Bělověžský prales

20090625a

Rašeliniště s rojovníkem bahenním a břízou pýřitou. Foto – Světlana Vránová.

   Od roku 2000 jsme v Bělověžském pralese byli už po šesté. Tenhle kus země na polsko-běloruské hranici nás chytil za srdce a určitě se sem ještě nejednou vrátíme. Máme tu spoustu přátel, spoustu oblíbených míst…, jezdíme sem jako domů. Když říkám „my“, mám na mysli naši rodinu. Když budu psát o „Bělověži“, mám tím na mysli nejen vlastní Bělověžský národní park (BPN – Białowieski park narodowy), ale i jeho blízké okolí. Součástí BPN je kromě pralesa také zámecký park v Bělověži a ukázková rezervace zubrů. Zahrnuje tak biotopově velmi pestré území. Jenže na loukách, vodách, v pralese a obcích, které k BNP přiléhají, ale nejsou součástí národního parku se vyskytují stejné druhy ptáků, proto jsem zvolila trochu jiné členění svého vyprávění.

Celý článek →

Organizace A Rocha – Christians in Conservation

a   Východní Čechy – Možná už jste slyšeli zvláštně zněníjí název organizace "A Rocha". Co to ale znamená a co je to za lidi?Původně maličký britsko-portugalský ochranářský projekt z počátku osmdesátých let se postupně rozrostl do světové sítě, jakési rodiny 19 dnes existujících skupin po celém světě. Zejména ve třetím světě. Jméno A Rocha dostal podle první stanice v portugalském Algarve. Skála, „arocha“, je místní jméno, a to tak časté jako v Čechách Lhota. Britští ochranáři a kroužkovatelé Petr a Miranda Harrisovi a jejich první spolupracovnící si je vybrali pro to, že je nejen lokálním jménem, ale vyjadřuje i základní element přírodního života. To poznáte hned, když přijdete pěšky od stanice v Gruzinha asi po 1 km k moři. Tady ve skalnatém algarvském pobřeží po tisíciletí odolávají větru a vlnám často i bizardní tvary vysokých skal, čnících nad divoké, dosti ledové moře.

A Rocha se původně ve většině projektů zaměřovala na avifaunu místního okolí. Tak např. v Libanonu v údolí Bekaa na migraci táhnoucích dravců nebo čápů, v jihofrancouzské stanici kousek od Arlee (v Provenci) na pomoc slábnoucí populaci mandelíků hajních, keňský projekt v pralese Arabuko Sokoke se soustředil na ochranu několika ptačích endemitů a pod.

Jak práce s přicházejícími odborníky přibývalo, rozšířilo se i působení skupin AR např. v Indii na ochranu slonů nebo želv, v Kanadě na ochranu lososů nebo třeba v Bulharsku na botanické programy. I současný výkonný ředitel A Rocha, Brit prof. Sir Ghillean Prance byl řadu let ředitelem královské botanické zahrady v Londýně. Prof. Prance je ostatně vášnivý botanik s terénními zkušenostmi v Brazílii nebo v Africe.

Naše česká skupina se orientuje zejména na ekovýchovu mladé generace, dále na spolupráci s ČSO při ornitologických akcích pro veřejnost, jindy na výzkum v Ptačí oblast Orlické Záhoří. Do budoucnosti chceme pomáhat ČSO i v oblasti Josefovských luk. V Dobrém u Dobrušky vzniká postupně ekologické vzdělávací centrum s přilehlou ekozahradou.

Vývoj organizace má jistě svá mnohá úskalí, zápasy i problémy. Potýkáme se s nedostatky personální i finanční povahy. Snad jen křesťanský charakter naší služby nám znovu i v nejtemnějších chvílích dává naději a odvahu jít dál. Nevzdat to a pomáhat při společném úkolu náš všech – chránit svěřené bohatství a dar země s jejím úžasným přírodním dědictvím. Novozákonní Ježíšovo slovo ustrašenému člověku „Neboj se a věř“ nás chrání od propadnutí totální unavené letargii a „ekologické depresi i skepsi“. A povzbuzuje nás, když se setkáváme s bezohledností a sobectvím člověka – pomáhá nám věřit v možnost změny.

I tohle je „A Rocha“. Křehcí, slabí lidičkové, kteří se zuby nehty snaží držet něčeho pevnějšího, co je jako kámen.

