Hromadné nocování straky obecné

20091214aHromadné nocování je charakteristickým znakem mnoha druhů krkavcovitých (Corvidae) ptáků. Předpokládá se, že společná nocoviště představují určité výhody pro přežívání. Ptáci tráví studenější noci se zobákem strčeným pod křídlem či v peří na hrudi. Tato pozice jim na jednu stranu přináší termostatické výhody, na druhou je ale handicapuje při útoku predátora. V průběhu noci se musí spoléhat více na sluch než zrak, protože většina nocovišť je umístěna v husté vegetaci, kde je viditelnost silně redukovaná. Pokud spí ptáci pohromadě, je pravděpodobnější, že šramotícího predátora některý z nich uslyší a vzbudí ostatní. Již dříve jsme zde na webu psali o nocovišti kavek obecných (Corvus monedula) a o nocovišti havranů polních (Corvus frugilegus) v Pardubicích. Třetí druh z čeledi krkavcovitých, který k nocování využívá hromadných nocovišť je straka obecná (Pica pica).

Nocovišťě různých krkavcovitých vykazují některé společné znaky, v dalších se ale odlišují. Všichni krkavcovití dodržují velmi přesně hodiny příletu na nocoviště. Zatímco havrani a kavky přilétají na nocoviště hromadně ve velkých hejnech a odhadnout jejich počet je velmi obtížné, straky přilétají buď jednotlivě nebo po párech, případně v malých skupinách, takže jejich počet na nocovišti lze zjistit s velkou přesností. Po příletu na nocoviště se všechny tři druhy nejprve usadí v nejvyšších korunách stromů a až po úplném setmění pak sestupují do nižších partií. Havrani a kavky nocují na stromech, jen se z nejvyšších částí koruny přemístí poněkud níže, straky potmě slétají z korun vysokých stromů dolů a nocují v hustých křovinách.

Počty krkavcovitých na nocovištích se mění v závislosti na ročním období a na velikosti místní populace jednotlivých druhů. V českých podmínkách na nocovištích kavek v hnízdním období bývají desítky, někdy stovky ptáků a na zimních nocovištích havranů a kavek se shromažďují desetitisíce nocležníků. Údajů o nocovištích strak není mnoho. Na nocoviště strak v Pardubicích se slétává okolo 80 ptáků. Největší evropské nocoviště strak bylo zjištěna na Ukrajině ve Lvově, kde bylo zaznamenáno až 1700 strak. Druhé největší se nachází v bulharské Sofii, kde se v prosinci 2007 na noc shromažďovalo až 1405 ex., další velká nocoviště jsou v polských městech Świętochłowice (1012 ex.), Lublin (998 ex.) a Zielona Góra (915 ex.).

V roce 2009 byla publikovaná zajímavá bulharská studie „Numbers and arrival dynamics of communally roosting Magpies (Pica pica) in the Dendrological Park of the University of Forestry – Sofia, Bulgaria“ (Početnost a příletová dynamika na společném nocovišti straky obecné (Pica pica) v dendrologickém parku Lesnické univerzity v Sofii v Bulharsku). Průzkum probíhal od února 2007 do února 2008. Bulharští kolegové nejen že popsali druhé největší v současnosti známé evropské zimní nocoviště strak, ale na rozdíl od jiných podobných studií, prováděných na různých místech v Evropě zjistili, že straky využívaly společné nocoviště celoročně. Maximální množství nocujících ptáků bylo zjištěno v zimních měsících (prosinec – únor), ale rovněž na podzim v dendrologickém parku nocovalo více než 800 strak. Na začátku hnízdního období (konec března – začátek dubna) počet ptáků na nocovišti poklesnul, protože straky nocovaly ve svém hnízdním teritoriu. Tento předpoklad byl ověřen kontrolou několika obsazených hnízd, kdy bylo potvrzeno, že samec obvykle nocoval poblíž hnízda s inkubující samicí. Minimální počet ptáků byl na nocovišti zjištěn v letním období (137 ex. v červenci 2007). Průměrný počet ptáků spících na nocovišti v průběhu léta činil pouze 32,33% počtu zimního období. Straky, které využívaly nocoviště ve hnízdním a letním období byly pravděpodobně nehnízdící ptáci a ptáci, jejichž hnízdní teritorium zasahovalo do oblasti nocoviště.

Popsaný způsob využívání nocoviště strakami v hnízdním i zimním období je zajímavý, protože podle autorů studie nebyl na jiných místech dosud popsán. Velmi podobné chování ale známe v Pardubicích u kavek a havranů. Kavky od jara do podzimu využívají společné nocoviště, na němž se zřejmě shromažďují nehnízdící páry a někteří hnízdící samci. Na podzim se pak k domácím kavkám připojí zimní hejna havranů a kavek, aby společně po několik týdnů využívali kavčí nocoviště, dokud se všichni nepřemístí na jiné místo v blízkém okolí. Na jaře po odletu zimních hejn se pardubické kavky znovu vracejí na své tradiční nocoviště.

Ačkoliv jsou krkavcovití ptáci velice nápadní, mnohé z jejich životů nám stále zůstává skryto. Jednou z oblastí, která neustále přináší nové poznatky, jsou právě společná nocoviště.

Světlana Vránová a Petr Suvorov

Použité materiály:

Biaduń W., 2005: Synurbijne populace Corvidae w Lublinie. In: Jerzak L., Kavanagh B. P., Tryjanowski P. (red): Ptaki krukowate Polski. Bogucki Wyd. Nauk. Poznań.

Czechowski P., Jerzak L, 2005: Magpie Pica pica communal roosting in an urban environment (Zielona Góra, W Poland). In: Jerzak L., Kavanagh B. P., Tryjanowski P. (red): Ptaki krukowate Polski. Bogucki Wyd. Nauk. Poznań.

Georgiev K. a Iliev M., 2009: Numbers and arrival dynamics of communally roosting Magpies (Pica pica) in the Dendrological Park of the University of Forestry – Sofia, Bulgaria. Biotechnol. & Biotechnol. Eq. 23: 250 – 253. Special Edition/On-line.

