Pohled z hladiny moře

Elba – strmé skály, pobřeží a zalesněné pahorky (foto: V Šoltys)

Nejkrásnější pohled na svět prý je ze hřbetu koně, tvrdili mongolští válečníci. Něco na tom může být obzvlášť tehdy, když je onen hřbet jediným vyvýšeným místem v krajině na stovky kilometrů široko daleko. Je ale jasné, že se nikdy neplavili lodí po moři, jinak by možná svůj výrok upravili.

Celý článek →

Další ročník odchytů na Bohdanečském rybníce odstartoval

a  
   NPR Bohdanečský rybník – Náš letošní odchyt v Dolanské zátoce NPR Bohdanečský rybník proběhl ve znamení několika okolností: po čtrnáct dnů trvajících deštích se zásadně zlepšilo počasí, v rybníku byl velmi vysoký stav vody, v důsledku čehož byla ostřicová louka u terénní chaty téměř zcela zaplavená, u několika druhů končilo opakované hnízdění, u dalších začínal podzimní tah a zároveň byl letos po mnoha letech zahájen znovu celoprázdninový odchyt – i když s týdenními intervaly mezi jednotlivými pentádami. Snad to byl souhrn těchto okolností (s výjimkou té poslední), co zapříčinilo, že se tentokrát jednalo o akci mimořádně úspěšnou…

Naše pentáda byla druhá v pořadí a proběhla ve dnech 12. – 17. (18.) 7. 2009. Jako kroužkovatelé se účastnili Petr Lumpe z muzea v Mělníku a Světlana Vránová z AOPK ČR, stř. Pardubice. Pomáhala nám kroužkovatelská čekatelka Markéta Ticháčková z Prahy a v rámci dvou několikahodinových návštěv také Honza Bartoníček z VČP ČSO. Pomáhat věru bylo s čím, protože úroda v sítích byla nebývalá: denně jsme okroužkovali téměř 100 ptáků (průměr vychází 99 za den), to ale nepočítám desítky retrapů, které jsme každodenně rovněž museli vyndávat ze sítí a nosit do tábora, abychom mohli zaznamenat čísla jejich kroužků. Chytali jsme do 100 m sítí na tradičních liniích nad lávkami a v rákosině před terénní chatou (50 + 50 m), navíc jsme měli natažených dalších 46 m sítí na dalších dvou místech v blízkosti základních linií a nalíčili jsme rovněž 5 pulapek na chřástaly.

Než se dostanu k vlastním výsledkům kroužkování, chci zmínit některá pozorování. Zatímco kroužkovatelům klopýtání zaplavenou loukou v broďácích poněkud ztěžuje přístup k sítím, veškeré případné nadávky člověk rád okamžitě spolkne, když se podívá okolo a trochu se zaposlouchá. Ta jindy ornitologicky „mrtvá“ louka se hemžila ptáky. Všudypřítomní rákosníci (Acrocephalus sp.) poskakovali a prozpěvovali v ostřicích, i strnad rákosní (Emberiza schoeniclus) si občas udělal krátký výlet z rákosin do ostřic, ale hlavně – byly zde spousty chřástalů. Pod sítěmi nám běhala kuřátka slípky zelenonohé (Galliunula chloropus) a chřástala vodního (Rallus aquaticus) a podle rozdílné velikosti to byly nejméně dvě rodiny. Při jedné cestě k sítím zahlédl Petr v ostřicích i chřástala kropenatého (Porzana porzana). A když jsme jednou v noci pustili nahrávku chřástala vodního, na okamžik se rozkvičela a rozchrochtala celá louka, jak chřástali odpovídali nahrávce ze všech stran. Přála bych vám to slyšet. Dalších pozorování ale bylo poskrovnu. Třikrát se na moment objevil orel mořský (Haliaeetus albicilla), pár motáků pochopů (Circus aeruginosus) se objevoval pouze občas, měli jsme podezření, že nehnízdí v rákosině rybníka, ale na pšeničném poli. Bohužel jsme neměli čas po nich podrobněji koukat. Jeřábi popelaví (Grus grus) nám sice v sobotu pěkně zatroubili na uvítanou, pak ale jsme k velké lítosti Petra a Markéty (kteří oba patří do „jeřábologické“ skupiny) zahlédli už jen jednoho letícího. Volavek bílých (Egretta alba) jsme viděli najednou nejvíce osm, dvakrát přeletěl čáp černý (Ciconia nigra). Za zmínku stojí ještě jedno pozorování bekasiny otavní (Gallinago gallinago) a pak každodenní manévry stovky hus velkých (Anser anser) – přes den se pásly na jediném sklizeném poli nedaleko Dolan, večer předváděly vzdušné divadlo při návratu na rybník a v noci rozhořčeným kejháním komentovaly světlo baterky na kraji rákosiny při poslední obhlídce sítí.

Kromě již zmíněného Honzy Bartoníčka a mého manžela a syna jsme měli za celou dobu jen jedinou návštěvu, o to větší radost jsme z ní ale měli. Na středeční odpoledne jsem přivezla do tábora paní Helgu Štanclovou. Pro nás to byla mimořádná příležitost poslechnout si vzpomínky na časy dávno minulé a pro ni – příležitost po sedmi letech se zase alespoň na pár hodin vrátit do prostředí, v němž strávila celý život. Ačkoliv již dávno sama nekroužkuje, protože v dvaaosmdesáti letech již nemá potřebné fyzické schopnosti, s ptákem v ruce manipulovala s profesionální zručností a ani určování druhů jí samozřejmě nedělalo žádné problémy. Když jsem viděla její nelíčenou radost z ptáků v ruce a dojetí nad tím, že je zas alespoň na chvíli u rybníka, byla jsem vděčná za nápad ji pozvat. A jsem ráda, že ze tří kontrol, které v průběhu její návštěvy proběhly, jsme přinesli ptáky několika druhů, takže její potěšení bylo různorodé. (V nejbližších dnech si budete moci na webu přečíst rozhovor s paní Helgou.)

