Přišel čas uhelníčků

20091027b Kněžmost – Každý rok je to stejné. Naše zahrada je pravidelným zastávkovým místem lesních sýkor uhelníčků (Parus ater). Je pravda, že se s nimi občas „svezou“ i parukářky (Parus cristatus) a králíčci (Regulus sp.), ale uhelníčci převládají, jsou k nepřehlédnutí i nepřeslechnutí.

Zahrada s několika vzrostlými jehličnany je pro táhnoucí lesní pěvce prvním odpočinkovým místem na postupu Polabím.

Kněžmost je od severu k východu obepnut lesy Českého ráje, které se sbíhají do jakéhosi skalního ostrohu nad Žantovem, východně naší zahrady. A právě sem velká většina postupujících skupinek sýkor dorazí. Jakmile zjistí, že les už nikam dál nevede, vyletují z kněžmostského Hrádku přes Kněžmostku do volné krajiny. A jakoby si na cestu nevěřili (letí ji poprvé), nadšeně vítají v kněžmostských zahradách každý modřín, každou borovici. Tam na sebe za neustálého svolávání počkají, je-li příhodné počasí, prošmejdí jehličí a po chvilce první ze skupiny se chopí kompasu a zavelí k odletu. Cestovní mapa je krajinou vede k jihozápadu, za obcí se lze o tom docela snadno přesvědčit. Na horizontu směřují do míst, kde se Chloumecký hřbet sklání k Mladé Boleslavi a podél Jizery pokračují dál. Ti, kteří se nestihli z lesa nad Kněžmostem odpoutat, pokračují s největší pravděpodobností okrajem Žehrovských lesů a vyletují až údolím Klenice k Domousnické bráně (dávná cesta řeky Jizery), která je propustí do pravého Polabí.

Odchyty na naší zahradě potvrdily, že ve všech případech se jedná o mladé (tohoroční) ptáky, tedy jedince, kteří (podobně jako u řady jiných sýkor) první zimu tráví v mírnějších podmínkách, zejména v Středomoří. Další roky života již zřejmě přezimují coby staří uhelníčci poblíž hnízdišť, podobně jako parukářky.

O příslušnosti protahujících skupin sýkorek jehličnatých lesů Kněžmostskem nepodalo kroužkování v zahradě zatím žádné informace, lze však obecně soudit, že k ptákům z okolních lesů se přidávají i hejnka, pocházející z Pobaltí a snad i Skandinávie. U mých výsledků od sýkor koňader (Parus major) a modřinek (P. caeruleus), v českém pojetí pak dokonce i u mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus), bylo toto kroužkováním již potvrzeno.

Je potěšující v čase kněžmostského podzimu vyhlížet tyto čiperné a společenské ptačí cestovatele, kterak si užívají svůj první a současně také poslední výlet k moři.

V jejich společnosti byli odchyceni v zahradě spolu krom králíčků obecných (Regulus regulus) i jejich ohniví (R. ignicapillus) příbuzní, velmi rádi se také k tomuto „vlaku“ jedoucímu podzimním krajem přidávají opozdilí budníčci menší (Phylloscopus collybita). Odchyty na hřebenech hor, u rybníku Žabakor či u Prahy v tzv. „králíkárně“ (místo intenzivního odchytu táhnoucích králíčků) ukázaly, že v této společnosti drobných pěvců se může „vézt“ i opravdová vzácnost, jako je třeba budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus).  
Pavel Kverek

20091027c

Záhadný pokles počtu tažných ptáků

20091026aRSPB (britská ornitologická společnost) a BTO (British Trust for Ornithology) spojily síly a začaly spolupracovat s partnery Birdlife v Ghaně (Ghana Wildlife Society), Republice Burkina Faso (Naturama), Nizozemí (Vogelbescherming Nederland) a Dánsku (Dansk Ornitologisk Forening), aby spolu realizovaly největší výzkumný projekt svého druhu o tažných ptácích, kteří tráví mimohnízdní sezónu v jižní části Sahary.

 

Některé z nejvíce ubývajících druhů ve Velké Británii patří mezi tažné ptáky. Například kukačka obecná (Cuculus canorus), hrdlička divoká (Streptopelia turtur), slavík obecný (Luscinia megarhynchos) nebo lejsek šedý (Muscicapa striata). Tyto druhy hnízdí v Evropě a migrují do subsaharské Afriky.

Poslední čísla ukazují, že počty více než 40% všech tažných druhů táhnoucích do Afriky se za posledních 30 let snížily. Alarmující je i fakt, že desetina z těchto druhů je blízko ohrožení nebo ohrožená na červeném seznamu IUCN.

Projekt zapojí do spolupráce ornitology podél koridoru od Atlantického pobřeží v Ghaně po severní oblast Republiky Burkina Faso, který zahrnuje habitaty pobřežních deštných lesů po okraj Sahary.

„Tito ptáci během své úžasné každoroční cesty čelí mnoha nástrahám“, řekl dr. Erasmus Owusu – výkonný ředitel Ghana Wildlife Society. „ Birdlife a jeho partneři se snaží táhnoucím ptákům zajistit bezpečnější cestu“.

