dodávkou. Nejel jsem na ustavující schůzi výzkumné sekce potápličářů. I když by to byla krása (… welcome drink – grog, v krbu praskají buková polena, program: příprava expedice na severská hnízdiště, na interaktivní tabuli probíhá přednáška o posledním záletu Gavia pacifica, na britské ostrovy, účastníci popíjejí ušlechtilé nápoje, v kterých musí chřestit kostky ledu…Nádhera!).

Cílem mé cesty byl Lipník nad Bečvou, kde nastoupil Jura Polčák s Jirkou Šírkem. Míříme na vodní nádrž Šance v Beskydech. Dne 17. 1. 2010 na ní Jan Šerek a Martin 20100128bŠerek objevili dospělou potáplici lední (Gavia immer). Naposledy byla pozorována regionálními ornitology 20. 1. 2010. Nálada v automobilu je optimistická a v nákladním prostoru výbava na arktickou expedici. Vodní nádrž Šance nás nadchla. Pro potáplici lední jsou zde ideální podmínky: oligotrofní voda, vynikající trofické podmínky, klidné, nerušené prostředí a cca 180ha nezamrzlé hladiny. Naše motivace i nasazení bylo maximální. Čtyři hodiny jsme v obtížných podmínkách (pro ilustraci: v poledne mi zamrzlo ostření na klasickém triedru) věnovali systematickému pátrání po severském fantomovi. Resultát: potáplice již lokalitu opustila. Akci jsme uzavřeli v příjemné hospůdce s krbovými kamny na kuří nožce, byli jsme rádi za příjemně prožitý den a domluvili jsme další výpravu za ptáky do půvabných Beskyd.

Dne 24.1.2010 zveřejnil ve večerních hodinách na webu ČSO pozorování juvenilní potáplice lední pan Vladimír Gahura. Lokalita: Slezská Harta. Já jsem o programu na 25. ledna rozhodnutý hned! O pozorování potáplice lední sním již 32 let a doufám, že na mě počká. V poledne druhého dne parkuji v Leskovci nad Moravicí u rázovitého hřbitůvku. Je mrazivo, ale slunečno a dobré světlo. Zdravím se s Adolfem Goebelem a ve stativáku pozorujeme Juru Polčáka, jak kamerou natáčí potáplici v oku v ledu o průměru cca 5m! Okamžitě se rozhoduji, že na led půjdu také. Tam později (před puklinou v ledu) pořizuji fotodokumentaci tohoto raritního migranta. Potáplice se ozývá svým mystickým hlasem, dvakrát se ozve prasknutí v ledu… Atmosféra je fantastická, ani nevím, jak jsem pořídil 200 snímků. Kamarádi mě štengrují ze břehu, nálada všech účastníků je sváteční – jde o detailní pozorování vzácného ptáka, kterého patrně v naší vlasti již neuvidíme. Rozhoduji se, že napíšu poděkování panu Gahurovi, že nám svou laskavostí umožnil toto mimořádné pozorování.

20100128c

20100128e

20100128ff

s

 

 

Před cestou domů posilňuji sebe (zabijačkovými specialitami) a regionální ekonomiku (Kč) v motorestu „Kukačka“. Přemýšlím o dalším osudu potáplice a vzpomínám na tragický konec potáplice severní Marušky minulou zimu na Žichlínském poldru. Vím, že potáplice z malého oka již neodletí. Tyto „bombardéry“ potřebují startovací dráhu 15-20m.

V Bruntálu žije hasič renesančního záběru – Štěpán Mikulka, v noci se nám podaří spolu promluvit o situaci na přehradě. 26. ledna je dnem hektickým pro bruntálské hasiče, původní plánované cvičení se mění v ostrý zásah a tvrdou dřinu za extrémních podmínek. To najdete na skvěle vylíčené na webu Štěpána Mikulky zde. Jde pravděpodobně o ojedinělou záchranu potáplice lední v Evropě. Před výkonem těchto chlapů smekám! Za soumraku dokončují ranvej pro potáplici (je letuschopná?).

20100128g20100128h20100128i

 

 

 

 


Motto:

„Víc ledu tam dej
Noc sedla na runway
Gin usíná v láhvi
Víc ledu mu dej!…“
(Poutníci)

Dne 27. ledna již pták na lokalitě nebyl pozorován. Zda ranvej posloužila svému účelu bude vždy jen ve sféře dohadů. Já bytostný optimista, si myslím, že ano. Celý život mám štěstí na lidi. Nezradilo mě ani při posledních akcích s „blázny do potáplic“. Zkušenosti účastníků mj. poslouží záchraně dalších ptáků, kteří se u nás dostanou do problémů. Bude to jen malá splátka dluhu, který má člověk moudrý vůči přírodě.

