Do dveří s nápisem „Pozor, hodný pes“ vstupujeme opatrně – jeden nikdy neví… Fenka je ale opravdu hodná a radostně nás vítá. A už jsou tu i naši hostitelé: „Nezouvejte se, já jsem proti zouvání“, kategoricky nás vyzývá energická paní domu a než se nadějeme, sedíme v útulné kuchyni u Rejmanů v Litomyšli. Přijeli jsme popřát panu Bohumilu Rejmanovi k jeho 85. narozeninám a předat mu jako dárek od Východočeské pobočky fotografickou knihu o čápu bílém. Pan Rejman totiž byl několik desítek let celonárodním koordinátorem mapování a výzkumu čápa bílého v ČR. Nad sklenkou dobrého červeného a šálkem kávy jsme strávili s oslavencem a jeho paní dvě hodiny v příjemném rozhovoru.
„Jak jste se dostal k ornitologii?“
Oklikou. Jako student gymnázia jsem začal chodit na brouky s entomologem Šauerem. To bylo ještě před válkou. A pak někdy v roce 1956-57 jsem se začal zabývat fenologií a přes ni jsem se dostal k ptákům.
„Vy jste ale ornitologii měl jako koníčka. Jaká byla vaše profese?“ (odpovídá manželka)
Manžel je vyhozený právník. Vystudoval práva a pracoval na okresním úřadě na trestním oddělení. Pak ale na začátku 50. let přišla akce „70000 úředníků do výroby“, on nebyl v KSČ, a tak šel. Nejdřív opravdu do výroby, pak pracoval jako skladník – ale pak ho někdo udal, že nepracuje rukama. Tak potom byl na nádraží, kde nakládal vagóny, později dělal závozníka a pak řidiče. Takových lidí tehdy byla celá řada, dělali si z toho legraci. Podepisovali se „řidič JUDr. Rejman“… Na vrcholu kariéry pak manžel dělal dispečera v pozemních stavbách a tam byl až do důchodu.
„Vaše paní s vámi chodila na ptáky?“ (odpovídá manželka)
Ale kdež, mě ptáci nezajímají a v těch všech ornitolozích mám zmatek, kdo je kdo. Já jsem dělala jen doprovod. (Myslím, že paní Rejmanová svou roli zbytečně snižuje; z vyprávění je jasně vidět, že se aktivně účastnila kroužkování a v ornitolozích má také docela jasno 🙂 )
„Měl jste i jiné koníčky, než ornitologii?“
Řadu let jsem vedl dětský kroužek při ODPM a v létě jsme jezdili s dětmi na tábory. Tam jezdila i manželka, která nám vařila. A taky jsme byli ve skautu.
Manželka doplňuje: To vlastně jsme pořád, teď jsme „Old skauti“, scházíme se a představte si, že v listopadu jsme byli na skautském plese a dokonce jsme 3 tanečky tancovali! No a také jsme v ČSOP… Nedávno jsme tu hlasovali o výstavbě větrné elektrárny. Pořád něco děláme.
„Zdá se, že na nudu si stěžovat nemůžete.“ (odpovídá manželka)
To rozhodně ne. Bývalí členové kroužku, účastníci táborů i skauti nás každou chvíli navštěvují, tak tady máme pořád veselo.
„Jméno Rejman je pro mnohé téměř synonymem slova čáp. Jak vás napadlo věnovat se zrovna čápům bílým?“
To byl nápad Františka Obhlídala, ten mě do toho uvrtal. Bylo to až někdy v 70. letech, předtím jsem se o čápy nijak zvlášť nezajímal.
„Kolik asi jste za život okroužkoval mladých čápů?“
Řekl bych vám to přesně, ale to bych musel do garáže, tam mám poznámky. Ale kroužkovali jsme přibližně 20 – 25 mláďat ročně, celých 25 let. Některé věci za komunistů byly jednodušší. Prostě jsem zašel na národní výbor a oni mi dali chlapa s plošinou, vyvezli mě nahoru k hnízdu a už se kroužkovalo… A nemuselo se za to nic platit.
„Vaše celostátní kartotéka hnízd je obdivuhodným dílem. Jak se vám podařilo něco takového vytvořit:“ (odpovídá manželka)
Věnoval tomu spoustu času. Co jen hnízd každoročně sám objezdil! A pak to zapisoval…
Pan Rejman dodává: Nebyl to takový problém. Když se člověk zeptá místních lidí, tak oni vždycky vědí, kdy jim ti čápi přilétli a jak se jim vede. Měl jsem řadu informátorů ve vesnicích a s jejich pomocí jsem dával údaje dohromady.