„Drastický pokles některých oblíbených letních ptačích návštěvníků, jako je kukačka obecná, hrdlička divoká nebo slavík obecný, je jednou z největších obav v ochraně přírody“, upozornil dr. Danaë Sheehan – RSPB výzkumný ekolog.“Ačkoliv máme dostatečné znalosti o těchto ptácích u nás (UK), víme velmi málo nebo vůbec nic o tom, co se s nimi děje na jejich zimovištích. Je ale jasné, že bez pomoci budou početní poklesy pokračovat a populace táhnoucích druhů se budou zmenšovat na kritickou hodnotu.“

Potenciální příčiny způsobující pokles početnosti migrantů jsou například: klimatické změny, změny srážkových modelů nebo degradace půdy. Předpokládaný růst lidské populace a klimatické variability v západní Africe pravděpodobně zvětší tyto hrozby.

„Pokud chceme změnit tyto alarmující poklesy, musíme jednat nyní“, řekl dr. Chris Hewson – výzkumný ekolog BTO. „Abychom to mohli udělat, musíme zjistit, kde ptáci tráví zimní měsíce a jakým tlakům zde čelí. Pokud dokážeme nalézt odpověď na tyto otázky, budeme schopni jim zajistit budoucnost“.

Tým vědců bude sčítat a kroužkovat ptáky v oblasti Ghany a Rep. Burkina Faso, v celé šíři biotopů, od hustých tropických deštných lesů po polopouště. Vědci doufají, že zaznamenáváním ptáků na těchto stanovištích několikrát během roku získají detailní obraz o jejich pohybu a o tom, jakému prostředí dávají přednost.

Jako odpověď na nebezpečné poklesy početnosti tažných ptáků Birdlife zahájil kampaň Born to Travel (Zrozeni k letu) pro ochranu tažných ptáků africko-euroasijských migračních cest.

 

 

Zdroj www.birdlife.org, překlad Luděk Petrilák

 

video kampaně Born to travel zde
www stránky Born to travel zde

____________________________________________________________________________________________

20091024a20091027d 20091027f20091027g

Rudoši na Rozkoši

Česká Skalice, Rozkoš – Aby nevznikla mýlka. Následující článek nebude pojednávat o nájezdu indiánského kmene do našeho kraje, ani to nebude pojednání o zájezdu členů jedné z politických stran na přehradu Rozkoš. Řeč je o ptácích řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes), podřádu bahňáků (Charadii), zkrátka o břehouších rudých (Limosa lapponica).

Od svého příbuzného břehouše černoocasého (Limosa limosa) se liší poněkud menší postavou, kratšíma nohama a nahoru prohnutým zobákem. Ještě snadnější je rozlišení v letu, neboť nemá široký bílý pruh v křídle a ocas má hustě příčně páskovaný, zatímco břehouš černoocasý se vyznačuje nápadnou bílou páskou v křídle a černým ocasem, který ostře kontrastuje s bílým kostřecem.

Celý článek →

Výjimečné pozorování bukače velkého (Botaurus stellaris) ve Svitavách

20091028a Svitavy – Ptactvo svitavského Dolního rybníka sleduji pravidelně již třináct let. Pátrat sem po zajímavých druzích přijíždím na kole nejčastěji v měsíci říjnu. Příčinou je samozřejmě v tento čas snížená hladina při výlovu rybníka a dosud příhodné prostředí rozsáhlých porostů rákosin, orobince a zblochanu. Při jedné z letošních podzimních kontrol se mi podařilo skutečně neobvyklé pozorování bukačů velkých (Botaurus stellaris), které bych zařadil mezi mé nejzajímavější ornitologické zážitky nejen ze Svitavska.

Zde bukače zastihneme během posledních let v nejrůznějších částech roku nepravidelně, ponejvíce na rybnících Nový u Opatova, Velký Košíř u Litomyšle a právě na Dolním rybníku. Tady jsem jej překvapil i letos 26. března při brodění v podmáčených litorálech. V roce 2001 jsme prokázali na tomto rybníku i jeho zimní pobyt (3x počátkem února) a potěšil nás tehdy také svým dlouhodobějším setrváním v říjnu a listopadu.

V sobotu 24. října 2009 jsem prohlížel zmenšenou hladinu Dolního rybníka z jeho přední pravé části.    Počítal jsem kachny divoké (Anas platyrhynchos), zjistil hvízdáka euroasijského (Anas penelope) a několik lysek černých (Fulica atra). Při pohledu do zadních partií rybníka jsem si nemohl nevšimnout v kontrastu s tmavými stonky orobince, které jsou jinak ponořené pod vodou, světlého těla kráčejícího bukače velkého. Okamžitě vyrážím rychlou jízdou k lepšímu místu pro pozorování. Odtud právě odchází pan Pěnička, na kterého volám. Když se tak jako já raduje z objevení tohoto u nás stále poměrně vzácného ptáka, oznamuji mu, že v přítoku vidím ještě další dva jedince. Zprávu rychle přenáším přes sms svým svitavským kolegům, z nichž rychlým krokem zanedlouho přichází Luboš Novák se stativovým dalekohledem. Vládne bohužel nepříliš dobré počasí, a viditelnost tak není ideální. Vadí nám to především proto, že digiscopingová fotodokumentace nebude moc kvalitní. I tak si ale „lebedíme“, protože je nám jasné, jak výjimečné okamžiky prožíváme. Podobné počty bukačů by nám jistě „záviděli“ i ornitologové a birdwatcheři z daleko věhlasnějších lokalit u nás, třeba na jižní a střední Moravě nebo v Polabí a v jižních Čechách. A to vychází za chvíli z rákosiny nejblíže od nás čtvrtý bukač, který nám parádně předvádí sbírání potravy ze stébel rákosu i z malých kaluží na bahně. Všichni čtyři bukači (patrně jen dospělci) jsou v rozvážném pohybu. Jeden i krátce přeletí část rybníka. Pokouším se litorál kontrolovat ještě pozorováním z úplné zadní části rybníka, ale nejlepší pozici máme u tabule č. 4 naučné stezky. Od 12:45 hod. do 16:00 hodin si užíváme tento zážitek. Mezitím přemýšlíme, odkud se bukači vzali a jestli se tu zdrží déle. A také o tom, jak by to bylo s jejich zájmem o lokalitu, pokud by Rybářství Litomyšl „odbahnilo“ (lépe řečeno „umrtvilo“) rybník tak, jak to má v záměru. Druhý den potom sledujeme už jen jednoho bukače, znovu u rákosin v přítokové části rybníka.

