Výprava za kukačkou

w   Choceňsko – Možná si řeknete: „Co je na kukačce?“. A přece, dnes je to jeden ze vzácných a ubývajících druhů naší přírody. Ovšem nemám na mysli ptáka kukačku obecnou, ale divoce rostoucí orchidej s ornitologickým názvem vstavač kukačka (též vstavač obecný Orchis morio). Když jsem se dozvěděl o poměrně bohaté populaci u Dvořiska na Choceňsku, začal jsem spřádat plány, jak a kdy se tam vypravit. Před několika lety jsem fotil 4 kukačky na Hadovně u Potštejna 22. května (loni už jsem tam nenašel ani jednu), tak mě poněkud zaskočilo, když mi David Číp počátkem května hlásil, že už jsou v plném květu.

Co teď? Času málo, povinností mnoho. Nakonec jsem to vymyslel tak, že jako učitel biologie uspořádám odbornou exkurzi pro několik gymnazistů, zájemců o biologii. Použil jsem i drobnou fintu a naší paní ředitelce, která je z Vysokého Mýta, jsem to podal jako „pátrání po vzácných orchidejích na Vysokomýtsku“. A bylo schváleno.

13. května 2009 jsme z Litomyšle vyrazili vlakem v 6:41, přestoupili v Chocni a z železného oře sesedli v Zámrsku před osmou ranní. Naše kroky směřovaly okolo Rzů k Dobříkovu. Hned za nádražím v Zámrsku se představil svým tlukotem slavík obecný, zajódlovala žluva hajní a od Dobříkova se hlásila kukačka obecná (no vida, i na tu se dostalo). Když jsme našli místo, kde bychom překonali řeku Loučnou, zamířili jsme k železnici, za níž nás čekal „ptačí ráj“ v podobě mokřiny a bývalého rybníka u Rzů. Ještě před tratí se nám na rákosu ukázal ťuhýk obecný, pod ním zpívala cvrčilka zelená.

Z tisícovek racků chechtavých byli někteří studenti úplně nadšení. V touze po co nejlepším záběru a zdařilém snímku toho skřehotavého mračna chtěli dojít až mezi hnízda do zblochanu. Naštěstí měli jen lehké letní obutí a někteří i kraťasy, a tak strach z vody, klíšťat, kopřiv a zápach nějaké zdechliny je od záměru odradily. Krom toho jsem jim to důrazně zakázal. Snad pochopili, že rackům taková návštěva vetřelců škodí a že bohatě stačí, když jim tam v červnu lezou kroužkovatelé. I tak jsme se tu kochali půl druhé hodiny. Nad hladinou manévrovali 2 rybáci černí, na hladině dominovali lysky černé, poláci velcí a chocholačky. Potápek černokrkých jsem napočítal 16, dále 2 potápky roháče, 2 samce lžičáka pestrého, nejméně 3 samce čírky modré a dále kopřivky a pár labutí, který vodil dvě šedá mláďata (ta si po chvíli vlezla mamince na záda). Do rákosí hned u cesty přistál samec motáka pochopa se stavebním materiálem pro hnízdo, v pobřežní vegetaci se překřikovali rákosníci proužkovaní, rákosníci obecní, bramborníčci hnědí a strnadi rákosní. Na louce za rybníkem jsme vyplašili skupinu 7 jespáků bojovných, kteří dosedli asi 50 m od nás a chodili v trávě jako nějaké malé slepice. A abych ten výčet uzavřel, na trase Rzy – Dobříkov – Sruby – Dvořisko nás téměř na každém poli doprovázely čejky chocholaté, nejvíc jich ale bylo právě na Rzech.

Prošli jsme Dobříkovem a za obcí zatočili vpravo ke Končinskému rybníku, kde hladinu ovládly 4 labutě. Jinak byla hladina prázdná, jen v koutě se krčili 2 roháči a lysky. Zato na konci hráze (na okraji pole) na nás pokřikoval párek kulíků říčních a z břehu rybníka se postupně zvedli 2 pisíci obecní a 2 jespáci bojovní. Po kraji pestrobarevné louky plné kohoutků (zase ornitologické jméno), kopretin a pryskyřníků jsme došli na poněkud zamokřenou luční enklávu mezi rybníky Končinský a Podedvorní. Zde upoutaly žlutě kvetoucí kosatce a mě taky žluťuchy (snad lesklé), které rovněž začínaly kvést. Po dřevěné lávce jsme přešli přes vodní kanál na pole, kde se opět proháněly 2 čejky, a taky zajíci.

Už poměrně svěžím tempem jsme prošli kolem rybníka Rutník, kde jsem si zapsal jen rákosníka velkého, rákosníka obecného, 2 samce pochopa a další 2 čejky. Hladinu jsem prohlédnul jen přes rákosí, ale i tak se jevila prázdná. Pro mě to byl nezvyklý pohled, neboť kdykoli jsem na Rutník v minulých letech přijel, bylo tu nacpáno lyskami, mezi nimiž se tlačili (když to přeženu) kachny divoké, kopřivky, potápky malé, černokrké i roháči, labutě, někdy lžičáci, čírky nebo husy velké, v rákosí se ukrývaly volavky popelavé, někdy i bílé, nad rákosím vytrvale přeletovali pochopové. To vše podbarveno neutuchajícím, jemným hlasovým doprovodem kuněk ohnivých a při jedné dubnové návštěvě i pravidelným zaduněním bukače velkého. Jenže kde jsou ty časy! Rybáři zřejmě pochopili, že z rybníka mohou vytřískat ještě větší zisk, zvýšit rybní obsádku… Však to znáte.

