Poličsko – Na větší hejna kulíků zlatých (Pluvialis apricaria) a čejek chocholatých (Vanellus vanellus) jsem nejen na Poličsku „číhal“ marně několik let. V povědomí jsem měl pozorování od Lubora Urbánka, který hlásil z 28.března roku 2001 výskyt asi 500 čejek a 150 kulíků v prostoru poličského letiště, kde bývají oba druhy na tahu zaznamenávány poměrně pravidelně, ovšem ne v takovém počtu. S bratrem Petrem jsem „naháněl“ kulíky snad každý rok, ale v okolí letiště, Sebranic nebo Lezníku (ani jinde na Svitavsku) jsem prostě neměl štěstí. Vše se změnilo letošního 19.března.
Bratr mě opět zval v neděli 15.března do Poličky na pátrání po našem nedostižném kulíkovi, ale počasí se náhle změnilo, a já do Poličky neodjel. Ve středu jsem byl „omráčen“ zprávou o pozorování asi 180 kulíků a 400 čejek na poli u letiště od poličského kolegy Jakuba Macha, který na webu naší pobočky údaje z úterý a středy publikoval. Neváhal jsem dlouho a začal spřádat plány na cestu do Poličky. Ochotně zareagoval Luboš Novák, a hned ve čtvrtek se u letiště za poměrně silného a hlavně chladného větru rozhlížíme. Vidíme jen 2 káně rousné a vyplašíme 2 koroptve. Začínám si myslet, že je to nějaké prokletí, a tak se ještě vydáváme na pole a louky směrem k Sebranicím a Lezníku. Mezitím nás zastihne krátká, ale intenzivní sněhová přeháňka, takže si zklamaně myslím, že přízeň „Bohů“ opravdu nemám. Vyjíždíme z Lezníku a na poli vpravo od silnice směrem na Litomyšl (k Vysokému poli) hlásím tmavé body. Po zastavení auta rychle stahuji dveřní sklo a potvrzuji stovky sedících čejek. Luboš s obdivuhodnou bravurností a rychlostí instaluje stativák a za několik vteřin mi s radostí sděluje, že vidí i dost kulíků v povzdálí. To se mi ulevilo. Prožívám pocity, jako by se mi splnil dětský sen.Za chvíli se s Lubošem vzácně shodujeme i na počtu pozorovaných čejek (cca 550) a kulíků (cca 205). To nikdo z nás ještě neviděl. Kulíci mají typické zbarvení při jarním tahu, ale dost jich má ještě zimní šat. Hledají na strništi potravu, občas přeletují. Naivně poznamenávám, jestli to nejsou ti kulíci, které jsem před měsícem viděl na severu Afriky. Přibližujeme se, v zádech máme podvečerní svit slunce a pochvalujeme si tyto okamžiky. Asi po půl hodině se čejky i kulíci letí „hejnit“ se špačky a kvíčalami opodál. To už se balíme a značně promrzlí sedáme do auta. Pro jistotu ještě jedeme kontrolovat pole k Nové Vsi a přes Litomyšl do Svitav, kam se těšíme na teplý čaj. Nás však hřejí pocity krásného a nevšedního ornitologického zážitku, který se nepovede prožít jen tak každý rok a to i na daleko věhlasnějších tahových zastávkách ptáků u nás. Doufám, že ochlazení kulíky ještě pár dní na Poličsku zdrží, a já si přijedu atmosféru ptačího jarního tahu k Poličce zopakovat.
Jiří Mach
Mezi Jaroměří a Josefovem vzniká první soukromá ptačí rezervace v České republice – Ornitologický park Josefovské louky (OPJL). Česká společnost ornitologická, která vznik parku připravovala, začala s výkupem pozemků v roce 2008. Ačkoli je hlavním důvodem celého záměru ochrana ptactva, rozhodně to neznamená, že by sem veřejnost neměla mít přístup. Právě naopak. Aby si návštěvníci mohli budoucí ornitologický park s jeho zvířecími obyvateli dobře prohlédnout (samozřejmě zadarmo), je plánováno vybudování povalových chodníčků i speciálních ptačích pozorovatelen.
Dolina Baryczy – Labuť malá (Cygnus columbianus bewickii) je velmi krásný a v České republice velmi vzácný pták. Čeští ornitologové nemívají často příležitost jej pozorovat. Přitom ale není nutné za ní jezdit nikam daleko…
Rožďalovické rybníky – Je únor. Za oknem sníh kam až oko dohlédne. Rtuť teploměru osciluje někde mezi pěti až deseti stupni pod nulou. Koho by napadlo uprostřed tuhé zimy, že jaro tam venku vlastně dávno začalo? Některé ptačí druhy začínají svoji hnízdní sezónu velmi časně, ještě když příroda spí hlubokým zimním spánkem. Patří mezi ně především někteří havranovití (Corvidae), krkavec velký (Corvus corax), vrána šedá (Corvus cornix). Také některé sovy (Strigidae), např. výr velký (Bubo bubo). Mezi ty nejnedočkavější se řadí i král našeho středoevropského ptačího světa – orel mořský (Haliaetus albicilla).
Svitavy – Zatímco někomu zimní období přináší radost, pro jiného je dobou strádání. Tím kdo strádají jsou zejména naši opeřenci. Ti mají v zimě nedostatek potravy, a tak se stahují se ze svého přirozeného prostředí blíže k lidským obydlím, kde čekají na naši pohostinnost.
Svitavsko – Snad každý z nás zažil při nejrůznějších debatách situaci, kdy se snažíme hodnotit svá „nejvzácnější“ pozorování ptačích druhů. Žhavost debaty často nespočívá v tom, který to byl druh nebo za jakých okolností jsme jej sledovali, ale mnohdy je základní otázkou to, co je to vlastně vzácný druh. Shodneme se pak obvykle na tom, že i tento výraz má svoji relativní podobu.