Mgr. Pavel Světlík výkonný ředitel české A Rocha
kontakt: psvetlik@arocha.cz

Více se můžete dozcědět na našich webových stránkách zde.

bcdf

{mxc}

Kubánský deník – 1. část

Vlevo jespák drobný (Calidris minutilla), vpravo jespák srostloprstý (Calidris pusilla) - foto: J. Vaněk

Vlevo jespák drobný (Calidris minutilla), vpravo jespák srostloprstý (Calidris pusilla) – foto: J. Vaněk

Příprava a cesta

   Jak už tomu často bývá, plán výpravy na Kubu se zrodil jednoho večera na naší chalupě u několika lahví vína, na podzim roku 2007. Účastníky toho posezení byli moje manželka a dcera, obě jménem Helena, přítel dcery Petr a moje maličkost. Za pár dní po tomto sezení jsem účast na výpravě nabídl i zkušenému ornitologovi Lojzovi Holubovi, který bez delšího uvažování nabídku přijal. Tím se stal počet členů výpravy konečný a mohlo se začít s přípravami.

Celý článek →

Za ptáky do zoologických zahrad 2 – Podkrušnohorský park Chomutov

b   Chomutov – Na toto velmi zajímavé místo jsem měl možnost vypravit se v květnu 2008 spolu se svým kolegou Michalem Podhrazským a týmem prof. RNDr. Vladimíra Bejčka z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity. Podkrušnohorský zoopark se specializuje zejména na chov palearktických druhů, tj. druhů severní polokoule, takže pro ně bylo možná o to těžší si udělat ve svém okolí kvalitní propagaci. Přece jenom zoologická zahrada bez slona a žirafy je v očích návštěvníka jen dětský koutek. Navzdory tomu patří svojí rozlohou Chomutov k největším zoologickým zahradám v České republice. Velkou část tvoří ale safari, složené převážně z kopytníků.

   Vcházíme hlavní bránou do parku. Po chvilkovém vyřizování na pokladně se vydáváme po cestičce k první expozici, kterou je veliká voliéra s osamělým samcem jeřába mandžuského (Grus japonensis). Prostor s ním sdílí ještě holubi hřivnáči (Columba palumbus). Podle posledních informací k nim přibyl ještě bažant stříbrný (Lophura nycthemerea). Jeřáb se zde střídá s jeřáby panenskými (Anthropoides virgo). Kromě těchto druhů jeřábů zoopark ještě chová, ale i rozmnožuje krásné jeřáby daurské (Grus vipio), kteří zažívají v evropských zoologických zahradách svá plodná léta.

   Přicházíme k velikému rybníku, na kterém hnízdí polodivoká populace husy velké (Anser anser). Ta je zde zároveň i monitorovaná. Někteří ptáci mají barevné krční límce. Na stromech, ale i v nedalekém prostorném výběhu divokých prasat posedávají ve velkém počtu volavky popelavé (Ardea cinerea), které zde taktéž hnízdí. Na ostrůvku vidím pouze dva pelikány kadeřavé (Pelecanus crispus). Další ptáci jsou někde zalezlí. Zatímco se Michal vydává do chovatelského zázemí vodních ptáků, jdu si rybník prohlédnout ze všech stran. Když vlezu mimo návštěvnickou stezku a jdu asi 50 metrů, k mému překvapení spatřím člověka. Dotyčný po tom, co mě vidí, utíká jako zpráskaný pes. Když se o půl hodiny později ptám kolegyně z ptáčkařského oddělení, koho jsem to tam přistihl, smutně pokývá hlavou, že pytláka. „Máme tady s nimi občas problémy“. Poněkud mě překvapuje, že se sem muž vydal za bílého dne, kdy je park plný lidí. Nemám moc času přemýšlet, poněvadž se otevírají dvířka od budníku a vybíhá na mě banda malých plyšových housat, která jsou evidentně šťastná, že nás vidí. „Já bohužel rozmazlím všechno,“ usmívá se chovatelka, když po nás housata rošťácky pokukují skrze mříže.