Doma pochopitelně zkouším zjistit, nakolik je pozorování čtyř bukačů ojedinělé. Web ČSO, různé regionální zpravodaje, sborníky, mapovací atlasy a práce mě utvrzují, že jde o raritní počet najednou sledovaných ptáků. Musílek (1946) např. uvádí přelet několika jedinců 25. března 1925 nad rybníkem Šmatlán. Druhý vyšší počet bukačů pochází rovněž z Pardubicka – 23. dubna 1995 na Bohdanečském rybníku zaznamenal P. Bergmann také čtyři ptáky. „Vede“ však Žehuňský rybník, odkud M. Jelínek uvádí z 25. 5. 1991 čtyři bukající samce, z 20.6.1992 a 4.6.1994 rovněž čtyři bukače. Rekordní je 20. červen 1993, kdy se podařilo zjistit i pět jedinců. Věřím tomu, že ve většině případů však šlo spíše o registraci hlasů nebo pozorování bukačů z větší dálky. Náš Dolní rybník má jednu unikátní výhodu. Pokud už se tu vyskytne nějaký vzácnější ptačí druh, pak si ho zde obvykle prohlédneme velmi dobře. V tom mi dají zapravdu i mí svitavští kolegové.

Vlastní někdo z čtenářů tohoto příspěvku i další záznamy o podobně výjimečném počtu pozorovaných bukačů?

Jiří Mach

20091028b20091028c20091028d20091028e

 

 

 

Pozorování hoholky lední (Clangula hyemalis) na rybníku Nový u Opatova

20091026OpatovHoholka lední (Clangula hyemalis) je monotypický druh s arktickým rozšířením a její areál na severu zasahuje až přes 82° s.š., na jih jen ojediněle do boreální zóny. Početnost v celé Evropě se v tomto století snižuje. Jedná se o tažný druh, který zimuje jižně od hranice ledu na mořských pobřežích, zřídka jižněji než 40° s.š. Zatoulaní jedinci byli zastiženi až po Azory, Madeiru, Pyrenejský poloostrov a ve Středomoří a v severní Indii. Českou republikou zřídka protahuje a stávají se případy, že přezimuje. V malém množství přilétá skoro každou zimu. Byla zjištěna ve všech částech ČR a SR, na podzim hlavně na rybnících, později na nezamrzajících řekách, kde jednotlivci i přezimují. Většinou je zjištěna jednotlivě, vzácně v malých hejnkách do 10 ex. (HUDEC a kol.,1994).

Při jedné ze svých podzimních návštěv opatovských rybníků jsem měl to štěstí, že jsem mohl pozorovat právě tento tažný druh. Stalo se tak 17.10.2009 na Novém rybníku u Opatova, když jsem kolem 13.hodiny poblíž skupinky poláků velkých (Aythya ferina) zahlédl 1 ex. hoholky lední při očistě peří a po celkové kontrole druhů na hladině jsem zahlédl ještě jednoho potápějícího se exempláře tohoto druhu. Příčinou výskytu vzácnějšího druhu mohlo být období po ustupující studené frontě, kdy teplota dosahovala asi 4° C. V průběhu více jak hodinového pozorování se jeden z exemplářů dvakrát ozval, prolétl se krátce nad hladinou, mimoto se hoholky často společně potápěly. O přítomnosti hoholek ledních jsem informoval ornitology v blízkém okolí a po chvíli jsem tuto lokalitu opustil. Druhého dne jsem se opět vypravil ke kontrole lokality, když hlavním důvodem bylo zdokumentování hoholek. Jednoho z exemplářů jsem opět zahlédl u skupinky poláků velkých, po provedené fotodokumentaci tento jedinec odlétl severovýchodním směrem. Začal jsem hledat druhou hoholku, která po chvíli vyplula z rákosin, poté vzlétla a následovala prvně odlétající. Dokumentaci výskytu hoholek jsem tak pořídil za minutu dvanáct a zbyly mě jen krásné vzpomínky.

Z dalších dostupných zpráv kdo pozoroval hoholku lední na Novém rybníku byl Moutelík Petr.

Hoholka lední je patrně nově zjištěným druhem na Opatovských rybnících. Ve své práci o výskytu a změnách početnosti ptáků na soustavě rybníků u Opatova uvedené v publikaci SYLVIA (2000) ji neuvádí ani F. JETMAR. Jsem rád, že tímto pozorováním mohou být hoholky zapsány do seznamu pozorovaných druhů na soustavě Opatovských rybníků.

