Havrani polní (Corvus frugilegus) se žlutými plastovými kroužky

20090114cRáby – Zimující havrany polní (Corvus frugilegus) kroužkuji již dvacet osm let a prošlo mi jich rukama víc než 17 000 (viz také článek zde na webu z loňského roku). Takže by se dalo předpokládat, že už by mě při odchytu neměli ničím novým překvapit. Pravda je ale opačná, obzvláště letos (to je ale na kroužkování to správňácké). Mnohaleté zkušenosti říkají, že havrani se většinou chytají při chladném počasí a hlavně při náhlém ranním ochlazeni s mírným sněžením. Když je teplo, tak se nechytají, to mají dost potravy na okolních polích. Stejně tak když napadne větší vrstva sněhu a udrží se delší dobu, tak se havrani odstěhují na velká smetiště, jako je třeba ve Chvaleticích, a žádný se nechytí.

Ale začnu od začátku. Letos jsem chytil prvního havrana do sklopky 6. listopadu. Asi ale málo volal na ostatní, a tak jsem natáhl sklopku znovu 27. listopadu – a chytili se do ní dva havrani najednou! To se mi zatím nikdy nepodařilo. Pokaždé se chytí jen jeden, a to ještě musí být sklopka hodně dobře zamaskovaná. Oni havrani jsou dost opatrní a nedůvěřiví, stačí když zahlédnou jen kousek sklopky pod maskovací trávou a hned od ní odskočí a víc k ní nejdou. Oba chycení havrani dostali hliníkové kroužky a šli to voliéry. Než jsem doma vypil kávu, chytli se do voliéry první letošní dva havrani, již díky těmto volavcům.

A hned následující den se začali chytat i když teploměr vzduchu ukazoval 12° až 16° C a na okolních polích měli dostatek potravy, takže by se dalo předpokládat, že do voliér se chytat nebudou. A přeci se chytali, a to v hojném počtu (30 až 88 kusů).

Na začátku ledna přišla sněhová kalamita, která dělala problémy po celé republice hlavně v dopravě, ale v odchytu havranů paradoxně ne. Sněhu v okolí voliér napadlo přes 30 cm, a to v minulých letech byl pro havrany pokyn aby odlétli na hojně zásobené smetiště. Letos se tak ale nestalo. Každé ráno přilétlo k zemědělskému družstvu do Brozan a do Rábů přibližně tisíc havranů, v některých dnech až dva tisíce a jednou jsem navečer odhadoval jejich počet na 15 až 17 tisíc. Posedali si na stromy kolem senážních jam, na kterých sbírali potravu a odtud zaletovali k voliérám, které jsou ve vzdálenosti coby havraním pírkem dohodil asi 250 m. A zatím se pořád chytají velmi dobře (60, 77 a taky 87 ptáků v jeden den).

Na odchyt labutí na Bajkale v Pardubicích mně 2. ledna přivezl Pawel T. Dolata barevné plastové kroužky z Polska. A hned od 3. ledna jsem jimi okroužkoval již přes 150 havranů.

Kroužky jsou žluté barvy se třemi černými číslicemi (003 až 250). První dva mi praskly, vadilo jim mrazivé počasí a kroužky jsou dost tvrdé. Proto jsem musel zvolit staronovou techniku kroužkování. Havrany nosím v pytlích domů do dílny a plastové kroužky namáčím do horké vody, pak nepraskají.

Podařilo se také odchytit 16 kavek, jedna měla již na noze kroužek od některého jiného ornitologa. Kavkám, které chytnu do voliér v zimě, dávám zelené plastové kroužky. To je výzkum kavek Světlany Vránové.

V úterý 12. ledna jsem poprvé za osmadvacet pozoroval létat kolem voliér mladého racka chechtavého. Během půl hodiny přilétl k voliérám třikrát a společně s havrany nalétával na obě voliéry.

Byl bych velmi vděčný za každou zprávu od vás, kteří nosíte na krku dalekohled nebo fotoaparát a pozorovali jste někde havrany se žlutými kroužky. Kroužky jsou pěkně čitelné, tak doufám, že nějaká pozorování přijdou.

Jiří Česák

Kontakt: cesakjiri@volný.cz

Přečtěte si také autorův článek:
Česák J.: Početnost a věková struktura zimujících havranů polních (Corvus frugilegus) v Rábech u Pardubic v období 1982–2007. Sylvia 45/2009.

20090114d20090114e20090114f20090114g20090114i20090114h

 

 

 

Konopka žlutozobá – další zimní host u přehrady Rozkoš

20100108d

Samec konopky žlutozobé s dobře viditelným typickým růžovofialovým kostřecem. Foto – Jaroslav Vaněk.

Dalším ze zimních hostů z řádu pěvců, se kterým se téměř každoročně setkáváme v okolí přehrady Rozkoš je konopka žlutozobá (Carduelis flavirostris). Tento druh vytváří řadu poddruhů, ale u nás se v zimě vyskytuje konopka žlutozobá evropská (C.f. flavirostris). Ta hnízdí na otevřených místech, jako je tundra, rašeliniště a skalnatá místa s nízkou vegetací v Norsku, odtud na sever do Laponska, dále přes severní Švédsko a Finsko až na poloostrov Kola. V zimě se tito ptáci objevují ve v západní a střední Evropě a někdy táhnou ještě dál až do severní Itálie.

Celý článek →

Zkušenosti s odchyty sýkor u krmítek

20100108b
Dobruška
– Volně navazuji na článek kolegy Pavla Světlíka (Krmit ptáky – ale jak?). Každoročně krmím na své zahradě v Dobrušce (RK) ptáky v klasickém krmítku od podzimu do jara. Totéž jsem provozoval i v Městském parku, kam jsem před několika roky krmítko také instaloval a za pomoci spoluobčanů jsem jej zásoboval různými druhy zrnin (dokud mi ho vandalové nezničili – 28. 11. 2009). S letním krmením zatím nemám zkušenosti, ale jeho kladný vliv nezpochybňuji.

