Autor: Jiří Mach (Strana 5 z 6)

Moravskotřebovsko – 1. listopadu loňského roku jsem na těchto stránkách publikoval svá ornitologická pozorování z hnízdní doby, která jsem zapsal v roce 2008 z území poměrně málo známé oblasti Moravskotřebovska. (Odkazuji se do tohoto příspěvku například na osvětlení přírodních poměrů a základních charakteristik území; článek si můžete připomenout zde). Po dvouletém toulání převážně lesnatou a kopcovitou krajinou na pomezí kraje se známým hradem Bouzovem jsem si myslel, že budu „o něco moudřejší". Spíše ale naopak. Mnohými výsledky z orientačního mapování zde hnízdícího ptactva jsem byl překvapen. Zároveň se ukázalo, jaké změny při dvouletém pohybu i ve stejných partiích parku se mohou nakonec ukázat.

Markantní tak byla „ztráta" nebo „objevení" ptačího druhu například u ledňáčka říčního (Alcedo atthis), koroptve polní (Perdix perdix), pěvušky modré (Prunella modullaris), cvrčilky zelené (Locustella naevia)  – doloženi jen roce 2008 nebo skorce vodního (Cinclus cinclus), poláka chocholačky (Aythya fuligula), včelojeda lesního (Pernis apivorus), rorýse obecného (Apus apus), lindušky luční (Anthus pratensis) a ťuhýka šedého (Lanius excubitor) – výskyt naopak jen v roce 2009.

Přestože kontrol po oba roky v terénu nebylo příliš – 13 (plus hlášená příležitostná pozorování od kolegů ze Svitav nebo M.Třebové), po některých druzích jsem pátral opakovaně v četných (navíc) příhodných biotopech záměrně, leč neúspěšně. Možná pro mě až nepochopitelně tak vyšlo naprázdno potvrzení křepelky polní (Coturnix coturnix), pěnice vlašské (Sylvia nisoria), strnada lučního (Emberiza calandra) nebo lejska malého (Ficedula parva) – ten mě mrzí nejvíce. Někdy jsem měl pocit, že sluch a zrak mi už neslouží. Jak jinak „omluvit" to, že jsem nezaznamenal šoupálka dlouhoprstého (Certhia familiaris), čížka lesního (Carduelis spinus) nebo sedmihláska hajního (Hippolais icterina). Také v případě sov mám pocit, že se mi řada z nich vyhýbala. Sýc rousný (Aegolus funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) i kalous ušatý (Asio otus) se prostě ani na reprodukovaný hlas „nechytil".

To jsou však samozřejmě zjednodušená konstatování. V řadě případů se absence mnohých druhů dá vysvětlit zcela zřetelně. Například lysku černou (Fulica atra), labuť velkou (Cygnus olor) nebo další vrubozobé tu prostě neuvidíte prostě proto, že park trpí prakticky absencí vhodných vodních ploch. V dalších případech zjistíte, že pro výskyt řady druhů tu skutečně chybí vhodné biotopy. Dobře si toho všimnete třeba podél regulovaného toku Třebůvky, kde chybí jinak typická pobřežní liniová stromová vegetace. Kde potom máte pozorovat strakapouda malého (Dendrocopos minor), sýkoru lužní (Poecile montanus) nebo sýkoru babku (Poecile palustris)? U jiných zase jistě zapůsobí mezidruhové konkurenční nebo predační vztahy, meziroční fluktuace v populaci, další ekologické faktory, způsob lidského obhospodařování krajiny nebo prostě jejich skrytý způsob života a moje nepříliš velké štěstí.

Mnohé poznatky by jistě doplnili místní lidé jako například myslivci nebo lesníci. Právě v lesích si myslím, že v tomto prostředí jedlobučin a dalších smíšených porostů můžeme počítat se značným potenciálem pro potvrzení dalších ptačích druhů, na které ani dvouletý orientační průzkum bez použití některých odborných a specifických mapovacích metod nestačí.