20091214b20091214c20091214d

 

 

Krmit ptáky – ale jak ?

20091219aKrmit ptáky – ale správně“ – Na knížku s tímto jménem od  prof. Petera Bertholda jsem narazil v Mnichově. Práce, kterou  napsal s životní partnerkou Gabrielou Mohr, se vloni stala v Německu podzimním bestsellerem. Stostránková brožura se 126 barevnými fotografiemi a řadou grafů vychází z terénních poznatků a měření stanice na Radollfzellu. Navazuje na dlouholetou praxi britských ochranářských skupin – krmení ptáků po celý rok. Autor zdůranuje potřebu minimálně dlouhodobého zimního krmení, se kterým je třeba začít již v září, nejpozději v říjnu. Významný pak je také časový překryv kritického období předjaří. Přikrmování je důležité ještě i v době hnízdění – v březnu, dubnu i v květnu.

Na základě terénních výzkumů Bertold přesvědčivě vyvrací přehnaná tvrzení o nebezpečí jarního a letního krmení a prokazuje opak: rodiče svá mláďata krmí „moudře“ přírodními zdroji, jen výjimečně přidají i něco z krmítka. Sami se však živí z nabídnuté potravy a mají tak více času a energie pro hledání přírodních zdrojů pro své potomky a zvládají větší potravní teritorium. Bylo prokázáno, že přikrmovaní ptáci začínají dříve hnízdit, a to o 1-25 dnů. Sama snůška u takových ptáků se zvyšuje až o 20 %, zrychluje se též frekvence kladeni vajec. Potvrdilo se rovněž dřívější vylétnutí mladých z hnízda. Díky všem těmto okolnostem se zvyšují šance pro druhé hnízdění. Mladí jedinci jsou lépe vybaveni pro nadcházející zimu.

Celoročně krmení ptáci jsou tedy jednoznačně úspěšnější, silnější a zdravější. Díky této metodě se stabilizovaly a dokonce zvýšily lokální populace některých druhů (např.vrabců, stehlíků a pod.). To je jen několik údajů z knihy, která nás velmi povzbudila.

V naší práci A Rocha jsme začali tuto praxi více studovat i ověřovat. Nová, většinou souhlasná data získáváme také od britské skupiny A Rocha. Rovněž řada českých ornitologů a biologů nám potvrdila správnost této cesty. Např. Míla Hromádko nám napsal o zajímavé zkušenosti, jak letní návštěvníci jeho krmítka reagují na počasí. V příznivých dnech, kdy je dostatek hmyzu se krmítku téměř vyhýbají. Ale když hmyz chybí, přijdou doplnit chybějící rezervy.

Rádi bychom otevřeli k tomuto tématu širokou diskuzi. Napište nám své pohledy. Přečtěte však také přesvědčivou Bertoldovu knihu.

Nu a aktuální úkol nakonec. V nastalé zimě, zejména v čase plíživé inverze a tuhých mrazů, přiložme ruku k dílu. Naše krmítko se může proměnit v nejlepší přírodovědnou učebnici nebo pozorovatelnu, v obrazovku s dobrodružným filmem. Olejnatá semena, zejména slunečnice nebo kousek loje poskytnou vynikající potravní zdroj a doplní v ptačím těle rychle se zmenšující energetické zásoby.

Tahle naše malá služba může plnit i jakési vyšší poslání. Vždyť již starozákonní kniha žalmů v písni 104 popisuje nebeského hospodáře Hospodina, který pečuje o své stvoření. Říká, že k Němu vzhlíží veškeré tvorstvo. Doslova: „To vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm. Rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým..“

Není to vskutku krásný úkol? Můžeme přijmout poslání Stvořitele, stát se Jeho prodlouženou rukou – nejen vůči potřebným lidem, ale také ve vztahu k němé tváři. Otevřeme proto i my své ruce i srdce. Určitě zažijeme překvapující radost. Dávat a rozdávat je více, než brát. Tisíce let stará zkušenost se potvrzuje – i u ptačího krmítka.

Pavel Světlík, A Rocha – Christians in conservation

Literatura: Berthold P., 2008: Vögel füttern – aber richtig. KOSMOS.

 

20091219c20091219d20091219e20091219b20091219g20091219f

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chytačovy chvíle předvánoční…

20091222aMladoboleslavsko – Chytával jsem dříve i v čase Vánoc. Dobře jsem věděl o skorcích, ledňáčcích, zimujících červenkách, střízlících i hýlech. Vyčkával jsem pravidelných průletů družných mlynaříků, pod jabloněmi chytal kvíčaly… A což teprve, když i náš kraj konečně poctili návštěvou vzácní brkoslavi! To býval fofr! Na rumištích jsem v pelyňkových hájích chytal do nízkých sítí konopky i našeho nejmenšího strakapouda, který tam zaletoval bušit do stvolů, v jednom divném prosinci v síti dokonce uvízl skřivan se zvonohlíkem a v nejspodnější kapse ještě pěvuška.

Času se však stále víc nedostávalo, ale obava, že přijde „absťák“, v němž  roztřesenou rukou budu marmeládová očka lineckých koleček vykrajovat kroužkem na kalouse a kleštěmi zdobit perníčky, se taky nenaplnila. Dostavilo se jisté vychladnutí.

Dnes, kdy chytám pouhou třetinu roku a téměř výhradně jen slavíky, je mnohé jinak. Ne že bych si už nedovedl představit drátěná bludiště „polského typu“, plná bahňáků, klícky s hbitě pobíhajícími chřástaly, po stovkách v rákosí nocující a o překot křičící vlaštovky či žluté konipasy na prázdninové Klenici, jak zvolna poskakují k jihu. Nezbývá čas.

