Štítek: Faunistika (Strana 4 z 5)

Volavka červená (Aredea purpurea) je vzácnou relikvií našeho jak východočeského tak republikového ptačího světa. Až neuvěřitelně dnes znějí zprávy z poloviny století, kdy Walter Černý pozoroval desítky těchto dlouhokrkých krasavic na rybnících jižních Čech. V současnosti se v naší zemi můžeme setkat s 1-3 hnízdními páry (ŠŤASTNÝ et al. 2006). V celé Evropě se její populace potom pohybuje mezi 270 000 a 750 000 páry (HAGEMEIJER et al. 1997). Poblíž nás se větší hnízdní populace vyskytuje na Nezidérského jezera, ležícím na Maďarsko-Rakouském pomezí. Většina z nás se ale mohla s tímto klenotem z řádu brodivý setkat jenom vzácně při jejím tahu přes naše území. Ani na něm však nepatří volavka červená mezi nejběžnější druhy a na většině lokalit bývá pozorována nepravidelně a vzácně. Podobná situace panuje také na Svitavsku, o kterém bude, vzhledem k nedávnému pozorování, řeč.

První známe záznamy pocházejí z roku 1963. Kdy bylo na svitavském Dolním rybníku zastřeleno 10.8. a 18.8. po 1 ex. (SAJDL in lit.). Sám Sajdl pak ještě 21.8. téhož roku pozoroval 1 ex. na sousedním Horním rybníce (VRÁNA 2008). Je tedy možné, že se zde tehdy skupina volavek zdržela několik dní. Potom však nastala téměř 40 let dlouhá pauza (pravda, z velké části způsobená ornitologickým nezájmem o tuto oblast), po kterou odtud volavku červenou nikdo neudává. Další pozorování tak spadá až na úplný konec minulého století, kdy na opatovském Novém rybníce pozorovali pánové Beran, Janoušek, Jetmar a Polák    1-2 ex. od 21. do 23.5.1999. Sám Jetmar pak odtud hlásí 1 juv. také z 7.8.2000 (JETMAR 2000).

Dne 15.5.2001 se v. červená sice bez famfár, ale přesto tak nějak slavnostně vrátila na Dolní rybník. Mach tehdy pozoroval 2 ex (VRÁNA 2008). Další zdejší pozorování pochází z 30.5.2008, kdy se s 1 ex. setkal Pěnička. Poměrně rozsáhlé rákosiny tohoto rybníka si k načerpání nových sil před pokračováním v tahu vybral v stejném roce rovněž 1 juv., který se tu pohyboval od 17. do 30.8. (Mach, Novák, Pěnička a Zobač).

Mezitím, 22.5.2004, se s 1 ex. setkal Janoušek také na Lánském rybníce, odkud pochází i zatím poslední pozorování 1 ex., které dne 26.7.2009 učinil Vrána.

Celkově tedy víme o 10 pozorování volavky červené na Svitavsku. Nikdy nebyli zjištěni více jak 2 ex. a všechna pozorování byla učiněna buďto při jarním nebo podzimním tahu, během něhož jsme pozorovali většinou mladé ptáky, kteří se nejspíš po opuštění hnízda potulovali ještě před odletem na zimoviště po střední Evropě.

Poděkování
Velmi děkuji panu Jiřímu Machovi za poskytnutí archivních materiálů.

Literatura
HAGEMEIJER E. J. M. & BLAIR M. J. (eds) 1997: The EBCC Atlas of European Breeding Birds: Their Distribution and Abundance. T & AD Poyser, London.
JETMAR F. 2000: Výskyt a změny početnosti ptáků na soustavě rybníků u Opatova. Sylvia 36/2: 127-153. ŠŤASTNÝ K., BEJČEK V., HUDEC K. 2006: Atas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum, Praha. VRÁNA J. 2008: Avifauna svitavského Dolního a Horního rybníka v letech 2004-2007. Práce SOČ (nepub.), Svitavy.