A teď konečně výsledky. Dohromady jsme okroužkovali 595 ptáků 31 druhů. Nejpočetněji se samozřejmě chytali rákosníci obecní (Acrocephalus scirpaceus) a proužkovaní (A. schoenobaenus), na dalším místě ale byly břehule říční (Riparia riparia), poněkud překvapivě těsně následované budníčky menšími (Phylloscopus collybita). Jestli se letošní akce něčím výrazně lišila od akcí v předešlých letech, bylo to počtem odchycených rákosníků velkých (A. arundinaceus). Podařilo se nám jich okroužkovat celkem 18 a dalších pět jsme chytili s kroužky. Na pohled, kdy v jedné síti viselo vedle sebe hned šest těchhle nádherných ptáků, hned tak nezapomenu. Štěstí jsme měli i na sýkořice vousaté (Panurus biarmicus) – 18 ex. jsme okroužkovali, dalších osm kontrolovali s kroužkem. Sýkořice připravily nečekané překvapení Honzovi Bartoníčkovi. Z jedné kontroly 13. 7. 09 jsme přinesli dvě okroužkované a když jsme zapisovali čísla jejich kroužků, Honza zbystřil a povídá: „To je přece moje série!“. Večer nám smskou upřesnil, že oba ptáci byli kroužkovaní 11. 4. 2009 na Třesickém rybníku ve skupině dalších 10 ptáků. Myslím, že situaci, kdy je kroužkovatel přítomen kontrolnímu odchytu „svého“ ptáka po třech měsících na zcela jiné lokalitě, prožil málokdo z nás a všichni jsme se radovali spolu s Honzou. Z dalších druhů potěšil také odchyt 18 cvrčilek slavíkových (Locustella luscinioides – 1 již měla kroužek) a šesti moudivláčků lužních (Remiz pendulinus). Chytili jsme také šest slavíků modráčků (Luscinia svecica), čtyři z nich ale již byli okroužkovaní. Modráčci nám předvedli celou škálu vybarvení – od skvrnitého nedávno z hnízda vylétnutého mláděte, přes mladého nevybarveného ptáka až po nádherně vybarvené samce s bílými hvězdami na modré hrudi. Jeden dokonce měl uprostřed bílé hvězdy rezavou skvrnu. Ani pulapky jsme nelíčili zbytečně – chytilo se nám nádherné nohaté černě ochmýřené kuře slípky zelenonohé. Jako zlatý hřeb se do sítě nad lávkami chytil jeden chřástal kropenatý, druh, pro nějž byla vyhlášena ptačí oblast Bohdanečský rybník.

Akce byla vydařená po všech stránkách, měli jsme téměř ideální počasí, nepršelo – až teprve v sobotu odpoledne při balení sítí jsme pořádně zmokli. Nezbývá než popřát kolegům, kteří po nás přebírají štafetu, aby se jim dařilo stejně dobře.
Světlana Vránová

fgjp

klmnobcdehi 

{mxc}

Tři smutné konce…

A   Chrudimsko, Jenišovice – Minul letní slunovrat. Čas vyměřený k ptačímu rozmnožování se neúprosně krátí. Většina drobných pěvců má jen malou šanci, že se dožije příštího jara a proto musí do své aktuální reprodukce investovat veškerou svou energii. Pokud se jim letos ještě nepodařilo úspěšně vyvést potomky, mají počátkem léta nejspíš poslední pokus poslat své geny dál po proudu času.

   Nejinak je tomu i u skřivanů polních (Alauda arvensis). Celkem běžné je u nich dvojí hnízdění v roce. Na první snůšku mohou zasednout již koncem března a kdyby šlo vše podle plánů, mohli by „mít splněno“ již na přelomu května a června. Ale v přírodě tomu tak není. Skřivaní hnízda můžeme na polích najít často až do počátku srpna. Hnízdění je vždy velmi nejistá záležitost. Snůšky ohrožuje řada opeřených i savčích predátorů, nepřízeň počasí i lidská činnost. Z těchto důvodů se úspěšného vyvedení dočká jen kolem třetiny započatých hnízd. Skřivani to ale nevzdávají a bojují. V sezóně jsou v nouzi schopni uskutečnit až šest hnízdních pokusů.

   K ilustraci neblahých konců mateřských nadějí dobře slouží i dramatické události kolem tří skřivaních snůšek, které se na počátku letošního července objevily na řepném poli u Jenišovic na Chrudimsku. Tři samičky tu synchronizovaně postavily hnízda jen asi 300 m vedle sebe. V jednom důlku se první vejce zalesklo 3. 7., v druhém 4. 7. a ve třetím 5. 7. Díky tomu, že jsme k těmto hnízdům s Karlem Weidingerem instalovali kontinuální videozáznam vám mohu prozradit jejich následné chmurné osudy. První hrozba přišla 6. 7. Do pole vjel již v brzkém jitru traktor, který za sebou táhl plečku (v dnešní době silných herbicidů a odolných řepných kultivarů se řepa plečkuje už jen minimálně, nicméně toto zemědělské družstvo zavedenou tradici naneštěstí ještě neopustilo). Přičiněním naší obezřetnosti jsme se ono nešťastné ráno vydali inkriminované pole zkontrolovat. Nejstarší hnízdo, ve kterém byla tento den už čtyři vejce, se nám bohužel před plečkováním zachránit nepodařilo. Výstelka byla při našem příchodu rozmetána široko daleko, dvě vejce zmizela někde pod vrstvou zkypřené zeminy, dvě jsme našli půl metru od hnízda. Monitorovací videotechnice se naštěstí nic nestalo, proto jsme se rozhodli hnízdo trochu opravit, dvě zachovalá vejce jsme vrátili zpět do kotlinky a sledování „umělého“ hnízda pokračovalo i nadále. Ale šance, že se k vejcům samice ještě vrátí, byla velmi nízká. Zbylá dvě hnízda se nacházela v části pole, kam plečka ještě nedojela.Traktorista ochotně přislíbil, že když hnízda vykolíkujem, tak je objede. A tento slib opravdu dodržel. Nicméně happyend se nekonal.