Krajinu a ornitologii jsem však ani pro zbytek roku neopustil, více dnes o ní mluvím k posluchačům a čtenářům, častěji brouzdám v mojí Velké knize slavíků, uložené v kabinetu a také žiji ze vzpomínek. Ty jsou jistotou ze všech nejjistější a podle mého vůbec nestárnou. Se slavíky tak zůstávám po celý rok. A když chci mít příběhy trojrozměrné, vyjedu si klidně i v adventním čase na jejich plácky. Mám těch slavičích domovů v péči na padesát a mohu si vybírat. Každý je tak trochu jiný, každý ukrývá jiný příběh. Není-li sníh, nacházím ještě i v tomto čase slavičí hnízda. Tužka v ruce začíná kmitat, jak rychle hodnotí umístění stavby v prostředí, použitý materiál či usazení hnízda. Plácky jsou v tu dobu přehledné, je vidět do křoví i na stromy. Současně shledávám i to, že ležení bezdomovců jsou už opuštěná. I po nich pod opadanými větvemi zůstal příběh. Na planých jabloních září stále ještě strakatá jablka, také obří pneumatiky jsou na svých místech, do křoví je kdysi vyhnala zřejmě „perestrojka“, kdy těžké stroje, hltající pohonné hmoty vířením v nádrži, nešlo v novém povětří již dál uživit.

Náhle nacházím slavičí hnízdo v hromádce starých plechovek. Všechny jsou půvabně rezavé jako slavíci. Dívám se na mohutné větve zdivočelých stromů, rozlámaných k bezmezné radosti šoupálků poslední vichřicí. Zkypřená zem pod keři, kde zjara číhaly slavičí sklopky, je stále ještě syrová. Dívám se do těch míst, opona letí pod strop a příběh z chytačova zápisníku v momentě ožívá. Po pár metrech jich je nakonec tolik, že se nechce odejít.

Jsem šťasten, že tato místa pro mne stále mají tolik úžasu, poznání i odpočinku. Rozmlouvají se mnou, jsou přátelská v každé době a dnes snad konečně již ve vší pokoře mohu prohlásit, že jim rozumím. Srostl jsem se statečnou krajinou a nebude už jinak, abych se nepostavil za její roští, nehájil je před člověkem, jenž ničeho nepoznal, neviděl, nezažil, nechtěl…

V čase, kdy na železném svícnu před domem zapaluji skauty čerstvě přineseným Betlémským světlem poslední ze čtyř svící, mám dobrou zprávu, pro slavíky i pro lidi přírodě blízké: „slavičí roští Boleslavska stále ještě žije!“

Pavel Kverek

20091222b20091222c20091222d

 

Za ptáky do zoologických zahrad 8 – ZOO Ohrada Hluboká nad Vltavou

20091114aZOOLOGICKÁ ZAHRADA OHRADA – HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

V posledních čtyřech letech jsem byl v jedné z našich nejmenších ZOO celkem třikrát – na jaře roku 2006 jsem se sem vydal s kamarádem, o rok později jsem rychle prolétl ZOO, když jsem jel zpracovávat terénní data na Šumavu. V únoru letošního roku jsem se zúčastnil konference Jihočeské university v Českých Budějovicích, která měla pokračování právě zde.

Když jsem se zde byl podívat jako malý kluk, většina zvířecího osazenstva ZOO byla tvořena evropskou faunou. Je to z toho důvodu, že toto místo bylo založeno již na konci 30. let 20. století s účelem dotvořit kolekci muzea sousedního Loveckého zámku živými zvířaty z naší přírody. Do ZOO se zároveň dostávají i hendikepovaná zvířata, což sbírku rozšiřuje. Dodnes si pamatuji, že tu vždycky mívali obrovské huňaté hnědé medvědy (Ursus arctos). Za posledních několik let je silně vidět, jak šla úroveň ZOO nahoru. Vyrostla zde australská expozice, nový krásný bazén pro vydry říční (Lutra lutra) a posledním hitem je nádherné restaurační zařízení s přepychovým designem interiéru (a že na design mám trošku nos nahoru!), který je doplněn o vkusné mořské akvárium. Velmi se mi také líbilo jejich osvětářské centrum. Je vidět, že ZOO má do budoucna velké plány. Ale pěkně po pořádku…

První, co při cestě v areálu potkáte, je australská expozice. Bokem u Munického rybníka je stylové malé občerstvení, v jehož prostorách jsem objevil malou voliérku s divokou formou papoušků vlnkovaných (Melopsittacus undulatus). Naproti výběhu klokanů rudokrkých (Macropus rufogriseus) je malá noční expozice a voliéry s australskou avifaunou. V ní mě kromě několika druhů běžných druhů papoušků zaujal šedobílý holub, který se vyhříval ve slunečních paprscích. Tehdy jsem k němu nenašel u expozice žádnou cedulku a až s dlouhým odstupem doby jsem se dozvěděl, že se jedná o velmi vzácného holuba wonga (Leucosarcia melanoleuca), který byl do České republiky dovezen až v roce 1998. ZOO Ohrada jej dovezla až o čtyři roky později a s ročním odstupem se jim podařilo ptáky odchovat.

Za australskou částí následují expozice věnované Jižní Americe. Prostornou klec za malou kolonií psounů prériových obývá hejno papoušků patagonských (Cyanoliseus patagonus), pod nimi jsem z dálky zahlédl křepela virginského (Colinus virginianus). V malé boční voliérce jsem našel velikého kohouta hoka žlutozobého (Crax fasciolata), který se vzhledem ke své zimomřivosti musí na zimu dávat do tepla, takže v zimních měsících ho venku neuvidíte.