Vždy, když mi to meteorologické podmínky dovolily, zabýval jsem se na své zahradě v blízkosti krmítka též odchytem a kroužkováním sýkorovitých (Parus, Cyanistes, Periparus, Poecile). Popudem k tomu mi byla zkušenost, kterou jsem učinil během svých přednášek o ptácích. Ať šlo o jakékoli téma, na konci přednášky jsem vždy vyčlenil čtvrthodinku na dotazy účastníků přednášky. Jde o záležitost oboustranně užitečnou.

Opakovaně jsem však musel čelit názoru, že krmit ptáky je zbytečné a že se tím ptáci jen rozmazlují a stávají se línými, že je dříve také nikdo nekrmil atd., atd. Jeden takový chytrý pán mne dokonce přesvědčoval, že na podzim na jeho zahradu přiletí několik sýkor a zdržují se zde až do jara a vychytrale číhají, až donese do krmítka novou dávku slunečnice. Nazobou se a pak prý nečinně posedávají celý den ve stromech a čekají, až zasype do krmítka znovu. Ten pán však hlavně neobratně zakrýval svoji lakotu, jak jsem byl po přednášce jeho sousedem poučen.

Jakou jsem tedy učinil při kroužkování zkušenost? Zaměřil jsem se hlavně na sýkory. První den jsem okroužkoval všechny ptáky, které se mi podařilo chytit. Pokud jsem mohl chytat i další den, tak jsem tak učinil a chytil jsem jich většinou přibližně stejný počet, ale okroužkovaných v předchozím dnu jen 1 – 2 ex. Ostatní ptáky jsem znovu všechny okroužkoval. Když mi počasí přálo, chytal jsem i třetí den. Opět jsem chytil z předchozího dne 1 – 2 ex., ale z toho prvního dne nanejvýše jednoho kroužkovance a většinou ani to ne. Tento scénář se opakoval každý rok, ve kterém jsem odchyty takto prováděl.

Co to znamená? Že se zmiňované sýkory nezdržují na mé zahradě trvale po celý podzim a zimu, ale mou zahradou volně protahují odněkud někam! Je pravda, že jsem se v předjaří s některými takto okroužkovanými sýkorami na své zahradě znovu setkal. Zřejmě se vracely stejnou cestou zpátky do svých rodných lesů. Pečlivý pozorovatel krmítka si také nutně musí povšimnout toho, že není každý den o krmítko stejný zájem. Někdy je zájem o předloženou potravu veliký, jindy mírný a jsou dlouhé dny, kdy na krmítko nepřiletí nic, krom obou druhů vrabců, hrdliček zahradních a zvonků (jejich přítomnost má také nějaké zákonitosti), případně čížků. Co to znamená? Že se po krajině zvolna pohybují zřejmě volně rozptýlená hejna sýkor a když odletí, je jistá přestávka, než se objeví další formace.

Není pravda, jak se tradovalo dříve ve starší literatuře odborné či naučné, že sýkory jsou ptáci stálí, jen v zimě se po nejbližším okolí potulující. V Kroužkovací stanici jsou každoročně registrovány retrapy z Polska, Ruska, Běloruska či jiných severních či východních zemí. Ptáci kroužkovaní u nás jsou zase chytání v jižní a západní Evropě. Já sám jsem chytil například na své zahradě modřinku, která byla kroužkována v Litvě. To znamená, že přinejmenším v některých letech se dávají tito ptáci v různé intenzitě na potulky po celé Evropě. Pokud jde o mnou kroužkované ptáky, tak například 13. 6. 2007 jsem na své zahradě kroužkoval mládě sýkory koňadry (Parus major) (N 550199) a chytil jsem ji 10. 2. 2008 na asi 2 km vzdáleném kopci Chlum. Ve stejný den jsem chytil na Chlumu ještě sýkoru modřinku (Parus caeruleus) (TE 79627), kterou jsem kroužkoval na své zahradě 1. 12. 2007 jako M, 2K. Pokud jde o delší vzdálenost v rámci ČR, tak jsem dne 2. 9. 2007 kroužkoval tohoroční sýkoru modřinku (TC 56885) v České Skalici (NA) a dne 22. 2. 2008 byla kontrolována ve Vlachově Březí (PT) ve vzdálenosti 209 km.

Problematika potulek sýkor je záležitost zajímavá a ještě ne zcela prozkoumaná. Ve znalostech života našich sýkor je nepochybně ještě mnoho „bílých“ míst. Sýkory jsou mnohými kroužkovateli bohužel považovány za ptáky obyčejné, na které je škoda plýtvat kroužky. Přitom jejich masivní kroužkování je jediná dostupná šance a záruka, jak si opatřit dostatek užitečných informací, a tím vytvořit předpoklad k posunutí znalosti o těchto užitečných opeřencích vpřed.

Vojtěch Volf

Použitá literatura
CEPÁK J., KLVAŇA P., ŠKOPEK J., SCHRÖPFER L., JELÍNEK M., HOŘÁK D., FORMÁNEK J. & ZÁRYBNICKÝ J. (eds.) 2008: Atlas migrace ptáků České republiky a Slovenska. Aventinum, Praha.

ŠŤASTNÝ K., BEJČEK V. & HUDEC K. 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum, Praha.

20100108c

 

 

Zapeklitý vánoční dárek

20100109aSvitavy – Na Štědrý den jsem se jako každoročně vypravil do přírody přilepšit ptákům. Štědrodenní zásyp slunečnicí, napíchnutí jablek na kraje větví a zavěšení kousku loje vždy přiláká jako první sýkory parukářky (Parus cristatus), uhelníčky (Parus ater), koňadry (Parus major), modřinky (Parus caeruleus), přiletí i brhlík lesní (Sitta europaea) a další opeřenci, kteří si sami vyberou co je pro ně vhodné. Osobně se mně naskytne krásná podívaná na přiletující druhy. Po chvíli však odcházím, abych svoji přítomností nerušil.