    Svitavsko – Není snad třeba připomínat, proč vznikl v tomto čase tento bilancující příspěvek. Přestože území svitavského okresu není u nás nejtypičtější oblastí pro výskyt skorců, nachází i zde vhodné prostředí pro hnízdění v podobě pstruhových vod s kamenitým dnem, ale i pro zimování. V rámci okresu je jeho rozšíření prakticky celoplošné, a proto přesahuje i do sousedního Českotřebovska (řeka Třebovka a Skuhrovský potok), Letovicka (řeka Svitava a Křetínka), Mohelnicka (řeka Třebůvka), Olešnicka (říčka Hodonínka) nebo Žďárska (řeka Svratka).

   
V nejníže položeném Litomyšlsku žije skorec na řece Loučné. Jeden pár hnízdí přímo v Litomyšli a další mezi Nedošínem a Tržkem. Druhou lokalitou této oblasti je říčka Desná, kde 2 páry osídlují její dolní část toku mezi Osíkem a Tržkem.

   
V moravskotřebovské oblasti se teprve v letošním roce podařilo doložit hnízdění 1 páru na řece Třebůvce u hradiska nad Radkovem. Další pár hnízdil na jejím pravostranném přítoku, říčce Věžnici za Vranovou Lhotou.

  
Na Svitavsku obsazuje skorec jen řeku Svitavu, kde 1-2 páry hnízdí v úseku od Březové nad Svitavou po Rozhraní. Zde obvykle 2-3 skorci i pravidelně zimují.

   
V nejvýše ležícím Poličsku má skorec nejlepší podmínky jednak na Bílém potoce před vtokem do řeky Svratky mezi Sádkem a Lačnovem (1 hnízdní pár), ale především pak na řece Křetínce a Bysterském potoce mezi Hamry a Bohuňovem. Zde každoročně hnízdí 2-4 páry jak pod mosty, tak i na příbřežních skalnatých výklencích. Údolí řeky Křetínky u Svojanova je pro skorce zřejmě nejoblíbenější zimoviště, neboť v mírnějších zimách tu lze napočítat až 9 jedinců.

   
Celkově lze populaci skorců na území okresu Svitavy odhadnout na 11-13 hnízdních párů.

Jiří Mach

Článek vznikl souhrnem autorových dat, které doplňují kolegové ze Svitav a L.Urbánek z Litomyšle, za což jim patří poděkování.

   Novobydžovsko – Řeky a jejich nivy představují širokou škálu biotopů, které poskytují životní podmínky pro řadu druhů rostlin a živočichů, včetně ptáků. Řeky v přírodním stavu se na území ČR vyskytují již zřídka. Úpravy řek a jejich niv s cílem tlumit povodně nebo zlepšit odvodnění krajiny mohou mít velmi nepříznivý vliv – mohou značně snížit ekologickou hodnotu toku i přilehlých nivních lokalit. Výsledkem takových zásahů jsou sice povodně méně časté a kratší, ale úpravy způsobují také hydrologickou izolovanost mnoha řek od jejich niv. Důsledkem toho je pak úbytek biotopů a snížení schopnosti nivy plnit mnoho svých přirozených funkcí (např. ovlivňovat povodně či zadržovat sedimenty a živiny). Hydrologické a ekologické propojení řek s jejich nivami je základem fungování řek.

   
Regulačních úprav nebyla ušetřena ani řeka Cidlina na Novobydžovsku a Chlumecku. Dnešní tok řeky je napřímený a okolní niva byla odvodněna a z větší části přeměněna na zemědělskou půdu. Zachovalé luční porosty jsou hnojeny a koseny několikrát ročně. Z původních druhově bohatých aluviálních luk tak zůstaly pouze unifikované travní porosty s několika málo dominantními druhy.

   
I přes drastické změny, kterými řeka a její niva prošly, zůstala zde stále zachována některá místa s vysokou diverzitou v jinak zemědělsky intenzivně využívané krajině. Podstatnou část z druhové pestrosti tvoří právě ptáci. Řeka Cidlina je ornitologicky zajímavá na mnoha místech. Ponechám-li stranou Žehuňský rybník, pozoruhodný úsek toku nabízí řeka na Chlumecku mezi obcemi Lučice a Loukonosy. Toto území je známé především shromaždišti husy polní (Anser fabalis) a husy velké (Anser anser) v zimním a předjarním období (více než tisíc exemplářů), či zimovištěm dřemlíka tundrového (Falco columbarius).