Z exotického Nového světa se vchází do prostorného patia s původními klecovými expozicemi staré podoby ZOO. Ač budí tyto klece spíše prehistorický dojem, nebudou zde stát zjevně dlouho, protože vedení ZOO chce tuto část přebudovat. Po levé straně by měl vyrůst malý pavilon rozšiřující kolekci americké fauny a na straně pravé menší africká expozice. Přesto by možná stálo za to některé z klecí zakonzervovat čistě z výchovných důvodů, aby budoucí generace věděly, jak to dříve vypadalo v zoologických zahradách. V současné době jsou v levé lineárce umístěny zbytky malých evropských šelem, napravo bylo možno vidět běžné krkavcovité ptáky a sovy – straku obecnou (Pica pica), sojku obecnou (Garrulus glandarius), krkavce velkého (Corvus corax), sovici sněžnou (Bubo scandiacus) a sýčka obecného (Athene noctua). V poslední kleci seděl výstavní kohout bažanta obecného (Phasianus colchicus) se samičkou a nad ním ve smrkových větvičkách cupoval mrtvou myš ťuhýk šedý (Lanius excubitor). Podle posledního aktualizovaného seznamu některé tyto druhy již ZOO nemá. Z druhé strany patia je prostorná voliéra, obývaná motáky pochopy (Circus aeruginosus) a supy mrchožravými (Neophron percnopterus). Celou pravou polovinu patia vyplňuje rybníček, kde skupině želv nádherných (Trachemys scripta)  dělají společnost husy císařské (Chen canagicus). Prošel jsem okolo expozice s rysy ostrovidy (Lynx lynx), abych se octl u další lineárky voliér, tentokráte už větších. V nich jsem našel několik druhů hrabavých – pár tetřevů hlušců (Tetrao urogallus), kohouta satyra Temminckova (Tragopan temminckii) a pár bažantů královských (Syrmaticus reevesii). Ten asi úplně nejvzácnější z hrabavých, krásný kohout velekura himalájského (Tetraogallus himalayensis) mě čekal až v úplně poslední kleci. Chov lesních severských hrabavých je v podmínkách zoologických zahrad dost náročný. Mnoho z nich velmi špatně snáší podmínky chovu ex situ (tj. mimo jejich přirozená stanoviště) a podléhá různým chorobám, nejčastěji útokům ze strany parazitů. Není tedy asi příliš překvapivé, že velekur je v Evropě chován pouze v šesti zoologických zařízeních. Když jsem viděl kohouta letos na jaře, měl sice přerostlý zobák, ale vypadal spokojeně. Každý z hrabavých ptáků měl za společníky různé druhy sojkovců, svérázných a nesnášenlivých zpěvných ptáků. Od konce loňského roku přijala ZOO od kolegů z Chlebů dva odchované jeřáby panenské (Anthropoides virgo), kteří jsou zde take umístěni.

Podél kočkodaní expozice jsme vylezli směrem k Munickému rybníku, do jehož prostor zasahují expozice vodních ptáků. Ty jsou opravdu velmi bohaté. V komplexu několika rybníčků jsem měl možnost pozorovat oba dva druhy našich čápů (Ciconia ciconia a C. nigra), volavky popelavé (Ardea cinerea), kormorány velké (Phalacrocorax carbo) a četné zástupce evropských druhů kachen, husic i husí. Z těch neevropských jsem objevil pouze labutě černé (Cygnus atratus), morčáky chocholaté (Lophodytes cucullatus), čírky dvouskvrnné (Anas formosa) a žlutozobé syn. kropenaté (Anas flavirostris). Podle aktuálního seznamu by měla být tato kolekce obohacena o dva velmi svérázné druhy, husici stračí (Anseranas semipalmata) a pižmovku ostruhatou (Plectropterus gambensis). ZOO Praha sem trvale deponovala samce volavky bílé (Egretta alba), ke kterému přibyla samička. Ač ve volné přírodě je to druh velmi často viditelný, evropské ZOO ho příliš nechovají. Na druhé straně v prostorném výběhu, zarostlém hustou trávou, jsem si již v roce 2006 všiml agresivního samce jeřába popelavého (Grus grus), který pečlivě hlídal svoji družku sedící na vejcích (přiložit objektiv blíže k mříži výběhu se rovnalo vzhledem k délce zobáku a velikosti ok mříží téměř jisté ztrátě skla okuláru). O rok později jsem mohl obdivovat výsledek jejich snažení – dvě odrostlá kuřata. Jedno z nich bylo pak nějakou dobu možné vidět v ZOO v Praze.

Za soustavou rybníčků jsme vešli do síťové voliéry, která zasahuje svojí plochou do rybníka. Tato expoziční část je věnovaná chovnému hejnu plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a jestli mi paměť dobře sahá, tak jsem zde zahlédl letos v lednu cedulku na onu pižmovku ostruhatou (dá se předpokládat, že za tuhých zim bude tento pták umístěn do teplého zázemí). Voliérou se prochází do expozice mořského pobřeží. Zde jsou umístěni ibisové hnědí (Plegadis falcinellus), volavky rusovlasé (Bubulcus ibis), tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus) a ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus). Podle webových stránek chová ZOO i pelikány bílé (Pelecanus onocrotalus), ale při žádné z mých dosavadních návštěv jsem je nikde neviděl.

Kousek od východu z pobřežní voliéry je tzv. „Soví les“. Snad v žádné ZOO jsem neviděl takhle přepychovou sbírku evropských sov pohromadě, obsahující všechny druhy u nás žijících sov. Za pozornost určitě stojí tři hendikepovaní kalousi pustovky (Asio flammeus). V roce 2006 zde měli umístěné krahujce obecné (Accipiter nisus) a v lednu letošního roku jsem v jedné voliérce objevil pár koroptví polních (Perdix perdix), které byly přesunuty ze starého patia.

V roce 2007 ZOO otevřela novou velikou expozici, výstižně nazvanou „Český les“. Lze zde zahlédnout mnoho druhů evropských ptáků – hrdličky divoké (Streptopelia turtur), dlasky tlustozobé (Coccothraustes coccothraustes), stehlíky obecné (Carduelis carduelis), drozdy kvíčaly (Turdus pilaris), hýly obecné (Pyrrhula pyrrhula) či špačky obecné (Sturnus vulgaris). Speciálně vidět poslední druh sedící ve sněhu ve mně vyvolalo úsměv. Uprostřed tohoto osazenstva působil až nepřirozeně exotický sojkovec kropenatý (Garrulax ocellatus), jehož přítomnost mě vzhledem k raubířské povaze sojkovců poněkud vyvedla z míry. Podle slov Romana Kössla, zástupce ředitele ZOO, se ale sojkovec chová k ostatním druhům velmi mírně a ve voliéře při jeho přítomnosti loni někteří chovanci bez problem vyhnízdili.