S pozdravem: Víc ledu tam dej!

Petr Moutelík

Další strhující reportáže a fotografie ze záchranné akce naleznete na stránkách Petra Podzemného (zde je i video, na němž můžete slyšet podmanivý hlas potáplice lední) a Roberta Doležala – Dodina.

 

Nález ostatků orla mořského na Žehuňském rybníku

20100127aŽehuň – V poklidném nedělním dopoledni 24.1.2010 jsem obdržel telefonát od kamaráda a ornitologa Ing. Stanislava Šimka o jeho nálezu mrtvého orla mořského (Haeliaeetus albicilla) u Žehuňského rybníka. Vzrušeně zoufalým hlasem mi vysvětloval podrobnosti a zatímco jsem se soukal do zimní kombinézy, popisoval nejbližší cestu k místu. Nakonec jsme se sešli Na Kopičáku, projeli po silnici Žehuňskou oborou až k hájovně a odtud pěšky hlubokým sněhem nedaleko nad železniční zastávku Choťovice. Mezitím jsme obdrželi instrukce o správném postupu od pracovníků ČIŽP v Hradci Králové, kteří nám také sdělili, že okamžitě zkontaktují kolegu z pražského inspektorátu, do jehož působnosti lokalita spadá.

Celý článek →

Některé zkušenosti z praktické ochrany ptáků 1 – Jak to všechno začalo

Tento populárně laděný článek je úvodním textem k novému seriálu na našich webových stránkách. Náš kolega Mirek Dusík, který se již devatenáct let profesionálně zabývá praktickou ochranou ptáků a využitím ptáků v ochraně agrikultur (předtím dvacet let dělal totéž jako vedlejší činnost) se s námi formou metodicky zaměřeného seriálu podělí o své zkušenosti z letité praxe.

20100118d

Na zavěšeném loji a tukových koulích se živí řada druhů ptáků. Strakapoud velký. Foto – Monika Trpišovská.

Jak to všechno začalo… Zimní přikrmování ptáků patří bezpochyby k zajímavým aktivitám mnoha ornitologů, přátel přírody, ale také rodin s malými dětmi nebo seniorů. Přilákání hladových ptáků na parapet za oknem a možnost jejich sledování pěkně z blízka trvale poznamenala nejednoho pozorovatele.

Celý článek →

Za ptáky do zoologických zahrad 9 – ZOO Praha 1/3

20100110aZOOLOGICKÁ ZAHRADA PRAHA
Nový rok jsem se odhodlal začít skrze asi nejodvážnější pisatelský počin, a sice napsání recenze na procházku po Zoo Praha. Psát tuto recenzi je pro mě poměrně složité, protože jsem v Zoo Praha strávil pracovně čtyři roky, a tudíž ji znám nejen z toho návštěvnického úhlu pohledu, ale i jako zaměstnanec. Pokusím se tedy vložit do svého putování po pražské zoo střípek historie za dobu, kterou jsem v ní strávil. Tento text je aktuální k červnu 2009, kdy jsem smlouvu se Zoo Praha pozastavil kvůli své několikaměsíční zahraniční stáži. Pokusil jsem se jej alespoň částečně aktualizovat, tak doufám, že mi něco neuniklo.

Chodil jsem sem už jako malý kluk, takže mám k tomuto místu vcelku srdeční vztah. Vždycky jsem se nejvíc těšil na ptačí expozice a nějaký slon a žirafa se mohli snažit, jak chtěli, ale “barevná slepička na dvorku” je zmákla levou zadní. Dodnes si ještě pamatuju, když jsem asi ve třetí třídě na základní škole přelezl jedné zimy plot ve výběhu u plameňáků, abych ukořistil krásné červené pero, které mi posléze stejně sežrali moli. Ještě teď se při té vzpomínce trošku červenám. Možná i z toho důvodu mě posléze velmi rozzlobilo, když se při povodních v roce 2002 zdůrazňovalo, že zde uhynul slon, hrošice a gorilí samec a na těch dalších 100 ptačích hrobečků si všemocní novináři z předních českých periodik ani jejich čtenáři ani nevzpomněli.

Pražská zoo byla na svém ornitologickém vrcholu za vedení prof. RNDr. Zdeňka Veselovského, který se jako přední český zoolog zasadil o zdůraznění zoologických hodnot parku. Vystřídalo se v ní spousta velmi vzácných ptačích druhů – namátkou např. plameňáci Jamesovi (Phoenicoparrus jamesi) či harpyje pralesní (Harpia harpyja).