   
Jednou z ornitologicky nejpozoruhodnějších částí cidlinské nivy je úsek toku řeky od obce Luková po Chlumec nad Cidlinou na rozhraní Novobydžovska a Chlumecka. Ačkoli návštěvy lokality byly a jsou víceméně náhodné a nepravidelné, bylo zde zjištěno přes 115 druhů ptáků, přičemž většinu tvoří druhy územím migrující. Na tahu zde byly pozorovány mj. všechny tři druhy našich hus (Anser sp.), jeřábi popelaví (Grus grus), orlovec říční (Pandion haliaeetus), orel mořský (Haliaeetus albicilla) či racek bělohlavý (Larus cachinnans). Nejatraktivnější jsou jarní rozlivy Cidliny, kdy se dle rozsahu povodně vytváří souvislé jezero sahající od Nového Bydžova až k Chlumci nad Cidlinou. Může být až deset kilometrů dlouhé a v nejširším místě až dva kilometry široké. Na hladině takového dočasného jezera se zastavují ostralky štíhlé (Anas acuta), hoholi severní (Bucephala clangula), hvízdáci euroasijští (Anas penelope) či morčáci velcí (Mergus meganser). V mělkých partiích se pak shromaždují čejky chocholaté (Vanellus vanellus), kulíci zlatí (Pluvialis apricaria), břehouši černoocasí (Limosa limosa), kolihy velké (Numenius arquata) a řada druhů vodoušů (Tringa sp.).

   
V hnízdní době početnost druhů přirozeně klesá. Cidlinská niva již dávno není kdysi tradičním hnízdištěm břehoušů či bekasin otavních (Gallinago gallinago). Zbytky tvrdého luhu dávno postrádají staleté duby, které byly domovem dudků chocholatých (Upupa epops) a jednou z posledních výsp mandelíka hajního (Coracias garullus) v Polabí. V současnosti zde lze zaslechnout hlas strnada lučního (Miliaria calandra) či křepelky polní (Coturnix coturnix). V polích hnízdí čejka chocholatá – letos na lokalitě jedenáct párů (jistě ne náhodou bylo poslední prokázané hnízdění břehouše černoocasého na Hradecku zjištěno v roce 1994 právě na této lokalitě), kulík říční (Charadrius dubius), konipas luční (Motacilla flava), v keřích podél drobných vodotečí a polních cest ťuhýk obecný (Lanius collurio). Louky využívají jako potravní stanoviště čápi černí (Ciconia nigra) a oba druhy luňáků (Milvus sp.).

   
V zimním období využívají Cidlinskou nivu zimující či migrující kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo), motáci pilichové (Circus cyaneus), káně rousné (Buteo lagopus) či ťuhýci šedí (Lanius excubitor).

   
Luční porosty u Lukové mají z hlediska ochrany přírody ještě jednu výhodu: patří vícero vlastníkům, a tak jsou v jarním a letním období sečeny mozaikovitě (což má příznivý vliv zejména pro hmyz) a rovněž některé jejich části nejsou hnojeny (pozitivní vliv na druhovou skladbu rostlin). Obraz o tom, že právě tyto louky patří k těm nejzdravějším v oblasti, si lze udělat zejména v průběhu dubna – kde jinde si již dnes poslechnete koncert více než třiceti zpívajících skřivanů polních (Alauda arvensis) najednou?
Lukáš Kadava

{mxc} 

    Strnad zahradní (Emberiza hortulana) je zajímavým zástupcem čeledi strnadovitých, se kterým, troufnu si poznamenat, se ve volné přírodě nesetkal každý z ornitologů. Tento druh náleží k ptákům s evropsko-turkestánským typem rozšíření tj. jeho výskyt pokrývá kontinentální Evropu se Skandinávií a oblasti střední Asie. Podle Hudce (1983) se ve střední Evropě objevil před více než sto lety, ale v posledních dekádách došlo k jeho silnému úbytku. Strnadi zimují na území subsaharské Afriky i v oblasti Arabského poloostrova.