   Když se otočím za sebe, na malém rybníčku spatřím hnízdní kolonii kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo) a o kus dále štěbetají plameňáci starosvětští (Phoenicopterus roseus), kterým patří vkusný mokřadní rybníček, vsazený do travnatých trsů. V hejnu divokých březňaček (Anas platyrhynchos) jsem zahlédl i pár místních zrzohlávek rudozobých (Netta ruffina). Zoopark se určitě může pochlubit pěknou kolekcí evropských vrubozobých. Ostralek štíhlých (Anas acuta) mají hned několik párů, stejně tak husic liščích (Tadorna tadorna).

   Michala zanechávám všanc husí mámě a pomalu obcházím zoopark. Postupně míjím rozlehlé lesnaté expozice kopytníků, až se dostávám k voliérám dravců. Poslední léta zoologické zahrady často chovají i množí atraktivní orly kamčatské (Haliaeetus pelagicus), kteří drží světový primát co do velikosti mezi orly vůbec. V kleci vidím pouze jednoho jediného. Druhý v té době prý ale pouze seděl na hnízdě. Ve vedlejší expozici s ním sousedí jeho „stájový kolega“ orel mořský (H. albicilla). Páru supů bělohlavých (Gyps fulvus) dělá společnost samice motáka pochopa (Circus aeruginosus). Jeden ze supů je zalezlý ve vrchní části voliéry na velikém hnízdě. Přede mnou sedí na zemi za mřížemi káně lesní (Buteo buteo), sklání hlavu a roztahuje křídla. Že bych se jí líbil? Puštíci bradatí (Strix nebulosa) se, jak již tradičně, příliš fotit nechtějí a v momentě, kdy na ně zaměřím objektiv, otáčejí hlavu obráceně. Zato ještě neopeřené mládě puštíka bělavého (Strix uralensis) zapózuje ochotně i s matkou.

   U expozice orlosupů bradatých (Gypaetus barbatus) mě poněkud překvapuje jejich sytě oranžová barva hrudníku. Že by šlo o jiný poddruh, než máme v Praze my? Za mými zády se objevuje jejich chovatel, takže neodolávám pokušení oslovit ho. „To není barva peří. Oni si strašně rádi zmažou peří jílem, takže potom vypadají takhle,“ odpovídá příjemný mladík, zatímco přes mříže po něm lišácky pokukují dva mladí vlci (mimochodem, rodilí Pražáci) a reagují na každý jeho pohyb. Člověk se celý život učí, říkám si a vydávám se dál lesoparkem. Ač je tento článek o ptácích, nemůžu si odpustit zmínit dva velmi vzácné kopytníky, kterými se park pyšní. Takina čínského (Budorcas taxicolor bedfordi) chovají na světě jediné dvě ZOO a obě jsou u nás: Chomutov a Liberec. Druhým zvířetem je k mému překvapení velmi kontaktní samec daňka mezopotamského (Dama mesopotamica), který si mě přišel prohlédnout zblízka.

   U voliéry ibisů skalních (Geronticus eremita) jsem si při pohledu na vypuštěnou nádrž s vodou uvědomil, že se jedná o ptáka, který na rozdíl od svých dalších příbuzných není striktně vázaný na vodu. Procházím okolo voliéry s tokajícími pávy korunkatými (Pavo cristatus) a přicházím k prostupné expozici. Uvnitř si mě svými zpytavými pohledy přeměřují dva dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus), kteří se do lesnaté expozice příliš nehodí. Moji pozornost okamžitě upoutávají dvě straky modré (Cyanopica cyana), poletující okolo nevelkého hnízda. Z druhé strany poskakují krasky červenozobé (Urocissa erythrorhyncha), které se mi díky jejich aktivitě nedaří čistě vyfotit. Ve voliéře drobných pěvců podezíravě zkoumám hrdličku před sebou a docházím k přesvědčení, že se nejedná o hrdličku divokou, nýbrž hrdličku kropenatou (Streptopelia chinensis), ač cedulka tu úplně chybí.

