Strnad viničný (Emberiza cia), NP Lovčen, Černá Hora.
Cíl pro letní „velký okruh jihozápadním Balkánem“ jsme si vytyčili poměrně náročný, alespoň pokud jde o ujetou délku trasy, kterou jsme měli absolvovat od 1. do 10. července. Přibližně 4. 500 kilometrů, dopravu po dvanácti státech, přes 15 hraničních přechodů, po dálnicích, prašných cestách, a hlavně úzkých silničkách s celou řadou zatáček, se nakonec podařilo bravurně zvládnout.
Pozorování ptáků a přírody jsme začali u chorvatského pobřeží nedaleko Zadaru (přesně u vesničky Maslenica při dálnici A1, kde jsme měli první ubytování), kam jsme v podvečer dojeli do zálivu Jadranu k tzv. Novigradskému moři. Prvním atraktivnějším druhem se stal skalník modrý který nám poskytl dostatek času na „kochání se“. Ráno před odjezdem jsme se tak trochu zděsili, když jsme naprosto mimo tradiční areál výskytu pozorovali na hladině samce kajky mořské v krycím šatu. U mostu přes záliv jsme se pokoušeli zjistit, jestli místní rorýsové nejsou šedohnědí, ale nakonec po celou dobu pobytu na Balkánu jsme nemohli spolehlivě tento druh určit a vidět spolehlivě znaky, které ho od jinak velmi podobného rorýse obecného odlišují. Frčíme po dálnici A1 k Ploče, kde se už na jihu Chorvatska přibližujeme pobřeží, a to v oblasti delty řeky Neretva. Zde na části tohoto ornitologicky známého území pozorujeme za žáru slunce třeba rybáky malé, kolihu malou, kormorány malé, volavky stříbřité, vlhy pestré nebo vrabce pokřovní. Přejíždíme přes hranice Bosny a Hercegoviny do nejjižnějšího Chorvatska, ale hlavně do Černé Hory, která se stane na čtyři dny naším hlavním cílem pobytu. Objíždíme docela dlouho zálivy Tivatski, Risanski a Kotorski, abychom se přes přímořskou Budvu začali šplhat do hornatých černohorských částí, které této zemi naprosto dominují. V nich leží i bývalé hlavní město Cetinje, kde máme připravené naše ubytování. Odtud se vydáváme druhý den trochu zchladit do blízkého národního parku Lovčen. Terén nás brzy okouzluje, a ještě před dojezdem na Jezerní vrch (1. 657 m n. m.) se snažíme nasát zdejší atmosféru, třeba i při pozorování rorýsů velkých, bělořita škraboškového, skalníka modrého a prvních zpěvů, které by mohly oznamovat přítomnost strnada viničného. Prozkoumáváme samotný vrch Jezerski (já i památník spisovatele a básníka P. P. Njegoše), odkud jsou krásné výhledy na okolní krajinu, včetně jmenovaných zálivů moře. Ve vzduchu se zde prohánějí dvě kavčata žlutozobá, na svazích vrchu zpívají lindušky horské a poletují ploskorohové (hmyz samozřejmě). Při odchodu k autu přece jenom zpívajícího samce strnada viničného vidíme, ale není to dost dobré pozorování. To si vynahrazujeme za pár chvil, když dojíždíme na silniční vyhlídku pod vrch Jančine, kde přímo u silnice na stromě samec přímo v úrovni našich očí několik minut zpívá. Náš první zdejší nový druh pro celoživotní seznam ptáků. Poobědváme v místní zájezdní restauraci, zapíjíme strnada pivem Nikšično a vracíme se do Cetinje, kde krouží orlík krátkoprstý a létají vlaštovky skalní. Krátce se jdeme projít po dnes (neděle) vylidněném centru města.