V bočních přilehlých voliérkách jsem nalezl hejno dlasků a další zajímavé druhy. V první zvědavě poskakovala čečetka zimní (Carduelis flammea). V druhé dělalo veverce obecné (Sciurus vulgaris) společnost několik šplhavců. Tato skupina je taktéž na chov v zajetí poměrně dost nevděčná (jakožto většina hmyzožravých druhů ptáků), takže přítomnost jejích zástupců v zoologických zahradách sleduji vždy s určitou satisfakcí. Hendikepovaní strakapoudi velcí (Dendrocopos major) mě sice potěšili, ale s těmi  zajímavějšími chovanci jsem se musel trošku nahánět, protože se jim příliš nechtělo z teplého zázemí. Konečně jsme přesvědčili velikého samce datla černého (Dryocopus martius), aby vyletěl. Za ním ostýchavě vykoukla z prostor vnitřní ubikace samička žluny šedé (Picus canus). Vidět strakapoudy s datlem a žlunou pohromadě v jedné voliéře mě aspoň přimělo k velikostnímu srovnání těchto druhů. Z datla jsem měl obrovskou radost. Po hodinách honění se po lese za datlím pískáním, kdy odměnou mi byl stín, který se míhal v korunách stromů, jsem ho konečně mohl vidět v celé jeho kráse. Žlunu šedou jsem taktéž viděl poprvé. Ji i čečetku zimní měla v té době ZOO jako jediná v Evropě, datla černého jako jedna ze čtyř. Nejsem si jist, že je mají dodnes. V zázemí mi potom kolega ukázal ještě dudky chocholaté (Upupa epops).

Vedle budovy osvěty jsem zaregistroval ještě jednu prostornou voliéru, která nebyla přístupná z návštěvnického prostoru, ale od osvětářského centra k ní vedla cestička. A protože jsem od přírody zvědavý a vlezu všude, neodolal jsem ani v tomto případě. Hejno zrzohlávek rudozobých (Netta rufina) spolu s poláky peposaka (Netta peposaca) bylo sice pěkné, ale oba dva druhy již důvěrně znám. Stejně tak mě neuhranula ani chovná skupina kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a kvakošů nočních (Nycticorax nycticorax). Nohy se mi podlomily až v momentě, kdy jsem na hladině rybníčku zahlédl asi jako menší husu velkého šedivého ptáka. Poznal jsem ho okamžitě, ale to už jsem s třesoucí se rukou sahal po fotoaparátu, zaostřoval a sekal jednu fotografii za druhou. Konečně jsem si mohl vychutnat příslušníka ptačího řádu, na který se ve volné přírodě chystám již několik let, potáplici malou (Gavia stellata). Jednalo se prý o ptáka, kterému se podařilo před Vánoci loňského roku přistát namísto vodní hladiny na asfaltové silnici. K těmto poněkud nevšedním nehodám dochází z toho důvodu, kdy asfalt odrazí polarizované světlo, takže se leskne stejně jako vodní hladina a některé druhy živočichů na něm pak přistanou (či v případě hmyzu dokonce kladou vejce!). Potáplice bohužel patří k těm druhům, kteří narozdíl od velkých vrubozobých nedokáží v naprosté většině případů odstartovat z pevného podkladu, takže v případě přistání mimo vodní hladinu je prakticky bezmocná. Ivan Kubát sepsal o chování potáplice krátký článek do výroční zprávy zoo, jehož výtažek uvádím: “Poté, co k nám byla 20. 12. 2008 donesena, jsme ji umístili v boxu 1 x 3 m s bazénkem. Byla vyčerpaná, vyhublá a vzhledem ke způsobu a místu přistání i silně odřená, s poraněnýma nohama a křídly. V tomto malém, uzavřeném prostoru byla silně stresovaná, a tak jsme ji po základním nezbytném ošetření vypustili do nově vybudované voliéry s rybníčkem o ploše 200 m2. Nové umístění se jí viditelně zamlouvalo víc, zvláště když jsme tam ještě vypustili i několik metrických centů naší drobné bílé ryby, kterou začala hned lovit.” Pták se v expozici adaptoval a vypadal, že bude prosperovat. Jak jsem se ale posléze dozvěděl, na jaře došlo k jeho úhynu. Konzultoval jsem celou záležitost s Romanem Kösslem, který tvrdí, že potáplice jsou citlivé zejména na čistotu vody. V zimních měsících se jí proto dařilo, ale na jaře voda v nádrži postupně zezelenala (nezabralo prý ani silné provzdušňování) a pták uhynul. Výsledky pitvy bohužel nejsou známé, takže se mi je nepodařilo zjistit. Po dotazu, jaký efektivní management chovu by se tedy pro potáplice měl zvolit, mi Roman Kössl nastínil, že by stálo za to zkusit chov ve filtrovaném, chlazeném bazénu (něco na způsob expozic pro tučňáky). Určitě by stálo za to se nad chovem potáplic zamyslet, protože je to další ze zástupců celého řádu, byť pouze malého, který se v zoologických zahradách nechová.

Ač mě to velmi mrzí, zůstali mi skryti dva atraktivní příslušníci evropské avifauny – dřemlík tundrový (Falco columbarius) a chřástal vodní (Rallus aquaticus – ne že by mě spojení se slovem “skrytý” u tohoto druhu příliš překvapovalo). Nicméně i tak jsem zde za poslední tři návštěvy viděl maximum. Kdybych měl charakterizovat celkový pocit ze ZOO, je velmi pozitivní a hřeje mě, že ZOO prochází svojí růstovou epochou. Na druhou stranu mě také ale trochu mrzí, že rozšiřuje kolekci o exotické druhy a nedrží se původní politiky evropské fauny. Ať tak či tak, na svých pár čtverečních metrech ve mně toto místo vzbudilo silný ornitocentrický zájem a vřele doporučuji všem fandům do ptáků, aby sem alespoň jednou zavítali.