Procházku po zoo bych započal u expozice tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti) v dolní části zoo, se kterými sdílejí prostorný bazén také kachny vlasaté (Lophonetta specularioides). Občas se nejen ve výběhu tučňáků objeví slípky zelenonohé (Gallinula chloropus), které zde mají velmi silnou divokou hnízdní populaci. Na slípkách je možné zde napozorovat fantastickou spoustu životních projevů, protože si na přítomnost člověka zvykly a jsou zde téměř stejně běžné jako holubi věžáci. Jejich denzita je až překvapující, avšak žádnopádně nemohou konkurovat masové rostoucí populaci kachen divokých (Anas platyrhynchos). Ta je patrná zejména v zimním období na rybnících zvaných “Laguna” – kolegové jich údajně napočítali jednu zimu asi 800 exemplářů! Vedle expozic tučňáků se nachází řada dravčích voliér. První obývají supi hnědí (Aegypius monachus) a mrchožraví (Neophron percnopterus), kteří se zde úspěšně množí. V další voliéře svoje několikáté potomstvo úspěšně odchovává pár orlů bělohlavých (Haliaeetus leucocephalus) a v další zbytek supů hnědých a mrchožravých. Za nimi následuje malá voliéra krkavců velkých (Corvus corax), jejichž odchov se také realizoval v Praze více než jednou. Puštíci bradatí (Strix nebulosa) mají ve slepé uličce v přistíněné voliéře s hustým porostem vcelku klid od návštěvníků, protože si jejich expozice málokdo všimne. To obě dvě voliéry s orly kamčatskými (Haliaeetus pelagicus) jsou dost k nepřehlédnutí – zvláště když si chtějí provětrat hlasivky a pořádně si “zazpívají”. Uklízení expozice seriem rudozobých (Cariama cristata) může občas připomínat i akční film, protože seriemy nejsou příliš snášenlivé. Navíc jejich “pěvecké” schopnosti také poněkud rvou ušní bubínky. V poslední z voliér se střídají v letním období orlíci kejklíři (Terathopius ecaudatus) s mrazuodolnými krkavci bělokrkými (Corvus albicollis). Na protější straně této cesty, lemované voliérami, se nachází prostorný výběh afrických vodušek abok (Kobus megaceros), který v létě doplňují čápi marabu (Leptoptilos crumeniferus). Nad výběhem tapírů jihoamerických (Tapirus terrestris) hnízdí v korunách stromů divocí kvakoši noční (Nycticorax nycticorax), stejně jako na mnohých jiných stromech v dolní části zoo. Jedná se o populaci uměle vysazenou ještě za éry socializmu, která se později sama obohatila o novou krev z volné přírody. Prostorný výběh s rozsáhlou vodní lagunou obývají plameňáci karibští (Phoenicopterus ruber) a chilští (P. chilensis). Druhý zmíněný druh se v Praze velmi dobře rozmnožuje. Výběh s nimi sdílí skupina kachen bronzovokřídlých (Speculanas specularis) a skupinka husiček stromových (Dendrocygna arborea).

S výběhem plameňáků sousedí prostory rozsáhlé bažantnice. Dolní voliéry přilehlé k výběhu plameňáků jsou veliké a prostorné. Obývají je pár vzácných rybožravých sov ketup malajských (Ketupa ketupu), které chová jen šest zoologických zahrad v Evropě (a množí je pouze Praha a Walsrode!), pár majestátních dvojzoborožců indických (Buceros bicornis; jeden z páru je, tuším, toho času deponován u soukromého chovatele), pár dvojzoborožců velkých syn. nosorohých (Buceros rhinoceros), pár excelentních argusů okatých (Argusianus argus), sojkovec černohrdlý (Garrulax chinensis) a několik druhů holubů. Při výčtu holubího a sojkovčího bohatství se musím držet silně na uzdě, protože v tom je pražská zoo asi jednou z nejbohatších. Ze zástupců čeledi Timaliidae (sojkovci a timálie) celkově najdete v Praze 20 druhů a holubů o dva druhy více!. Ironické poznámky některých kolegů z jiných oddělení už překřtily sektor bažantnice na “holubník”. Nutno dodat, že v mnoha případech se jedná o hůře chovatelné plodožravé holubí druhy. Ve vnitřním prostoru bažantnice je odstavný výběh, do kterého je vidět zvenčí. Dlouhou dobu jej obýval samec jeřába popelavého Honzík (Grus grus), který byl posléze odvezen do Itálie. Horní lineárku voliér tvoří vesměs menší prastaré hustě zarostlé klece, ve kterých sice návštěvník nevidí téměř nic, ale z chovatelského hlediska se v nich ptákům velmi dobře daří. Kolegové zde mají zejména zpěvné ptáky a (opět) holuby. Ze zdejších chovanců za zmínku určitě stojí kavčata červenozobá (Pyrrhocorax pyrrhocorax) a pilan černolící (Momotus momota) z řádu srostlorpstých. Prostor se zpěvnými ptáky sdílí bažanti tibetští (Crossoptilon crossoptilon) a pár stárnoucích tetřevů hlušců (Tetrao urogallus). V separované kleci smutní po uhynulém tetřívkovi obecném (Lyrurus tetrix) pár kulíšků nejmenších (Glaucidium passerinum).