Skalník modrý (Monticola solitarius), Novigradské moře, Chorvatsko
Další den se dobrovolně rozhodujeme pro značnou ztrátu našich tělesných tekutin. Potit se chceme v teplém (37°C), ale především dusném počasí na salině u města Ulcinj na jihu Černé Hory. Chátrající areál pro odsolování mořské vody se podařilo zachránit pro výskyt více než 250 ptačích druhů. Už při výstupu z auta a po registrování se na vstupní bráně velkého areálu (ještě do nedávné doby nepřístupnému veřejnosti) nám bylo jasné, že to budou „horké chvilky“, protože třeba stromy se zde prakticky nevyskytují a řídké keře, pod kterými by bylo možné se chránit přes sluncem, tu také moc nerostou. Pár hodin to musíme vydržet. Pozornost od vedra se daří odlákávat skupině plameňáků růžových, kteří se brodí hned u okraje jedné z největších nádrží (v mapách Jezero I), kde se také pohybují hnízdící zde rybáci malí nebo pisily čáponohé. Nás ale upoutává zpěv cistovníků rákosníkových, kterých tu typicky poletuje (a dost se skrývá) víc. Při cestě k Jezeru II proletuje kolem nás jeden ouhorlík stepní. Na Jezeře II (asi v polovině celého území), které je zřejmě největší plochou kam se přivádí voda z moře, je pak ptáků nejvíce. Především volavky stříbřité, kormoráni malí, kolpíci bílí, rackové a řada bahňáků. Nás těší pozorování kulíků mořských, vodouše štíhlého a bohužel už v docela větší vzdálenosti dvou odpočívajících rybáků černozobých. Na zpáteční cestě k průmyslovým objektům u vchodu/východu sledujeme dva mandelíky hajní. Představa, že bychom chtěli pěšky dnes absolvovat celý okruh (16,5 km), který je pro pozorovatele ptáků připraven, je spojena s nemyslitelným fyzickým výkonem nebo spíš s použitím nějakého mopedu nebo elektrokola, což je jistě pro místní marketingový dobrý nápad.
Salina u města Ulcinj, Černá Hora.
Smýt solný pot se rozhodujeme v blízkém pobřeží u delty řeky Bojana. Tentokrát ale musí stranou prozkoumávání krás zdejší přírody, přednost dostává zchlazení v moři. Zpáteční cesta nás vede po silničkách na úbočí jižních svahu Skadarského jezera, ležícího už na hranicích s Albánií. Jsou to pohledy velmi pěkné, přesto, že viditelnost dobrá není. Ale vidíme naše zdejší první pelikány. Cesta po jižním pobřeží jezera je docela dlouhá a náročná, ale okořeněná setkáním s Čechy nebo pozorováním pro nás exotických druhů ptáků jako je strnad černohlavý nebo bělořit škraboškový.
Pohoří Durmitor, Černá Hora.
Jak rádi jsme za to, že další den máme naplánovanou návštěvu NP Durmitor. Hory dále od pobřeží a pobyt ve vyšších nadmořských výškách slibují ráznou změnu teplot. Přesto na naší první zastávce nad kaňonem řeky Tary za Žabljakem, to na nějaké výrazné zchlazení nevypadá. Krajina i v dalších částech oblasti je vskutku dramatická, zejména díky nejvyšším partiím Durmitoru, kde vršky často přesahují výšku 2. 000 m n. m. My přijíždíme do sedla mezi vrchy Uvita Greda a Zupci (1. 907 m n. m.), kde propátráváme zdejší horskou vegetaci a na skalách hledáme nějaké druhy ptáků (nacházíme bělořity šedé, lindušky horské a kavčata žlutozobá). Především se ale musíme sklánět před silou horotvorných procesů, které vrásněním mocně pohnuly s vápencovými usazeninami.
Linduška horská (Anthus spinoletta), NP Durmitor, Černá Hora.
Racek tenkozobý (Chroicocephalus genei), saliny u Vlorë, Albánie.