Na sousedním rybníku Netušil (stále téměř bez vody) chodili 2 rackové, čejka, vrána. V severním cípu rybníka se za rákosím skrývalo 8 jespáků bojovných – dnes měli asi nějaký sraz, mejdan, letecký den, anebo že by se účastnili manévrů NATO? Za rybníkem u trati o sobě dávala vědět vytrvalým „dze, dze, dze, dze“ cvrčilka říční, letos moje první. To už jsme ale spěchali ke Dvořisku pátrat po kukačkách. Nakonec jsme se do louky vydali jen čtyři. Ostatní, zjevně unavení, ulehli na asfaltku a z povzdálí nás sledovali (a zřejmě si o nás mysleli svoje). Po chvíli hlásím první vstavač, a když se rozhlédnu kolem sebe, jsou jich tu skutečně desítky, možná stovky. Bohužel, všechny už jsou odkvetlé, takže jsme se moc nepokochali. I tak jsem ale spokojen, je vidět, že vstavačům kukačkám se tu daří.
Filip Jetmar

opq

{mxc}

Virtuální pozvánka na polské čápy, aneb už máme mláďata!

                                                                                                                                                              a
Przygodzice, Polsko – V únorovém čísle Zpravodaje VČ ČSO (47/2009) jsem vás zval na virtuální návštěvu Polska, a sice ke sledování čapího hnízda v Przygodzicach. Tehdy jsme teprve vyhlíželi přílet čápů – dnes už máme kompletní čapí rodinu s mláďaty.

   Przygodzice se nacházejí ve Velkopolsku, nedaleko Ostrowa Wielkopolskiego na okraji ptačí oblasti (SPA) sítě Natura 2000 “Dolina Baryczy”. Naše čapí hnízdo s kamerou měli příležitost shlédnout na vlastní oči účastníci exkurze VČP ČSO do Doliny Baryczy v září 2008 (viz aktualita zde na webu), ale na internetu ho mohou on line sledovat všichni zájemci.

   Polská populace čápa bílého v současné době čítá okolo 40 tisíc párů, je největší na světě a představuje přibližně 1/5 světové populace. Přesto jsme ale svědky rychlého úbytku početnosti, protože ještě v roce 2004 při VI. Mezinárodním sčítání hnízd čápa bílého bylo v Polsku zaznamenáno 52 tisíc párů.

   Populárně naučný projekt s názvem „Blisko bocianów” (Blízko čápům) si klade za cíl přiblížit milovníkům přírody život čápa bílého – „nejpolštějšího” ptáka a napomoci tak jeho ochraně. Čápy z Przygodzic máme možnost na internetu pozorovat již čtvrtým rokem. Hnízdo každoročně sleduje okolo 2 – 5 milionů návštěvníků z přibližně 100 zemí celého světa (mapku s geografickou lokalizací návštěvníků našich čápů naleznete zde), nemálo jich je i z České republiky. Ještě více návštěvníků z ČR má plynulý přenos, který je možné sledovat na adrese www.bociany.ittv.pl. Od roku 2007 funguje diskusní fórum milovníků čápů, kde je jedním z moderátorů také Svetlana Vránová z VČP ČSO. Na fóru je možné se vzájemně informovat o pozorování čápů (i černých), dozvědět se mnoho zajímavých informací, naleznete zde ale i odkazy na další interentové kamery a řadu dalších věcí Od roku 2009 je část fóra provozována v angličtině.  

   Čapí pár pod naši kameru každoročně snáší 5 vajec. V letech 2006 – 2008 se z nich vylíhlo 5, 3 a 5 mláďat. Vzletnosti v r. 2006 dosáhli tři mladí čápi, v r. 2007 dva a v roce 2008 čtyři.

   V letošním roce se první čápi na našem hnízdě objevili na krátkou chvíli po ránu 28. března a 1. dubna. Byly to jen krátké návštěvy pravděpodobně protahujících ptáků. Teprve 6. dubna hnízdo obsadil čáp, který zde již zůstal. Jak se později ukázalo, poněkud netradičně se jednalo o samici. O dva dny později, 8. dubna, k ní přiletěl partner. Po několika dnech samice snesla postupně 5 vajec. Snášení probíhalo v intervalech 46 – 50 hodin ve dnech 11., 13., 15., 17. a 19. dubna, pokaždé ve večerních hodinách (nové vejce bylo vždy spatřeno mezi 19.49 – 22.10 hod.). Interval mezi snesením 4. a 5. vejce byl nejdelší (asi 50 hodin), což pravděpodobně souvisí s velkým vysílením samice – je třeba si uvědomit, že snesení 5 vajec v průběhu 8 dnů představuje přibližně 15% váhy těla samice. Čapí vejce totiž váží okolo 70 – 80 gramů.

   V neděli 19. dubna, když návštěvníci webu očekávali snesení 5. vejce, zaútočil na hnízdo cizí čáp. Odražení útoku majitelům hnízda nezabralo mnoho času, ale bylo provedeno s takovou razancí, že ubohý útočník spadl na oplechovanou střechu pod hnízdem, téměř na hlavy přímých pozorovatelů události. Čáp po nárazu nemohl vzlétnout. Byl proto odchycen a převezen k veterináři, který zjistil, že pták má dvě malé rány na prsou. Dostal antibiotika, ale ukázalo se, že největším problémem je naražené křídlo. V současné době čáp prochází rekonvalescencí a věříme, že již brzy bude moci být znovu vypuštěn na svobodu. Značná délka zobáku (195 mm) ukazuje, že se jedná o samce. Dostal proto jméno „Agresor”.

   První dvě čápata v roce 2009 se vylíhla téměř současně 15. května, což je 35 dnů od snesení 1. vejce. Třetí mládě se vylíhlo hned následující den – 16. května. Osmnáctého května spatřil světlo světa čtvrtý malý čáp a poslední přišel na svět 20. května.

   Pokud vás náš projekt zaujal, zvu vás na naše stránky. Kromě výše uvedených odkazů, kde můžete sledovat život przygodzických čápů on line vás zvu rovněž na naše čapí fórum. Ti, kdo preferují angličtinu před bratrskou polštinou zde naleznou i anglickojazyčné zápisy ve zvláštních tématech. Anglicky mluvící návštěvníci se rovněž mohou seznámit s podrobnostmi projektu a s možnostmi, které nabízí využití internetových kamer při výzkumu bionomie čápů v článku, který si mohou stáhnout zde.