Na zpáteční cestě jsem se zastavil u svitavských rybníků. U Horního rybníku zůstalo ještě malé oko, které umožnilo ranní očistu pro asi desítku kachen divokých (Anas platyrhynchos), ojediněle bylo slyšet hlasy hýlů obecných „trumpeťáků“ (Pyrrhula pyrrhula), z olšin za drsného skřehotání vylétla volavka popelavá (Ardea cinerea) a ukryla se do rákosin na Dolním rybníku a hejno čížků lesních (Carduelis spinus) nalétalo do korun olší. Dolní rybník byl pokryt ledovým příkrovem jen v jeho horní části a na jeho okraji jsem v mlhavém oparu zahlédl většího racka, kterého jsem nebyl schopen určit. Následujícího dne mně známý fotograf Zdenek Musil podal zprávu o racku , který se prochází na zcela zamrzlém rybníku.

Nemeškal jsem a zašel jsem našeho vánočního racka zdokumentovat digiscopingem, ale ani přesto jsem si netroufl jednoznačně určit druh. Domněnky mé i některých kolegů se rozcházely mezi juvenilním rackem stříbřitým (Larus argentatus), rackem středomořským (Larus michahellis) a rackem bělohlavým (Larus cachinans). Když jsme se nemohli stoprocentně rozhodnout ani pomocí dostupné dokumentace, rozhodl jsem se obrátit na významné ornitology pány Martina Vavříka a Jiřího Šírka a poprosil je o určení. Dostalo se mi odpovědi, že se pro tuto dobu rozhodně jedná o netypicky vybarveného ptáka. V rozsáhlé a podrobné zprávě mi popsali jednotlivé znaky vedené k co nejpřesnějšímu určení druhu.

I pro ně to asi nebylo zpočátku jednoznačné určení , ale konečný verdikt zněl Larus argentatus. Tímto se nám situace vyjasnila. Protože hladiny okolních rybníků, vzdálené vzdušnou čarou 1,5 – 7 km, jsou zamrzlé, racek se po sporadických odletech vrací nanejvýš do půldruhé hodiny a od Štědrého dne tu zůstává. Rád přijímá krmení pro kachny, které sem nosí zahrádkáři a kolemjdoucí. Zjevné poškození tento pták nejeví, což usuzuji z jeho chování. Aktivně se prochází po zamrzlé hladině a nebojí se přijít až ke břehu. Setrvání tohoto ptáka snad souvisí s přepeřováním a dá se přirovnat k pobytu potáplice severní (Gavia arctica) na poldru u Žichlínku v prosinci 2008.

Kromě toho, že tohoto racka zhlédli všichni svitavští pozorovatelé ptáků, stal se i zájmem široké veřejnosti a lidé se na nás obracejí s otázkami, o který druh se jedná, čím se živí a proč je právě na našem rybníku.

Luboš Novák

Dne 14. 1. 2010 byl opraven druh racka – podle nejnovějších komentářů odborníků se jedná o racka stříbřitého. Deternimace proběhla na základě doplňujících fotografií ptáka v letu, které  přikládáme. Komentář k determinaci naleznete v diskusi. Racek byl na Dolním rybníce naposledy pozorován 13. 1. 2010.


20100109b20100109c20100109d20100109e

20100114a20100114b

Skončilo kroužkování v rámci projektu „Labutě 2008-2010“

20100106a

Německá labuť jasně dává najevo, co si o Pawlowi myslí. Foto – Natalia Kantecka

Pardubice, Hradec Králové – Ve dnech 2. – 4. 1. 2010 proběhla zimní kroužkovací akce „Labutě 2010“. Jako v předešlých zimách, i tentokrát se kroužkovalo v Pardubicích na Bajkale a na Labi a v Hradci Králové na Labi. Úspěšnost každé akce záleží zejména na konkrétních tohoročních podmínkách. V lednu 2009 mrzlo a díky tomu byly ideální chytací podmínky na Bajkale a velmi špatné na Hradeckém Labi. V letošním roce to bylo zcela obráceně – zatímco na Bajkale bylo chytání téměř nemožné, v Hradci Králové byly tentokrát podmínky naprosto ideální. Rovněž počty labutí v obou městech se letos velmi lišily – zatímco na Labi v Hradci bylo 88 ex., na Bajkale bylo pouze 27 ex. a na Labi v Pardubicích dalších asi 30.

Celý článek →

Sněhule severní – zimní host na přehradě Rozkoš

20100101c

Samec sněhule severní v typickém prostředí na kamenitém náspu. Foto – Jaroslav Vaněk.

Mezi druhy , které pravidelně obohacují poněkud chudší zimní ptačí nabídku, patří ne příliš známý zpěvný pták – sněhule severní (Plectrophenax nivalis). Tento obyvatel nejseverněji položených částí Evropy, Asie a Ameriky se u nás objevuje poměrně pravidelně počátkem listopadu, výjimečně již koncem října a opouští nás většinou do půlky března, zcela výjimečně o něco později. Sněhule severní je blízce příbuzná se strnady, se kterými vytváří společnou čeleď, ale vzhledem k některým odlišnostem je zoologicky řazena do samostatného rodu. Vytváří jediný druh, který se ještě dále dělí na několik zeměpisných poddruhů (subspecií). Ptáci se kterými se setkáváme u nás patří k poddruhu S. s. arktická (P. n. nivalis).

Celý článek →

Zimní kroužkování labutí 2010

Den první sobota 2.1.2010

Pokud se letošní zimní labutí akce nezapíše do historie ničím jiným, zapíše se mezinárodní účastí. Jaké bylo moje podivení, když z jednoho z aut, kterými přijela polská výprava, vystoupil sympatický šikmooký Asiat. Byl mi představen jako Mongol Dovdon Murun. Naštěstí mluví dobře polsky (má v Polsku agenturu, která pořádá přírodovědné zájezdy do Mongolska), tak se s ním domluvím. Horší to pro mě je s hostem, kterého přivezl Petr Suvorov. Španělský profesionální ornitolog José mluví jen španělsky a anglicky, a to není nic pro mě. Celkem se nás dnes u Bajkalu sešlo 19 (6 Poláků, 1 Mongol, 1 Španěl a 11 Čechů). Z médií nás navštívily ČT1, TV Prima, ČR Hradec Králové, ČTK a Pardubický Zpravodaj (snad jsem na nikoho nezapomněla).