   Jedno z vykolíkovaných hnízd samice později sama opustila. Kontroly videa, okolní plečkování, a půldenní přítomnost čtyř dřevěných kolíků nedaleko hnízda, to byl na její psychiku nejspíš příliš silný nápor. Až 10. 7. její tři dny vychladlou snůšku objevilo hejno šedivek. A vrány samozřejmě nepohrdly drobnou svačinou.

   Moc rád bych napsal, že to dopadlo dobře aspoň v případě onoho zplečkovaného hnízda. Samice se ke zbylým dvěma vejcům skoro zázračně vrátila a pečlivě je i nadále dnem i nocí zahřívala. Ale osud byvá zlomyslný. 8. 7. o půl jedenácté v noci samici probudil blízkým šramot. Pak následoval rozespalý výlet z hnízda a smrt. Její život vyhasl v tlamě bystré lišky. Dvě vejce v hnízdě osyřela a chladla až vychladla. Možná tam leží ještě dnes. Život na svobodě je boj.
Libor Praus

Bcde

{mxc}

Za ptáky do zoologických zahrad 3 – Zoologická zahrada a zámek Zlín – Lešná

                                                                                                                                                     a   
   Lešná – Na návštěvu tohoto zooparku jsem se opravdu těšil. O ZOO v Lešné jsem totiž slyšel pouze samé pozitivní reference, navíc při pohledu na jejich druhové seznamy jsem byl naprosto unešen, co všechno chovají. Samotná ZOO se nachází asi 12 km od Zlína v areálu zámeckého parku. Pro dopravu je nejlepší použít automobil, poněvadž jinak z Prahy cestujete s min. jedním přestupem. Celá koncepce ZOO spočívá v rozdělení expozic podle geografických oblastí světa. Pokud si přečtete některé statistiky, zjistíte, že tato zahrada již v současné době patří mezi tři nejlepší ZOO v republice.

   Do Lešné jsme se sice vypravili s kolegy ze ZOO Praha v poněkud nevhodnou dobu začínajícího listopadu, ale i tak jsme viděli víc, než jsem očekával… Nedaleko vstupu se nachází jihoamerická tropická hala s výstižným názvem Yucatan. Jedná se o designově velmi povedenou stavbu s působivým okolím. Uvnitř je několik ohraničených zvířecích expozic včetně akvárií a zasítěné voliéry s kubánskými krokodýly. Zeleni dominuje čeleď banánovníků a různé stromové epifyty. Většina ptáků, stejně tak jako primáti (kosmani a chvostani), je v pavilonu puštěná navolno. Z typicky stromových ptáků zde najdete tukany bělolící (Ramphastos vitellinus), arassari zlatolící (Selenidera culik), pilany černolící (Momotus momota) a údajně i vlhovce žlutohřbeté (Cacicus cela). Kolekci posléze doplňuje jeden ze dvou druhů chovaných ostnáků, ostnák jihoamerický (Jacana jacana) a atraktivní slunatec nádherný (Eurypyga helias).

   Vedle Yucatanu je několik venkovních stylových expozic. S mravenečníky, kapybarami a tapíry jihoamerickými jsme ve výběhu narazili na kohouta krocana divokého (Meleagris gallopavo). Vedle této expozice je voliéra pro dravé čimangy falklandské (Phalcoboenus australis) a v protějším rozlehlém výběhu bylo druhů k vidění hned několik. Dominantou bylo bezesporu mnohočlenné hejno nandu Darwinových (Pterocnemia pennnata), kterým dělalo společnost několik pižmovek velkých (Cairina moschata f. domestica) a pár husic magellanských (Chloephaga picta). Kondory krocanovité (Cathartes aura) jsem ve výběhu neviděl, ač tam mají být. V jedné z postranních voliér jsem objevil hejno ibisů rudých (Eudocimus ruber), ale i vlhovce zeleného (Psarocolius viridis). Kromě nich má mít ZOO také dva druhy vzácnějších ibisů – ibisy šedokřídlé (Theristicus melanopis) a slámokrké (Threskiornis spinicollis), ale ani jeden z uvedených druhů jsme bohužel nenašli.