Paweł T. Dolata, PwG OTOP
koordinátor projektu PwG OTOP „Blisko bocianów”

překlad z polštiny: Svě

Kontakt: p.dolata@op.pl

Nejmladší nejslabší mládě uhynulo 29.5., devět dní od svého narození.

bc

abcdefy{mxc}

Jsme svědky expanze žluvy hajní?

aa   Žluva hajní (Oriolus oriolus) byla pro mne jako Středoevropana a hocha z podhůří Vysočiny vždy exotický druh, přestože v níže položených oblastech, které se v našem kraji přimykají k Polabí, se zřejmě tu a tam i dříve žluva vyskytovala. V blízkém okolí Svitav, například i na Opatovsku, nebyla však známa ani na tahu až do roku 1993. Teprve poté se začala ozývat zejména z korun topolů rybníka Hvězda (1). 

   Svůj původ v tropických oblastech žluva nezapře jak svým zbarvením, tak i typickým zvoláním samce „dydlivijó“. Při troše představivosti mně však spíš připadá, že na mě volá „Pojď na pivo“ nebo „Jirko, vrať mi to“.

       S tímto voláním jsem se lépe seznámil prakticky až v roce 2001 při kempování v maďarském Hortobágy. Tehdy, stejně ale jako dnes, bylo třeba si dávat při poslechu pozor zejména na zpěv kosů nebo dobré imitátory v případě špačků. Ve Svitavách jsme žluvy, ať už jejich hlasy či přímé pozorování, zaznamenávali v posledních letech skutečně jen sporadicky, většinou v květnu nebo červnu.

      O tom, že se „začíná něco dít“, jsme se mohli přesvědčit například v Atlase hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2001-2003 (2), kde byl u žluvy vyvozen mírně vzestupný trend. ČSO pak publikovala 4. března letošního roku zprávu o vlivu klimatu na ptačí druhy v Evropě. Použity jsou v ní výsledky Programu Celoevropského monitoringu běžných druhů ptáků (Pan-European Common Bird Monitoring Scheme), které byly zveřejněny i díky českým ornitologům v časopise PloS ONE. Jiná studie, kterou publikovali čeští ornitologové v mezinárodním časopise Animal Conservation (www.birdlife.cz/index.php?ID=1724), uvádí žluvu hajní mezi 10 druhy, které by měly v Evropě přibývat.

      My, pozorovatelé ptáků ve Svitavách, jsme nápadnou změnu zaregistrovali v loňském roce 2008. První žluví hlasy jsme slyšeli až koncem května, zejména z topolů u nového poldru v Moravském Lačnově (Svitavách) a z přilehlého okolí rybníčka „U Kocandových“. Byli jsme mile překvapeni, přesto jsme ale ani při opakovaném záznamu flétnovému zpěvu zvláštní význam nepřikládali. „Pozvednout ukazováček“ jsme však museli, když ze žluva několikrát ozvala i u svitavských rybníků Lánský a Horní, a to hlavně v červnu. Podíval jsem se na počty hlášených záznamů žluv na webu ČSO : 2003 – 12x, 2004 – 15x, 2005 – 17x, 2006 – 30x, 2007 – 34x, 2008 – 48x. Tedy také nápadný „skok“ v loňské sezóně, přestože zřejmě ovlivněný rok od roku přibývajícím počtem pozorovatelů ptáků u nás.

      Letos jsme velmi pravděpodobně svědky pokračující expanze, neboť první hlasy žluvy ze Svitav jsou už z 3. května. Na změny si tedy zvykáme. A tak už mě možná za pár let nepřekvapí (jako letos 6. května), že se žluvy budou v době průtahu ozývat i v korunách stromů panelových sídlišť, když se budu probouzet. Tak uvidíme, co prozradí letošní sezóna (žluva se často ozývá už i u rybníka Dolní), a jak se případně v budoucnu černožlutý pták vypořádá s konkurencí, predátory, potravou a svojí nikou. Možná se dočkám někdy toho, že mi jednou syn řekně: „Taťko, máme si pro referát ve škole vybrat nějaký méně známý ptačí druh, a ne psát o žluvě nebo cetii! Co třeba čejka nebo bekasina?“.

                                                                                                                                                                   Jiří Mach

(1) JETMAR, F: Ptactvo rybniční soustavy u Opatova a jeho ochrana. Diplomová práce. PřF MU Brno. 1998.

(2) ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. et HUDEC, K.: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2001-2003. Aventinum. Praha, 2006.

{mxc}

Za ptáky do zoologických zahrad 1 – ZOO Jihlava

a   ÚVODNÍK – Před nedávnou dobou vznikl nápad, že se na webu Východočeské pobočky ČSO pokusím sestavit jakýsi seriál, ve kterém bych se chtěl věnovat diverzitě ptáků chovaných v zoologických zahradách. Dřevní ornitologové a birdwatcheři si určitě budou zakrývat oči a ťukat si na čelo, že si ornitolog vůbec může dovolit chodit do ZOO. Nicméně já tvrdím, že pravý ornitolog musí znát všechno, nebo minimálně alespoň se snažit o vše v oboru zajímat. Nebudu popírat, že mě částečně ovlivnilo mé působení v ZOO Praha. Můj zájem o okolní zoologické zahrady mě přivedl k myšlence sepsat sérii kratších reportáží o tom, s jakými skvosty se vlastně v chovu v zajetí lze dnes setkat. Předem čtenáře upozorňuji, že faktografická stránka některých reportáží může klesat v rozsahu, jak je to dlouho, co jsem v té které ZOO byl a jaké zprávy se mi podařilo dát dohromady. Pokud byste mě chtěli upozornit na jakékoliv nedostatky, neváhejte mi napsat na suvorov@fzp.czu.cz. Jako první jsem si poněkud netradičně vybral zoologickou zahradu v Jihlavě.

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA V JIHLAVĚ

   Do Jihlavy jsem se poprvé podíval počátkem 90. let minulého století jako ještě školou povinné dítě. Tato ZOO byla tehdy považována za velmi moderní, protože se hrdě hlásila ke svým bezmřížovým expozicím. Moc už si toho z ní z tehdejší doby nepamatuji. V hlavě mi utkvěla jediná vzpomínka: když jsme procházeli parkem, bylo ještě po ránu a v údolí se držela ranní mlha. Uprostřed ZOO je veliký prostorný jihoamerický výběh, který (ještě dnes) obývají tapíři jihoameričtí (Tapirus terrestris). Uprostřed něj je dřevěný altán. Když jsem přišel k výběhu, oba dva tapíři seděli pod altánem. Vedle něj seděl kohout bílého páva a měl dlouhou a bohatou vlečku roztaženou do mléčného mlžného oparu. Pták vypadal jako nevěsta v závoji a na mě jako na kluka to tehdy udělalo dost silný dojem.