Naproti pavilonu slonů je další řada voliér, tentokráte poněkud prosvětlenějších. Obývá ji několik druhů zpěvných ptáků, včetně svérázného lemčíka plavého (Chlamydera cerviniventris), (do třetice) další druhy holubů, osamělý vdovec lelkouna sovího (Podargus strigoides), myšáci hnědokřídlí (Colius striatus), vousáci senegalští (Lybius dubius), zoborožci žlutozobí (Tockus flavirostris), sparáky bělobřiché (Corythaixoides leucogaster), pár vzácných bažantů ohnivých (Lophura ignita) a osamělý kohout bažanta červenolícího (Lophura eryhtrophthalma), kterého má Praha opět jako jedna z pouze sedmi evropských zoo. Pomalou procházkou se dá projít až k velké voliéře dravců, kterou obývají již zmínění supi hnědí a mrchožraví a osamělý luňák červený (Milvus milvus; kolegové mají v plánu ptáka v blízké budoucnosti dopárovat opačným pohlavím). Voliéra bývá při krmení dravců plná strak obecných (Pica pica), které zde parazitují na potravě, kterou sem chovatelé supům donesou.

Od voliéry pak vychází stezka malých klecí, ve kterých bývala až do nedávna umístěna většina pražských papoušků. Dnes je tu kromě několika málo druhů amazoňanů, papoušků mniších (Myiopsitta monachus), zbytkové sbírky arů (ty tam jsou ty časy, kdy i Praha měla krásné ary hyacintové!) a kakadu bílých (Cacatua alba) možné vidět severské drozdy tmavé (Zoothera sibirica) a černoprsé (Turdus dissimilis), výrečky malé (Otus scops) a bělolící (Ptilopsis leucotis) a sýce rousné (Aegolius funereus). Sýčka obecného (Athene noctua), umístěného vedle klecové voliéry velkých papoušků, jsem tam za čtyři roky v houští břečťanu neviděl ani jednou, ač tam údajně opravdu žije. Expozice pro ary je zde poněkud nešťastně řešená, protože ptáci jsou v teplých dnech umísťováni na otevřené prostranství se zastřiženými křídly. Takovouto expozici mají například ve Dvoře Králové. Její základní neřestí je, že papoušek není pták uzpůsobený k chůzi, nýbrž ke šplhání, tudíž ptáci trpí častými otlačeninami nohou. Chovatelé na tento faktor již několikrát bezúspěšně upozorňovali.

Když se vydáme od velké voliéry dravců na úplně opačnou stranu, po levé straně se objeví veliký rybník, který obývá hejno pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus). Za tímto výběhem následuje prostorná voliéra vodních ptáků, zvaná Dunajská delta. Zde lze najít hlavně evropské druhy vodních ptáků. Voliéru obývá veliké chovné hejno kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a ibisů hnědých (Plegadis falcinellus), které rok od roku roste geometrickou řadou. Společnost jim dělá pár čejek chocholatých (Vanellus vanellus), ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus), čírky obecné (Anas crecca), morčáci bílí (Mergus albellus) a prostřední (M. serrator; mimo Německo je tento druh v Evropě chován pouze ve čtyřech zoo).