První pohled na Bajkal – chytání bude těžké, protože led není dost pevný, aby nás unesl a zbytková vodní plocha je v místě, kde se labutím jen obtížně vychází z vody.

Druhý pohled na Bajkal – k našemu překvapení se zde zdržuje „stará známá“ límcovaná labuť z Chorvatska (límec 55PA). Od tohoto ptáka máme již pěknou řádku odečtů z různých míst VČ (viz „Odečty jiných labutí“). Celkem bylo dnes na Bajkale 22 labutí.

Obavy z obtížného chytání se bohužel potvrdily. Po téměř dvouhodinovém snažení, během kterého si Kuba Vrána a Wojtek „Szakal“ stihli promáčet boty se podařilo chytit jen 3 labutě a další už se odmítaly přiblížit na chytací vzdálenost. Takže jsme se přesunuli na Labe.

V Pardubicích jsou na Labi labutě rozptýlené v rodinách a malých hejnech na dvoukilometrovém úseku. Takže žádné masové chytání, ale lapání pěkně po jedné. Břehy jsou dost vysoké, labutím se špatně vylézá ven, takže většina jich byla odlovena těsně při břehu, prakticky na vodě. Celkem se jich podařilo chytit 16. Nejvíc jich pochytal Michal Podhrázský, který se přijel naučit určovat pohlaví podle kloaky. Michalovi se také podařil husarský kousek, když ulovil obřího labuťáka – našeho loňského kroužkovance a suverénně nejtěžšího „zimního“ ptáka. Vloni vážil 12,74 kg, letos měl „jen“ 12,60. Ke svému hliníkovému kroužku z loňska dostal žlutý plastový. Tento labuťák se na Labi v Pardubicích zdržuje již druhý měsíc, využívá své fyzické převahy a je velmi agresivní vůči ostatním labutím. Výjimku ovšem tvoří jeho rovněž okroužkovaná manželka (tu se chytit nepodařilo), k níž se chová velmi něžně. Když jsme ho dnes vypustili, předvedl dojemnou scénu. Okamžitě doletěl do hejna labutí, kde našel „tu svou“ a oba chvíli předváděli „zásnubní tanec“. To jsme ještě nikdy dřív nepozorovali, oba partneři byli evidentně šťastní, že se zase v pořádku setkali.

S chytáním jsme skončili v 14.45 a pak jsme se ještě museli vracet pořádně daleko k autům. Řeknu vám…, teplota okolo nuly, od 9.00 do 15.15 nonstop venku… Teplo a pohodlí vypadá jinak. Skončili jsme hodinu před příletem havranů.

Část účastníků projevila zájem vidět přílet na nocoviště (ani jsem je moc neukecávala, fakt). Tak jsme šli na chvíli do pardubického AFI Paláce (dost hnusná stavba; ale teplo tam bylo a něco k jídlu taky). Prosklenou stěnou jsme pozorovali, jak se havrani začínají slétávat, tak se mnou bylo k nevydržení. Těsně po 16.00 už jsme zas vyráželi k nedalekému pozorovacímu mostu. Havrani k nadšení všech předvedli nádherné manévry nad našimi hlavami a pak všichni odletěli na shromaždiště kamsi na Závodu míru. Čekali jsme na mostě a čekali… a začalo sněžit… a byla zima… a bylo 16.30 a oni nikde a 16.35 a oni nikde a v 16.40 to kolegové v husté chumelenici vzdali a šli k autům. A v tu chvíli přilétli. O 15 min. později, než jsem čekala (v 16.48). Přes hustou chumelenici je skoro nebylo vidět. Ale myslím, že ti tři, kteří se mnou vydrželi do finále, nelitují.

Poté jsme se přesunuli do prostor pardubické AOPK, kde část účastníků spí. Tam si kolegové hodili los, kdo zůstane v Pardubicích a kdo odjede na noc do Nasavrk na správu CHKO a po čaji na zahřátí se odebrali do Bushmana na Pernštýnské nám. Tam už jsem je nedoprovázela.

První den bylo v Pardubicích chyceno a označeno 19 labutí (3 na Bajkale, 16 na Labi).

Den druhý
Neděle 3.1.2010

Druhý chytací den jsme zahájili znovu na Bajkale. Chorvatská labuť je stále na místě a dost ochotně vylézá na břeh. Jenže tu chytat zájem nemáme. Adeptek na kroužkování je tam dostatek, ale podmínky mizerné. Podařilo se zase chytit jen 3 labutě a víc už ani brko. Bály se a nešly ke břehu blíž, než na pro ně bezpečnou metrovou vzdálenost.

Tak jsme jeli do Hradce. Tam nás na Labi přivítala pestrobarevná směsice bílých i strakatých labutí, březňaček, lysek, sem tam nějaká chocholačka… Labutí bylo celkem tuším 86.

Tady jsou pro změnu letos podmínky zcela ideální a odchyt probíhal jak po másle. Prvních šest kousků kluci chytili během úvodních 10 minut a pak je vytahovali pěkně jednu po druhé, takže bylo pořád co dělat. Celkem jsme dnes v Hradci chytili 32 labutí. Nejúspěšnějšími lovci byli José a Michal, kteří shodně ulovili každý 9 kusů.

Z místních Hradečáků nám přišlo pomoci 6 lidí. Kdo nechytal nebo nekrmil, měl čestný úkol hlídat chycené ptáky, aby se neporanili. K jednomu drobnému zranění při úderu křídla o kámen došlo (malá odřenina) a dvě labutě byly se zraněním chyceny (jedna měla na zobáku hojící se rýhu po zaříznutém rybářském vlasci, druhá měla hojící se jizvu na noze). Úlohy veterinárního ošetřovatele se ochotně a zručně ujal přítomný pan MUDr.