   Co do recentní sbírky ptáků nepatří Jihlava k těm úplným špičkám, ale to proto, že ptáci nejsou to, na co se zahrada specializuje. Naposledy jsem zde byl s kamarádem Michalem a jeho rodinou na jaře roku 2007. Krátce po vchodu do ZOO nás překvapilo veliké hejno pávů korunkatých (Pavo muticus), z nichž několik samců bylo zjevně hermafroditních. U hrabavých ptáků dochází občas u starých samic k tomu, že jim s postupujícím věkem přestávají fungovat pohlavní orgány a v těle stoupá hladina samčích hormonů. Nejsem živočišný fyziolog, takže vám neřeknu, jak přesně to funguje, ale v praxi pak taková slepice „kohoutovatí“ tak dlouho, až ji od skutečného samce nerozpoznáte. U pávů se tedy staré slepici jednoduše nejdříve přebarví krk z hnědozelené do modra a postupně jí naroste dlouhá vlečka. Zajímavá pak byla situace, kdy jsem přistihl pravého pavího kohouta, tokajícího na tohoto hermafrodita.

   V malém výběhu hrošíka liberijského (Hexaprotodon liberiensis) jsme zastihli kromě zbylé části paví skupinky osamělou husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus). Uprostřed ZOO jsou jakési lemuří ostrovy, na kterých bydlí například lemurové vari (Varecia variegata) či lemurové rudočelí (Eulemur fulvus rufus). V době svého vybudování se jednalo o jednu z nejmodernějších expozic v republice a její stylovost zůstává patrná i při dnešní tvrdé konkurenci s ostatními parky. Ostrovy jsou lemované poměrně rozsáhlou vodní plochou, kde žije několik druhů vrubozobých. V pozadí jsme zahlédli zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) a husice liščí (Tadorna tadorna), přede mnou se nedala přehlédnout zajímavá scénka. Houser husice magellánské (Chloephaga picta) chtěl dokázat své družce, jak je zdatný bojovník, takže si cvičně zkusil prohnat husu běločelou (Anser albifrons). Posléze se vrátil ke své samici, aby dáma upustila na zem hedvábný kapesníček a on se mohl kasat, jaký je frajer. Přítomnost husy běločelé mne zahřála na duši už z toho důvodu, že se jedná o evropský druh.  To už naši pozornost ale upoutal houser labutě černé (Cygnus atratus), který vyháněl všechny ostatní ptáky. „Ta labuť je dobře na facku,“ suše zkonstatoval Michal. Labutí samec měl křídla načepýřená, co to šlo, a krk hluboko zabořený do zad, když postupně útočil na okolní husy a kachny. Vím, že jsou labutě teritoriální v době rozmnožování, ale že si teritorium obhajují až do takové míry, mne samotného poněkud překvapilo. Vedle lemuřích ostrovů jsme v proslaveném tapířím výběhu místo tapírů, uklizených uvnitř v ubikaci, zastihli dva zvědavé nandu pampové (Rhea americana).

   Nemalou chloubou ZOO je nedávno vystavěná stylová Africká vesnice, komplex několika malých domečků, simulujících domorodé chatrče afrických domorodců. U ní je veliké jezírko s několikačlenným hejnem plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus). Nedlouho po naší návštěvě jsem se díval na zprávy a dozvěděl jsem se, že kolegům do expozice s ptáky vnikl psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) a po střetu s predátorem došlo k usmrcení několika plameňáků. Drobné šelmy jsou pro chovatele dost velký problém, protože jsou schopné se dostat opravdu všude.

   V jedné z afrických chatrčí jsme našli miniaturní noční pavilon, ve kterém chovají kaloně (tuším zlaté Pteropus rodricensis), ježka ušatého (Hemiechinus auritus aegyptiacus) a s nimi sdílí expozici i výreček malý (Otus scops). V přítmí chatrče má tichý interiér, nasvětlený do červena, velice zvláštní, až magickou atmosféru. Vedle je malý dětský areál, v jehož rámci je výběh pro drůbež, kde můžete vidět různé chovatelské formy slepic a bílou chovatelskou formou perličky kropenaté (Numida meleagris f.domestica).

   Když jsme se dostatečně nabažili všemi chovanci, neodpu stil jsem si zkusit na vlastní kůži specialitu ZOO, jeden z nejvyšších tubovitých tobogánů u nás. Na závěr prohlídky jsem si tak připomněl dobu, kdy jsem se sem podíval jako kluk. Jen toho bílého páva jsem už nedohledal…
Petr Suvorov, ZOO Praha

Kompletní seznam ptačích druhů, chovaných v ZOO Jihlava naleznete zde.

Kompletní fotoreportáž z mé cesty do Jihlavy je k dispozici v albu na mých webovkách zde .

bcdefg.jpghi

{mxc} 

Límcované husy ve východních Čechách

                                                                                                                                                     a   
   Východní a severní Čechy – Dne 30. 8. 2008 byla na mokřadu u obce Rzy pozorována husa velká (Anser anser), která měla červený krční límec s bílým kódem O/42 (F. Kopecký). Na přelomu března a dubna 28. 3. a 5. 4. 2009 byla pozorována druhá značená husa s krčním límcem O/44 u obce Chvojence (T. Bělka, T. Cik). Tyto husy mají zajímavou historii. Obě dvě se vylíhly koncem dubna v Pokrušnohorském zooparku v Chomutově polodivokému páru, který je zde od roku 2005 neustále sledován. Pár měl celkem 7 housat, o jedno v polovině května přišel. Z šesti zbylých bylo 5 odchyceno, označeno a 11. 7. 2008 vypuštěno na Heřmanickém rybníce na Českolipsku. Tímto činem byla housata začleněna do projektu Reintrodukce husy velké na Českolipsku, který probíhá od roku 2007. Krátce po vypuštění zmizela jedna husa O/43. Ostatní se rozlétly do okolí. Byly zastiženy v Polsku, východních Čechách, jižní a střední Moravě. V roce 2007 byly vypuštěny 4 husy.