Africká ptačí voliéra pod lanovkou s postupem času pěkně zarostla a už to není jen holá step, nýbrž krásný travnatý palouček. Zde je k vidění veliké chovné hejno ibisů skalních, tzv. waldrappů (Geronticus eremita), kteří se sice v zoologických zahradách velmi dobře množí a jejich počet v zajetí roste geometrickou řadou, ale ve volné přírodě dnes už najdete pouze žalostné trosky. V průběhu teplého léta je zde doplňuje pár ibisů hagedaš (Bostrychia hagedash) a nesytové afričtí (Mycteria ibis). Z dalšího osazenstva je zde možné vidět chovné hejno pravých nehybridizovaných holubů skalních (Columba livia), pár frankolínů žlutohrdlých (Francolinus leucoscepus) a perliček supích (Acryllium vulturinum), které bývají slyšet po celé zoo. Svoje území vytrvale hájí čejky senegalské (Vanellus senegallus), které velmi agresivně vyhánějí kohokoliv, kdo se jim nelíbí (tato čejka je opět v Evropě chována málo – má ji jen Praha, Plzeň, jeden park v Portugalsku a jedna německá zoo). Nevelký rybníček obývají tři ohrožené druhy vrubozobých ptáků, které můžeme vidět při troše štěstí i na evropském kontinentu – čírky modré (Anas querquedula), čírky úzkozobé (Marmaronetta angustirostris) a kachnice bělohlavé (Oxyura leucocephala).

A protože nás na další zastávku čeká cesta přes celý Starý svět, tak se teď měsíc zdržíme v Africe, pořádně si ji prohlédneme a za měsíc vyrazíme o kus dál. Myslím si, že putovat v lednu po teplých krajích vůbec není od věci. V příští části se dozvíte, jak vypouští pražská zoo čápy černé, jak je v Praze úspěšný chov největších dravců Evropy, který druh jeřábů se dobře rozmnožuje v zajetí a jak nás pan Žluva vyvedl z rovnováhy. Nashledanou v únoru.

Petr Suvorov

20100110b20100110c20100110d20100110e

20100110f20100110g20100110h20100110i20100110j20100110k20100110l20100110o20100110m20100110n

Dolnočermenská skupina

Když jsem jednoho z níže vystupujících kolegů požádala o rozhovor pro web, souhlasil pouze za podmínky, že to bude rozhovor s celou „Dolnočermenskou skupinou“. Neměla jsem o její existenci ani potuchy a možná jste na tom mnozí stejně. Zjistila jsem, že naši čtyři kolegové z Dolní Čermné překypují aktivitami, ale protože příliš nejezdí na pardubické schůze, nepatří v pobočce k nejznámnějším osobám. Pojďme se tedy s nimi seznámit alespoň touto formou…

Je vás hodně, tak abychom se v tom nějak zorientovali, nejdříve se prosím každý představte. Můžete pěkně jeden po druhém stručně odpovědět na několik základních otázek?

1) Jméno?
2) Jak dlouho se zabýváte ornitologií ?
3) Kdo vás k ornitologii přivedl ?
4) Máte oblíbený ptačí druh nebo čeleď?
5) Máte i jiné koníčky?
6) Kde pracujete – studujete?
7) Ženatý – neženatý, děti?
8) Jak rodina nahlíží na vaše zájmy – chodí s vámi na ptáky?
9) Jezdíte do Pardubic na schůze?

1) Aleš Hampl20100121a (AH)
2)
Přibližně od 7. třídy základní školy, což je asi 40 let.
3)
O přírodu obecně jsem se zajímal od malička, ale specielně s ornitologií mě seznámil a v kroužkování „vyučil“ pan František Štancl, který často jezdil kroužkovat k nám na rybník.
4) Nemám vyhraněný zájem jen o některou skupinu ptáků, ale když už mám jmenovat, pak to jsou sovy.
5) To je můj problém, že koníčků mám víc, takže se žádnému nemůžu věnovat na 100 %. Z těch dalších je to ochotnické divadlo, kolo a bonsaje, ve kterých jsem stálý nadšený začátečník. Rybaření, ve kterém jsem se věnoval lovu na umělou mušku, jsem už pro nedostatek času vzdal.
6) Pracuji na Městském úřadu v Lanškrouně.
7) Jsem ženatý, a mám jednoho syna a jednu dceru.
8) Tohoto koníčka se mnou nikdo z rodiny přímo nesdílí, ale zájem projevují a mně ho tolerují.
9) Podle časových možností jezdím, i když zrovna v minulém roce jsem měl absence.


1) Petr Havel
20100121b(PH)
2) Přibližně jako Aleš, intenzivněji od roku 1983.
3) Po otci jsem měl zájem o přírodu a přes něj jsem se dozvěděl o panu Štanclovi. Ten měl hlavní podíl na mém zájmu o ornitologii.
4) Sovy a králíčci.
5) Zahrada, turistika.
6) U firmy, která dělá povrchy sportovních hřišť. Přes zimu na lyžařském vleku v Čenkovicích.
7) Rozvedený, mám jednu dceru a jednoho syna.
8) Tohoto koníčka mí potomci nezdědili, své nástupce jsem si našel mimo oblast mé rodiny.
9) Vzhledem ke svému zaměstnání velice sporadicky. Pokud čas dovolí, jedu rád.