„Vy jste se, pokud vím, kvůli čápům také hodně najezdil za hranice. Jak to, že vás soudruzi pouštěli?“
To je pravda, jezdil jsem na konference a pracovní setkání po celé Evropě, i na západ. Pouštěli mě, protože to bylo na pozvání, ale zejména proto, že moje rodina zůstávala doma. Na západ se mnou jezdit nemohli.
Manželka dodává: spolu jsme jezdili do NDR na ornitologickou stanici do Seerrahnu.
„Měli jste také někdy nějaké ptáky doma?“
Jéje, pořád. Lidé nám nosili kdeco, však ještě je na zahradě voliéra a dodnes se občas někdo zastaví aspoň pro radu, co dělat s nalezeným ptákem. Měli jsme výry, poštolky… Ale také jsme měli volavku. Chodili jsme jí na sádka kupovat malé pstruhy a nosili jsme jí je v kýblu. Brzy jsme ale pochopili, že je schopná se přežrat, tak jsme jí museli dávky odměřovat. Chodit jsme k ní mohli jen v brýlích, agresivně útočila na oči. Dopadlo to s ní tehdy dobře, uzdravila se a odletěla. Čápa jsme ale nikdy neměli.
Nit hovoru se tak všelijak proplétá, chvíli mluvíme o tom, jak je strašné, že komunistům vzrůstají preference a hned zas probíráme různé lidi z pobočky a vzpomínáme, co dělají, a potom třeba o tom, jak Rejmanovi už za komunistů měli na zahradě bazén – jako jediní široko-daleko. Dalo by se povídat dlouho, je tu příjemně. Nelze si nevšimnout, jak celou dobu paní Rejmanová dohlíží na svého manžela a pozorně a láskyplně dbá, aby měl všechno, co potřebuje. Pohled na staré lidi, kteří spolu věrně bok po boku prožili celý život, mě dojímá.
„Jak dlouho jste vlastně spolu?“
Něčeho se podržte! Jestli tady ještě budeme, tak v prosinci to bude 60 let, co jsme se vzali. A celý život žijeme tady, v Litomyšli.
Milý pane Rejmane, přejeme vám, abyste ve zdraví oslavil nejen svoje krásné narozeniny, ale abyste si s manželkou zatancovali i v tom prosinci, při oslavě vašeho 60 letého výročí společné cesty životem.
v Litomyšli se 22.1.09 ptala Svě
Borek u Červeného Kostelce – Když udeří mrazy, a zejména když sněhová pokrývka přikryje krajinu, naskýtá se mnoha lidem příležitost pozorovat naše opeřence z bezprostřední blízkosti. Stačí za okno nasypat trochu slunečnice a představení může začít.
Norsko – Čáp bílý, který se zdržoval v Hamaru a okolí (centrem pozorování byla Åkersvika) zde strávil celé léto, ale nezamířil do Afriky nebo Španělska – kde už měl dávno být. Poslední tři týdny na přelomu října a listopadu byl k vidění v Heggvin, kde posedával na pouličním osvětlení.
Pardubice – Při přejezdu ze sobotního kroužkování labutí na AOPK ČR, kde jsme chtěli poobědvat, jsme s polskou skupinou trochu zabloudili v pardubických ulicích a dostali se až na Duklu. Tam nás ale čekal zajímavý a naprosto neočekávaný zážitek.
Hradec Králové, Pardubice – V neděli 4. 1. skončila akce „Labutě 2009“. Po úspěšném kroužkování v lednu 2008 jsme se rozhodli náš projekt rozšířit na tři roky. Kroužkování si klade za cíl zjištění celé řady věcí. Zajímá nás, zda labutě přeletují ze zimoviště v Pardubicích do Hradce a obráceně, zda se vracejí na stejná zimoviště každý rok, zda návraty na zimoviště jsou nějak ovlivněny věkem ptáků, zda zde zimují labutě z východočeských populací nebo z jiných míst apod. Podrobně se o cílech projektu můžete dočíst zde na webu pod odkazem Labutě, kde rovněž naleznete podrobné reportáže a fotografie z jednotlivých dnů odchytu v obou letech. Ke značení labutí na zimovištích v Hradci králové a Pardubicích máme speciální povolení kroužkovací stanice.
Kvantitativní výzkumy ptačích druhů jsou jednou z mnoha ornitologických disciplín. Ve své podstatě se zabývají početností ptáků v určitém území (může jít o výzkumy hnízdních populací nebo např. shromažďujících se ptáků na tahových zastávkách, pelichaništích či zimovištích) . Tyto výzkumy se zpravidla vztahují k menším územím, u větších ploch (např. na úrovni zemí) je vždy stanovení početnosti složitější. Proto ornitologie užívá různých odborných metod výzkumů, kde se bohatě využívá mj. statistiky. U větších území jsou však výsledky většinou zatíženy chybou, dá se říci, že jde pouze o odhady.