Petr Suvorov

Fotoalbum z jarních návštěv ZOO v letech 2006 + 2007 naleznete zde.

A zde jsou fotografie ze zimní návštěvy v roce 2009.

Seznam všech chovaných druhů ptáků naleznete na oficiálních stránkách ZOO Ohrada zde.

______________________________

Milí čtenáři, kteří jste zatím trpělivě došli až k sedmému dílu o mých putováních po zoologických zahradách, přeji Vám krásné Svátky vánoční, plné pohody a klidu a v novém roce co nejvíce ptáčkařských úspěchů. Loňská krásná bílá zima byla pro mě tady v Praze na pražském zimovišti ptáků jako malé safari, tak si říkám, že asi napíšu Ježíškovi o pořádný pytel sněhu 🙂

V příštím roce se budu těšit nashledanou!
Petr Suvorov

2009127

______________________________________________________

20091114b20091114c20091114d12009121120091114f20091114i20091114g20091114h20091114j20091114k20091114l

I kormoráni velcí stojí za pozornost…

20091216aNení tomu tak dávno, ti starší z nás si to pamatují velmi dobře, kdy byl kormorán velký (Phalacrocorax carbo) v České republice velice vzácným ptákem. Když se někde objevil, byla to rarita a ornitologové se tam „slézali“ jak švábi na pivo. V posledních letech už to rozhodně neplatí. Kormorány vídáme po celé republice, v některých koutech naší vlasti i ve vysokých počtech a jsou u nás dokonce kraje zaslíbené, kde tento druh hnízdí. A tak, jak už se to u běžných druhů stává, věnujeme kormoránům stále méně a méně pozornosti. Ale oni za pozornost stojí! Nejen proto, že jsou sami o sobě velmi pozoruhodní, ale také proto, že jsou v okolních zemích hojně kroužkováni a jejich důsledné prohlížení může přinést velice zajímavé výsledky. A přitom není třeba je ani chytat! To, že jich je hodně, je pro zjišťování informací o jejich životech jen výhoda.

Pro inspiraci uvádím příklady z Ústecka, kde se na kormorány už od loňského roku dívám na velmi pečlivě. Na Labi se jich zde přes zimu zdržuje několik set. Na pravidelném odpočinkovém místě, které je dobře přístupné, přes den pobývá zhruba čtyřicet ptáků. Z těchto čtyřiceti obvykle bývá 2-5 ptáků kroužkovaných. V zimě 2008/2009 se mi podařilo odečíst pět kormoránů. Jeden byl z Ruska, jeden z Finska, jeden ze Švédska, jeden z Estonska a jeden z Dánska. V letošní zimě se kormoráni objevili znovu. K mému překvapení ptáci z Estonska a Finska seděli po roce přesně na stejné větvi jako loni!! Také kormorán z Dánska znovu pravidelně loví na stejném místě. Ostatní „známí“ se zatím neobjevili, ale zato se objevil další pták z Finska a jeden nový z Německa.

A ani není potřeba, aby kormoráni byli označeni odečítacími kroužky – z deseti ptáků, které se mi podařilo odečíst byli s odečítacím kroužkem pouze dva. S dobrou optikou je možné klasický ornitologický kroužek, který je buď hliníkový či ocelový, odečíst na vzdálenost 60-100 m, podle velikosti ražby. Odečítací kroužek je snadno čitelný i z 250 m. Velmi se mi osvědčilo odečítat kormorány v dopoledních hodinách mezi 10.-12. hodinou. V té době již ukončili ranní lov a obvykle se čistí a odpočívají na bezpečných místech, kde je poměrně snadné se k nim přiblížit. Další vhodné místo k odečítání je pravidelné nocoviště, kde se však ornitolog musí pohybovat obezřetně, aby ptáky zbytečně neplašil. I zde je možné se k nim přiblížit na méně než 100 m.

V ČR se kormoráni kroužkují v malém počtu v hnízdní kolonii v jižních Čechách a dostávají zde i modré odečítací kroužky. Počty ptáků okroužkovaných v jiných zemích Evropy jsou však mnohonásobně vyšší, často jsou to tisíce kormoránů ročně v jednotlivých zemích. I přesto, že většina ptáků je označena pouze ornitologickým kroužkem, část z nich téměř v každé zemi dostává i kroužek barevný. Např. jen v Dánsku je každoročně odečítacími kroužky označeno asi 600 jedinců. Pro začátek v odečítání je nejlepší zaměřit se právě na nápadné odečítací kroužky. V současné době se spíše než barevné kombinace užívají kroužky s kódy. Ve většině evropských zemí se používají kódy tříznakové, pouze ve Španělsku, Finsku a Itálii již začali používat čtyřznakové kódy. Díky výborné mezinárodní koordinaci se v současné době používá stejná barva ve více zemích (např. zelená v Polsku, Dánsku, Švýcarsku, Velké Británii, Rumunsku, Estonsku, Finsku a Rusku). Při odečtu kormorána (ale i jiného barevně označeného druhu) je proto vždy třeba zkontrolovat webovou stránku http://www.cr-birding.be/, kde naleznete přehled většiny projektů barevného značení i kontakty na jednotlivé koordinátory. V případě potíží či jazykové bariéry vám ochotně vypomůže kroužkovací stanice, případně se můžete obrátit i na mě.

V sousedním Německu začali od letošního roku značit kormorány modrými odečítacími kroužky. V roce 2009 označili pouze 219 ex., ale dva ptáci již byli zastiženi v ČR a je pravděpodobné, že se zde pohybuje i řada dalších. Je třeba jen být na pozoru.

Vašek Beran

20091216b20091216c

20091216d20091216e20091216f

 

 

 

 

 

Fotografie: Vašek Beran, foceno Sony DSC W55 za použití digiscopingu přes Swarovski ATS 80HD s okulárem 20-60x.

 

 

Zimní ptactvo Svitavska v historii i dnes

20091205kSvitavsko – Při mém pravidelném sledování webových stránek maďarských pozorovatelů ptáků (http://birding.hu) a určitého obdivu například nad počty zde zimujících bernešek rudokrkých (Branta ruficollis) nebo záznamu o potáplici lední (Gavia immer), jsem si vzpomněl, že jsem před časem vytvářel určitou databázi ornitologických pozorování ptačích druhů, o jejichž přítomnosti v období zimy na Svitavsku máme určité doklady.