   
Světová organizace Birdlife International uvádí na svých webových stránkách početnost strnada zahradního v jednotlivých evropských státech (včetně Turecka) s tím, že celková početnost je odhadována v širokém rozmezí na 5,2 až 16 mil. hnízdících párů. Těžiště jeho výskytu v Evropě pak leží právě v Turecku a v Rusku. Zajímavý je rovněž údaj o odhadované a velmi silné populaci v sousedním Polsku, kde se početnost pohybuje mezi 150 až 300 tisíci páry.

   
O to zajímavěji ovšem vyznívá kontrast s početností druhu v České republice. Birdlife uvádí početnost přibližně 100-200 párů, autoři Atlasu hnízdního rozšíření pro roky 2001-2003 dokonce jenom 80-150 párů, strnad zahradní je u nás tak zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů. Centrem jeho výskytu v ČR zůstávají severozápadní Čechy, oblast Polabí a jižní Morava.

   
A jak je na tom dnešní Pardubický kraji? Při namátkovém výběru (většinou v rámci pozorování publikovaných ve sborníku Panurus) zjistíme, že již pouhé pozorování strnada zahradního je dnes opravdovou vzácností. De facto byl strnad zahradní na území kraje zjištěn v posledních patnácti letech pouze třikrát, a to navíc naposledy v roce 1997 (!) Právě z onoho roku pocházejí všechna tři pozorování:

22.4.1997 1 M pozorován (Lačnov, Svitavy, M.Janoušek)

27.4.1997 chycen 1 M (rybník Hluboký u Libáně, CR, F.Bárta)

4.5.1997 1 F pozorována v poli (Nový rybník u Opatova, SY,M.Janoušek, F.Jetmar)

   
Přesto, že mi některá (i publikovaná) pozorování mohla uniknout, je zřejmé, že strnad zahradní se na území kraje stal v posledních letech raritním druhem.

   
Poněkud optimističtěji vyznívá situace za hranicemi kraje – tak např. z okolí Žehuňského rybníka (Stará Báň, Choťovice, Dlouhopolsko) popisuje Lubor Urbánek vcelku pravidelný výskyt strnada zahradního minimálně v letech 1998-2002. Velmi zajímavým se potom jeví také pozorování strnada zahradního z Krkonoš od Vosecké boudy, kdy 31.5.2003 pozoroval zpívajícího samce L.Jasso, a to ve výšce 1.300 m.n.m.!

   
Na závěr je třeba připomenout, že ještě v polovině dvacátého století byl strnad zahradní v některých oblastech Pardubicka nejběžnějším strnadem (např. Šachl, Zprávy ČSOS 1961). Vzhledem k
tomu, že problematika strnada zahradního v kraji by si zcela jistě zasloužila podrobnější zpracování, než poskytuje tento článek, apeluji na ornitology a pozorovatele ptactva, aby případná pozorování byla vhodně publikována a mohla sloužit jako podklad pro ucelenější zpracování výskytu tohoto velmi zajímavého a vzácného ptačího druhu.

   Žluva hajní (Oriolus oriolus) byla pro mne jako Středoevropana a hocha z podhůří Vysočiny vždy exotický druh, přestože v níže položených oblastech, které se v našem kraji přimykají k Polabí, se zřejmě tu a tam i dříve žluva vyskytovala. V blízkém okolí Svitav, například i na Opatovsku, nebyla však známa ani na tahu až do roku 1993. Teprve poté se začala ozývat zejména z korun topolů rybníka Hvězda (1). 

       S tímto voláním jsem se lépe seznámil prakticky až v roce 2001 při kempování v maďarském Hortobágy. Tehdy, stejně ale jako dnes, bylo třeba si dávat při poslechu pozor zejména na zpěv kosů nebo dobré imitátory v případě špačků. Ve Svitavách jsme žluvy, ať už jejich hlasy či přímé pozorování, zaznamenávali v posledních letech skutečně jen sporadicky, většinou v květnu nebo červnu.