   V dálce už je vidět druhý veliký rybník, plný husí. Pozdravit mě přichází pár husí indických (syn. tibetských; Anser indicus). Já mířím k voliéře, která je s rybníkem spojená. Zde by se měl totiž ukrývat jeden z největších špeků zooparku. Po vstupu dovnitř přede mnou prchají vyplašené čírky obecné (Anas crecca), zatímco slípky modré (Porphyrio porphyrio) se líně povalují v trávě. Společnost jim dělá čáp bílý (Ciconia ciconia). Já ale pořád ještě nenašel toho, pro koho jsem si do Chomutova vlastně přijel. Hledám a nenacházím. Konečně uprostřed rákosí rozpoznávám hnědou siluetu s dlouhým zobákem. Opravdu je to ona, samice bukače velkého (Botaurus stellaris). V Evropě bukače chovají pouze čtyři zoologické zahrady, což je vzhledem k nesmírné zajímavosti této kryptické ohrožené volavky vcelku škoda. Hrajeme si spolu na to, že já ptáka nevidím. V momentě, kdy na něj upřu oči, zaujme ochranný postoj se vztyčeným zobákem k nebi. Fotím jednu fotku za druhou, přičemž mi trapně docházejí baterky ve foťáku. To už mi ale na záda dýchají pomalu mí kolegové se slovy, že je čas pomalu opouštět park. Exkurze do Chomutova tedy splnila mé očekávání. Viděl jsem, co jsem chtěl, takže se už můžu vrátit s klidem do Prahy a poreferovat o všem kolegům.
Petr Suvorov, ZOO Praha

Kompletní fotoreportáž z návštěvy zooparku naleznete zde.

Kompletní sezbam chovaných ptáků naleznete zde.

cdefghi

{mxc}

Mokřina u Rzů – trochu historie a současnosti

a   Dobříkov – Rzy – Drobná vodní plocha jižně od osady Rzy patří bezesporu k nejzajímavějším a nejhodnotnějším ornitologickým lokalitám východních Čech. Tato „Mokřina u Rzů“, jak dostala před lety pracovní název, je sice tvořena „jen“ několikahektarovou vodní plochou, každý návštěvník však na první pohled rychle pochopí, v čem spočívá její hodnota. Na vodní hladinu totiž navazuje plně vyvinutý litorál, kde vlhké ostřicové louky s vtroušenými rákosinami plynule přecházejí do luk kulturních (kosených) v šíři desítek a na jihu až stovek metrů.

   
Nepodařilo se mi zatím dohledat historii tohoto vodního díla, ovšem dle slov starosty obce Dobříkov (pod nějž Rzy samosprávně patří) zde byl v minulosti založen rybník. To potvrzuje i snadno dohledatelná hráz na západním okraji. Prý ale měl být v druhé polovině minulého století zrušen, protože se dal špatně vypouštět, což zřejmě lokalitu v konečném výsledku pro ptáky zachránilo – ze stejného důvodu se dotčenou plochu nikdy nepodařilo zcela vysušit a přeměnit na pole. Mimochodem, v katastru jsou tyto pozemky vedeny jako orná půda a louky. A tak tu nyní máme vodní plochu, v níž se rybářsky nehospodaří, což je jejím dalším silným pozitivem.

   
Mokřině u Rzů se systematicky věnuji teprve od počátku této dekády, kdy probíhalo poslední hnízdní mapování ptáků ČR. Doba je to krátká a určitě by bylo zajímavé srovnání s deníky našich (nejen) pobočkových kolegů z časů dřívějších. Nicméně i tak se dají nějaké změny vysledovat.

   
Asi nejmarkantnějším jevem zůstává bez nadsázky dramatický pokles populace racka chechtavého (Larus ridibundus) z 3000 – 5000 hnízdních párů v době uvedeného hnízdního mapování až na 800 – 1000 párů v roce 2008, který plně koresponduje s vývojem v tradičních oblastech hnízdění racků (Třeboňsko, Bohdanečsko, Svitavsko apod.). Početní trend racků, také v souladu s vývojem na jiných místech, bohužel kopíruje potápka černokrká (Podiceps nigricollis), jejíž počty za stejné období poklesly z 10 – 15 párů na několik párů. Situace vyvrcholila při srážkově silně deficitním jaru v roce 2007. Volná vodní hladina se rychle zmenšila asi o jednu třetinu a úspěšné vyvedení mláďat nebylo u těchto potápek vůbec prokázáno. Opačný trend lze vysledovat u některých rákosinových druhů pěvců. S tím, jak se postupně přirozeně zazemňuje prostor před hrází spolu s rozrůstáním rákosu, přibyly dva nové, zvláště chráněné druhy. Od roku 2007 zde pravidelně hnízdí 1 – 3 páry cvrčilky slavíkové (Locustela luscinioides) a pravidelně se v hnízdní době objevuje rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus). Zajímavá je situace u vzácnějších zástupců skupiny plovavých kachen (z potápivých jsou zde pouze oba nejběžnější druhy poláků). Pomineme-li kopřivku obecnou (Anas strepera), jejíž počty stoupají i na jiných lokalitách, můžeme se u Rzů pravidelně setkat s oběma druhy čírek a lžičákem. Zatímco ještě před několika lety byl výskyt čírky modré (Anas querquedula) častější, v poslední době se v hnízdní době setkáme spíše s čírkou obecnou (Anas crecca), jejíž hnízdění zde prokázal náš kolega a člen východočeské pobočky Miroslav Jelínek v roce 2006. Vcelku pravidelně je pozorován i lžičák pestrý (Anas clypeata), jehož hnízdění se mi podařilo prokázat dokonce dvakrát (v letech 2003, resp. 2008), vždy pozorováním samice s nevzletnými mláďaty.