1) Jan (Honza) Růžička 20100121c(HR)
2) Asi třináct let.
3) Ke vztahu k přírodě mě přivedl Petrův (Havla) otec, no a odtud už bylo blízko k Petrovi a Alešovi, navíc jsme tehdy byli sousedy.
4) Vlaštovku.
5) Hasiči, turistika.
6) Studuji (doufám, že už posledním rokem) Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství biologie a zeměpisu pro střední školy. Částečně už také pracuji, učím přírodopis na základní škole v Dolní Čermné.
7) Neženatý, zadaný, bezdětný.
8) Rodina mě v ornitologii dost podporuje, nejvíc k ní má vztah můj starší bratr, který mi s oblibou chytal čížky na krmítku a já je pak kroužkoval, když jsem přijel ze školy odpoledne domů.
9) Spíše ne, především z časových důvodů, a když zrovna nejedou kolegové, samotnému se mi ani nechce.

1) Michal Nastoupil 20100121d(MN)
2) Od roku 2003
3) Aleš, Petr a Honza, na Vítání ptačího zpěvu.
4) Dravci a sovy
5) Hasiči, motorka, kolo, geocaching,…
6) Pátým rokem studuji na SOŠ a SOU v Lanškrouně ( Mechanik elektronik a nástrojař).
7) Svobodný, děti žádné.
8) Rodiče jsou rádi, že mám tento koníček, ale jinak se o ornitologii nezajímají.
9) ne

Výborně. Tak už víme, s kým si budeme povídat a můžeme přejí ke společným otázkám.

Zdá se, že Dolní Čermná je obcí s nevyšší hustotou ornitologů na metr čtvereční v celých východních Čechách. Jak si to vysvětlujete?

AH: To opravdu nevím, asi to bude náhoda. Možná zanedlouho se obdobná situace objeví jinde.

PH: Příčinu neznám, ale těší mě, že zde je už více ornitologů, než myslivců.

HR: Asi dobří učitelé Usmívající se.

Jsou mezi vámi docela velké věkové rozdíly – mezi nejstarším a nejmladším to dělá skoro 33 let. Jak jste se dali dohromady?

AH: Přestože jsem se ornitologii začal věnovat jako první, paradoxně jsem se k ní dostal přes Petra Havla. Ten mně řekl, že k nám na rybník jezdí kroužkovat pan Štancl a že bychom mu mohli chodit pomáhat. Zatímco Petr bydlel na náměstí, já ze školy chodil kolem rybníka. A jak jsem uviděl u rákosí o sloupek plotu opřenou červenou motorku, honem domů, převléknout, gumáky – a k rybníku. Telefon jsme neměli, tak Petr se o tom ode mě dozvěděl až druhý den ve škole.

Petr se intenzivněji začal našemu společnému koníčku věnovat v době, kdy jsem já získal kroužkovací oprávnění a za čas u Ládi Štancla složil kroužkovatelské zkoušky i on.

Po letech se k nám přidal i šikovný školák Honza Růžička. A protože my s Petrem jsme neměli na kroužkování tolik času, kolik vyžadoval on, po dovršení předepsaného věku získal kroužkovací oprávnění i on, tentokrát už v Praze.

No a nejmladší z naší skupiny – Michal Nastoupil byl v dětství pěkný „výlupek“. Jednou nám z klukoviny rozbil pod splavem polobudku na konipasy. My jsme se to dozvěděli a Honza si ho podal. Promluvil mu do duše a řekl mu, že náhradou musí vyrobit a s námi vyvěsit dvě nové budky. A jak se říká „Z pytláka nejlepší hajný“, Michala to chytilo a dnes nám vydatně pomáhá!


Říkáte si „Dolnočermenská skupina“. Máte mezi sebou šéfa, nebo tu panuje demokracie?

AH: Nikdy jsme nějakého autoritářského šéfa neměli. Jediné nezáviděníhodné šéfovství spočívá v tom, že dříve jsem měl veškeré evidence a administrativu na starosti já, dnes už to – zaplať bůh – dělá Honza. A kdy, co a kam se půjde kroužkovat nebo dělat, záleží na dohodě.

PH: Vládne demokracie, ale za „otce zakladatele“ považujeme Aleše.

HR: Administrativa není až takové šéfování, je dobře, že se vzájemně respektujeme, takže žádného šéfa nepotřebujeme.

Vyrážíte „na ptáky“ každý zvlášť, nebo chodíte společně?

AH: To záleží čistě na našich časových možnostech. Dáváme ale přednost společným akcím.