Přesto byl od Gruny, přes Bohdalov až po Vranovou Lhotu a říčky Věžnici či Nectavu prokázán v posledních dvou letech výskyt 97 ptačích druhů v době hnízdění (z toho 65 pěvců). Za zmínku stojí výskyt žluvy hajní (Oriolus oriolus), včelojeda lesního (Pernis apivorus), ostříže lesního (Falco subbuteo), početnou kolonii volavek popelavých (Ardea cinerea), hnízdění čápa bílého (Ciconia ciconia) a čápa černého (Ciconia nigra). Mezi určité typické zdejší druhy pak patří datel černý (Dryocopus martius), strakapoud velký (Dendrocopos major), holub hřivnáč (Columba palumbus) i holub doupňák (Columba oenas), ze sov pak výr velký (Bubo bubo) a puštík obecný (Strix aluco). Kromě dalších běžnějších druhů pěvců je to jistě ťuhýk obecný (Lanius collurio), skřivan polní (Alauda arvensis), cvrčilka říční (Locustella fluviatilis), linduška lesní (Anthus trivialis), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix) nebo krkavec velký (Corvus corax). Potěšitelná jsou i četná hnízdiště vlaštovek obecných (Hirundo rustica). Naopak díky roztroušenosti malých obcí v lesnaté krajině na jiřičky obecné (Delichon urbicum), hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto) nebo i rorýse obecného (Apus apus) narazíte jen sporadicky. Mezi další druhy, které by se mohly „počítat na prstech jedné ruky" patří i oba u nás hnízdící bramborníčci (Saxicola sp.) nebo straka obecná (Pica pica).

Je tedy vidět, že pokud chceme zdejší avifaunu lépe poznat, je co dohánět. Máte-li dobrý důvod se do přírodního parku podívat, podělte se s námi potom o pozorování z tohoto poněkud zapomenutého koutu našeho kraje. Rádi budeme počty zde zjištěných ptačích druhů průběžně doplňovat.
Jiří Mach

 {mxc}

    Svitavsko – Není snad třeba připomínat, proč vznikl v tomto čase tento bilancující příspěvek. Přestože území svitavského okresu není u nás nejtypičtější oblastí pro výskyt skorců, nachází i zde vhodné prostředí pro hnízdění v podobě pstruhových vod s kamenitým dnem, ale i pro zimování. V rámci okresu je jeho rozšíření prakticky celoplošné, a proto přesahuje i do sousedního Českotřebovska (řeka Třebovka a Skuhrovský potok), Letovicka (řeka Svitava a Křetínka), Mohelnicka (řeka Třebůvka), Olešnicka (říčka Hodonínka) nebo Žďárska (řeka Svratka).

   
V nejníže položeném Litomyšlsku žije skorec na řece Loučné. Jeden pár hnízdí přímo v Litomyšli a další mezi Nedošínem a Tržkem. Druhou lokalitou této oblasti je říčka Desná, kde 2 páry osídlují její dolní část toku mezi Osíkem a Tržkem.

   
V moravskotřebovské oblasti se teprve v letošním roce podařilo doložit hnízdění 1 páru na řece Třebůvce u hradiska nad Radkovem. Další pár hnízdil na jejím pravostranném přítoku, říčce Věžnici za Vranovou Lhotou.

  
Na Svitavsku obsazuje skorec jen řeku Svitavu, kde 1-2 páry hnízdí v úseku od Březové nad Svitavou po Rozhraní. Zde obvykle 2-3 skorci i pravidelně zimují.

   
V nejvýše ležícím Poličsku má skorec nejlepší podmínky jednak na Bílém potoce před vtokem do řeky Svratky mezi Sádkem a Lačnovem (1 hnízdní pár), ale především pak na řece Křetínce a Bysterském potoce mezi Hamry a Bohuňovem. Zde každoročně hnízdí 2-4 páry jak pod mosty, tak i na příbřežních skalnatých výklencích. Údolí řeky Křetínky u Svojanova je pro skorce zřejmě nejoblíbenější zimoviště, neboť v mírnějších zimách tu lze napočítat až 9 jedinců.