   Projekt Reintrodukce husy velké na Českolipsku je kontroverzní a panují na něj různé názory. Tímto článkem není míněna žádná obhajoba, jen zde budou shrnuta fakta.

Severočeská rybniční oblast (Českolipsko)

   V 19. století se píše, že jsou husy v této oblasti hojné (Frič 1872 podle Komárka 2007). V roce 1912 píše Schuster Rootvalk, že dříve velmi hojná husa ubývá. Počet hnízdících párů před rokem 1914 byl odhadnut na 30 – 40 (Schuster 1937 podle Hudce 1971). Kolem roku 1930 byl počet odhadnut na 10 – 20 párů (Schuster 1933 podle Hudce 1971), přitom v severních v Čechách se jednalo o největší populaci, protože v obou dalších oblastech (jižní Čechy a jižní Morava) hnízdily jen jednotlivé páry (Šťastný et al. 1996). Po druhé světové válce husy hnízdí prakticky jen na Novozámeckém rybníce. V letech 1946 – 50 tu byl jejich stav odhadnut na 4 – 12 párů, v letech 1953 – 63 kolísal počet mezi 2 – 4 páry, roku 1964 pouze 1 – 2 páry a v roce 1968 již nebylo hnízdění zjištěno (Hudec 1971). Až v roce 1977 (snad již 1976) na Novozámeckém rybníce vyhnízdil jeden pár (Šťastný et al. 1987). V letech 1977 až 1984 hnízdily jen nepravidelně. Od roku 1985 husy z Českolipska vymizely (Šťastný et al. 1996). Po provedených úpravách na Novozámeckém rybníce zde zaznamenal K. Filip výskyt hus v hnízdním období v roce 2000 a 2001. V květnu 2001 zde prokázal pár, který vodil 4 housata, avšak v průběhu června tato rodina z rezervace beze stopy zmizela (Filip 2002).

   Populace husy velké v celé Evropě vzrůstá (Madsen et al. 1999, Wetlands International 2002, Wetlands International 2006). Husa se šíří i na území České Republiky. Obsazuje nové lokality, jak v okolí tradičních hnízdišť, tak i na nových místech (Šťastný et al. 2006). Na Českolipsku již delší dobu chybí. V letech 1990 a 1991 byly uskutečněny první pokusy o navrácení hus. Obě dvě akce ztroskotaly, housata se nepovedlo dochovat do vhodné velikosti (Podhrazský 2007). V roce 2006 projevili někteří ornitologové ze severních Čech zájem o obnovení těchto pokusů. Byl zpracován projekt, vše konzultováno s MŽP, CHKO Kokořínsko, ČSO, KS NM Praha a odborníky (např. Karel Hudec, Karel Šťastný). Výsledky konzultací dopadly rozporuplně. Některé strany byly výhradně proti, jiné byly projektem nadšeny, proto je projekt označen za kontroverzní. I přes tyto rozpory byl projekt zahájen, a to z několika důvodů. Na několika místech v Evropě byly populace husy založeny uměle (Velká Británie, Německo – Drážďany, Bavorsko, Rakousko – Grenau). V Čechách jsou dvě populace, které vznikly z chovaných ptáků. Nikdo se těmto umělým populacím nevěnoval. Od roku 2004 je zkoumána polodivoká populace na Chomutovsku a součástí tohoto výzkumu je projekt „Reintrodukce husy velké na Českolipsku“ (Podhrazský 2006, Podhrazský 2007).

   Projekt „Reintrodukce husy velké na Českolipsku“ byl zahájen v roce 2007. Počítá s tím, že v letech 2007 – 2009 bude vypouštěno 4 – 5 nevzletných housat na Heřmanickém rybníce na Českolipsku. Housata budou označena krčními límci, aby byl o ptácích přehled a mohli být dále monitorováni. Po třech letech bude vypouštění ukončeno a bude se jen sledovat vývoj populace hus na Českolipsku.

   Husa velká je druh, který hnízdí až od věku dvou let. Jednoletí ptáci se potulují mimo hnízdiště. V roce 2007 byly vypuštěny 4 husy, které byly pozorovány na několika místech v Evropě. V roce 2009 dosáhly tyto husy věku, kdy by mohly začít hnízdit. V roce 2009 před hnízdní dobou byly v NPR Novozámecký rybník pozorovány 3 páry hus. V jednom páru byli oba dva ptáci označeni, houser O/26 (značen u Mostu! 2007) a husa O/24 (vypuštěna 2007). V druhém páru byla jen jedna husa s krčním límcem, houser neznačen a husa O/28 (vypuštěna 2007). V třetím páru nebyl ani jeden pták označen. Dne 21. 4. 2009 pozoroval P. Kurka pár hus, kde měla husa límec O/28, jak vodí 5 housat ve stáří 5 dní. Ostatní dva páry naznačují, že husy zasedly na vejce, do této chvíle je nikdo nepozoroval s housaty.

Značení hus

   Od roku 2005 probíhá značení hus velkých krčními límci na Chomutovsku. Od roku 2007 jsou vypouštěni značení ptáci na Českolipsku. Tito ptáci dostávají červený límec s kódem série „O“. V roce 2008 bylo obnoveno značení hus v divoké populaci v jižních Čechách v oblasti Dívčicka. Tito ptáci mají též červené límce, ale jejich kód náleží k sérii „B“.

   Pokud budete pozorovat husu s límcem, pošlete prosím podrobné informace na Kroužkovací stanici Národního muzea Praha či přímo koordinátorovi barevného značení hus v ČR – Michal Podhrazský, corax@seznam.cz

Michal Podhrazský, PřF UK Praha 

Fotografie dokumentující chomutovský projekt naleznete zde.