Mezi kroužkovateli často panuje rivalita, čí kroužek pták ponese a vy prý kroužkujete na „společné kroužky“. Co to znamená? A u vás ta rivalita neplatí?

AH: Když jako druhý začal kroužkovat Petr, domluvili jsme se, že pro minimalizaci administrativy nebudeme vykazovat kroužkování zvlášť, ale společně. Stejně se později přidal i Honza. Na kroužkovací stanici byl tento způsob schválen. Na nás to má jen zvýšené nároky v oblasti komunikace. Zatím se však žádné podstatné problémy nevyskytly.

A co se týče rivality – ano, na zpětných hlášeních by asi měla být uvedena všechna jména. Ale my mezi sebou většinou víme, kdo co kroužkoval a zatím jsme neměli důvod k nějakým hádkám.Usmívající se

HR: Navíc je výhodou to, že se nemusíme dohadovat, kdo okroužkuje např. jediné hnízdo čápů v Čermné, takhle jde ten, kdo má čas, ale okroužkovali jsme to jakoby společně.

Máte nějaké druhy nebo ptačí skupiny, na které se zvláště zaměřujete?

AH: Rádi chytáme sovy, v minulosti jsme kroužkovali dost konipasů horských, ale po rekonstrukci rybníka již přes splav málokdy teče voda a přilehlá část potoka zarůstá trávou, takže současné podmínky jsou velmi špatné. Je to škoda, protože s konipasy horskými se tam chytali i konipasi bílí, ledňáčci a pisíci.

Měli jsme úspěchy i s odchytem datlů černých na hlas, mj. v současnosti máme prokázaný dosud nejvyšší věk: datla, který byl kroužkován zde v Dolní Čermné 23.05.1999 jako pull. jsme odchytili asi 2 km vzdušnou čarou od místa kroužkování u nové hnízdní dutiny 28.03.2005 jako samce. Takže věk asi 5 let a 10 měsíců. Nevím o tom, že by byl do této doby překonán. V poslední době jsme ale zrovna v čase hnízdění datlů bohužel dost vytíženi i jinými aktivitami. Navíc nám některé datlí lokality ubývají.

Přes zimu se věnujeme odchytům na krmítkách, která máme jak u domů, tak i v lese. Tam se chytají především „obyčejní“ ptáci (sýkory, brhlíci, zvonci, vrabci, čížci, …), ale občas se chytí i dlask, jíkavec apod.

PH: Mimo to, co uvedl Aleš, jsou to i králíčci, a v budkách se věnujeme dutinovým hnízdičům.

HR: S Michalem se věnujeme vlaštovce obecné už více než 5 let. Kontrolujeme hnízdiště ve dvou kravínech a příležitostně ve chlévech v Čermné. Vyplňujeme hnízdní karty a loni jsme se zapojili ještě do projektu RAS pro vlaštovku.

Podnikáte společné výpravy i na vzdálenější lokality (třeba i do zahraničí), nebo jste věrní krajině ve svém okolí?

AH: Preferujeme naši obec, zřídka i blízké okolí. Souvisí to jednak s tím, že nemáme ambice kroužkovat neobvyklé druhy a honit se za vzácnostmi, jednak s tím, že je problém zjišťovat, kde všude kdo kroužkuje, abychom mu, tak říkajíc „nelezli do zelí“.


Pořád mluvíte o kroužkování. Předpokládám ale, že se v ornitologii věnujete i dalším činnostem. Co ještě děláte?

AH: Těch aktivit je samozřejmě víc. Podíleli jsme se na několika zimních a hnízdních sčítání ptáků, po čtyři roky jsem monitoroval výskyt chřástala polního na dvou trasách v ptačí oblasti Králický Sněžník, Honza a Michal pracují na projektu „Vlaštovka“, v letošním roce (2010) uspořádáme už 16. ročník Vítání ptačího zpěvu v Dolní Čermné, provádíme zimní sčítání vodních ptáků, Michal dělá zimní sčítání kání, v roce 2007 jsme uspořádali výstavu k 25. výročí našeho kroužkování v Dolní Čermné, Honza je také spoluzakladatel a organizátor přírodovědné expozice našeho malého muzea. Příležitostně jsme zváni na besedy s ornitologickou tématikou.

Jen krátce bych se chtěl zastavit u Vítání ptačího zpěvu. Z přehledů jsem zjistil, že už jsme poslední v republice, kdo zahajuje v doporučený čas, tj. ve 4:00 h. Vycházíme však z toho, že nejen „ptačí“ program, ale i procházka za vycházejícího slunce má své nezaměnitelné kouzlo.