Akce probíhala za velikého zájmu veřejnosti a nezbývá mi, než ocenit práci médií. Není sice nic příjemného dávat rozhovor za rozhovorem novinám, rádiům, televizím…, ale účel světí prostředky. Nutno říci, že naprostá většina okoloprocházejích lidí věděla, co děláme, protože to slyšeli/četli/viděli…

V 15.00 jsem musela zavelet konec akce – i když by se určitě dalo chytat ještě dál. Jenže už nám zbylo jen 6 plastových kroužků a zítra mají do HK zase přijít média. Musíme mít něco, co budeme moci ukázat redaktorům… Ale i když nám ten čas utekl jak voda, skončili jsme rádi. Přeci jen jsme byli zas od 9 rána venku… Přivítali jsme nabídku Pepíčka Hotového a šli se umýt do budovy muzea. A pak už hurá domů.

Po skončení nás opustily čtyři zdatné posily – Tara, Michal, Kuba a Petr Z. Zítra budeme oslabeni.

S Petrem S. jsme zvládli ještě havrany v Pardubicích a pak již zbytek účastníků začal odpočívat na AOPK (posléze v hospodě) a já jela domů…

Celkem jsme dnes v Pardubicích a Hradci okroužkovali 35 labutí, i se včerejškem to je již 54 ptáků.

Den třetí
pondělí 4.1.2010

Zase Hradec Králové, tentokrát na úvod s médii. Čekala nás televize RTV, MD Dnes a Hradecký Deník. Karel Bejček s Honzou Svěceným byli na místě s předstihem a nezaháleli. V momentě kdy jsem přicházela na nábřeží, Honza právě táhnul čerstvě ulovenou labuť, kterou následně za živého zájmu novinářů s Karlem spoutali. Oba byli na svůj samostatný úlovek po právu hrdí. Labuť byla neuvěřitelná. Předvedla novinářům, jak „moc“ jsou ptáci odchytem stresovaní… Ještě když s ní kluci zápasili a podvazovali jí křídla, hodil před ni Karel trochu chleba. A ona bez váhání začala chleba žrát, vůbec jí nevadilo, že jí po zádech rajtuje Honza.

Dnes bylo chytání mnohem, mnohem těžší. Labutě sice na břeh vycházely docela ochotně, jenže ty okroužkované. Ty bez kroužků byly opatrné a buď vůbec z vody nešly, nebo jen na bezpečnou vzdálenost od vody. S velkou námahou se povedlo chytit šest kusů – právě tolik, kolik nám zůstalo žlutých plastových kroužků. Hliníkových ovšem zbývalo dost a dost…

Po vypuštění poslední žlutě označené labutě jsme zjistili, že na protějším břehu vylezlo z vody šest ptáků, z toho pět bez kroužků. Tak jsme se přesunuli na druhý břeh. Tam se dvakrát podařilo vylákat na břeh celou skupinku, kterou se díky rovné náplavce podařilo obstoupit a chytit všechny labutě, které byly na břehu. Během dvou takových zátahů bylo ve chvilce chyceno dalších 9 ptáků, takže konečná dnešní bilance skončila na 15 úlovcích.

Mezi odchycenými se ocitla i „stará známá“ německá labuť, která v Hradci zimuje již nejméně druhou zimu. Udělala zajímavou tečku za celou akcí, protože ačkoliv to je celkem malá samice, svou aktivitou a agresivitou strčila všechny ostatní labutě hravě do kapsy. Ihned byla pojmenována „Agresivní Němka“. Mariusze, který ji celou dobu hlídal, neustále klovala do ruky, do bundy, tahala si za tkaničku na zádech a bezpochyby by se jí brzy povedlo si ji rozvázat, syčela, sekala zobákem… Mně osobně byla sympatická, velmi výrazně vybočovala z řady svých apaticky ležících, případně navzdory svázání chleba žeroucích soudružek.

Jelikož naprostá většina účastníků dnes odjížděla domů, skončili jsme s odchytem krátce po 12. hodině. Znovu jsme využili zázemí v muzeu k umytí se po práci (kromě toho patří naše díky muzeu i za to, že nám díky Pepíčkovi Hotovému umožnili parkování na dvoře muzea a ušetřili nám tak nemalé částky za parkovné na nábřeží). Pak už Natalia, Dawid, Wojtek, Włodek a Murun vyrazili směr Polsko, Vašek Klejch směr Polička a Petr Kafka směr Olomouc, vstříc zítřejší zkoušce z taxonomie. Se zbytečkem výpravy (Pawłem, Mariuszem, Josém a Petrem S.) jsme udělali krátkou procházku po městě a vyrazili jsme směr písník Oplatil, kde Petr toužil vidět nějaké zajímavé druhy.

Oplatil byl sice zamrzlý, ale přeci jen se tam udrželo malé oko vody a Petrova houževnatost, s níž přesvědčeně tvrdil, že má cenu se tu zdržovat, se nakonec přeci jen vyplatila. Kromě 240 lysek a 66 kachen divokých tam byl také 4 poláci chocholačky a 4 potápky roháči. Ale to, co vzbudilo Petrovo (ale i naše, přiznávám) nadšení byli 3 morčáci velcí a hlavně 4 turpani hnědí. Pro Josého to byl rovněž zážitek, během svého krátkého pobytu v Čechách viděl několik druhů, které vůbec neznal (např. havrana viděl prvně v životě, morčáky a turpany rovněž). On měl ovšem zážitků více – např. nadšeně fotil stopy zvířat ve sněhu a radoval se z toho poprašku, co tu máme: viděl totiž sníh podruhé v životě.

Akce „Labutě 2010“ skončila. Celkem bylo za tři dny chyceno 69 labutí, z toho 68 bylo označeno alespoň jedním kroužkem, 1 německá byla pouze kontrolována. Podrobnější výsledky kroužkování naleznete v aktualitě, která vyjde zde na webu 7. ledna.