Luboš Novák 

 

 

 

Za ptáky do zoologických zahrad 6 – ZOO Plzeň 1/2

20091020a Plzeň – Motivaci podívat se do plzeňské zoologické zahrady jsem měl už dlouho, protože jsem o ní slyšel pouze samé chvály. A tak jsem se jednoho dne do Plzně vypravil za společnosti členky rady Středoevropské asociace přátel zoo (CEAF) Bc. Evy Krásové a našich dvou společných kamarádek. Za pochodu jsme stačili navštívit teraristickou pobočku ZOO v centru města a pak jsme zamířili již do samotné ZOO.

Cestou okolo plotu ZOO můžete vidět již do některých expozic. První, čeho jsem si všiml, byl výběh vodních ptáků, a v něm mohutný houser husice kuří (Cereopsis novaehollandiae). Na bočním dvorku odpočívala husa labutí (Anser cygnoides) a nepříliš často chovaná husice vlnkovaná (Stictonetta naevosa). Před samotným vstupem do ZOO nás ještě pozdravilo odrostlé mládě pelikána bílého (Pelecanus onocrotalus), které posedávalo ve společnosti několika labutí zpěvných (Cygnus cygnus). Ale to už jsme byli téměř u brány. U vchodu nás přivítal Mgr. Martin Vobruba, tiskový mluvčí zoologické zahrady, který do nás asi tak v pěti minutách stačil nasypat telefonní seznam novinek, který nebyla moje mozková centrála schopna pojmout ani z pětiny. I mě poněkud vyvedl z míry jeho obrovský přehled o dění v českých zoologických zahradách. Když jsme se s ním rozloučili, museli jsme se rozhodnout, odkud začít.

Jako první jsme prošli okolo rybníku s vodním ptactvem, který jsme viděli skrz mříže. Zahlédl jsem několik dalších, běžně chovaných druhů vrubozobých – bernešky velké (Branta canadensis), husy indické (Anser indicus), husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus), labutě černé (Cygnus atratus), ale taktéž velmi nevšední kachnu skvrnozobou (Anas poecilorhyncha). Bokem jsem si všiml malého domečku, ve kterém jsem našel expozici připravenou pro několik drobných druhů zpěvných ptáků, ale ještě neosazenou. V druhé vitríně seděl majestátní pár lelkounů sovích (Podargus strigoides). Tímto strategickým krokem jsme se geograficky dostali do Austrálie. O kus dále na nás v malé voliérce nevrle pohlíželi ledňáci obrovští (Dacelo novaeguinae) a v malých skleníčcích okolo jsem našel holuby bronzovokřídlé (Phaps chalcoptera) a čejky australské (Vanellus miles). Oba dva tyto druhy byly vsazeny více méně do botanických miniskleníčků, kterých je po zahradě na tucty. Bohužel některé jsou poměrně exponované sluníčku, tak si moc nedokážu představit, jak to funguje, když je venku pořádné vedro.

V kombinovaném starobylém zvířecím pavilonu, kde je možné najít opravdu zástupce všech základních živočišných skupin, jsem objevil ararauny (Ara ararauna). Společnost aguti černohřbetým (Dasyprocta prymnlolopha) měli dělat guani modrohrdlí (Pipile cumanensis), které jsem v jejich ubikaci ovšem nenašel. Venku jsem v přístavkových voliérkách zahlédl pár bažantů kalij (Lophura leucomelanos) a bažanta vietnamského (L. hatinhensis) a pak jsme zamířili k restauraci, protože děvčata měla poněkud hlad. Posadili jsme se k velké prosklené africké expozici želv ostruhatých (Geochelone sulcata), v jejíž stromových větvích v horní části se to jen hemžilo drobným zpěvným ptactvem. Objevil jsem zde 4 druhy snovačů, dále ještě vidu límcovou (Euplectes ardens), vrabce hnědohřbetého (Passer luteus) a určitě tam byly i další druhy. Opodál restaurace se nachází veliký centrální rybník s vodním ptactvem, kterému zjevně dominuje skupinka plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a chilských (P. chilensis). Opět zde následoval ubíjející telefonní seznam vrubozobých. Zastihl jsem zde celkem 7 druhů plovavých kachen, 4 druhy potápivých kachen, 2 druhy kachniček, 7 druhů husic a husy Rossovy (Chen rossi). Všem jim vévodily svérázné obrovské pižmovky ostruhaté (Plectropterus gambensis) a husice stračí (Anseranas semipalmata).

Protože se trochu znám s kolegy z chovatelského oddělení, poprosil jsem je, jestli bychom mohli navštívit jejich zázemní chovy. A právě u expozic vrubozobých se nás ujala kolegyňka Mirka Palacká a odvedla nás do krytého zázemí. Toto místo je takovým malým hangárem s nepřeberným množstvím klecí, ve kterých všude něco pípá a píská. Mají tu tolik druhů, že u některých z nich jsem se nechytal ani do čeledi, o druhu již ani nemluvě. Vypsat je sem všechny by asi nebyl problém, ale vznikl by zjevně další dlouhatánský telefonní seznam. Výjimečně vás tedy na své webové stránky odkážu v textu přímo – můžete se podívat sem.