   
A jak se situace jeví letos, byť ještě jaro neskončilo a bilancování by bylo předčasné? Počty racků jsou srovnatelné s loňským rokem, snad se tedy pokles zastavil. Nečekaně optimisticky působí zjištění stavu potápek černokrkých – při kontrole 15. 5. autor zjistil celkem 9 párů, z toho 6 již s čerstvě vyvedenými mláďaty v prachovém šatě (celkem 9 pull.). Uvedená čísla představují nejlepší výsledek za poslední tři roky, a to i přesto, že poslední týdny jsou srážkově znovu silně deficitní a litorální pásmo vysychá. Ve stejném datu se zde zdržovali lžičáci (1 pár + 1 M), zatím nezbývá než doufat, že zahnízdí stejně jako loni. Kopřivky jsou zde ve 4 párech a zpívají 2 samci cvrčilky slavíkové. Opakované zjištění rákosníka velkého posouvá hnízdění tohoto druhu z kategorie možného do kategorie pravděpodobného.

   
O lokalitě by se dalo ještě psát dlouho. Nejsou tu zmíněna jednorázová zahnízdění ani tahové a občasné výskyty zvláště chráněných i ostatních druhů ptáků. To ještě čeká na zbilancování a hlubší rozbor. Příspěvek má spíše za cíl podat aktuální zprávu a zároveň poukázat na hodnoty lokality, které jsou stále zachovány, přestože dosavadní aktivity VČP ČSO směřující k zákonné ochraně (vyhlášení přírodní rezervace) zatím nepřinesly kýžený výsledek. Snad se i nadále na Rzech budeme moct těšit zajímavým pozorováním a především zde ptáci budou nacházet pro svůj život příznivé útočiště…
Martin Fejfar

fgbcde

{mxc}

Cidlinská niva – ostrovy biodiverzity na Novobydžovsku

o   Novobydžovsko – Řeky a jejich nivy představují širokou škálu biotopů, které poskytují životní podmínky pro řadu druhů rostlin a živočichů, včetně ptáků. Řeky v přírodním stavu se na území ČR vyskytují již zřídka. Úpravy řek a jejich niv s cílem tlumit povodně nebo zlepšit odvodnění krajiny mohou mít velmi nepříznivý vliv – mohou značně snížit ekologickou hodnotu toku i přilehlých nivních lokalit. Výsledkem takových zásahů jsou sice povodně méně časté a kratší, ale úpravy způsobují také hydrologickou izolovanost mnoha řek od jejich niv. Důsledkem toho je pak úbytek biotopů a snížení schopnosti nivy plnit mnoho svých přirozených funkcí (např. ovlivňovat povodně či zadržovat sedimenty a živiny). Hydrologické a ekologické propojení řek s jejich nivami je základem fungování řek.

   
Regulačních úprav nebyla ušetřena ani řeka Cidlina na Novobydžovsku a Chlumecku. Dnešní tok řeky je napřímený a okolní niva byla odvodněna a z větší části přeměněna na zemědělskou půdu. Zachovalé luční porosty jsou hnojeny a koseny několikrát ročně. Z původních druhově bohatých aluviálních luk tak zůstaly pouze unifikované travní porosty s několika málo dominantními druhy.

