Za ptáky krajinou sopek a ledu aneb stopem po Islandu – část první: Westmanské ostrovy

Jeden z ostrovu Westmanskeho souostrovi – foto: J. Vrana

Jedním z mých vůbec nejstarších snů byla návštěva Islandu. S nástupem ornitologie jako koníčku se pak přání vidět gejzíry, vodopády a polární záři rozšířilo ještě o pozorování hoholů islandských, kaček strakatých nebo třeba racků šedých.

Racek tříprstý (Rissa tridactyla) – foto: J. Vrána

Pohled na bankovní konto mě však dlouho vytrvale srážel z krajiny snů zpátky na tvrdou zem reality. Věděl jsem, že na takový výlet můžu v nejbližších letech zapomenout. Nebo jsem si to alespoň dlouho myslel. Rozhodující obrat přineslo jedno nevinné posezení v hospodě, při kterém jsme s kamarádem začali řešit nejlepší možné turistické i neturistické destinace. To, že nešlo jen o pouhé pivní klábosení, jsem zjistil ve chvíli, kdy mi přišel email s následujícím zněním: „Na Island se dá za sedm tisíc. Letíš?“ Bez váhání jsem souhlasil, a protože jsem nebyl jediný, koho předložená nabídka zaujala, vyráželi jsme ve středu 11. 8. 2010 na jedno z nejsevernějších míst Evropy nakonec ve třech. Je pravda, že srpen není pro pozorování zdejších ptáků zrovna ideální, nicméně to byla v dané situaci jedna sice trochu znepokojivá, ale přeci jen drobnost.

Racek žlutonohý (Larus fuscus) – foto: J. Vrána

S prvními ptačími druhy jsme se setkali už krátce po příletu. U východu z keflavíckého letiště nás nejprve přivítal kulík zlatý (Pluvialis apricaria), volající z malé planiny kousek od silnice. Následovalo pak pozorování skupinky racků žlutonohých (Larus fuscus) a první stop (vedle chůze náš jediný způsob dopravy). Naším cílem se stali Westmanské ostrovy. Skupina skal a malých ostrůvků ležících poblíž jižního pobřeží Islandu. Známá je tato oblast především pro hnízdění řady ptáků, včetně „mořského papouška“ – papuchalka.  Jednoho z mých vysněných opeřenců. Do přístavu Landejarhofn, z něhož vyplouvají lodě na Heimaey – jediný obydlený ostrov celého souostroví, jsme se dostali ještě téhož dne večer.

Skalní převisy a útesy slouží jako hnízdiště mnoha druhům mořských ptáků – foto: J. Vrána

Už samotná cesta po moři byla pro středoevropského ornitologa opravdovým zážitkem. Všude kolem létaly desítky rybáků dlouhoocasých (Sterna paradisea) a racků tříprstých (Rissa tridactyla), kteří často museli chránit svou potravu před nálety chaluh velkých (Stercorarius skua). Hojní byli také buřňáci lední (Fulmarus glacialis) držící se, podobně jako racci stříbřití (Larus argentatus), jen pár metrů od trajektu. Nechyběl ani i z českých podmínek dobře známý kormorán velký (Phalacrocorax carbo). Na závěr plavby se mezi vlnami zjevil i hřbet nějakého kytovce, snad delfína nebo běluhy.

Rybák dlouhoocasý (Sterna paradisea) – foto: J. Vrána

Následující den ráno nás probudili silný vítr a bouřka, která málem shodila stan. Část dne jsme tak museli trávit sušením věcí v prodejně palubních lístků. Ve volných a na počasí příznivějších chvílích jsem si párkrát zaběhl pozorovat do přístavu. Na hladině flegmaticky plavalo několik alkounů obecných (Cepphus grylle). Občas kolem prolétl také ústřičník velký (Haematopus ostralegus) a kameňáčci pestří (Arenaria interpres). Vedle již ze včerejška známých buřňáků a chaluh se objevil i racek mořský (Larus marinus).

Potom, co se meteorologická situace přece jen trochu uklidnila, vydali jsme se projít ostrov.  Na nepřístupné pláži odpočívala skupinka racků. Byl mezi nimi i jeden dospělý racek šedý (Larus hyperboreus), jehož bílé konce křídel jasně kontrastovaly s černou u vedle sedícího „argentata“.   Radost z neobvyklého pozorování ještě vzrostla o pár chvil později, kdy přišla řada na vytoužené papuchalky ploskozobé (Fratercula arctica). Desítky jich seděly na travnatých polštářích mezi skalními převisy, zatímco další létali a lovili v zátoce pod nimi. Dlouhé minuty jsem si užíval plnění svého snu a potom společně s ostatními vyrazil do vnitrozemí.

Racek šedý (Larus hyperboreus) – foto: J. Vrána

Ostrov Heimaey se vedle útesů skládá ze stejnojmenného, na islandského poměry docela velkého, čtyřtisícového města, vnitrostátního letiště a dvou sopek, pod nimiž oba leží. Jde patrně o jediný případ, kdy tito seveřané postavili nějakou obec blízko sopky. To se jim vymstilo v lednu 1974. Výbuch vulkánu Eldfell tehdy zničil část města. Ještě dnes se dají v okolí sopky snadno najít kameny pokrytou sírou. Vedle nich si tu na pláních porostlých jen několika travami a vlčím bobem může pozorný turista povšimnout také lindušek lučních (Anthus pratensis), konipasů bílých (Motacilla alba), bělořitů šedých (Oenanthe oenanthe) a v celé zemi hojných kulíků zlatých. Poblíž druhé sopky rostou již louky, na kterých se klidně pasou ovce. Hbitě mezi nimi pobíhají ústřičníci velcí. Setkat se tady dá i s bekasinou otavní (Gallinago gallinago) a své teritorium hlídajícím vodoušem rudonohým (Tringa totanus). Právě na tuto horu s názvem Helgefell, z níž se dají vidět všechny další části Westmanského souostroví, jsme se rozhodli následující den vylézt. Bohužel se proti nám opět postavilo počasí, které tady bylo schopno vystřídat všechny své podoby za půl hodiny. Když jsme vyrazili z městečka, bylo slunečno. Na začátku výstupu se objevily první náznaky mlhy, přes niž jsme na vrcholu už neviděli ani dno kráteru, natožpak moře se skalisky.

Na závěr našeho pobytu jsem se šli podívat na letiště a potom se vydali zpět na Island. Posledním zde pozorovaným druhem se tak stali největší místní opeřenci terejové bílí (Morus bassanus), lovící jen kousek od trajektu. Docela symbolická rozlučka od drsných ale krásných Westmanských ostrovů a jejich útesů plných ptáků.

Pokračování příště…

Jakub Vrána

Kamenáček pestrý (Arenaria interpres) – foto: J. Vrána