   Pustili jsme se stezkou dolů z kopce podél výběhů a venkovní expozice kotulů až k prostupné papouščí voliéře. Zde jsme mohli vidět hned několik druhů arů – ararauny (Ara ararauna), vojenské (Ara militaris), zelenokřídlé (Ara chloroptera) a jeden exemplář ary malé (Ara severa). V létě s nimi sdílejí výběh údajně ještě hokové pospolití (Crax alector), ale na ty už byla venku přece jenom trochu zima. Mimochodem, tento druh v současné době chovají pouze čtyři zoologické zahrady v Evropě. Pod voliérou se rozprostírá úžasná amazonská bažina se spletí cestiček močálem. Vodní plochu obývalo hejno labutí černokrkých (Cygnus melanocoryphus), kachniček šedookých (Callonetta leucophrys) a poláků peposaka (Netta peposaca). Ve vysoké trávě si mě zvědavě prohlížela čája chocholatá (Chauna torquata) a ve stínu stromů jsem našel druh, který byl jedním z důvodů, proč jsem sem přijel – pár čápů jihoamerických (Ciconia maguari). Tento pták vypadá téměř jako čáp bílý. Je zároveň údajně jediným čapím druhem, který umí hnízdit na zemi v rákosinách.

   Z Nového světa jsme se pomalu přesunuli na nejmenší kontinent, do Austrálie. Při průchodu kolem velikého rybníka jsem zaznamenal labutě černé (Cygnus atratus) a husice královské (Tadorna radjah). To už jsme ale mířili do prostupného australského výběhu, kde na nás čekalo hejno odrostlých pubertálních kuřátek emu hnědých (Dromaius novaehollandiae), která dělala společnost skupině klokanů. V průzoru mezi větvemi křoví jsem zaregistroval dva veliké šedivé ptáky. Snažil jsem se dostat blíže, ale z návštěvnického prostoru to nešlo. Přiznávám, že být zaměstnancem ZOO v jistých situacích přináší určité výhody. Takže ve snaze vidět ptáky co nejlépe jsem se směle pustil chovatelskou pěšinou, až jsem se dostal aspoň do takové vzdálenosti, abych bezpečně poznal pár jeřábů Antigoniných, zvaných také sárus (Grus antigone), kteří patří k největším jeřábům světa. Zaujala mě cedulka s jejich jménem, umístěná překvapivě v průchozím australském výběhu. Přišlo mi, že vpustit velkého teritoriálního jeřába do průchozí expozice, kudy proudí davy lidí, je poněkud odvážné. Později jsem se dozvěděl, že vzhledem k tomu, že jeřábi nejsou v návštěvníkům přístupné části, ale přesto jsou zdálky vidět, tak po nesčetných dotazech návštěvníků, se rozhodlo o umístění cedulky na nejbližší možné místo. Stejně tak by nepatřil do takové expozice ani mohutný kohout kasuára přilbového (Casuarius casuarius), jehož výběh se nalézal poblíž. V přítmí lesa jsem zahlédl pár husic kuřích (Cereopsis novaehollandiae), ale to už jsme se přes Wallaceovu linii pomalu dostávali do Asie. Ještě než jsme do ní stačili dorazit, odskočil jsem si přes dva kontinenty do Afriky pro jeřáby královské (Balearica regulorum), kteří byli vidět stejně tak jako sárusové z poměrně velké dálky.

   V Asii nás uvítal pár zoborožců guinejských (Aceros plicatus) v malé vnitřní ubikaci. Když jsme procházeli kolem výběhu asijských antilop, na stromech v expozici seděli křídlovaní supi bělohlaví (Gyps fulvus). Vstoupili jsme do průchozí ptačí asijské voliéry. V rybníčku filtrovalo potravu hejno kolpíků bílých (Platalea leucorodia). Všude okolo nás posedávali ibisové hnědí (Plegadis falcinellus) a skalní (Geronticus eremita). Kolega si všiml automatu na krmné granule. Poté, co ptáci zaregistrovali, že do něj hází mince, první skalní ibis se ostentativně postavil pod automat a čekal, co z něj vypadne. Ve chvíli, kdy uviděl v ruce hrstku granulí, začal kolegu provokativně klovat do kalhot tak dlouho, až si k němu sedl a ibis mohl z jeho dlaně vybírat jednu granuli za druhou. To už se ale objevili jeho další kamarádi a najednou okolo nás bylo celé hejno ibisů, kteří žadonili o krmení. Slípku modrou (Porphyrio porphyrio) nabízená pochoutka nezaujala, zato čáp bělokrký (Ciconia episcopus) se tvářil, že o ní silně přemýšlí. To se ale už objevila paní čápová, takže místo vlastního žaludku se šel raději věnovat manželce. Před našima očima začali synchronně tokat, aby nám ukázali, jak moc se mají rádi. Jen neradi jsme opouštěli ptačí voliéru, abychom se vydali po trajektorii směrem k černému kontinentu. Cestou jsme minuli ostrov gibonů, ležící uprostřed rybníku s pelikány bílými (Pelecanus onocrotalus) a husami indickými (Anser indicus) a dva menší výběhy, ve kterých jsem zahlédl osamoceného jeřába daurského (Grus vipio) a mandžuského (Grus japonensis).

   V expozici afrických antilop mě překvapila koexistence velkých mohutných ptáků, jakými byli pštrosi dvouprstí (Struthio camelus), marabuové afričtí (Leptoptilos crumeniferus) a zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri) dohromady se skupinkou subtilních ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus). To už jsem ale v dálce zaslechl řev lvů z nedalekého výběhu s tak dokonalou akustikou, že se zvuk nesl celým údolím. Okolo expozice výrostků afrických slonů jsme se začali šplhat nahoru do kopce směrem k druhé expozici afrických kopytníků. Zde měli kromě žiraf, zeber a dvou nosorožců další pštrosy dvouprsté.