      O tom, že se „začíná něco dít“, jsme se mohli přesvědčit například v Atlase hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2001-2003 (2), kde byl u žluvy vyvozen mírně vzestupný trend. ČSO pak publikovala 4. března letošního roku zprávu o vlivu klimatu na ptačí druhy v Evropě. Použity jsou v ní výsledky Programu Celoevropského monitoringu běžných druhů ptáků (Pan-European Common Bird Monitoring Scheme), které byly zveřejněny i díky českým ornitologům v časopise PloS ONE. Jiná studie, kterou publikovali čeští ornitologové v mezinárodním časopise Animal Conservation (www.birdlife.cz/index.php?ID=1724), uvádí žluvu hajní mezi 10 druhy, které by měly v Evropě přibývat.

      My, pozorovatelé ptáků ve Svitavách, jsme nápadnou změnu zaregistrovali v loňském roce 2008. První žluví hlasy jsme slyšeli až koncem května, zejména z topolů u nového poldru v Moravském Lačnově (Svitavách) a z přilehlého okolí rybníčka „U Kocandových“. Byli jsme mile překvapeni, přesto jsme ale ani při opakovaném záznamu flétnovému zpěvu zvláštní význam nepřikládali. „Pozvednout ukazováček“ jsme však museli, když ze žluva několikrát ozvala i u svitavských rybníků Lánský a Horní, a to hlavně v červnu. Podíval jsem se na počty hlášených záznamů žluv na webu ČSO : 2003 – 12x, 2004 – 15x, 2005 – 17x, 2006 – 30x, 2007 – 34x, 2008 – 48x. Tedy také nápadný „skok“ v loňské sezóně, přestože zřejmě ovlivněný rok od roku přibývajícím počtem pozorovatelů ptáků u nás.

      Letos jsme velmi pravděpodobně svědky pokračující expanze, neboť první hlasy žluvy ze Svitav jsou už z 3. května. Na změny si tedy zvykáme. A tak už mě možná za pár let nepřekvapí (jako letos 6. května), že se žluvy budou v době průtahu ozývat i v korunách stromů panelových sídlišť, když se budu probouzet. Tak uvidíme, co prozradí letošní sezóna (žluva se často ozývá už i u rybníka Dolní), a jak se případně v budoucnu černožlutý pták vypořádá s konkurencí, predátory, potravou a svojí nikou. Možná se dočkám někdy toho, že mi jednou syn řekně: „Taťko, máme si pro referát ve škole vybrat nějaký méně známý ptačí druh, a ne psát o žluvě nebo cetii! Co třeba čejka nebo bekasina?“.

(1) JETMAR, F: Ptactvo rybniční soustavy u Opatova a jeho ochrana. Diplomová práce. PřF MU Brno. 1998.

(2) ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. et HUDEC, K.: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2001-2003. Aventinum. Praha, 2006.

{mxc}

Svitavsko – Poláci jsou zřejmě nejpočetnějšími potápivými kachnami palearktu. O tom, že si je řada poláků mezi sebou opravdu "blízce příbuzná“, svědčí i na ptačí svět poměrně velké množství mezidruhových kříženců. Kromě takovýchto ptáků se ale můžeme v přírodě občas setkat také s jedinci, kteří vykazují nějaké odchylky nebo zvláštnosti ve zbarvení a kříženci přitom nejsou. Zde jsou popsány dva netradičně zbarvení poláci, pozorovaní v posledních letech na Svitavsku.

Prvním takovým případem byl polák velký (Aythya ferina), zjištěný na svitavském Dolním rybníce ve dnech 17. – 18. 4. a 1. – 2. 5. 2004. Šlo o samečka s odlišně zbarveným hřbetem a boky těla. Zatímco hřbet byl šedý, podobný poláku kaholce (Aythya marila), boky měly jasně bílou barvu. Podle mínění odborníků však nešlo o křížence (ŠÍREK in verb.). Jednalo se nejspíš o poláka velkého s netypickým zbarvením. Prakticky stejně zbarvený pták byl na tomtéž místě pozorován také dne 29. 3. 2006, kdy vznikla i fotodokumentace, kterou můžete vidět nahoře. Zbývá ještě dodat, že s podobně vybarvenými jedinci jsem se párkrát setkal rovněž při svých toulkách po jižní Moravě. Je tedy možné, že tato „odchylka“ je poměrně častá.