=========================================================== 

Použitá literatura:

Komárek, S. 2007: Ptáci v Čechách v letech 1360 – 1890 aneb tajemství rytíře von Sacher-Masocha. Academia, Praha.
Madsen, J., Cracknell, G. & Fox, A. D. 1999: Goose populations of the Western Palearctic. A review of status and distribution. Wetlands International Publ. No. 48, Wetlands International, Wageningen, The Netherlands. National Environmental Reserch Institiute, Rönde, Denmark. 344 pp.
Podhrazský, M. 2006: Shrnutí a předběžné výsledky projektu „Límcování hus na Chomutovsku, Mostecku a Lounsku“. Fauna Bohemiae septentrionalis 31: 45-50.
Schuster, J. 1933: Jahresbericht der Station Lotos. (ex. Hudec 1971)
Schuster, J. 1937: Zum Aufgang der Wasserjagd. Dtsch. Jägerztg. 18: 213 – 200. (ex. Hudec 1971)
Šťastný, K., Randík, A. & Hudec, K. 1987: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v ČSSR 1973/77. Academia. Praha. Šťastný, K., Bejček, V. & Hudec, K. 1996: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 1985 – 1989. H & H, Jinočany.
Šťastný, K., Bejček, K. & Hudec, K. 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001 – 2003. Aventinum, Praha.
Wetlands International. 2002: Waterbird Population Estimates – Fourth Edition. Wetlands International Glabal Series No. 12, Wageningen, The Netherlands.
Wetlands International. 2006: Waterbird Population Estimates – Third Edition. Wetlands International, Wageningen, The Netherlands.

a

a{mxc}

Z jarní odchytové akce na Žehuňském rybníku

a   Žehuň – Ve dnech 2. až 9. května 2009 proběhl 13. ročník jarní odchytové akce v národní přírodní rezervaci Žehuňský rybník. První den se uskutečnila na třech stanovištích první kontrola programu CES, odchyt na všech stanovištích proběhl ve dnech 3. až 9. 5.. Součástí jarního odchytu je tradičně i akce Vítání ptačího zpěvu, letos za účasti 15 ornitologů (včetně návštěvy z Belgie).

   Ačkoliv musela být akce pro déšť a silný vítr na jeden den přerušena, přesto ji můžeme považovat za úspěšnou. Celkem bylo chyceno 40 druhů ptáků v počtu 447 ex. (367 ex. nově okroužkováno a 80 ex. chyceno již s kroužky).

   Výrazně dominantním druhem se stal rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus) – bylo chyceno 105 ex. Ze zajímavějších druhů, mimo tradiční cvrčilky slavíkové (Lucustella luscinioides), sýkořice vousaté (Panurus biarmicus), bramborníčky hnědé (Saxicola rubetra) či slavíky modráčky (Luscinia svecica), byla chycena linduška luční (Anthus pratensis) a bramborníček černohlavý (Saxicola torquata). Za pomoci vycpaného výra se pak chytily dvě samice motáka pochopa (Circus aeruginosus) a samec poštolky obecné (Falco tinnunculus).

   V kontrolních odchytech již okroužkovaných ptáků převažují pochopitelně jedinci kroužkovaní na lokalitě v minulých letech. Podařilo se však chytit i rákosníka proužkovaného s kroužkem německé centrály RADOLFZELL a rákosníka obecného (Acrocephalus scirpaceus) s francouzským kroužkem STRASBOURG. Celkový přehled počtů všech odchycených druhů ptáků je uveden zde.

   Trvalý pobyt na lokalitě po více dnů přináší pochopitelně i řadu zajímavých pozorování. Ani letošní jaro nebylo výjimkou. Mezi zajímavější pozorování patří např. 3 ex. husice liščí (Tadorna tadorna), samice poštolky rudonohé (Falco vespertinus) lovící po dva večery hmyz nad rybníkem, pravidelně a velmi úspěšně lovící orlovec říční (Pandion haliaetus), několik pozorování racků malých (Lurus minutus), rybáků bělokřídlých (Chlidonias leucopterus) a rybáků bahenních (Chlidonias hybridus), 2 ex. lindušky rudokrké (Anthus cervinus) či první pozorování konipasa citronového (Motacilla citreola). Všechna zajímavější pozorování jsou uvedena na našich webových stránkách zde.

   Doufáme, že po úspěšném jarním odchytu se všichni opět sejdeme u Žehuňského rybníka v první polovině srpna na jubilejním 20. ročníku letní odchytové akce.
Miroslav Jelínek

cdb

{mxc}

Zvláštní zbarvení poláků

Svitavsko – Poláci jsou zřejmě nejpočetnějšími potápivými kachnami palearktu. O tom, že si je řada poláků mezi sebou opravdu "blízce příbuzná“, svědčí i na ptačí svět poměrně velké množství mezidruhových kříženců. Kromě takovýchto ptáků se ale můžeme v přírodě občas setkat také s jedinci, kteří vykazují nějaké odchylky nebo zvláštnosti ve zbarvení a kříženci přitom nejsou. Zde jsou popsány dva netradičně zbarvení poláci, pozorovaní v posledních letech na Svitavsku.

Prvním takovým případem byl polák velký (Aythya ferina), zjištěný na svitavském Dolním rybníce ve dnech 17. – 18. 4. a 1. – 2. 5. 2004. Šlo o samečka s odlišně zbarveným hřbetem a boky těla. Zatímco hřbet byl šedý, podobný poláku kaholce (Aythya marila), boky měly jasně bílou barvu. Podle mínění odborníků však nešlo o křížence (ŠÍREK in verb.). Jednalo se nejspíš o poláka velkého s netypickým zbarvením. Prakticky stejně zbarvený pták byl na tomtéž místě pozorován také dne 29. 3. 2006, kdy vznikla i fotodokumentace, kterou můžete vidět nahoře. Zbývá ještě dodat, že s podobně vybarvenými jedinci jsem se párkrát setkal rovněž při svých toulkách po jižní Moravě. Je tedy možné, že tato „odchylka“ je poměrně častá.

Druhé pozorování, které chci zmínit, spadá do letních měsíců roku 2008, kdy se na rybníčku zvaném Pruh ležícím mezi opatovskými rybníky Nový a Hvězda zdržovala jedna samice poláka chocholačky (Aythya fuligula) s úzkým bílým proužkem kolem krku (nemotorný obrázek dole). Jinak ale tato samice nevykazovala žádné zvláštnosti ani ve zbarvení, ani v chování. Dokonce byla nejspíš v docela dobré kondici, vzhledem k tomu, že vychovala vzletné mládě.

