Chrudimsko, Jenišovice – Minul letní slunovrat. Čas vyměřený k ptačímu rozmnožování se neúprosně krátí. Většina drobných pěvců má jen malou šanci, že se dožije příštího jara a proto musí do své aktuální reprodukce investovat veškerou svou energii. Pokud se jim letos ještě nepodařilo úspěšně vyvést potomky, mají počátkem léta nejspíš poslední pokus poslat své geny dál po proudu času.
Nejinak je tomu i u skřivanů polních (Alauda arvensis). Celkem běžné je u nich dvojí hnízdění v roce. Na první snůšku mohou zasednout již koncem března a kdyby šlo vše podle plánů, mohli by „mít splněno“ již na přelomu května a června. Ale v přírodě tomu tak není. Skřivaní hnízda můžeme na polích najít často až do počátku srpna. Hnízdění je vždy velmi nejistá záležitost. Snůšky ohrožuje řada opeřených i savčích predátorů, nepřízeň počasí i lidská činnost. Z těchto důvodů se úspěšného vyvedení dočká jen kolem třetiny započatých hnízd. Skřivani to ale nevzdávají a bojují. V sezóně jsou v nouzi schopni uskutečnit až šest hnízdních pokusů.
K ilustraci neblahých konců mateřských nadějí dobře slouží i dramatické události kolem tří skřivaních snůšek, které se na počátku letošního července objevily na řepném poli u Jenišovic na Chrudimsku. Tři samičky tu synchronizovaně postavily hnízda jen asi 300 m vedle sebe. V jednom důlku se první vejce zalesklo 3. 7., v druhém 4. 7. a ve třetím 5. 7. Díky tomu, že jsme k těmto hnízdům s Karlem Weidingerem instalovali kontinuální videozáznam vám mohu prozradit jejich následné chmurné osudy. První hrozba přišla 6. 7. Do pole vjel již v brzkém jitru traktor, který za sebou táhl plečku (v dnešní době silných herbicidů a odolných řepných kultivarů se řepa plečkuje už jen minimálně, nicméně toto zemědělské družstvo zavedenou tradici naneštěstí ještě neopustilo). Přičiněním naší obezřetnosti jsme se ono nešťastné ráno vydali inkriminované pole zkontrolovat. Nejstarší hnízdo, ve kterém byla tento den už čtyři vejce, se nám bohužel před plečkováním zachránit nepodařilo. Výstelka byla při našem příchodu rozmetána široko daleko, dvě vejce zmizela někde pod vrstvou zkypřené zeminy, dvě jsme našli půl metru od hnízda. Monitorovací videotechnice se naštěstí nic nestalo, proto jsme se rozhodli hnízdo trochu opravit, dvě zachovalá vejce jsme vrátili zpět do kotlinky a sledování „umělého“ hnízda pokračovalo i nadále. Ale šance, že se k vejcům samice ještě vrátí, byla velmi nízká. Zbylá dvě hnízda se nacházela v části pole, kam plečka ještě nedojela.Traktorista ochotně přislíbil, že když hnízda vykolíkujem, tak je objede. A tento slib opravdu dodržel. Nicméně happyend se nekonal.
Jedno z vykolíkovaných hnízd samice později sama opustila. Kontroly videa, okolní plečkování, a půldenní přítomnost čtyř dřevěných kolíků nedaleko hnízda, to byl na její psychiku nejspíš příliš silný nápor. Až 10. 7. její tři dny vychladlou snůšku objevilo hejno šedivek. A vrány samozřejmě nepohrdly drobnou svačinou.
Moc rád bych napsal, že to dopadlo dobře aspoň v případě onoho zplečkovaného hnízda. Samice se ke zbylým dvěma vejcům skoro zázračně vrátila a pečlivě je i nadále dnem i nocí zahřívala. Ale osud byvá zlomyslný. 8. 7. o půl jedenácté v noci samici probudil blízkým šramot. Pak následoval rozespalý výlet z hnízda a smrt. Její život vyhasl v tlamě bystré lišky. Dvě vejce v hnízdě osyřela a chladla až vychladla. Možná tam leží ještě dnes. Život na svobodě je boj.
Libor Praus
{mxc}
Musím říct, že tyto pohledy do života skřivanů polních mne vždy nadchnou. Proto se k článku znovu přidávám. O hnízda obecně se začínáme obávat tehdy, víme-li kde jsou. A pak to vždy bývá divadlo mnoha žánrů. Se slavíky jsem zažil však i věci velmi veselé, často dojemné. Příběhy ukazují, jak je život složitý. A velmi prospívá ony momentky předkládat veřejnosti jakoukoliv formou. Lidé na ně stále ještě slyší. Sám jsem pokaždé obohacen takovýmito pohledy do ptačích domácností a v případě skřivanů už dnes – vidím-li je v naší krajině, všímám si jich víc a tuším příběhy podobné. Díky za zkušenost.