   Pomalu se začínalo stmívat, takže když jsem procházel okolo starých ptačích voliér, banánovce obecné (Musophaga violacea) jsem v hustém podrostu už příliš neviděl, stejně jako vzácné papoušky kapské (Poicephalus robustus fuscicollis). Následovalo několik menších výběhů, ve kterých byl umístěn pár jeřábů panenských (Anthropoides virgo) a osamělý jeřáb bradavičnatý (Bugeranus carunculatus). Podle posledních informací se k tomuto ptákovi konečně podařilo s odstupem sehnat druhého do páru.

   Ani jsem netušil, že u čápů sedlatých (Ephippiorhynchus senegalensis) existuje pohlavní dichromatizmus ve zbarvení duhovky (samec má mít hnědou a samička žlutou). A i když to na tabuli měli pěkně rozkreslené, při nedostatečném osvětlení jsem to u poměrně vzdálených ptáků v expozci už nezkoumal. To už jsme se ale dostali téměř zpátky k budově zámku. Venkovní prostory zámecké restaurace mají stylové podloubí, jehož součástí je i prostorná voliéra pro bažanty zlaté (Chrysolophus pictus). Když jsem vylézal ze zámeckého terária, na odpadkovém koši seděly tři krásné zakrslé barevné slepičky se zadečky směrem dovnitř a lemovaly kovový okraj. Přes veliký výběh tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti) jsem prošel k zámecké ptačí voliéře. To už bylo ale v přítmí lesa takové šero, že jsem tam nic moc neviděl, proto jsem se rozhodl najít ještě poslední ptáky, které jsem chtěl vidět, a sice plameňáky malé (Phoeniconaias minor). Poblíž zámku jsem totiž našel pouze rybníček s plameňáky starosvětskými (Phoenicopterus roseus) a chilskými (Phoenicopterus chilensis), ale poslední druh se mi nějak nedařilo dohledat. Na cestičce podél plameňáčího rybníku jsem ještě chvíli v malých voliérkách laškoval s vlhovci zelenými, ale ani ty, ani plachou krasku zelenou (Cissa chinensis) se mi nepodařilo vyfotit příliš kvalitně, což mě mrzelo, protože tento druh je k vidění pouze v šesti ZOO v Evropě. Nerad jsem to vzdal a pokračoval dál. Po pravé straně se objevil prázdný rybníček bez ptáků a bez cedulky. Pochopil jsem, že jsem na místě. V pološeru jsem zahlédl v dálce skupinku plameňáků malých. Bohužel byli ale zalezlí, takže jsem výběh obcházel ze všech stran, ale na vzdálenost bližší jak 30 metrů se mi nepodařilo k nim dostat. Ale aspoň můžu potvrdit, že je opravdu mají.

   Za jeden den jsem prošel celkem čtyři kontinenty a viděl nepřeberné množství vzácných druhů, z nichž mnohé jsem měl tu možnost vidět poprvé. Přes mrholivé počasí jsem si výlet do Lešné vcelku užil a mohu tento park doporučit vřele k návštěvě. Pokud byste s návštěvou váhali, můžete se podívat na moji kompletní fotoreportáž, ale taktéž doporučuji si projít výstavní webové stránky zahrady. Příjemnou zábavu!
Petr Suvorov

Kompletní seznam chovaných ptáků naleznete zde.

gbdeahijkc

{mxc}

Kubánský deník – 2. část

kolibřík kubánský (Chlorostilbon ricordii) - foto: J. Vaněk

kolibřík kubánský (Chlorostilbon ricordii) – foto: J. Vaněk

11.1.2008

Ráno redukujeme svá zavazadla, část jich necháváme u Heleny a jen nejnutnější věci bereme s sebou. I tak je naše Kia nacpaná k prasknutí.

Naším nejbližším cílem je osada Las Terrazas. Toto turistické centrum leží něco přes sto kilometrů západně od Havany v pohoří Sierra del Rosario a je centrem přírodní rezervace pod patronací UNESCO. Okolí je tvořeno borovými lesy a byla zde vybudována přehrada zásobující vodou.

Celý článek →

U kávy s Františkem Štanclem

a   Na tenhle rozhovor jsem se moc těšila. Pana Františka Štancla a jeho manželku Marii znám už přes třicet let. A protože jsem svého času trávila nemálo času v Rohovládově Bělé v rodině jeho sestry, znám ho nejen osobně, ale i z vyprávění blízkých členů rodiny. Jsem ráda, že mu rozhovor můžeme dát k narozeninám, i když to tentokrát nejsou žádné „kulatiny“. Pan Štancl oslaví 19. července 72. narozeniny.

Bratři Štanclové – to je legenda nejen východočeské ornitologie. Vy jste mladší ze slavné dvojice bratrů. Musíme ale začít nějak popořádku, protože já vím, že u vás doma ornitologie byla tématem, jímž žila celá rodina. Jak jste se s bratrem k ornitologii dostali?

  Já přes bráchu. A Láďa – ten se někdy ve 40. letech někde seznámil s Františkem Obhlídalem a hrabětem Kinským a začal s nimi chodit na ptáky. Mně s sebou začali brát když mi bylo asi devět let. Ale nemysli si, že to bylo z nějaké bratrské lásky, bylo to ze zcela zištných důvodů – oni využívali toho, že jsem měl malou ruku a tak jsem musel sahat do dutin a vytahovat jim mláďata. Tenkrát tady všude byly duté vrby a dudci a krutihlavi byli úplně normální ptáci. Po cestě k Trhoňce (rybník asi 2 km od RB) bylo třeba pět hnízd dudků.

To jste to ale vzal nějak zkrátka. Já jsem slyšela, že dokud jste byl příliš malý, musela mláďata z dutin tahat vaše sestra. A aby vaši starší sourozenci vůbec mohli na ptáky jít, museli vás brát s sebou a často vás nosili na zádech. Vzpomínáte si na to? A vůbec, celá široká rodina se prý účastnila výprav na ptáky.