Z celého zázemního chovu jsem si kromě výše zmíněného nedozírného druhového bohatství odnesl dva nejsilnější dojmy. Tím prvním bylo nedůvěřivé mládě dytíka skvrnitého (Burhinus capensis), které mi Mirka ukazovala s velkou pýchou. „Tohle je můj skutečný mazlík. Vždycky se na mě přijde podívat, když mu nesu něco dobrého,“ dodávala, když otevřela ptáčeti dvířka, aby mohl dojít až na práh. Poté na mě lišácky mrkla a povídá: „Chceš vidět stepokuřátko?“ Ani jsem jí nemusel odpovídat, zjevně stačil výraz mé tváře. V malé plastové bedýnce pípalo několik bažantích kuřátek a poskakovalo na dlouhých nohách a mezi nimi se jako malý plyšový medvídek kutálel malý stepokur hnědobřichý (Pterocles exustusa). Byl jsem z něj doslova na větvi, protože mládě stepokura jsem do té doby nikdy neměl možnost vidět a zde jsem měl možnost jej dokonce srovnat s mláďaty hrabavých ptáků. Strávili jsme v chovatelském zázemí dobrou hodinu, když děvčata začala významně pokukovat po hodinkách. Neodešel jsem ale odtamtud, dokud jsem s Mirkou neprošel 99,999% klecí a u každé se na něco nezeptal. Asi jsem v tomhle poměrně dost neudolatelný ornitoturista, ale nějak jsem si v té chvíli nemohl pomoct. Rozloučil jsem se s Mirkou, poděkoval jsem jí za její ochotu a ubrali jsme se dále. Venku jsme okouknuli nám dobře známé tučňáky Humboldtovy (Spheniscus humboldti) a zamířili směrem k malému stinnému lesíku na dravé ptáky. Cestou jsme potkali malý skleníček, ve kterém poskakoval jakýsi kardinál, ale vzhledem k absenci cedulky i mé nedostatečné fotografické rychlosti jsem se rozhodl jej zanechat v anonymitě v jeho křoví.

Dravé ptáky mají zde umístěné po sokolonicku pod širým nebem a ne ve voliérách, jak jsme na to běžně zvyklí, z čehož usuzuji, že se s nimi zřejmě více pracuje a že jsou zvyklí na kontakt s člověkem. Jejich sbírka je relativně veliká. Z orlů zde mají orla skalního (Aquila chrysaetos) a kamčatského (Haliaeetus pelagicus). Jeden z několika orlů mořských (H. albicilla) byl neuvěřitelně interaktivní a živě se o nás zajímal. Přiblížit jsem se k němu ale vzhledem k velikosti jeho zobáku netroufnul. Opodál jsem zahlédl raroha velkého (Falco cherrug) a káně lesní (Buteo buteo). Zbytek kolekce tvořily sovy – výr velký (Bubo bubo) a sova pálená (Tyto alba). Mě ale naprosto vyvedl z rovnováhy puštík bělavý (Strix uralensis), který k mému velkému překvapení v teplém letním počasí před mýma očima hupsnul bujaře do lavoru s vodou a začal se v něm koupat jako kachnička, dokud nebyl úplně celý mokrý a neměl urousaný i závoj okolo očí. A potom že sovy nemají rády vodu!

Při cestě byl madagaskarský pavilon, složený z noční a denní expozice. V noční ptáci nebyli. V denní jsem zastihl agapornise šedohlavé (Agapornis cana) a vazy velké (Coracopsis vasa), z nichž jeden měl hlavu úplně vyholenou na kůži. V expozici u vchodu se vystavoval jak na módní přehlídce kohoutek křepelky madagaskarské (Margaroperdix madagascarensis). Za ním se v houští mihnul černý stín. Chvíli jsem musel čekat a trošku hledat, než jsem zahlédl aspoň kousíček z malého chřástala žlutozobého (Amaurornis flavirostra). Celá čeleď chřástalovitých je bohužel z expozičního hlediska velmi nevděčnou skupinou ptáků, protože většina z nich se vzhledem k jejich kryptickému způsobu života příliš ráda před návštěvníky neukazuje. Proto je také v zoologických zahradách často nevidíte.

Když jsme vylezli ven, nebe vypadalo, jako by z něj měly „trakaře padat“ a já jsem jen čekal, kdy se spustí déšť. Obešli jsme pavilon a objevili jsme dvě hustě zarostlé voliéry. V jedné z nich se cosi hýbalo. Když jsem se sklonil, objevil jsem jeden z druhů, kvůli kterému jsem sem jel – jednoho ze dvou samců ibise madagaskarského (Lophotibis cristata), které dostala ZOO od ptačího parku ve Walsrode. Tento vzácný ibis se v zoologických zahradách v Německu již několikrát rozmnožil, ale v České republice je Plzeň zatím jediným místem, kde jej můžete vidět. Trošku mě zaráží, že jsem ho našel ve velmi nenápadné expozici, kde ho návštěvníci velmi snadno mohou přehlédnout. Okolo pavilonu gueréz a rozestavěného afrického panoramatu jsme se začali šplhat do kopce. Bokem jsem zahlédl ve skupině antilop slepici pštrosa dvouprstého (Struthio camelus). Před námi vyrostla veliká voliéra, jako stvořená pro dravé ptáky. Již z dálky nás pozoroval marabu africký (Leptoptilos crumeniferus), který dělal společnost několika supům bělohlavým (Gyps fulvus) a kapucínům (Necrosyrtes monachus). Kolekci voliéry dost nezvykle doplňovalo hejno jeřábů královských (Balearica regulorum).