Druhé pozorování, které chci zmínit, spadá do letních měsíců roku 2008, kdy se na rybníčku zvaném Pruh ležícím mezi opatovskými rybníky Nový a Hvězda zdržovala jedna samice poláka chocholačky (Aythya fuligula) s úzkým bílým proužkem kolem krku (nemotorný obrázek dole). Jinak ale tato samice nevykazovala žádné zvláštnosti ani ve zbarvení, ani v chování. Dokonce byla nejspíš v docela dobré kondici, vzhledem k tomu, že vychovala vzletné mládě.

Závěrem bych vás rád všechny poprosil o případné poznámky a postřehy k článku. Velmi vděčný vám rovněž budu za zaslání fotografií nebo informací o dalších zvláštně zbarvených polácích.

{mxc}

                                                                                                                                                                                                                                                            
   Krkonoše – Naše největší východočeská ptačí oblast (409 km2) se rozkládá mezi obcemi Žacléř, Vrchlabí a Harrachov při hranici s Polskem a zaujímá celou plochu NP a značnou část jeho ochranného pásma. Území bylo vyhlášeno pro 7 kritériových druhů, kterými jsou datel černý (Dryocopus martius), tetřívek obecný (Tetrao tetrix), sýc rousný (Aegolius funereus), chřástal polní (Crex crex), slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica), lejsek malý (Ficedula parva) a také čáp černý (Ciconia nigra).

   Četné horské potoky poskytují černým čápům dostatek potravy a přilehlé stráně, porostlé starými lesy, nabízejí dostatek vhodných míst ke hnízdění. Proto není divu, že první hnízdění čápa černého v Čechách bylo v roce 1952 prokázáno právě zde. Od té doby se počet hnízdících párů postupně zvyšoval. V dnešní době se jejich počet odhaduje na 12 – 16 párů.

   Monitoring čápů spočívá především v nalezení jejich hnízd. Nejvhodnější dobou pro jejich hledání je měsíc duben, kdy čápi krouží dlouhé hodiny nad hnízdištěm a jsou proto snadno zjistitelní. Další šance se pak naskýtá během června a července, kdy lze hnízda zaměřit podle záletů dospělých ptáků s potravou pro mláďata. Poslední metodou je procházení nejvhodnějších porostů v zimě po opadu listí. To jsou čapí hnízda pro svou velikost dobře viditelná.

   Hledání hnízd a sledování čápů černých je však kvůli jejich skrytému způsobu života velice náročná práce. Proto jsou v současnosti v Krkonoších známa pouze 3 aktivní hnízdiště. Pro lepší ochranu druhu by ale samozřejmě bylo žádoucí znát co nejvíce lokalit, na nichž se čápi vyskytují.

   Proto prosím všechny pozorovatele, kteří měli štěstí a podařilo se jim černé čápy v Krkonoších či jejich podhůří pozorovat, aby nás o svých pozorováních informovali na email cap.cerny@gmail.com. Cenné jsou všechny údaje, uvítáme i pozorování z předchozích let.
Petr Kafka

{mxc} 

    Svitavsko – Potáplice (Gaviaformes) jsou velmi zajímavou skupinou ptáků. V Evropě jsou všechny čtyři druhy rozšířeny hlavně v arktické a boreální oblasti. U potáplice severní (Gavia arctica) bylo zaznamenáno i hnízdění v Polsku, Německu a z posledních let pochází také údaj o jednom možném hnízdění v České republice (ŠŤASTNÝ et al. 2006). Přesto se s ní a dalšími 3 druhy můžeme u nás stále setkat hlavně na jarním a podzimním tahu, potažmo v zimních měsících. Tento článek shrnuje všechny údaje o výskytu potáplic na Svitavsku.