Akce se zúčastnili za polskou výpravu:
Paweł T. Dolata, Włodek Kania, Natalia Kantecka, Mariusz Kępiński, David Niedbala, Wojtek Szukalski a Dovdon Murun

Za českou stranu akce alespoň části akce účastnili:
František Bárta, Karel Bejček, Jiří Česák s manželkou, Martin Fejfar, Radek Hampl se slečnou Lenkou, Zdeněk Hastaš, Josef Hotový, Katka Hotová-Svádová, Petr Kafka, Vašek Klejch, Blanka Mikátová, Michal Podhrázský, Petr Suvorov, Honza Svěcený, Tara Takadžjan, Jakub Vrána, Světlana Vránová, Jiří Zajíc, Petr Zobač a José Luis Del Valle.

Ubytovací zázemí poskytla Agentura ochrany přírody – středisko Pardubice a správa CHKO Nasavrky. Hygienické a parkovací zázemí v Hradci Králové zajistilo Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Pečivo pro krmení labutí sponzorsky poskytla pekárna „Kurzawska i Kosiewicz” z Ostrowa Wielkopolskiego.

Všem jmenovaným osobám a institucím velmi děkujeme za pomoc, bez níž by akce nemohla proběhnout tak, jak proběhla.

Neskončila jen akce „Labutě 2010“, ale skončila celá kroužkovací část projektu „Labutě 2008-2010“. Projekt bude samozřejmě pokračovat dále, budeme sbírat a vyhodnocovat data o „našich“ labutích a publikovat výsledky. Kroužkování ale již skončilo.

 

 

Tvorba Vojtěcha Volfa

nnn
Tuto básničku jsem měl umístěnou za plexisklem na krmítku, které jsem po několik 20100108a
Tuto básničku jsem měl umístěnou za plexisklem na krmítku, které jsem po několik
zimních sezon měl v Městském parku v Dobrušce. Měla za úkol inspirovat spoluobčany ke spoluúčasti na krmení. Byl to dobrý počin, lidé k mé velké radosti reagovali. Vloni koncem listopadu mi vandalové krmítko poničili, tak jsem ho opravil a věnoval jedné mateřské školce. Tam je splněn veledůležitý aspekt – je to za plotem. Básnička mi tak zůstala nevyužitá, a proto jsem se rozhodl se s vámi o ni podělit.

Vojta Volf


LOUDIVÁ

MY PTÁČCI  ZPĚVÁČCI

TRPÍME HLADY

POMOZ  NÁM  OBČANE  –

ČEKÁME TADY

 

NA JAŘE I V LÉTĚ

VŠECHNO TI  SPLATÍME,

SVÝM  ZPĚVEM OBČANE –

VŽDYŤ SE TAK  SNAŽÍME!

 

OD RÁNA DO NOCI

BUDEME ZPÍVAT,

TAKÉ HMYZ ŠKODLIVÝ –

BUDEME SBÍRAT

 

ZASYP NÁM OBČANE

KDYŽ  UŽ  JSME TADY,

SLITUJ  SE NAD NÁMI –

AŤ NEMŘEM  HLADY!

V.V.

——————————————————————————————————

 

20100101aTŘINÁCTÉHO V NEDĚLI

Vojtěch VOLF

Je neděle třináctého prosince. Dnes mi končí dvouletý výzkum kopce Chlum. Nálada je nostalgická, ve vzduchu jsou již cítit Vánoce. Manželka jela do Brna hlídat vnoučata, jsem sám doma a venku krásně svítí slunce. Ráno spím do růžova, potom pohodově snídám a dívám se na PC, co je nového na Pidikonferenci, kam pilní kolegové ukládají své poznatky z přírody. Dávám kávičku a okolo desáté vyrážím do přírody.

Jdu polní cestou k polnímu lesíku Kamínek, kde rád chytávám a kroužkuji ptáky, a potom se okolo zarostlé strouhy vydávám k silnici mezi Dobruškou a Opočnem. Rychle ji přecházím a polní cestou směřuji k lokalitě zvané Vaňátův důl. Je to stráň s malým lesíkem a množstvím keřů, kde je k vidění dostatek ptactva i v zimě. Nejsem zklamán ani dnes. Pokračuji zvolna okolo Broumaru a dále podél náhonu k Semechnickému rybníku. Ten je napuštěn, dívám se po hladině, ale nic zajímavého nevidím. Pokračuji po cestě doleva a ubírám se směrem ke zmíněnému kopci Chlum, kam vstupuji v místě staroslovanského pohřebiště. Prohlížím si nenápadné mohyly žárových hrobů z halštatského období a jako vždy nechávám pracovat svou fantazii. Jsem duše romantická, zavírám tedy oči a hned vidím okolo pobíhat spoustu našich předků, malých postavou a spoře do kožešin zahalených. Jeden z nich utíká s klackem směrem ke mně. Fuj, to jsem se lekl! Raději zanechám bláznivého snění a po cestě pokračuji k vrcholu, kde je přes celý kopec hřebenová cesta. Výzkumům se nevěnuji, závěrečná zpráva je již napsána, a tak jen tiše vzpomínám na přemnohé zážitky, které jsem zde získal.

Když dorazím na hřebenovou cestu na vrcholu, vím, že po ní musím pokračovat asi 200 m, zahnout doprava k bývalé hájovně, potom do Mělčan a domů. Takový je můj plán. Ale co to? U odbočky k hájovně se motají dva chlapi. Nevěnuji jim příliš pozornosti, za ty roky jsem zde potkal lidí spousty. Když jsem k nim došel, oba způsobně pozdravili. Způsobně jsem jim tedy odpověděl. Okamžitě jsem poznal, že nejsou Češi. Odbočil jsem jak jsem měl v plánu, ale najednou se situace změnila. Ten větší se postavil za mne, ten menší po mé pravé ruce a už mne vedou po cestě k hájovně. Beze slůvka vysvětlení pomalu kráčíme a pohodová předvánoční atmosféra mizí jak mávnutím kouzelným proutkem. Nastupuje realita. Co mají ti chlapi za lubem? Vnímám, že se nenápadně dorozumívají posunky. Na krku mám dalekohled a na řemínku brašnu s fotoaparátem. Že by se konalo loupežné přepadení? Stále nepadlo jediné slovo, atmosféra by se dala krájet. Horečně vzpomínám na výcvik, který jsem absolvoval během Základní vojenské služby. Zde jsme mimo jiné boj zblízka a boj muže proti muži cvičili způsobem nezapomenutelným a až do zblbnutí celých 26 měsíců. Bohužel, od té doby uplynulo propastných více jak 40 roků!