Když jsme došli až k africkým stájím, čekala nás tam atrapa obrovského pštrosího vejce. Nechal jsem se zlákat, jaké to asi je být kuřetem, které se právě líhne. No a když jsem si ve skořápce dostatečně dlouho poseděl, vypravil jsem se ke dvěma bočním voliérovým výběhům, přistavěným k samotným stájím. V jedné se právě krmili zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri). V druhé jsem objevil pouze suchý kmen a nic kolem. Ohnul jsem se a uvnitř kmenu seděl výr africký (Bubo africanus), který se moc se sluníčkem nekamarádil. A se  mnou ostatně taky ne, takže jsem pokračoval v naší pouti.

A vzhledem k tomu, že byla před námi ještě velmi dlouhá cesta, rozhodl jsem se pro tentokráte, že článek o plzeňské ZOO rozdělím na dva díly. Takže jestli se chcete dozvědět, co zajímavého jsem viděl ve Střední Americe, jaké tajemství skrýval severský dřevěný srub u pižmoňů, jaká je historie chovu nekřídlovaných pelikánů v České republice a proč jsem musel určovat všechny druhy ptáků, umístěné v japonské zahradě, počkejte si na další pokračování, které si budete moci přečíst za měsíc.

Petr Suvorov

20091020b20091020c20091020d20091020e20091020f20091020g20091020h20091020i20091020j20091020k20091020l

Exkurze Východočeské pobočky ČSO – přehrada Rozkoš

20091021a   Česká Skalice, Rozkoš – Exkurze na známou ornitologickou lokalitu v regionu, vodní nádrž Rozkoš u České Skalice, byla naplánována na 17.října 2009. Počet účastníků negativně ovlivnilo nepříznivé počasí a termínový souběh s další významnou celostátní akcí. Řada členů pobočky – kroužkovatelů vyrazila do Klatov na Kroužkovatelský aktiv.

   Nevlídné počasí minulého týdne se nakonec právě na sobotní dopoledne poněkud umoudřilo. Umožnilo tak pěti účastníkům exkurse (třem členům pobočky a předsedovi s doprovodem) navštívit nejzajímavější části nádrže – přechodně chráněnou plochu, tzv. Domovskou zátoku a dělící hráz vodního díla pod obcí Spyta.

   Pravidelné podzimní odpouštění vody z nádrže odhaluje velké plochy bahnitého dna a zvyšuje členitost břehové linie. Nádrž je v tomto stavu velmi atraktivní pro protahující vodní ptactvo.

   Počty vodních ptáků na přehradě jsou letos na podzim spíše nižší, obdobně jako na většině stojatých vod v oblasti. Přesto jsme na Rozkoši zastihli několik zajímavých druhů. K těm nejatraktivnějším patřili: kajka mořska (Somateria mollissima) – 1 dospělý samec, morčák velký (Mergus merganser) – 9 ex, břehouš rudý (Limosa lapponica) – 1 ex., jespák křivozobý (Calidris ferruginea) – 1 ex., jespák obecný (Calidris alpina), kulík bledý (Pluvialis squatarola) – 5 ex., kulík písečný (Charadrius hiaticula) – 4 ex., husa velká (Anser anser) – 14 ex., husa polní (A. fabalis) – 130 ex a husa běločelá (A. albifrons) – 4 ex., mladý rybák obecný x dlouhoocasý (Sterna hirundo x paradisaea) – 1 ex., racek bělohlavý (Larus cachinnans) – 20 ex., racek bouřní (Larus canus) – min. 5 ex. a jeřáb popelavý (Grus grus) – 17 ex.

   Vedle pozorování ptáků jsme v komorním prostředí hovořili o aktivní účasti Východočeské pobočky ČSO při jednáních o změně statutu ochrany Domovské zátoky a také o podpoře aktuálních projektů revitalizace nádrže..

Václav Koza

20091021b20091021c20091021d

 

Tlak na táhnoucí ptáky ve Středomoří pokračuje ……

20091015a Středomoří – Lov táhnoucích ptáků v severní Africe a v zemích blízkého východu na pobřeží Středozemního moře je významnou kulturní a ekonomickou činností. Mezinárodní organizace Birdlife International (BI) ve spolupráci s dalšími partnery vytvořila v minulých letech projekt zaměřený na prosazování udržitelnějšího využívání přírodních zdrojů v souvislosti s lovem ptáků.

Velké množství ptactva hnízdícího v Evropě nebo ve střední a západní Asii přelétá každoročně Středozemní moře napříč nebo táhne podél jeho břehů. Někteří z ptáků zimují již na území severoafrických států, zpravidla při pobřeží,

jiní táhnou až do subsaharské Afriky. Ptáci používají v průběhu tahu různé strategie. Využívají vhodných lokalit (např. mokřin) podél svých migračních tras, čápi, pelikáni nebo dravci využívají vrstvy teplého vzduchu pro delší klouzavý let, jiní ptáci např. někteří pěvci využívají zastávek na ostrovech ve Středomoří pro doplnění energie potřebné k přeletu. Významné a notoricky známé jsou z tohoto pohledu rovněž úzké úžiny, kde dochází někdy k velkému shromáždění táhnoucích ptáků (Gibraltarský nebo Messinský průliv tzv. „Bottleneck sites“).