   To je pravda. Když Láďa začal chodit na ptáky, byl jsem ještě moc malý – on byl o 9 let starší, než já. Tak zaměstnal naši sestru, která vyndávala mláďata z dutin a v baretu mu je podávala. Mně občas museli s sebou brát jako „přívažek“, aby mě hlídali. Sestru ale ornitologie neuchvátila a když jsem trochu povyrostl, tak s námi už nejezdila…. Zato když si pak přivedla manžela, tak jsme ho hned zapojili do práce a často s námi chodil. Někdy dokonce i jeho bratr a různí další lidé. Naši rodiče pro nás měli pochopení, dokonce náš tatínek pomáhal s kroužkováním, maminka někdy sama vytahovala ptáky ze sítě… A když jí to nešlo, tak vzala nůžky a vystřihla ptáky i s takovým velkým kolem sítě…

Taky vím, že jste chovali ptáky doma…

   No jéje! Doma jsme měli kdeco a všechno mělo jméno. Naši byli vůči zvířatům velmi tolerantní. Třeba stehlík Pepík. Měli jsme ho volně, bez klece. Když jsme obědvali, „pomáhal nám“ s jídlem. A Láďa mnu dával pít přímo z pusy. Jednou jsme šli s Láďou kolem Trhoňky, on šel přede mnou a najednou slyším, jak mi tak přes rameno říká: „je tam bukáček. Nedívej se na něj a chyť ho“. On už ho přešel a nemohl se vracet, to by ho vyplašil. Tak jsem šel, hrábl jsem rukou a chytil jsem bukáčka. Toho jsme pak taky měli doma. Dali jsme ho mezi okna, krmili jsme ho rybičkami pozorovali jme ho. Pak jsme ho pustili. Nebo jsme měli sedm let doma sýčka. Tehdy byli sýčci úplně všude. Ten zas pomáhal hrát karty – rád vytahoval karty z ruky. Taky jsme měli puštíka Pepinu, sovu pálenou, havrana Péťu a kavku … Dneska už by to nešlo dělat tak, jak jsme to dělali. Dneska jsou přísné zákony.

Vy jste vyrůstal v Rohovládově Bělé. Ale když jsem vás poznala, byl jste hajným ve Výprachticích a bydleli jste v hájovně Na Haldě. Jak jste se tam dostal?

   Já jsem vystudoval lesnickou školu ve Šluknově. A když jsem pak na Krajské správě lesů v Chrudimi sháněl místo hajného, jediné volné bylo ve Výprachticích. Šli jsme tam v roce 1959 a byli jsme tam skoro 50 let. To bylo něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý tady, v té rybničnaté rovině. Tam jsem chytil i 300 bramborníčků za rok!
Manželka podotýká: Jo, ale když jsi byl ve Výprachticích, říkal jsi, že ve Bělé jsi chytal víc!
F.Š.: Nojo, je to tu jiné. Tady když chytím 300 králíčků za rok, je to hodně. Tam jsem chytal i 500. Chřástal mi tam řval pod oknem… Chytat se ale dal jen v noci, přes den viděl síť.

Paní Štanclová, myslím, že se se svým mužem opravdu nenudíte. Věděla jste do čeho jdete, když jste se vdávala? A chodila jste také s manželem na ptáky?

   Ale jo, to jsem tušila, koho si beru. Já jsem ale s nimi nikdy nechodila. Jen doma jsem občas krmila, co tam muž měl, když nebyl doma. Pracovala jsem celý den v lese, tak ani nebyl čas.

A co jste měli doma?

   Na Haldě jsme měli tři výry. Přímo pod okny ložnice. Když houkali, byl to koncert. Ale nám to nevadilo, klidně jsme u toho spali. To byli handicapovaní ptáci. Já jsem tam měl v podstatě záchrannou stanici. Když jsem se stěhoval zpátky do Bělé, musel jsem dát výry pryč, tady ve vesnici by asi lidi pro jejich noční koncerty pochopení neměli.

Když zavzpomínám na schůze pobočky v mém mládí, tak jméno František Štancl mám spojené s bramborníčky hnědými a chřástaly polními.

   To jo, bramborníčků byly ve Výprachticích mraky. Hnízdili tam na mezi u kostela. Než manželka stihla nakoupit, měl jsem okroužkovaných pět hnízd. Už jsem říkal – až 300 ročně jsem jich kroužkoval. A chřástali – na ty jsme chodili taky hodně. Manželka s námi přece jen občas byla. Jednou byla s námi právě na chřástalech. To jsme v noci byli s Romanem Chaloupkem. Ona seděla v autě a čekala na nás. My jsme chytili jednoho, pak jsme slyšeli dalšího, šli jsme ho chytit, pak zas dalšího… My je chytáme na nahrávku a oni se postupně ozývají pořád další a další. A najednou jsme zjistili, že jsme zabloudili a že v tý tmě vůbec nevíme, kde je auto… Chřástaly jsem chytal ve Výprachticích a pak chvíli ještě i tady. Ještě před pěti lety jsem u Bohdanče měl šest kusů. Teď ale úplně zmizeli. Nejsou – tak jsem přešel na křepelky.

Do Rohovládovy Bělé jste se vrátil na penzi. Nechybí vám hory?