Netvrdím, že mi bylo do smíchu, ale podařilo se mi zachovat si chladnou hlavu. V levé ruce si pohrávám s okovanou bambusovou holí, pravou ruku mám významně zastrčenou v pravé kapse. Předstírám, že zde mám pistoli, i když ve skutečnosti mám v kapse jen sáček s trochou toaletního papíru, který by mi nepomohl, ani kdyby byl použitý. Pravidelně otáčím hlavou ze strany na stranu, abych měl toho zadního chlapa alespoň v periferním vidění. Takto jsme společně ušli asi 300 m a dostali jsme se až na dohled zmíněné bývalé hájovny, nyní osídlené rodinou drvaře. Napadlo mne, že mám napůl vyhráno. Přece mne nebudou lynčovat a okrádat nedaleko lidského sídla!

Pánové náhle změnili taktiku. Ten, co šel za mnou, se na pokyn toho, co šel vedle mne, přesunul na jeho pravý bok a předešli mne asi o 2 metry. Aha, říkám si, tak už je tady přece jen finále? Hoši však se mnou začali hlučně komunikovat a výrazně gestikulovat. Že by to byl nový taktický manévr a oni měli někde nedaleko ještě dalšího kumpána? Nerozuměl jsem jim ani slovo. Postupně se ale orientuji, a zjišťuji, že ten menší je Rus a ten větší, co šel za mnou, je Rumun. Sestava pro procházku opuštěným lesem jako malovaná.Vyrozuměl jsem, že chtějí hlavně vědět, jestli jsem myslivec. Opakovaně ukazovali, jak se drží ručnice a dělali bum, bum, bum. Abych se neprovinil na slovanské pospolitosti a nevypadal jako nějaký nerudný a nemluvný dědek, prozradil jsem na sebe, že jsem ornitolog. Chápavější Rus radostně a opakovaně zvolal: „Pticy, pticy, pticy!“ Atmosféra se uvolnila, ale nedůvěra u mne přetrvávala. Když jsme došli na konec lesa, rozhodl jsem se k ráznému kroku. Hlasitě jsem pronesl: „Zdravstvujtě druzjá, ja idů tudá!“ Prudce jsem odbočil vlevo podél lesa. Jim nezbylo než pokračovat po cestě k Mělčanům. Sledovali mne pohledem, ale naštěstí po cestě odcházeli.

Když jsem ušel nějakých 400 m, přešel jsem louku také směrem k Mělčanům. Přišel jsem ke stodole známých lidí, kam jsem chodívával kroužkovat vlaštovky. Paní domu mne poznala a vyšla z domu ven i se svou kamarádkou, v jejíž usedlosti jsem shodou okolností také kroužkoval. Hned jsem byl dotázán, co zde pohledávám. Tak jsem jim svůj příběh zčerstva vylíčil. Věděli okamžitě, o co se jedná: „To známe, to jsou řidiči kamiónů a máme z nich strach. V pátek či v sobotu přijedou k nejmenované firmě a v pondělí odjedou. Mezi tím se courají po vsi nebo po lese. Bojíme se! “

Příběh plný otazníků končí. Chtěli mě opravdu okrást? Zabránila jim v tom snad moje finta s pistolí? Nebo šlo o něco úplně jiného a já jsem byl jenom v nepravý čas na nepravém místě? Co když jsem nic netuše mohl vidět něco, co jsem vidět nesměl? Nebyli nějaká hlídka a neměl jsem vlastně štěstí, že jsem chtěl odbočit? Čím víc o tom přemýšlím, tím více mi připadá, že mne ti chlapi nekompromisně eskortovali z nějakého místa činu. Že by pytláctví? Nebo něco jiného? Co by se dělo, kdybych nic netuše chtěl po hřebenové cestě pokračovat bez odbočení? Jak by se zachovali? To se už naštěstí nikdy nedozvím. Jsem rád, že to skončilo alespoň takto a že jsem o zkušenost bohatší.

Jo, jo, přátelé, ani v lese už není tak bezpečno, jako dříve. Nezbývá než pohotově reagovat:

Do nového roku – s pepřákem v kapse!

20100101b

 

 

 

 

Sup bělohlavý (Gyps fulvus) zraněný větrnou elektrárnou – pokračování příběhu

20091230aaProblémy spojené se stále se rozmáhající výstavbou větrných elektráren kazí spánek mnoha lidem v Evropě. Stejné je to i v Řecku, kde (stejně jako v jiných zemích) nejednou byly zaznamenané případy – nejčastěji smrtelné – srážky ptáka s lopatkami větrníku. Větrná energie vzbuzuje mnoho diskusí a rozděluje lidi na její zasánce a odpůrce i ty, kteří se snaží v té otázce nalézt nějaké rozumné řešení. Zajímavou prezentaci na toto téma v souvislosti s bezpečností ptáků představil nedávno Dr. Przemysław Chylarecki  na setkání Stołecznego Towarzystwa Ochrony Ptaków (= společnost pro ochranu ptáků hlavního města) ve Warszawie 15. 12. 2009. Text v polštině, týkající se tohoto problému je možné číst na straně OTOP zde a samotná prezentace ve formě pdf je je přístupná zde.

V zemi jako je Řecko se hodně mluví o spolupráci ornitologů s firmami, které budují nebo mají záměr budovat větrné elektrárny. Sama znám člověka z řecké ochrany přírody, jehož úkolem bylo po několik měsíců dvakrát denně (brzy ráno a odpoledne) několik hodin sledovat a zaznamenávat všechny druhy ptáků, které se vyskytly v místě plánované výstavby nové větrné elektrárny. Cílem takových záznamů je shromáždění materiálů pro určení podmínek k vydání stavebního povolení. Ve výsledku je ale těžké říci, do jaké míry firmy v praxi berou v úvahu shromážděné údaje a informace. Zároveň je třeba si také uvědomit, že dokonce i tehdy, když všechno proběhne v souladu s právními předpisy, nedá se říci s jistotou, že je tu záruka, že se nikdy nestane další nehoda na lopatkách větrníku.