Potáplice lední (Gavia immer)

Z prosince 1903 je znám zástřel jednoho kusu (SAJDL in lit.). Přesné datum, ani místo zástřelu však není známé. Do Opatova (kv. 6165;koordináty: 49°50’49.937"N, 16°30’6.266"E) je udáván i další zástřel z prosince 1910 (JETMAR 2000).

Potáplice malá (Gavia stellata)

Od V. Sajdla pochází jeden preparát z 12.11.1959 uložený dnes ve sbírkách MOSu v Přerově. Jako lokalita jsou u něj ale udávány jen Svitavy (kv. 6264; koordináty: 49°46’18.212"N, 16°27’6.868"E). Na přelomu 60. a 70. let bývala p. malá pozorována na svitavských rybnících pravidelně(STACKE in litt.). Z poslední doby je ale znám pouze jeden záznam: Ve dnech 7.-10.12.2000 pozorovali 1 juv. M. Janoušek a J. Mach.

V Opatově byla potáplice malá zaznamenávána nepravidelně po celá 90. léta minulého století. Přičemž jeden pták v prostém šatě se na rybníce Hvězda zdržel v roce 1994 celých 19 dní – od 11.5. do 29.5. (M. Janoušek, F. Jetmar, M. Polák). V 21. století zde byl tento druh pozorován zatím jen: 7.-8.3.2007, kdy se opět na Hvězdě objevil 1 ex. (P. Moutelík, L. Novák), 13.5.2008 (1 ex. – Nový rybník – L. Novák) a 10.-11.11.2008 – tehdy byl 1 juv. pozorován L. Novákem a J. Vránou pro změnu na rybníku Vidlák.

Potáplice severní (Gavia artica)

V samotných Svitavách je udávána Stackem (70.léta) jako pravidelný zimní host. Ze současnosti jsou ovšem známy pouze 2 pozorování: 17.10.2004 objevil 1 juv. na Horním rybníce J. Mach a 27.5.2006 pozorovali 1 dospělce ve svatebním šatě tamtéž M. Janoušek, A. Kašpar, J. Mach, L. Novák a J. Vrána.

Z prostředí Opatovských rybníků existuje historický záznam o zástřelu 1 ex. provedeném na Hvězdě dne 31.5.1958 (JANOUŠEK 1997). Pozorována tu byla i v roce 1982. V případě 90. let 20. století pro ní platí to samé, co pro potáplici malou. Přičemž nejdéle ji tu M. Janoušek, F.Jetmar a M. Polák pozorovali 16 dní (18.5.-2.6.1996). Poměrně pravidelně se s ní můžeme setkat v posledních letech. Za zmínku určitě stojí pozorování 6 ex. na Hvězdě z 3.-5.3.2007 (M. Janoušek, P. Moutelík, L. Novák, J. Vrána), 21 ex. opět na Hvězdě z 19.4.2008 a dokonce 23 ex. pozorovaných o den později (obojí M. Beran, M. Vavřík). Na rozdíl od potáplice malé byla p. severní několikrát pozorována i ve svatebním šatě.

Závěrem lze říct, že jak potáplice malá, tak severní se na Svitavsku vyskytují nepravidelně na obou tazích. Přičemž v posledních letech jasně převládá p. severní. Tento fakt přesně odpovídá situaci v celé České republice (ŠŤASTNÝ et al. 2006).

Poděkování

   Rád bych poděkoval Jiřímu Machovi za poskytnutí archivních materiálů.

Literatura

ŠŤASTNÝ K.,BEJČEK V., HUDEC K. 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum, Praha.
JETMAR F. 2000: Výskyt a změny početnosti ptáků na soustavě rybníků u Opatova. Sylvie 36/2:127-153.
JANOUŠEK M. 1997: Jarní průtah potáplice severní (Gavia arctica) a potáplice malé (Gavia stellata) na Opatovsku. Panurus 8: 43-44.
VRÁNA J. 2008: Avifauna svitavského Dolního a Horního rybníka v letech 2004-2007. Práce SOČ (nepub.), Svitavy.