   
Celkově lze populaci skorců na území okresu Svitavy odhadnout na 11-13 hnízdních párů.

Jiří Mach

Článek vznikl souhrnem autorových dat, které doplňují kolegové ze Svitav a L.Urbánek z Litomyšle, za což jim patří poděkování.

   Žluva hajní (Oriolus oriolus) byla pro mne jako Středoevropana a hocha z podhůří Vysočiny vždy exotický druh, přestože v níže položených oblastech, které se v našem kraji přimykají k Polabí, se zřejmě tu a tam i dříve žluva vyskytovala. V blízkém okolí Svitav, například i na Opatovsku, nebyla však známa ani na tahu až do roku 1993. Teprve poté se začala ozývat zejména z korun topolů rybníka Hvězda (1). 

       S tímto voláním jsem se lépe seznámil prakticky až v roce 2001 při kempování v maďarském Hortobágy. Tehdy, stejně ale jako dnes, bylo třeba si dávat při poslechu pozor zejména na zpěv kosů nebo dobré imitátory v případě špačků. Ve Svitavách jsme žluvy, ať už jejich hlasy či přímé pozorování, zaznamenávali v posledních letech skutečně jen sporadicky, většinou v květnu nebo červnu.

      O tom, že se „začíná něco dít“, jsme se mohli přesvědčit například v Atlase hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2001-2003 (2), kde byl u žluvy vyvozen mírně vzestupný trend. ČSO pak publikovala 4. března letošního roku zprávu o vlivu klimatu na ptačí druhy v Evropě. Použity jsou v ní výsledky Programu Celoevropského monitoringu běžných druhů ptáků (Pan-European Common Bird Monitoring Scheme), které byly zveřejněny i díky českým ornitologům v časopise PloS ONE. Jiná studie, kterou publikovali čeští ornitologové v mezinárodním časopise Animal Conservation (www.birdlife.cz/index.php?ID=1724), uvádí žluvu hajní mezi 10 druhy, které by měly v Evropě přibývat.

      My, pozorovatelé ptáků ve Svitavách, jsme nápadnou změnu zaregistrovali v loňském roce 2008. První žluví hlasy jsme slyšeli až koncem května, zejména z topolů u nového poldru v Moravském Lačnově (Svitavách) a z přilehlého okolí rybníčka „U Kocandových“. Byli jsme mile překvapeni, přesto jsme ale ani při opakovaném záznamu flétnovému zpěvu zvláštní význam nepřikládali. „Pozvednout ukazováček“ jsme však museli, když ze žluva několikrát ozvala i u svitavských rybníků Lánský a Horní, a to hlavně v červnu. Podíval jsem se na počty hlášených záznamů žluv na webu ČSO : 2003 – 12x, 2004 – 15x, 2005 – 17x, 2006 – 30x, 2007 – 34x, 2008 – 48x. Tedy také nápadný „skok“ v loňské sezóně, přestože zřejmě ovlivněný rok od roku přibývajícím počtem pozorovatelů ptáků u nás.

      Letos jsme velmi pravděpodobně svědky pokračující expanze, neboť první hlasy žluvy ze Svitav jsou už z 3. května. Na změny si tedy zvykáme. A tak už mě možná za pár let nepřekvapí (jako letos 6. května), že se žluvy budou v době průtahu ozývat i v korunách stromů panelových sídlišť, když se budu probouzet. Tak uvidíme, co prozradí letošní sezóna (žluva se často ozývá už i u rybníka Dolní), a jak se případně v budoucnu černožlutý pták vypořádá s konkurencí, predátory, potravou a svojí nikou. Možná se dočkám někdy toho, že mi jednou syn řekně: „Taťko, máme si pro referát ve škole vybrat nějaký méně známý ptačí druh, a ne psát o žluvě nebo cetii! Co třeba čejka nebo bekasina?“.