Mnozí z nás jistě viděli drastické fotografie mrtvých ptáků, rozsekaných vrtulí elektrárny. Ovšem to není jediný aspekt tohoto problému. Špatně umístěné větrné farmy mohou mít negativní vliv jak na populace ptáků, tak rovněž na jejich migrační cesty.

Odkaz na svého druhu jedinečný amatérský film, zachycující střet kroužícího supa bělohlavého (Gyps fulvus)
s lopatkami vrtule větrné elektrárny, který je na internetu dostupný asi dva měsíce, obrazně řečeno obletěl polovinu světa. Ostatně jej máte umístěn i zde na stránkách VČP ČSO, stejně jako je na mnoha dalších ornitologiských stránkách a fórech v celé Evropě. Těm, kteří jej přesto dosud neviděli, doporučuji jeho shlédnutí jako důležitou dokumentaci.

Bohužel tento film není fotomontáží v duchu „boje s donkichotskými větrnými mlýny”, ale je smutnou skutečností. Tato smutná událost se stala v Řecku na Krétě v horách Asterousia dne 27. října 2009. Video bylo natočeno zcela náhodou lidmi, kteří se zabývají paraglidingem. Stejní lidé trochu nešikovně, ale nejlépe jak uměli, sebrali ptáka a dopravili ho do odborné péče specialistů.

Dne 28. října byl větrníkem zraněný, ale naštěstí živý dvouletý sup bělohlavý odeslán na ostrov Aigina (čti Egina) do Řecké stanice rehabilitace divokých zvířat (EKPAZ). Pták byl ochrnutý a měl zlámané křídlo (zápěstí). Ze strany EKPAZ mu byla poskytnuta všemožná péče, ale zejména v prvních dnech bylo ohledně jeho dalšího osudu těžké cokoliv předvídat. Později (přibližně po třech týdnech) již byly zprávy poměrně pozitivní. Pták již nebyl na intenzivní terapii, ale byl přemístěn do rekonvalescenční voliéry, jeho stav byl dobrý a teprve nyní bylo možné začít chovat naději, že se po dlouhém čase rekonvalescence zcela uzdraví.

Nejnovější informace z 27. prosince 2009, tedy přesně dva měsíce po úrazu, jsou rovněž dobré. Stav supa je uspokojivý: pták je ve stádiu přirozené terapie a nedávno byl umístěn do společnosti jiných pacientů EKPAZ do velké rozletové voliéry, v níž má možnost trénovat křídla a připravovat se k létání na svobodě. Je naděje, že pokud jeho uzdravování bude probíhat tak, jako doposud, bude moci být na jaře 2010 vypuštěn na svobodu. Ovšem ošetřovatelé záchranné stanice přesto upozorňují, že jak zlámané kosti, tak proces rekonvalescence nejsou v tomto případě jednoduchou záležitostí a může se stát, že navzdory dobrým prognózám pták na svobodu vypuštěn moci být nebude (informace od Stavrose Kalpakise – EKPAZ). Čas ukáže, co bude dál, bude-li se sup moci vrátit do přírody… Kéž by se mu návrat do lůna přírody podařil!

Bohužel to určitě není poslední pták, který v souvislosti s kolizí s vrtulí elektrárny utrpěl úraz. Nové větrné elektrárny se budou stavět, na tom nic nezměníme. Je tedy dobré alespoň dodat, že záběry, ukazující střet supa s lopatkami eletrárny jsou momentálně silným argumentem v rukou řeckých ochranářů – důkazem, že každý takový projekt je třeba vážně posuzovat co se lokalizace týká. Film pádně podporuje snahy ochranářských organizací o vyvinutí účinného tlaku na projektanty a stavitele větrných elektráren, aby konečně přestali pouze hovořit a začali se zabývat skutečným hledáním opatření, která by zajistila ptákům bezpečí a aby nová opatření co nejrychleji uváděli do praxe.

Informace na dané téma je možné v angličtině nalézt na straně EKPAZ zde:

Eva Stets
překlad z polštiny: Svě

Eva Stets je Polka žijící v Řecku. Je členkou naší partnerské organizace PwG OTOP, řecké ornitologické organizace HOS-Hellas a dobrovolnou spolupracovnicí záchranné stanice EKPAZ. Na našem webu jste se již několikrát mohli setkat s jejími fotografiemi (naposledy např. v aktualitě o nocování strak). Osudy zraněného supa bude nadále sledovat a bude nás o nich informovat.

20091230b20091230c20091230d20091230e

 

 

Kubánský deník – 6. část

20091229

hrdlička karolínská (Zenaida macroura) – Kuba; foto: J. Vaněk

26.1.2008

Ráno balíme věci, loučíme se s rodinou Gustáva , ještě se zastavujeme pro Lojzu a pak již vyrážíme směr Havana. Cesta plyne celkem nerušeně, pouze na jednom místě poblíž Cienfuegos náhle na okraji silnice zaregistrujeme dva dravce, živící se na nějaké mršině. Není pochyb – jsou to karančové chocholatí (Caracara cheriway). Okamžitě brzdíme, bereme fotoaparáty a hrabeme se z auta. Než se nám to podaří, karančové se již vznášejí někde v dáli. No, alespoň si můžeme připsat nový druh. Před Havanou zastavujeme na jedné z pláží Playas del Este a poklidný Karibik, měníme za mnohem bouřlivější Atlantik. Docela příjemná změna. Pak již bez jediného zaváhání přijíždíme do Havany k paní Heleně. Všichni, až na Lojzu jdeme na večeři do jedné pouliční pizzérie. Lojza má svůj program. Teprve druhý den se ke svému úžasu dozvídám, že Lojza navštívil místní kino, kde prý dávali nějaký španělský film, pochopitelně ve španělštině. Kolik toho z filmu Lojza  měl, ví jen on sám, protože na mé dotazy na děj, odpovídal  dost neurčitě.

Celý článek →