Vzhledem k tomu, že ptáci táhnou ve velkých počtech předvídatelnými místy, každoročně ve stejném období, jsou na místech svého výskytu již očekáváni místními, ale i zahraničními lovci. Lov táhnoucích ptáků je velkým problémem prakticky ve všech zemích na pobřeží Středozemního moře, a bohužel je nutné konstatovat, že přes veškeré proklamace a snahu, ani některé země Evropské unie (Itálie, Řecko) nelze z této skupiny vyjmout. U některých členů EU (Kypr, Malta) lze hovořit dokonce o nemožnosti oficiálního prosazení zásad EU ve vztahu k lovu táhnoucích ptáků. Obdobná je situace i v dalších zemích regionu, kde lze lov ptáků označit za důležitou společensko-hospodářskou aktivitu, které se navíc účastní stovky tisíc lidí, a to zejména ve venkovských oblastech. Postupnému rozšiřování nežádoucí aktivity napomáhá snadnější přístup ke zbraním, levnější střelivo nebo snazší dostupnost terénních vozidel.

Cílem projektu BI bylo redukovat nadměrný ilegální lov stěhovavých ptáků, podporovat více udržitelnou praxi a zvýšit účinnost mezinárodních dohod o ochraně migrujícího ptactva. Jako cílové země byly v rámci projektu vybrány Tunisko a Libanon. Získání přehledu o skutečném rozsahu ilegálního lovu nebylo z mnoha důvodů jednoduché. Výzkumníci tak odhadují např., že ve čtyřměsíčním období roku 2005 bylo jen na území Libanonu střeleno nebo chyceno na 1780 čápů, jeřábů a pelikánů a 3640 dravých ptáků. Jedním z problémů, se kterými se při potírání nelegální činnosti lovců ochranářské organizace a státní instituce potýkají, je často nejasná hranice mezi „zákonnými“ a ilegálními lovci. O tlaku na divokou přírodu svědčí i některé odhady počtu lovců ptáků – tak například v Tunisku je to 11.400 registrovaných lovců, v Maroku přes 40.000, v Alžírsku 92.000, v Libanonu 60.000, v Sýrii dokonce 500.000 (u toho asi 300.000 registrovaných) atp. Z různých zdrojů zjistili ochranáři rovněž, že Libanon je centrem pro nezákonný obchod s ptáky mezi Sýrií, Tureckem, Egyptem, Maltou a Kyprem.  Významný je mezinárodní nelegální lov – ve státech severní Afriky působí lovci ze států Perského zálivu, podobně španělští lovci střílejí koroptve v Maroku, francouzští nebo italští lovci střílejí drozdy v Tunisku a také v egyptských mokřadech působí lovci ze zemí EU i odjinud. „Turistický lov je významná aktivita v regionu“, říká Jonathan Barnard, jeden z realizátorů projektu. Při lovu využívají pytláci různé metody odchytu či zabíjení ptáků, nechybí ani používání moderních metod jako CD přehrávačů jakožto vábniček.

Výsledkem projektu bylo mimo jiné vytvoření řady směrnic pro politiky a instituce dotčených zemí a zásad pro zodpovědnější lov stěhovavých ptáků v oblasti. Tento materiál byl poté zveřejněn v angličtině a arabštině. Zvláštní zřetel byl v této souvislosti věnován mladým lidem a dětem, aby byla ovlivněna další generace potenciálních lovců. Doufejme, že vlády dotčených zemí společně s některými organizacemi lovců a dalšími institucemi podniknou alespoň částečné kroky ke zlepšení situace tak, aby evropští ptáci nenacházeli v oblasti Středomoří smrt v takové míře jako dosud.

Zdroj: www.birdlife.org, volně přeložil M. Janoušek

_________________________________________________________________

K problematice bych si dovolil uvést vlastní názor na nevymahatelnost dodržování předpisů, různých dohod či konvencí na ochranu migrujícího ptactva zejména v zemích EU. Zdá se mi, že mnoho dobrého, co bylo zamýšleno v této části tzv. „zelené politiky“ EU nepadlo na úrodnou zem a zůstává pouze na papíře, nadto se velmi málo využívá represí při porušování výše uváděných předpisů.  M.J.

20091015b20091015c

Poslední šance kolihy tenkozobé?

20091015   Koliha tenkozobá (Numenius tenuirostris) je jedním z nejvzácnějších ptačích druhů Palearktu. Hnízdí ve stepích na dnešní Rusko-Kazašské hranici a k zimovištím v oblasti Středozemního a Rudého moře občas táhne přes střední Evropu –  tedy snad, v současné době už totiž žije zřejmě jen pár kolih tenkozobých, o jejichž způsobu života nevíme prakticky vůbec nic. Nastalou nelichotivou situaci se pokusí změnit právě startující projekt zaměřený na poznání a záchranu tohoto ohroženého bahňáka.