Ve čtvrtek 6. července se už musíme vydat na přejezd prakticky celé Albánie. Začínáme jízdou podél severního pobřeží Skadarského jezera, kde se potkáváme s volavkou rusohlavou nebo červenou, dále s rybáky bahenními nebo kormorány malými. Že je Albánie také země hor je vidět od počátku našeho průjezdu, který je omezován neustálými dopravními značkami, určujícími jízdu rychlostí 50 km za hodinu. Přes Shkodër, Lezhe a Durrës dojíždíme do první zastávky – národního parku Divjakë-Karavasta, kde chceme poznat záliv a lagunu Karavastasë. Bohužel moc života tu nenacházíme, alespoň pokud jde o avizovaný výskyt ptáků. Dojem si vylepšujeme na salině u Vlorë, kde na aktivních nádržích a laguně Nartës můžeme zaznamenat například rybáky malé, pisily čáponohé, kulíky mořské, plameňáky růžové, ale hlavně minimálně dvě desítky racků tenkozobých a jednoho ouhorlíka stepního. Lokalita si zaslouží daleko více času, stejně jako Ulcinjská solana, ale také musí čelit tlaku na vybudování nového letiště. My musíme na ubytování ve městě Gjirokastër, které leží už v blízkosti řeckých hranic. Ráno si snažíme toto město lépe prohlédnout, hlavně jeho historickou část s hradem, která je dokonce registrovaná v UNESCO. Město na nás působí opravdu zajímavým a exotickým dojmem. Ještě před polednem vyrážíme na jih, když pár minut po odjezdu mě u silnice upoutá silueta dospělého supa mrchožravého. Sedá si dokonce do pokoseného pole obilí, párkrát nízko zakrouží, takže mé první setkání s tímto dravcem nabírá pěkný rozměr.
Sup mrchožravý (Neophron percnopterus),nedaleko Gjirokastëru, Albánie.
Na řeckých hranicích ztrácíme po poledni jednu hodinu času přesunem do jiného časového pásma. Nezabraňuje nám to riskovat a sjet z hlavních dálničních tahů na horské silničky, které znovu prověří trpělivost, soustředěnost a řidičské umění. Naštěstí po vybrané trase, kterou vlastně putujeme po severním výběžku pohoří Pindos, moc aut ani nepotkáváme a cesta se tak stává bezpečnější. U městečka Konitsa nás upoutává historický menší most přes horskou říčku, sevřenou v údolí, který nám kromě rozptýlení nabízí také osvěžení v podobě pramenité vody. Den je znovu dost horký a nebýt klimatizace v autě, tak bychom nejen dnešek přežívali opravdu nesnadně. Po asi dvou hodinách jízdy v opuštěných horách se napojujeme na dálnice A2 (Kozani a Veria) a A1, ze kterých občas registrujeme mandelíky hajní nebo čápa bílého, kterého jsme zatím na Balkáně ještě neviděli.