   Manželka: Mně ne. Já jsem si ve Bělé zvykla a líbí se mi tu. Pocházím z Filipova, to je u Hlinska. Ale hory mi nechybí. To manželovi jo, ten si tu nemůže zvyknout.
   F.Š.: No, ti bramborníčci a chřástali tu nejsou. Ale všude je něco. Prostě jsem se vrátil k rybníkům, kde jsem začínal. I tady občas chytnu pěkný věci. Mám na zahradě lapací voliéru. Jednou jsem třeba chytil najednou šest špačků. Nebo jsem tu měl na zahradě ťuhýka šedého, pěnici vlašskou… Ani by člověk nevěděl, co mu po zahradě lítá.

Ty rybníky už ale asi nejsou to, co bývaly. Změnilo se hodně za tu dobu, co jste tu nebyl?

   Ubylo ptáků. Někteří skoro úplně zmizeli. Třeba čejky. Dřív to byl úplně běžný druh. Kdysi, když jsem ještě nemohl sám kroužkovat, tak jsem kroužkoval Láďovýma kroužkama. Našel jsem šest hnízd čejek, ale neměl jsem žádné kroužky H, tak jsem jim dal K. Přišel jsem domů a šťastně jsem se chlubil Láďovi. Ten se strašně rozlítil a poslal mě zpátky. Prý že musím ty mláďata najít, znova pochytat a překroužkovat! A představ si, že se mi to opravdu povedlo, a ještě jsem našel jedno hnízdo navíc, tak jich nakonec bylo okroužkovaných sedm hnízd. Tehdy měly čejky pokaždé čtyři mláďata, dnes už čtyři nacházím málokdy.

Nemrzí vás, že nemáte žádné následovníky? Kdo po vás převezme žezlo?

   Jak to, že nemám? Je pravda, že z rodiny z mladších generací nikdo v ornitologii nepokračuje. I když teď občas chodím chytat s vnukem a zatím ho to baví. Ale mám jiné odchovance – Romana Chaloupka, Aleše Hampla, Petra Synka, Martina Novotného… Je to málo?

Uznávám, že není. Už se těším, až budu zpovídat někoho z nich – jak mi budou vyprávět, co s vámi zažili.

   Zažili jsme toho dost. Někdy i nebezpečné chvíle. Třeba když jsem jednou zajel v broďákách – teda v takových těch gumových kalhotách – do strouhy do bláta. Začal jsem se bořit a propadal jsem se pořád hloub, vůbec jsem nemohl vytáhnout nohy. Pochopil jsem, že to, co bývá ve filmech, jak někdo zmizí v rašelině, se opravdu může stát. Nevím, co bych dělal, kdybych tam byl sám. Ale byli tam se mnou Aleš Hampl a Roman Chaloupek, tak mě zachránili.

Čas běží jak voda a vzpomínání nebere konce. Kdo by to řekl, že už tu jsme tři hodiny! Díváme se na videa z kroužkování – vidíme strakapouda prostředního a malého, kosa se zdeformovaným zobákem, kroužkování čápů černých (kde na strom leze Petr Synek), křepelku v ruce, slučku malou, mladou pěnici vlašskou… Moc zajímavé záběry, věřím, že se na některé z nich podíváme při některé následující schůzi.

V mládí jste s bratrem patřili k nejaktivnějším kroužkovatelům, vy stále pokračujete. Dost možná, že vás dodnes v počtu okroužkovaných ptáků nikdo nepřekonal. Ostatně počty ročně okroužkovaných králíčků, které jste tu zmínil, mluví samy za sebe. Dokážete to všechno na závěr nějak shrnout? 

   Jo, ono se řekne mládí… Ale ono to vůbec nebylo jednoduchý, nemysli! Sítě nebyly, kroužky nebyly… Sítě jsme si pletli – vzpomínám, jak jsem ve škole pod lavicí potají síťoval. A pak nám maminka do těch pracně udělaných sítí klidně dělala díry, když vystřihovala ptáky… Ale i kroužky jsme si vyráběli! Vždycky jsme přivezli z Prahy od Kadlece plech a čísla a razili jsme je doma. Něco jsme se jich nabouchali! Tehdy ale nebyly kroužky tak kvalitní jako dneska.

   Teď už to není, jak za mlada. Už musím dávat pozor, kdeco mě bolí, někdy ani do terénu nejdu. Život utekl. A rekapitulace života kroužkovatele? Inu více jak 110 000 ptáků dostalo kroužky a bylo to 120 různých druhů. Některé stojí za zmínku: budníček pruhohlavý, kos horský, celá rodina ostřížů.

Inu, co k tomuhle dodat… Teď ale už opravdu musíme jít. Děkujeme za rozhovor a paní Marušce za pohostinství a snad zas někdy nashledanou.

Pane Štancle, přejeme vám i nám všem, aby vám síly a zdraví ještě hodně dlouho vydržely a abyste ještě hodně dlouho mohl sbírat zajímavé ornitologické zážitky.

Rozhovor vznikl v Rohovládově Bělé v kuchyni u Štanclů 29.6.2009. Ptali se Svě a Vláďa Lemberk. Za poskytnutí historických fotografií děkujeme paní Zdeně Chodorové, sestře Františka Štancla.

dklsmdaefghij

bc 

{mxc} 

Současný výskyt skorce vodního (Cinclus cinclus) v okrese Svitavy

20090707K.jpg    Svitavsko – Není snad třeba připomínat, proč vznikl v tomto čase tento bilancující příspěvek. Přestože území svitavského okresu není u nás nejtypičtější oblastí pro výskyt skorců, nachází i zde vhodné prostředí pro hnízdění v podobě pstruhových vod s kamenitým dnem, ale i pro zimování. V rámci okresu je jeho rozšíření prakticky celoplošné, a proto přesahuje i do sousedního Českotřebovska (řeka Třebovka a Skuhrovský potok), Letovicka (řeka Svitava a Křetínka), Mohelnicka (řeka Třebůvka), Olešnicka (říčka Hodonínka) nebo Žďárska (řeka Svratka).