Všeobecně je známo, že vymezit „zimní období“ je vzhledem k nejrůznějším okolnostem (zejména klimatické a potravní aktuální podmínky) poněkud ošemetné, ale já se držel kalendářního období měsíců prosinec, leden a únor. V konkrétní podobě dat je pak nutný komentář k jednotlivým záznamům.

Přesto lze nahlédnout s nastávající zimou jaké výsledky tak máme v době, kdy byla zmiňovaná databáze naposled aktualizovaná před rokem. Použité jsou v ní nejrůznější zdroje, od pravidelně mnou shromažďovaných údajů od mých kolegů, kteří v regionu působí a svá pozorování ochotně poskytují, až po nejrůzněji prezentovaná data na internetu, ale třeba i získané zprávy z akce „Co dělají ptáci v zimě?“, kterou pořádáme pro školní mládež a veřejnost. V ní pak najdeme zmínku o 115 druzích ptáků.

Zajímavé je poohlédnutí se po již značně „zaprášených“ záznamech, ze kterých bych uvedl např. labuť zpěvnou (Cygnus cygnus) – Opatov, 1934, husici liščí (Tadorna tadorna) – Opatov, 1972, chocholouše obecného (Galerida cristata) – Svitavy, 1949 nebo potáplici lední (Gavia immer) – Opatov, 1903 a 1910. Známá i z literatury jsou tisícihlavá hejna skřivanů ouškatých (Eremophila alpestris) – Svitavy, 1954 a 1966 nebo stovky sněhulí severních (Plectrophenas nivalis) – Svitavy, 1962-1963 i léta 50. a 60. Zhruba v poslední dekádě je to pak doklad např. o bukači velkém (Botaurus stellaris) – Svitavy, 2002, kolize velké (Numenius arquata) – Opatov, 2006, slučce malé (Lymnocryptes minimus) – Opatov, 2003 a 2005, moudivláčkovi lužním (Remiz pendulinus) – Opatovec, 1997, skřivanovi ouškatém (Eremophila alpestris) – Svitavy, 2005, konopce žlutozobé (Carduelis flavirostris) – Svitavy, 1996 a 1988, kalousovi pustovce (Asio flammeus) – Svitavy, 2005 nebo rarohovi velkém (Falco cherrug) – Svitavy, 2007. Přitom je třeba konstatovat, že Svitavsko není žádné typické území, kde by trvaleji a ve větších počtech ptáci přečkávali zimní období.

Znatelné jsou také určité změny, které avifauna nejen naší republiky prodělává. Dokladem jsou třeba stále četnější pozorování volavek bílých (Egretta alba), orla mořského (Haliaeetus albicilla) či špačka obecného (Sturnus vulgaris) nebo rehka domácího (Phoenicurus ochruros), popřípadě spíše raritní záznamy o čejce chocholaté (Vanellus vanellus) – Svitavy, konec ledna 2007. Pochopitelně se mění (spíše osciluje) počet pozorování i množství jedinců např. u brkoslavů severních (Bombycilla garrulus) a dalších zimních hostů naší oblasti.

Zmínka nepadla o relativně běžnějších či naopak méně často vídaných druzích zejména vodních ptáků (hohol, husy, morčáci a další), které lze v zimním období za určitých podmínek sledovat při tahu nebo potulkách územím Svitavska. Podobně i o ptácích spíše stálých. Zkrátka i v zimním období není o zážitky (často velmi překvapivé) při pátrání po ptácích nouze. A komu „nestačí“ ptactvo v jeho „rajonu“, pak neváhá za „špeky“ nebo jenom pro zpestření jezdit nejen na jižní Moravu, ale třeba i do zmiňovaného Maďarska. Při troše štěstí se to jistě vyplatí.

Jiří Mach

20091205l20091205n20091205m

 

Ornitologie na Univerzitě Palackého v Olomouci

plch_velky_v_budceOlomouc – Mezi přední výzkumná ornitologická pracoviště v naší zemi patří bezesporu i Ornitologická laboratoř při Katedře zoologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (PřF UP). S touto adresou se jistě již někdy setkal každý z nás, ať už třeba na schůzi Východočeské pobočky České společnosti ornitologické, nějaké zoologické konferenci, nebo v ornitologickém časopise jako je Panurus nebo Sylvia.

Ornitologická laboratoř v Olomouci byla založena v roce 1996 a hned od svého vzniku se dostala do povědomí nejen české, ale i zahraniční odborné veřejnosti. Od počátku patří mezi její hlavní zájmy studium evoluční biologie a etoekologie ptáků. Laboratoř spolupracuje nejen s biologickými katedrami PřF UP, ale i se zahraničními vědeckými institucemi. Pracovníci laboratoře se podílejí samozřejmě i na vedení bakalářských a diplomových prací, školení doktorandů a na výuce Katedry zoologie.

Mezi hlavní předměty výzkumu laboratoře patří studium lejsků bělokrkých a černohlavých v hybridní zóně v Nízkém Jeseníku a v Norsku (skupina kolem Prof. Stanislava Bureše). Aspekty pohlavního výběru u lejsků bělokrkých studuje na Velkém Kosíři i Dr. Miloš Krist. Evolucí hnízdního parazitizmu se zabývá vědecký tým kolem Doc. Tomáše Grima (výzkum probíhá nejen v okolí Lednických rybníků, ale i na Novém Zélandě). Interakce mezi pěvci a plchy v budkách na Uničovsku zkoumá Dr. Peter Adamík. Širší pohled na reprodukční biologii sýkor se snaží zasadit do evolučních souvislostí Dr. Vladimír Remeš.