   
I přes drastické změny, kterými řeka a její niva prošly, zůstala zde stále zachována některá místa s vysokou diverzitou v jinak zemědělsky intenzivně využívané krajině. Podstatnou část z druhové pestrosti tvoří právě ptáci. Řeka Cidlina je ornitologicky zajímavá na mnoha místech. Ponechám-li stranou Žehuňský rybník, pozoruhodný úsek toku nabízí řeka na Chlumecku mezi obcemi Lučice a Loukonosy. Toto území je známé především shromaždišti husy polní (Anser fabalis) a husy velké (Anser anser) v zimním a předjarním období (více než tisíc exemplářů), či zimovištěm dřemlíka tundrového (Falco columbarius).

   
Jednou z ornitologicky nejpozoruhodnějších částí cidlinské nivy je úsek toku řeky od obce Luková po Chlumec nad Cidlinou na rozhraní Novobydžovska a Chlumecka. Ačkoli návštěvy lokality byly a jsou víceméně náhodné a nepravidelné, bylo zde zjištěno přes 115 druhů ptáků, přičemž většinu tvoří druhy územím migrující. Na tahu zde byly pozorovány mj. všechny tři druhy našich hus (Anser sp.), jeřábi popelaví (Grus grus), orlovec říční (Pandion haliaeetus), orel mořský (Haliaeetus albicilla) či racek bělohlavý (Larus cachinnans). Nejatraktivnější jsou jarní rozlivy Cidliny, kdy se dle rozsahu povodně vytváří souvislé jezero sahající od Nového Bydžova až k Chlumci nad Cidlinou. Může být až deset kilometrů dlouhé a v nejširším místě až dva kilometry široké. Na hladině takového dočasného jezera se zastavují ostralky štíhlé (Anas acuta), hoholi severní (Bucephala clangula), hvízdáci euroasijští (Anas penelope) či morčáci velcí (Mergus meganser). V mělkých partiích se pak shromaždují čejky chocholaté (Vanellus vanellus), kulíci zlatí (Pluvialis apricaria), břehouši černoocasí (Limosa limosa), kolihy velké (Numenius arquata) a řada druhů vodoušů (Tringa sp.).

   
V hnízdní době početnost druhů přirozeně klesá. Cidlinská niva již dávno není kdysi tradičním hnízdištěm břehoušů či bekasin otavních (Gallinago gallinago). Zbytky tvrdého luhu dávno postrádají staleté duby, které byly domovem dudků chocholatých (Upupa epops) a jednou z posledních výsp mandelíka hajního (Coracias garullus) v Polabí. V současnosti zde lze zaslechnout hlas strnada lučního (Miliaria calandra) či křepelky polní (Coturnix coturnix). V polích hnízdí čejka chocholatá – letos na lokalitě jedenáct párů (jistě ne náhodou bylo poslední prokázané hnízdění břehouše černoocasého na Hradecku zjištěno v roce 1994 právě na této lokalitě), kulík říční (Charadrius dubius), konipas luční (Motacilla flava), v keřích podél drobných vodotečí a polních cest ťuhýk obecný (Lanius collurio). Louky využívají jako potravní stanoviště čápi černí (Ciconia nigra) a oba druhy luňáků (Milvus sp.).

   
V zimním období využívají Cidlinskou nivu zimující či migrující kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo), motáci pilichové (Circus cyaneus), káně rousné (Buteo lagopus) či ťuhýci šedí (Lanius excubitor).

   
Luční porosty u Lukové mají z hlediska ochrany přírody ještě jednu výhodu: patří vícero vlastníkům, a tak jsou v jarním a letním období sečeny mozaikovitě (což má příznivý vliv zejména pro hmyz) a rovněž některé jejich části nejsou hnojeny (pozitivní vliv na druhovou skladbu rostlin). Obraz o tom, že právě tyto louky patří k těm nejzdravějším v oblasti, si lze udělat zejména v průběhu dubna – kde jinde si již dnes poslechnete koncert více než třiceti zpívajících skřivanů polních (Alauda arvensis) najednou?
Lukáš Kadava

pqsr

{mxc} 

Objevuje se strnad zahradní ještě v Pardubickém kraji ?

    Strnad zahradní (Emberiza hortulana) je zajímavým zástupcem čeledi strnadovitých, se kterým, troufnu si poznamenat, se ve volné přírodě nesetkal každý z ornitologů. Tento druh náleží k ptákům s evropsko-turkestánským typem rozšíření tj. jeho výskyt pokrývá kontinentální Evropu se Skandinávií a oblasti střední Asie. Podle Hudce (1983) se ve střední Evropě objevil před více než sto lety, ale v posledních dekádách došlo k jeho silnému úbytku. Strnadi zimují na území subsaharské Afriky i v oblasti Arabského poloostrova.