(1) JETMAR, F: Ptactvo rybniční soustavy u Opatova a jeho ochrana. Diplomová práce. PřF MU Brno. 1998.

(2) ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. et HUDEC, K.: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2001-2003. Aventinum. Praha, 2006.

{mxc}

   Poličsko – Na větší hejna kulíků zlatých (Pluvialis apricaria) a čejek chocholatých (Vanellus vanellus) jsem nejen na Poličsku „číhal“ marně několik let. V povědomí jsem měl pozorování od Lubora Urbánka, který hlásil z 28.března roku 2001 výskyt asi 500 čejek a 150 kulíků v prostoru poličského letiště, kde bývají oba druhy na tahu zaznamenávány poměrně pravidelně, ovšem ne v takovém počtu. S bratrem Petrem jsem „naháněl“ kulíky snad každý rok, ale v okolí letiště, Sebranic nebo Lezníku (ani jinde na Svitavsku) jsem prostě neměl štěstí. Vše se změnilo letošního 19.března.

   Bratr mě opět zval v neděli 15.března do Poličky na pátrání po našem nedostižném kulíkovi, ale počasí se náhle změnilo, a já do Poličky neodjel. Ve středu jsem byl „omráčen“ zprávou o pozorování asi 180 kulíků a 400 čejek na poli u letiště od poličského kolegy Jakuba Macha, který na webu naší pobočky údaje z úterý a středy publikoval. Neváhal jsem dlouho a začal spřádat plány na cestu do Poličky. Ochotně zareagoval Luboš Novák, a hned ve čtvrtek se u letiště za poměrně silného a hlavně chladného větru rozhlížíme. Vidíme jen 2 káně rousné a vyplašíme 2 koroptve. Začínám si myslet, že je to nějaké prokletí, a tak se ještě vydáváme na pole a louky směrem k Sebranicím a Lezníku. Mezitím nás zastihne krátká, ale intenzivní sněhová přeháňka, takže si zklamaně myslím, že přízeň „Bohů“ opravdu nemám. Vyjíždíme z Lezníku a na poli vpravo od silnice směrem na Litomyšl (k Vysokému poli) hlásím tmavé body. Po zastavení auta rychle stahuji dveřní sklo a potvrzuji stovky sedících čejek. Luboš s obdivuhodnou bravurností a rychlostí instaluje stativák a za několik vteřin mi s radostí sděluje, že vidí i dost kulíků v povzdálí. To se mi ulevilo. Prožívám pocity, jako by se mi splnil dětský sen.Za chvíli se s Lubošem vzácně shodujeme i na počtu pozorovaných čejek (cca 550) a kulíků (cca 205). To nikdo z nás ještě neviděl. Kulíci mají typické zbarvení při jarním tahu, ale dost jich má ještě zimní šat. Hledají na strništi potravu, občas přeletují. Naivně poznamenávám, jestli to nejsou ti kulíci, které jsem před měsícem viděl na severu Afriky. Přibližujeme se, v zádech máme podvečerní svit slunce a pochvalujeme si tyto okamžiky. Asi po půl hodině se čejky i kulíci letí „hejnit“ se špačky a kvíčalami opodál. To už se balíme a značně promrzlí sedáme do auta. Pro jistotu ještě jedeme kontrolovat pole k Nové Vsi a přes Litomyšl do Svitav, kam se těšíme na teplý čaj. Nás však hřejí pocity krásného a nevšedního ornitologického zážitku, který se nepovede prožít jen tak každý rok a to i na daleko věhlasnějších tahových zastávkách ptáků u nás. Doufám, že ochlazení kulíky ještě pár dní na Poličsku zdrží, a já si přijedu atmosféru ptačího jarního tahu k Poličce zopakovat.
Jiří Mach