Závěrem bych vás rád všechny poprosil o případné poznámky a postřehy k článku. Velmi vděčný vám rovněž budu za zaslání fotografií nebo informací o dalších zvláštně zbarvených polácích.

{mxc}

Rorýs obecný a jeho spánek

m Jilemnice – Jednou ze zvláštností života rorýse obecného (Apus apus) je jeho schopnost spát v letu, kdy „vypíná“ jednu hemisféru mozku. Tuto schopnost prokázaly studie, využívající radaru a radiotelemetrie u nehnízdících jedinců v Evropě. Totéž se předpokládá i pro nocování na afrických zimovištích – pokud tomu tak je, trávili by rorýsi ve vzduchu bez přestávky 9 měsíců v roce. Existuje ale jen málo přímých pozorování rorýsů nocujících v letu nad Africkým kontinentem.

Objevilo se však také několik pozorování rorýsů nocujících na stromech, zvláště mladých jedinců. Nejvíce jich je od Jana Holmgrena z jižního Švédska, který pozoroval v srpnu 1982 – 2000 celkem 118 nocujících rorýsů a 230 dalších kteří naletovali za soumraku na stromy nebo stožáry a pravděpodobně také spali obdobným způsobem mimo sledované území. Ptáci se drželi řapíků listí a svá těla opírali o listoví. Počet takto spících rorýsů byl vyšší v letech s nízkými srpovými teplotami. Jedno z prvních pozorování takto spícího rorýse pochází z 1. srpna 1893 u obce Povrly v severních Čechách (A. Hauptvogl). Nocování v korunách stromů je tedy pravděpodobně důležitou adaptací na přečkání nepříznivého počasí.

Sám mám pouze jedno takové pozorování, je ze 17. května 2007 – jednalo se tedy o jedince na jarním příletu. Teplota byla kolem 10 °C a polojasno. Rorýs naletoval na solitérní jírovec a asi po 15 náletech se přichytil na kůře kmenu 4 metry nad zemí. Jeho styl uchycení i doba je odlišná od případů, které Holmgren popisuje, mohlo se tedy jednat o vyčerpaného jednice. Nemáte někdo podobné pozorování?
Luděk Petrilák

Fotografie rorýsů, nocujících na stromech a další zajímavosti o těchto ptácích naleznete v citacích z práce J. Holmgrena zde.

pnoqr

{mxc}

Jen tak mezi námi … zvířaty

20090502v.jpg   Ostružno – René Decartes mnoho lidí (k jejich škodě) již v 17. století přesvědčil, že zvířata nemají duši. Ještě na konci 19. století se i mezi učenci našli tací, kteří věřili, že zvířata necítí bolest (asi nikdy nešlápli žádnému psovi na ocas). Naproti tomu severoameričtí indiáni označovali zvířata výrazem, který by se dal přeložit jako „lidské bytosti“ nebo „bratříčci“. Ale ponechme každému jeho názor na tento filozofický problém.

Celý článek →

K pětašedesátinám Karla Bejčka

a   V neděli 10. května oslaví své 65. narozeniny máš kolega Karel Bejček z Hradce Králové. Kdo měl možnst Karla blíže poznat, jako třeba účastníci zimního kroužkování labutí, ten si ho určitě oblíbil. Karel je se svým optimismem, věčným humorem a vyprávěním nepřehlédnutelný. Málokdo by tomuto vitalitou překypujícímu muži hádal tak vysoký věk. Jsem ráda, že nám Karel poskytl rozhovor.

=====================================

Karle, tebe si lidi často pletou se tvým v ornitologii o něco slavnějším jmenovcem Vladimírem Bejčkem. Jednou jsi mi říkal, že jste dokonce nějak vzdáleně příbuzní? 

   Ano, pletou si mě občas lidé mající něco společného s přírodovědou. Teta mi kdysi dávno říkala, že nějaký bratranec sestřenice synovce (nebo tak nějak) studuje přírodovědu. Až Vladimíra Bejčka potkám poptám se ho. Třeba budeme vzdálení příbuzní.

Když čtu tvé příspěvky v „pidi“, řekla bych, že patříš mezi nejaktivnější východočeské ornitology. Ty ale o sobě s oblibou říkáš, že moc ornitolog nejsi. Řekni nám tedy sobě něco víc.

   Často říkám, že jsem milovník ptáků a přírody. Slovo ornitolog bych nechal pro opravdové znalce, vědecky pracující, kroužkovatele atp. Nejsem moc aktivní, opravdu ne. K přírodě mne přivedly moje babičky, často mi kupovaly knihy o cestování a přírodě a chodily se mnou do ZOO (bydleli jsme v Praze). Ornitologii mi přiblížila kniha W. Puchalského „Nekrvavé lovy“. K touze cestovat mě přivedli knihami velcí cestovatelé pánové Emil Holub, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. S těmi dvěma posledními jsem se i setkal.

   Nyní pracuji jako výchovně vzdělávací pracovník na Hvězdárně a planetáriu v Hradci Králové. Slyším na slovo hvězdář. Dlouhou dobu jsem pracoval na Vojenské lékařské akademii jako civilní zaměstnanec, technik – elektronické laboratorní přístroje. Na hvězdárně bylo mé vedlejší pracoviště už od roku 1970 a od roku 2003 jsem tu nastálo.

Astronomie je věda pro většinu lidí trochu tajemná, záhadná… Jak ses k ní dostal?

   To má kořeny v dětství, pohledy na nebe mě přitahovaly, ať už ve dne, kdy tam jsou k vidění ptáci, nebo v noci, kdy jsou vidět hvězdy či planety. Obojí patří do přírody. Příroda má pro mne kouzlo a její vědecké poznávání mě fascinuje. Mohu žasnout nad dokonalou účelností a krásou ptáků, a vůbec celé přírody. V astronomii se dostávám k hranicím lidského poznání. Víme, že tento Vesmír má počátek, a to je hranice pro vědu. Při pobytu v přírodě a pod noční oblohou si už dlouho dávám otázky: „PROČ je svět? a také „CO je svět?“ Na to "CO?" mi dává odpověď věda a na to "PROČ?" mi dává odpověď víra. Ve Vesmíru a v přírodě tuším inteligentní plán, to jest, že to vše má svého Tvůrce.