U Polykastro odbočujeme z dálnice na východ. Nacházíme zajímavou, i když vyprahlou krajinu, ale se skalnatými izolovanými výběžky, které mohou být ve zdejší krajině zajímavými stanovišti rostlin i živočichů. Příliš času už na toto zjišťování nemáme, přesto zde spatřujeme orlíka krátkoprstého, poštolku rudonohou, vlhy pestré nebo ťuhýka rudohlavého. Potřebujeme se dostat k Dojranskému jezeru, které tvoří hranici se Severní Makedonií, kde máme na pobřeží jezera v obci Stari Dojran ubytování na dvě naše poslední noci přes odjezdem domů. Důvodem jsou vysoké ceny za noclehy na řecké straně. Vlastně máme poslední celý den na poznávání severu Řecka, přičemž jako atraktivní lokalitu jsme si k tomu vybrali jezero Kerkini. Název vám může připomínat vítězné snímky z různých fotosoutěží, které zvěčňují svým osobitým a působivým způsobem zde zimující pelikány kadeřavé. Přijíždíme dopoledne do obce Kerkini, kde se nejprve zajímáme o možnost plutí po jezeře lodí. Ale zaostalá infrastruktura v přístavu, ospalí rybáři a hlavně to, že pelikány prakticky odtud nevidíme, způsobí to, že se rozhodujeme objet jižní pobřeží vlastními silami a zastavovat na příhodných místech. To se nám také osvědčuje jako nejlepší možnost, jak poznat ptactvo nejen samotného jezera, ale také lesnatého a hornatějšího pobřeží. Díky jen třem zastávkám (a dost možná i tomu, že v jezeře při absenci vody jsou mělčiny v pobřeží) vidíme například volavku vlasatou, ibise hnědého, orlíka krátkoprstého, orla nejmenšího, luňáky hnědé, ťuhýka rudohlavého nebo strnada cvrčivého. Při posledním zastavení spatřujeme přesuny tisíců kormoránů velkých a asi 400 až 500 pelikánů k východní části jezera. To musí něco znamenat. Máme velké štěstí, že si hejna kormoránů velkých v doprovodu pelikánů jak bílých, tak kadeřavých (kterých je ale podstatně méně), vybírá loviště ryb prakticky přímo před námi nedaleko břehu. Zůstáváme oněmělí úžasem nad přírodním divadlem, které dosud nikdo z nás neviděl. Po ukázce společného ptačího lovu ryb se zaměřujeme na kolpíky bílé, volavky stříbřité a mezi racky a rybáky objevujeme na břehu sedící i dva rybáky severní. Začíná bouřit a my se za vlastně prvních kapek deště na naší cestě zastavujeme v místní restauraci na hrázi této uměle vybudované vodní plochy. Čekání na jídlo nám zpříjemňuje pozorování sedmihláska šedého a krátce i krahujce krátkoprstého. Program díky již docela vytrvalému dešti na zbytek dne musíme omezit na návrat do ubytování, kde nás ale večer zaujmou zajímavé hlasy. Přímo u našeho apartmánu Slavica zjišťujeme, že jejich původci jsou nejméně tři sýčkové obecní. Usedají na vrcholky okolních stromů a dokonce i sloupů. Jsme tak od sýčků jen pár metrů, navíc prakticky (díky tomu, že bydlíme v prvním patře) na naší úrovni.
Lov pelikánů a kormoránů na jezeře Kerkini, severní Řecko.
sýček obecný (Athene noctua), Stari Dojran, Severní Makedonie.
Druhý den ráno se ještě s Milanem pokoušíme znovu potvrdit pobyt rodinky sedmihláska šedého, kterého jsme tu viděli předchozí den dokonce při krmení vzletných mláďat, ale je už čas na náš odjezd. Prakticky po cestě máme malou obec Marena u Kavadarci. Před třemi roky jsme tady poprvé v životě viděli poštolky jižní, které tu synantropně hnízdí dokonce v menší kolonii. Rozhodujeme si zážitky zopakovat a máme docela štěstí na „deja vu“. Ale už raději znovu na dálnice, protože cestu na naše poslední ubytování celé cesty v Srbsku máme ještě daleko. Je to obec Surcin na západním předměstí Bělehradu, kam okolo 18 hodiny dojíždíme. Začínáme pomalu hodnotit naši náročnou cestu a zpracovávat poslední zásoby jídla a alkoholických nápojů. Součet námi viděných druhů ptáků se uzavírá na číslovce 120. Zkušenost nám říká, že cesta na sever Řecka už byla zřejmě nadbytečná, a více času si zasloužila určitě Albánie, která se měla stát po Černé Hoře naším druhým cílem (případně pobyt spojit ve dvojici států Černá Hora/Bosna a Hercegovina. Přesto jsme se vraceli spokojeni a s celou řadou zkušeností a zážitků.
Autor – Jiří Mach