PH: Ještě bych mohl zmínit vyvěšování budek pro pěvce, sovy a poštolky a dále mimo běžného zimního přikrmování u domu i úspěšné přikrmování v lese.

HR: S Michalem také děláme ukázky kroužkování a odchytu pro školy, případně přírodovědnou soutěž v muzeu pro základní školy.

Co považujete za svůj největší společný úspěch?

AH: Nevím, co považovat za úspěch. Nepatříme mezi kroužkovatele, kteří by se předháněli v počtu okroužkovaných ptáků, nebo se honili za novými a stále vzácnějšími druhy, i když – samozřejmě – každý takový odchyt potěší.

Takže za úspěch budu považovat, když nám naše skupina vydrží, případně se rozšíří a hlavně, když naše činnost bude mít pozitivní vliv na chování obyvatel obce a okolí vůči přírodě.

Kteří z ornitologů na vás měli největší vliv a na které rádi vzpomínáte?

AH: Tak v první řadě pan František Štancl. Jak už jsem uvedl v úvodu, on mě k ornitologii přivedl, naučil mě poznávat ptáky a kroužkovat je. Často jsem k němu na Haldu do hájovny jezdil a odtud jsme buď vyráželi do okolí, nebo chytali u domu. Měl tam pro to skvělé podmínky. Také mě naučil síťovat, tak jsem si na vojně vyrobil síť na sovy. A přestože dnes se už dá všechno koupit, občas to ještě využiji. Zrovna teď na přelomu roku jsem opravoval sklopky a některá síťová dna sklopek bylo nutno vyměnit.

Dál musím jmenovat pana Jiřího Houdka, se kterým jsem sice mockrát v terénu nebyl, ale hodně času jsme strávili „ptákologickými“ debatami a spolupracovali jsme na výrobě nebo zdokonalení odchytových zařízení.

Moc rád vzpomínám na Ladislava Štancla. U něj jsem absolvoval kroužkovatelské zkoušky a i potom jsem ho navštěvoval. K tomu neodmyslitelně patřila i neobvyklá pohostinnost jeho manželky Helgy. Teď jí několik let dlužím návštěvu. Už jsme to s Petrem měli před Vánocemi naplánované, zhatila mně to však nepříjemná nemoc. No, snad to ještě do konce zimy stihneme.

No a nesmím zapomenout na Františka Šeredu. Vždy jsem se těšil na každé setkání s ním. Je to vynikající preparátor a dodnes spolupracujeme ve prospěch našeho muzea.

Mohl bych jmenovat dál a dál, ale nevím, kdy bychom skončili.

PH: Mimo ty, co jmenoval Aleš, vzpomínám na nezapomenutelné zážitky z aktivů spolupracovníků kroužkovací stanice s Východočechy, pány Prášilem a Vávrou, panem Součkem ze Šumperka a bývalými pracovníky kroužkovací stanice, pány Jiřím Formánkem a Jaroslavem Škopkem.

HR: Já jsem se s výše zmíněnými pány (kromě pana Ladislava Štancla) a dámou (paní Helgou) setkal také párkrát a musím říct, že vzpomínám na všechny. Samozřejmě, že největší vliv z ornitologů na mě měli Aleš s Petrem, ale nejvíce mě fascinuje pan Jaroslav Škopek. Jeho znalosti a praktické dovednosti jsou obdivuhodné.

Kam byste se chtěli podívat a jaké ptáky pozorovat (chytit…), kdyby ani čas ani peníze nehrály roli?

AH: Přiznám se, že mě exotika neláká. Takže když už bych měl tu nabídnutou možnost, vyhrála by asi Skandinávie, Laponsko, Sibiř. Ani bych nemusel chytat. Stačilo by chodit a dívat se …

PH: Jedno ze svých přání jsem si již splnil – návštěvu Norska. Příroda jako celek mě tam tak uchvátila, že po zážitcích z této země bych chtěl poznat i další skandinávské země.

HR: Pobaltí a Afrika v zimě (aby se daly chytat vlaštovky Mrkající)

MN: Francie a skandinávské země…


Vaše touhy po severovýchodních dálkách jsou mi blízké. A vypadá to, že jsou i vcelku snadno zrealizovatelné – tak ať se vám to podaří!

Děkuji vám za rozhovor a přeji vám, aby vám vaše skupina opravdu vydržela ještě dlouho, abyste nasbírali mnoho dalších společných krásných zážitků a abyste „hustotu ornitologů na metr čtvereční“ ještě zvýšili.

(rozhovor vznikl pomocí mailové korespondence ve dnech 13.-21.1.2010; ptala se Svě)

20100121e20100121f

20100121g20100121i