   
V nejníže položeném Litomyšlsku žije skorec na řece Loučné. Jeden pár hnízdí přímo v Litomyšli a další mezi Nedošínem a Tržkem. Druhou lokalitou této oblasti je říčka Desná, kde 2 páry osídlují její dolní část toku mezi Osíkem a Tržkem.

   
V moravskotřebovské oblasti se teprve v letošním roce podařilo doložit hnízdění 1 páru na řece Třebůvce u hradiska nad Radkovem. Další pár hnízdil na jejím pravostranném přítoku, říčce Věžnici za Vranovou Lhotou.

  
Na Svitavsku obsazuje skorec jen řeku Svitavu, kde 1-2 páry hnízdí v úseku od Březové nad Svitavou po Rozhraní. Zde obvykle 2-3 skorci i pravidelně zimují.

   
V nejvýše ležícím Poličsku má skorec nejlepší podmínky jednak na Bílém potoce před vtokem do řeky Svratky mezi Sádkem a Lačnovem (1 hnízdní pár), ale především pak na řece Křetínce a Bysterském potoce mezi Hamry a Bohuňovem. Zde každoročně hnízdí 2-4 páry jak pod mosty, tak i na příbřežních skalnatých výklencích. Údolí řeky Křetínky u Svojanova je pro skorce zřejmě nejoblíbenější zimoviště, neboť v mírnějších zimách tu lze napočítat až 9 jedinců.

   
Celkově lze populaci skorců na území okresu Svitavy odhadnout na 11-13 hnízdních párů.

Jiří Mach

Článek vznikl souhrnem autorových dat, které doplňují kolegové ze Svitav a L.Urbánek z Litomyšle, za což jim patří poděkování.

20090707A.jpg20090707C.jpg20090707D.jpg20090707E.jpg20090707G.jpg20090707I.jpg

Ornitologické novinky z Třesického rybníka

Třesický rybník. Foto L. Kadava

Třesický rybník. Foto L. Kadava

Babice, Třesický rybník – Hnízdní sezóna ještě neskončila, přesto však je možné již nyní seznámit ornitologickou veřejnost s některými pozoruhodnými ptačími druhy, které byly letos na Třesickém rybníku a v jeho bezprostředním okolí zjištěny. Jsou zde zmíněny pozorování i z malé soustavy čtyř rybníků u Babic (cca 1km SV od Třesického rybníka), tvořících dohromady sevřenou faunistickou oblast. Řada zajímavých poznatků je získávána z odchytu a kroužkováním ptáků, které zde provádí Honza Bartoníček (viz jeho minulé příspěvky zde a zde), celkovější obraz o místní avifauně je doplňován terénními pochůzkami v okolí i sběrem dat od jiných, náhodných návštěvníků lokality. V kostce vám tedy předkládám to nejzajímavější, co zde letos bylo zaznamenáno.

Celý článek →

Slavičích hnízdišť na Mladoboleslavsku nápadně ubývá

c

Slavík obecný. Foto – Přemysl Vanek.

Bezmála tři desítky let sleduji na Mladoboleslavsku hnízdní úspěšnost slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) a současně s tím i proměny této oblasti, mající k druhu efekt jednou příznivý, jindy dočista likvidační.

Přestože se slavíci dokáží na menší změny adaptovat, biotop definitivně zbavený podrostu opouští. V takovém případě pak záleží na dalším nakládání s prostředím, pokud byl zásah pouze jednorázový, křoviny „zmladí“ novými výhony a posléze zhoustnou, slavíci se již třetím rokem na místo vrátí. Kroužkování hnízdní populace ukázalo, že samci v čase takovéto „krize“ obsadí místa sousední, s nižší atraktivitou a dosud přehlížená. Největší posun „starousedlíka“ byl zaznamenán do vzdálenosti pěti kilometrů.

Celý článek →

Límcování hus 2009

a   Severozápadní a jižní Čechy – Letošní kroužkování a límcování hus velkých (Anser anser) v severozápadních Čechách proběhlo na Chomutovsku a Mostecku v termínu 30. 5. 2009. Dohromady bylo odchyceno 31 hus, z toho čtyři již měly krční límce z předešlých let. Celkem 21 ptáků bylo nově označeno červeným límcem série „O“. Šest housat bylo ještě příliš malých na nasazení límce, proto dostala červený odečítací kroužek na nohu.

   V termínu 12. – 14. 6. 2009 proběhlo límcování hus také v jižních Čechách. Husy se zde chytaly na rybníku Volešek a Blatec na Dívčicku. V této oblasti se podařilo odchytit celkem 45 ptáků, z toho 35 hus bylo označeno červenými krčními límci série „B“ a 10 malých housat dostalo červený odečítací kroužek.

   Všem zúčastněným chci touto cestou poděkovat za pomoc.

(pozn.red.: odchytů v severních Čechách se účastnil i člen naší pobočky Jakub Vrána, kterého můžete vidět v pozadí na přiložené fotografii)

   Pokud se Vám podaří pozorovat označenou husu s límcem či barevným kroužkem, pošlete prosím bližší informace (kód ptáka, datum, lokalita, pozorovatel, okolnosti) na Kroužkovací stanici NM Praha nebo koordinátorovi límcování v ČR: Michal Podhrazský; corax@seznam.cz

b