   
Světová organizace Birdlife International uvádí na svých webových stránkách početnost strnada zahradního v jednotlivých evropských státech (včetně Turecka) s tím, že celková početnost je odhadována v širokém rozmezí na 5,2 až 16 mil. hnízdících párů. Těžiště jeho výskytu v Evropě pak leží právě v Turecku a v Rusku. Zajímavý je rovněž údaj o odhadované a velmi silné populaci v sousedním Polsku, kde se početnost pohybuje mezi 150 až 300 tisíci páry.

   
O to zajímavěji ovšem vyznívá kontrast s početností druhu v České republice. Birdlife uvádí početnost přibližně 100-200 párů, autoři Atlasu hnízdního rozšíření pro roky 2001-2003 dokonce jenom 80-150 párů, strnad zahradní je u nás tak zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů. Centrem jeho výskytu v ČR zůstávají severozápadní Čechy, oblast Polabí a jižní Morava.

   
A jak je na tom dnešní Pardubický kraji? Při namátkovém výběru (většinou v rámci pozorování publikovaných ve sborníku Panurus) zjistíme, že již pouhé pozorování strnada zahradního je dnes opravdovou vzácností. De facto byl strnad zahradní na území kraje zjištěn v posledních patnácti letech pouze třikrát, a to navíc naposledy v roce 1997 (!) Právě z onoho roku pocházejí všechna tři pozorování:

22.4.1997 1 M pozorován (Lačnov, Svitavy, M.Janoušek)

27.4.1997 chycen 1 M (rybník Hluboký u Libáně, CR, F.Bárta)

4.5.1997 1 F pozorována v poli (Nový rybník u Opatova, SY,M.Janoušek, F.Jetmar)

   
Přesto, že mi některá (i publikovaná) pozorování mohla uniknout, je zřejmé, že strnad zahradní se na území kraje stal v posledních letech raritním druhem.

   
Poněkud optimističtěji vyznívá situace za hranicemi kraje – tak např. z okolí Žehuňského rybníka (Stará Báň, Choťovice, Dlouhopolsko) popisuje Lubor Urbánek vcelku pravidelný výskyt strnada zahradního minimálně v letech 1998-2002. Velmi zajímavým se potom jeví také pozorování strnada zahradního z Krkonoš od Vosecké boudy, kdy 31.5.2003 pozoroval zpívajícího samce L.Jasso, a to ve výšce 1.300 m.n.m.!

   
Na závěr je třeba připomenout, že ještě v polovině dvacátého století byl strnad zahradní v některých oblastech Pardubicka nejběžnějším strnadem (např. Šachl, Zprávy ČSOS 1961). Vzhledem k
tomu, že problematika strnada zahradního v kraji by si zcela jistě zasloužila podrobnější zpracování, než poskytuje tento článek, apeluji na ornitology a pozorovatele ptactva, aby případná pozorování byla vhodně publikována a mohla sloužit jako podklad pro ucelenější zpracování výskytu tohoto velmi zajímavého a vzácného ptačího druhu.

Na Mladoboleslavsku chycen dosud nejzajímavější kříženec slavíků!

Umělé prostředí pro ptactvo – protierozní výsadby podél silnic (okraj Mladé Boleslavi) – foto: P. Kverek

 Mladá Boleslav – Při kontrole jednoho z tradičních hnízdišť slavíka obecného na okraji Mladé Boleslavi byl 3. června chycen adultní jedinec slavíka, vykazující známky křížení. Přestože se nejedná o první případ odchycení hybridního jedince během osmadvacetiletého výzkumu v oblasti, tento (v pořadí již čtvrtý) je bezesporu nejzajímavější.

Pokud by se všechna podezření potvrdila, byl by konečně zaplněn prostor v otázce křížení příbuzných slavíků, kde si vědci kladli otázku, jak to je s hybridními samicemi, jež na rozdíl od plodných samců, se buď vůbec ze snůšky nevylíhnou a pokud žijí, pak jsou zřejmě sterilní.