Východočechy může těšit, že pole působnosti olomouckých ornitologů sahá i do našeho regionu. Mezi vědeckými pracovníky laboratoře jsou dokonce dva naši členové. Dr. Václav Pavel shromažduje v tundře na hřebenech Krkonoš důležité informace o původu a reprodukční biologii naší jediné populace slavíků modráčků tundrových. Doc. Karel Weidinger pak na Chrudimsku zkoumá vliv predace na reprodukční úspěšnost pěvců zemědělské krajiny. Vazbu olomoucké Ornitologické laboratoře na východočeský region pak umocňuje celá řada současných studentů i minulých absolventů studijních oborů Systematická biologie a ekologie, nebo Ochrana a tvorba životního prostředí (raději nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl, je nás opravdu mnoho…), kteří své odborné znalosti získali při psaní svých bakalářských/diplomových/disertačních prací právě pod vedením olomouckých ornitologů.

Mladí zájemci o vysokoškolské studium biologie se zaměřením na ornitologii by rozhodně neměli při rozhodování, kam poslat svou přihlášku, opomenout ani Olomouc. Při shromažďování dat pro svou bakalářskou (diplomovou) práci zde mají jedinečnou šanci připojit se k práci prestižních vědeckých týmů na mezinárodní úrovni.

Libor Praus

20091206a20091206b20091206c20091206d20091206e

 

 

 

 

 

 

Na východní tahové cestě

20091207o

Husice rezavá (Tadorna feruginnea) – Turecko (foto: L. Praus)

Kroužkování ptáků v severovýchodním Turecku

Územím Malé Asie probíhá hlavní tahový koridor pro ptačí migranty z velké části střední a východní Evropy. Každým rokem na podzim míří k Bosporu, nebo ke kaňonu řeky Čoruh nejen milionové ptačí zástupy, ale i stovky birdwatcherů ze všech koutů světa. I proto se může jevit poněkud překvapivou informace, že v celém sedmdesátimilionovém Turecku působí v roce 2009 pouze 8 licensovaných kroužkovatelů. Ornitologický výzkum je tu stále závislý na pomoci ze zahraničí. To se netýká pouze finanční stránky, ale i lidských zdrojů.

Celý článek →

Dávejte pozor na volavky s barevnými kroužky!

20091205gLískovice, rybník Temník – Mezi významné ornitologické lokality na Hořicku se bezesporu řadí rybník Temník. Nachází se v těsné blízkosti obce Lískovice, která leží přibližně pět kilometrů jihozápadně od Hořic. V minulosti se v okolí Lískovic nacházelo zhruba 15 rybníků podobně rozlehlých jako Temník. Do dnešní doby se zachovaly pouze dva. Rybník Temník je na severním břehu lemován litorálem, tvořeným rákosovými, orobincovými a ostřicovými porosty. Ty později přecházejí v mladý osikový lesík, který je ve vlhčích letech z větší části podmáčený. Na osiky poté navazuje rozsáhlý Lískovický a Bašnický les, tvořený převážně dubem letním a zimním.

V litorálech rybníka hnízdí řada vzácných druhů ptáků, například rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus), cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), chřástal vodní (Rallus aquaticus), jeřáb popelavý (Grus grus), moták pochop (Circus aeruginosus). Dále zde početně hnízdí potápka roháč (Podiceps cristatus) a potápka malá (Tachybaptus ruficollis), v hnízdí době můžeme na hladině vidět i čírku obecnou (Anas crecca) a lžičáka pestrého (Anas clypeata). V minulosti sídlila na Temníku i kolonie racka chechtavého (Larus ridibundus).

Minimálně od devadesátých let se na rybníku nachází kolonie volavek popelavých (Ardea cinerea). Pár hnízd je umístěno v korunách osik, ale většina párů si staví hnízda v litorálu, většinou v orobincových porostech.

Kolonii volavek popelavých je od roku 2006 věnována zvláštní pozornost v podobě kroužkování mláďat na hnízdech včetně barevného značení. V letech 2006-2008 bylo celkem označeno více jak 100 mláďat. K barevnému značení bylo použito červených plastových kroužků s bílým třímístným kódem písmeno-číslice-číslice. Od roku 2009 používáme oranžové kroužky s černým kódem písmeno-číslice-písmeno. Barevný kroužek jsme dávali ptákům vždy na levou nohu nad patní kloub, hlínikový, příp. ocelový na pravou.

Výsledky barevného značení přišly již v prvních letech projektu. První nálezy pocházejí přímo z Temníku. Například jsme zjistili, že se ptáci vracejí na lokalitu již v druhém roce života, zřejmě ještě jako nehnízdící. V dalších letech jsme zaznamenali hnízdění 3 označených ptáků. Další odečty spadají do doby pohnízdní disperze jak v blízkém, tak i širším okolí. Poslední skupinou jsou hlášení zimujících ptáků převážně ze zahraničí, a to pouze ze západních evropských zemí.

Pokud budete mít štěstí a naleznete volavku s červeným nebo oranžovým kroužkem, pošlete mi prosím zprávu o nálezu na moji adresu – erithac@email.cz. Cenu má jakékoli hlášení, i když se nepovede přesný odečet kódu.

Jan Bartoníček

20091205h20091205i20091205j

Přiletí letos brkoslavi?

20091205aa

Při invazích do měst brkoslavi často odpočívají na anténách domů. Foto – Jaroslav Vaněk.

Brkoslav severní (Bombycilla garrulus), jak již naznačuje jeho druhové jméno, je ptákem severských jehličnatých lesů. Jeho hnízdní areál se táhne od severní Evropy na východ po západní Sibiř, kde hnízdí B.s. evropský (B.g. garrulus) a na východní Sibiři hnízdí poddruh (subspecie) B.s. sibiřský (B.g. centralasiae). Třetí subspecie pak obývá Severní Ameriku. Jeho zeměpisná proměnlivost je však velmi malá.

Tento druh je známý tím, že v některých letech podniká do střední a západní Evropy invaze, jejichž příčinou je zřejmě neúroda jeřábu, který tvoří hlavní složku jeho potravy, v severněji položených oblastech. Podle doby výskytu ve střední Evropě je možné rozlišit dva typy těchto invazí.

Celý článek →