   Rapidní úbytek kolihy tenkozobé probíhal během 20. století ve 3 fázích. K prvnímu výraznému snížení počtu došlo zhruba v letech 1890 – 1915 a jeho příčinou byla poměrně velká migrace Slovanů do Kazachstánu spojená s přetvářením stepí na obilná pole. Rapidní úbytek kolihy tenkozobé probíhal během 20. století ve 3 fázích. K prvnímu výraznému snížení počtu došlo zhruba

v letech 1890 – 1915 a jeho příčinou byla poměrně velká migrace Slovanů do Kazachstánu spojená s přetvářením stepí na obilná pole. Druhá etapa úbytku, zapříčiněná kolektivizací zemědělství začala v roce 1935 a pokračovala až do roku 1957. Poslední fáze potom přišla v letech 1970 – 1980 a na vině bylo zřejmě zničení zbytku stepí. Hlavní příčinou nynější situace je tedy nejspíš ztráta hnízdních biotopů. Svou roli však pravděpodobně sehrál také velký lov na zimovištích.

   Z poslední doby existuje jen pár pozorování (poslední jisté bylo učiněno 15. 4. 2001 v maďarském národním parku Kiskunság), pocházejících buď ze zimoviště nebo z tahových zastávek. Malou naději můžeme vidět ve skutečnosti, že oblast, kde koliha tenkozobá hnízdí, je stále z velké části neprobádaná a ona nám tak zůstává skryta. Právě to je ale i naším největším problémem při pokusech o její záchranu. Jak už jsem napsal, nevíme o ní skoro nic. Neznáme její přesné nároky na hnízdní biotop, preferovanou potravu, ani řadu dalších faktů potřebných k záchraně jakéhokoliv druhu. S pokusem o změnu této nelichotivé skutečnosti přichází skupina britských vědců, kteří rozjíždí již zmíněný záchranný projekt. Jehož součástí je mimo jiné (při pozorování): Zjišťování lovené potravy, přesné stanovení „mikrohabitátů“, ve kterých se zvíře pohybovalo a jeho činnost v nich (teoretické příklady: spí na bahně u rákosin; loví po kolena ve vodě). Velmi důležité samozřejmě bude i případné kroužkování, při němž by měla být chycenému jedinci na hřbet připevněna vysílačka. Součástí projektu je také vytvoření speciálního týmu odborníků, který by měl být v případě každého nálezu neprodleně informován.

   Nejde odhadnout jestli všechny tyto rozvíjející se snahy přinesou nějaký úspěch. Stejně jako nejde odhadnout ani blízká budoucnost kolihy tenkozobé. V obou případech nám zbývá jedno – Snažit se a doufat. 

   Více informací včetně nahrávky hlasu najdete zde.

   Video nahrávku kolihy tenkozobé potom zde (pozor kolihy tenkozobé jsou pouze ti první ptáci, pak následují kolihy malá a velká).

Jakub Vrána

Budování ornitologického parku Josefovské louky slavnostně zahájeno

20091011i    Starý Ples – Slavnostním zahájením, které se konalo minulý čtvrtek nedaleko obce Starý Ples na Náchodsku, byla odstartována výstavba ornitologického parku Josefovské louky. Krátce po 14. hodině uvítal asi 50 přítomných lidí z řad ornitologů, ochranářů, státní správy a samospráv pan ing. Jiří Kult ze Zemědělské vodohospodářské správy Oblastního povodí Labe. V úvodním proslovu přivítal přítomné a krátce poreferoval o stavu a cílech projektu. Poté si vzal slovo místopředseda České společnosti ornitologické a úřadující tajemník pan Mgr. Zdeněk Vermouzek, který zúčastněné seznámil s přehledem co vše bylo pro vznik ptačího parku již vykonáno a co ho v první fázi budování ještě čeká. Závěrem vyzval všechny přítomné, aby společnými silami vztyčili za pomocí lana umělou hnízdní podložku pro čápa bílého.

   Dřevěný stožár v podobě trojbokého hranolu se asi po 10 minutách podařilo úspěšně postavit a ukotvit. Prvním návštěvníkem umně upleteného čapího hnízda byl dřevěný balabán čápa bílého, který však při silném poryvu větru hnízdo rychle opustil a „slétl“ na zem. Závěrečným slovem projektu požehnal kazatel Církve bratrské pan Mgr. Pavel Světlík. Program zahájení byl ukončen volnou prohlídkou lokality.

   Tento u nás ojedinělý projekt má za cíl vytvořit vhodné prostředí pro výskyt a hnízdění mokřadních druhů ptáků na rozloze zhruba 80 hektarů. Lokalita, kde tato první soukromá ptačí rezervace vzniká, je situována do nivy dolního toku řeky Metuje východně od Jaroměře. V minulosti byla niva řeky často zaplavována a fungoval zde systém zavodňovacích kanálů. S odvedením vody z území v posledních desetiletích vymizely i mokřadní druhy ptáků a snížil se stav obojživelníků.

   V první fázi výstavby parku bude nákladem okolo 3 miliónů korun vybudováno 8 jezírek pro ptáky a obojživelníky a následně bude opraven i zavodňovací systém. Náklady z části pokryje Evropská unie a výrazně přispěje i Německá spolková nadace pro životní prostředí a Česká společnost ornitologická.

   Vedoucím projektu a správcem vznikající ptačího parku je východočeský ornitolog pan Miloslav Hromádko z Hradce Králové.

   Videoreportáž ze zahájení naleznete zde.

 

 

20091011g20091011b20091011a20091011c20091011h20091011d20091011e20091011f