Celý článek →

Skřivani a země živitelka

a.jpg   Chrudimsko – Pichlavé květnové slunce visí v nadhlavníku. Vlastní stín se docela vypařil. Kráčím po hřbetu sypké ornice. Letos na jaře byla obnažena právě po třistasedmdesátéprvé. Žádné kulaté výročí, ale i tak se na přelomu března a dubna v polích trochu slavilo. Traktory při této příležitosti upekly podle lety prověřeného receptu výborný glejový dort s třenými čejčími žloutky. 
  A pak se zaselo a zazelenalo. Někde řepou, jinde mákem, kukuřicí nebo jařinou. Přesně podle plánů. Žádný prostor pro improvizaci. V pravidelné struktuře řádků bylinných monokultur se zdánlivě poztrácelo jakékoli tajemství. Jenže v každé poušti se ukrývá studna, ke které se dá vypravit. A k dobrodružné cestě postačí jen trochu fantazie a pevná vůle.

   Mě vždy dojímala existence ptačího života na zdánlivě mrtvých místech pod horizontem zájmu ornitologického mainstreamu. Ale až loni jsem se rozhodl přesedlat od myšlenek k činům. Na letošní a několik nadcházejících sezón jsem si naplánoval provozování nového sportu – odhalování tajemství skřivanů polních (Alauda arvensis).

   Většina lidí, kterým jsem své téma nadhodil, nade mnou kroutila hlavou. Kolik jsi už našel skřivaních hnízd? Při současné zemědělské technice je to předem odepsaná snaha…

   Čím víc ke mně doléhalo skepse, tím víc mě skřivani začínali zajímat. Vždyť je to jediný pták, který jakž tak zvládá úspěšně fungovat v současném intenzívním zemědělském provozu. Stále u nás hnízdí přes milion párů a přitom se mladí téměř vůbec nekroužkují…

   Nakonec jsem zaťukal na dveře Karla Weidingera a ten mi dal šanci. S jeho morální i technickou podporou jsem se počátkem letošního dubna vrhl do své první skřivaní sezóny na polích kolem Luže na Chrudimsku. A jak to zatím jde?

   Do 26. 5. jsem s Karlovou pomocí našel 19 aktivních hnízd (po jednom v ozimu, jaři, kmínu a hrachu; po dvou ve vojtěšce a kukuřici; čtyři v řepě a sedm v máku). K nalezeným hnízdům zakopáváme kamery a snažíme se zaznamenat případnou predaci. První zdokumentovaný nezdar hnízda měla na svědomí samice motáka lužního. 10. 5. před šestou ráno vyplašila inkubující samici a lačně spolykala kompletní snůšku čtyř vajec. Druhý neúspěch byl zaznamenán na jednom z hnízd v řepě. 26. 5. tu ve tři hodiny ráno překvapila a o vajíčka připravila pečlivou matku nenasytná kuna skalní. Tento případ je o to zajímavější, že se v hnízdě nacházela nekompletní snůška tří vajec. To čtvrté nakladla zoufalá samice až ráno po oné nešťastné události. Jestli poté v hnízdění dál pokračovala nyní nevím. Případ se udál v den, kdy píši tyto řádky.

   Mezi ty dobré zprávy patří, že postřiky herbicidů (do většiny polí se pravidelně jezdí v intervalu okolo devíti dnů) vejcím ani ptáčatům vůbec nevadí. Zatím nebylo zemědělskou technikou zmařeno žádné hnízdo. Na druhou stranu několik hnízd samice opustily při deštivém počasí. K zevrubnějšímu bilancování bude čas až po sezóně. Nicméně už teď mohu prohlásit, že jsem s probíhajícím jarem docela spokojený. U skřivanů na pár let asi zůstanu.
Libor Praus

aaab

cd

fg

{mxc}

VVT 2009 – chladno, déšť i zajímavá setkání

Část pracovní skupiny s průvodcem F. Štanclem – foto: P. Kverek

Víkendový výzkumný (vzdělávací) tábor v okolí Přelouče, přestože počasí mnoho nepřálo, navštívilo přes dvě desítky účastníků. A protože profil této ornitologické akce bude připraven pořadateli později (v tuto chvíli setkání ještě probíhá), omezím se pouze na jakési „vyjádření pocitů přespolního účastníka“.
Hezkých pár let jsem na tomto „prohledávání“ východočeské přírody chyběl. Čekal jsem, až operační prostor „spadne“ z kopců a nekončících lesů do otevřené krajiny k řece.

Celý článek →