Vím, že se krajinou v létě v zimě pohybuješ na kole, a to i na značně dlouhé vzdálenosti. Proč?

   Kolo je další koníček, opravdu hodně jezdím a veřejně se vytahuji, že mám každý rok najeto mírně nad 10 000 km. To vytahování se mi nevyplácí, dílem ne mne lidé koukají jako na blázna a dílem mi to nevěří. Jde mi to během času stále pomaleji, od závodění až po cykloturistiku, ale jsem přesvědčen, že mi to „týrání“ těla jde k duhu. S výjimkou pádů. Stejně jsem ale podlehl světu a loni si udělal řidičák. Autem jezdím od února a mám najeto 1 100km, na kole letos už 2 700 km. Jsem zvědav který dopravní prostředek to vyhraje. Asi to kolo.  

Držím palce. U mě začíná vítězit auto. Máš ještě nějaké jiné záliby, než je astronomie a ornitologie?

   Kosmonautika, ta jde ruku v ruce s astronomií a z obou oborů dělám přednášky, povídání pro děti, mládež i dospělé. Jsem aktivním členem České astronomické společnosti – astronautická sekce. Dále je to už jmenovaná cyklistika, cestování po cizích zemích a také rád jím – při cestování může člověk ochutnat ledaco (nerad myji nádobí).

Zapomněl jsi říct, že sbíráš známky s ptáky.  Kolik jich máš, víš to?

   Sbírám známky s ptáky od dětství a těžko říci kolik jich mám, před více lety jsem to počítal a bylo jich asi 1200, něco od té doby přibylo. Mám přátele v Kanadě a Austrálii a ti mi občas něco pošlou a také sem tam nějaké koupím. Snažím se je zařazovat dle řádů, čeledí a druhů. Ovšem někteří tvůrci známek mají vekou fantazii co se týče barev i vzhledu. Určení potom není možné. Internet je dobrou pomůckou.

Také se věnuješ mládeži. Vidíš nějaké pozitivní ovoce takové práce?

   Dlouhé roky jsem vedl Kroužek dětí (astronomie a kosmonautika), později jako klub mládeže. Mnozí z nich pokračují jako astronomové amatéři a členové Astronomické společnosti Hradec Králové.

   O ptácích a přírodě jsem měl více povídání a besed, možná tam někdo byl osloven, tak jako kdysi já. Jezdím po školách s povídáním o přírodě a planetě Zemi, je to má pomoc pro některé ekologicky zaměřené společnosti.

Vím, že také děláš přednášky na téma „věda a víra“. Jaké s nimi máš zkušenosti? Děláš je jen pro křesťany?

   Většinou si mě zvou farnosti, vždy tam jsou ale přítomni i lidé nevěřící a nebo hledající. Jsem otevřený pro všechny názory. Snažím se mluvit za sebe a svou víru. Pokud někdo nesouhlasí, neposílám ho do pekel, to opravdu ne! Každý jsme dostali dar rozumu a právo ho svobodně používat. Opravdu máme svobodu. Věda je také darem k poznávání světa, je dobrým darem, a přesto ji lidé mnohdy zneužívají. Jezdím od Moravy až po Prahu. Nyní mám pozvání do Českého Brodu k příteli – knězi a budeme povídat o letu lidí na Měsíc před čtyřiceti lety. Bude to v rámci farního dne. Určitě se dostane i na duchovní rozměr létání do vesmíru a konání člověka.

Jestli se nepletu, máš děti. Podědily po tobě tvé zájmy nebo dělají něco úplně jiného?

   Děti mám tři. Dcera ráda kreslí, má ráda květiny, jeden syn je rybář a zahrádkář. Druhý je dlouhé roky skautem a cestovatelem.Tak asi něco podědili. Zato vnoučata jsou úplně jinde. Třeba jeden vnuk chodí tancovat což je pro mne (jako dřevo) něco velmi vzdáleného.

Prozraď nám, kam nejraději jezdíš a proč?

   Oblíbená místa jsou Bohdanečský rybník a další rybníky a všechny české a slovenské hory. Skotsko, Irsko, Norsko, Švédsko. Z měst Praha, Londýn, Řím, Mnichov. Citovou vazbu mám i k Pardubicím, bydlel jsem tam 12 let, dělal maturity, začal chodit za děvčaty.

To sis „šplhnul“, těmi Pardubicemi. Ale vraťme se k ptákům Máš nějaké oblíbené ptačí druhy? Co se ti na nich líbí?

   Jsou to rorýsi, v Praze nám za teplých večerů létali kolem oken (4 patro). Ta rychlost mne udivovala. Pak to jsou ptáci kolem vody, ty úžasné barvy peří. Nádherní jsou ledňáčci. Vlastně všechnu tu létající „havěť“ a věci kolem ní mám rád. Schůze ornitologické společnosti jsou pro mne svátkem a radostí. Nádherná setkání s kolegy a přírodou.

Nelákalo tě propojit noční oblohu a noční ornitologii? Tedy specializovat se na sovy, lelky a jiné noční ptáky?

   To ne, na noční obloze mám ty astronomické objekty. Ale často létají sovy kolem otevřené kopule při pozorování. Jsou velmi tiché. Hvězdy na nebi a let sovy kolem. Tichá noční krása.

Máš nějaký dosud nenaplněný sen?

   Toho by bylo! Ani si teď nemohu vzpomenout co dřív. Svět, příroda a život je krása. Stačí se dívat a děkovat…

Rozhovor vznikl pomocí mailové korespondence ve dnech 3.-6.5.2009, ptala se Svě.

==========================================================

Milý Karle, své sny jsi nám neprozradil, ale přejeme ti, aby se ti jich co nejvíc ještě vyplnilo. Ať se ještě mnoho let můžeš chlubit svými desetitisíci kilometry na kole a ať ti vydrží tvůj humor!

cgbfhde