Články autora: Libor Praus

Ptáci pod Kunětickou horou v proměnách času

20110413aPardubicko – V lednu letosniho roku ubehlo jiz sedmdesat let od necekaneho umrti Josefa Musilka, asi nejvyznamnejsiho reprezentanta predvalecne vychodoceske ornitologie. Pri listovani jeho zivotnim dilem, az posmrtne vydanou knihou Ptactvo Pardubicka, se kazdy milovnik prirody musi zamyslet nad zmenami v rozsireni a v narocich rady operencu. Mezi druhy, ktere postihl nejdramatictejsi ubytek, patri predevsim nektere skupiny vodnich a mokradnich ptaku a temer vsichni zastupci ptaku zemedelske krajiny.

Celý článek →

Chocholouši ve východních Čechách. Přežili rok 2000?

20110131aPredstavovat chocholouse obecneho (Galerida cristata) je jako nosit drivi do lesa. V nasich krajich vzdy patril mezi ptaky cloveku nejblizsi a nejznamejsi. Od nepameti (prvni pisemna zminka z naseho uzemi se datuje pred rok 1360) zil svuj prosty zivot na okraji vsi i velkych mest, aniz by mu vadil ruch lidskeho hemzeni. Nikdy nebyl prilis pocetny, ale zustaval v nasi pritomnosti neustale, po cela staleti, v zime i uprostred leta.

Celý článek →

Polní ptáci a nástrahy počasí

                                                                                                                                                     20100703e
Vychodni Cechy
– Letosni chladne a destive jaro nasim ptakum prilis nepralo. Vlhko, zima a s tim souvisejici nizsi nabidka zivocisne i rostlinne potravy se negativne dotkla temer vsech druhu. Na zemi hnizdici ptaci pak museli casto resit navic i prime existencionalni problemy. Nejvetsi nastrahy cekaly predevsim na ptaky hnizdici na orne pude (v nasich podminkach hlavne skrivani polniAlauda arvensis a cejky chocholateVanellus vanellus). I ve Vychodnich Cechach stala na polich na mnoha mistech v kvetnu i nekolik tydnu voda. To se negativne odrazilo na hnizdni uspesnosti obou jmenovanych druhu.

Celý článek →

Ornitologie na Univerzitě Palackého v Olomouci

plch_velky_v_budceOlomouc – Mezi přední výzkumná ornitologická pracoviště v naší zemi patří bezesporu i Ornitologická laboratoř při Katedře zoologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (PřF UP). S touto adresou se jistě již někdy setkal každý z nás, ať už třeba na schůzi Východočeské pobočky České společnosti ornitologické, nějaké zoologické konferenci, nebo v ornitologickém časopise jako je Panurus nebo Sylvia.

Ornitologická laboratoř v Olomouci byla založena v roce 1996 a hned od svého vzniku se dostala do povědomí nejen české, ale i zahraniční odborné veřejnosti. Od počátku patří mezi její hlavní zájmy studium evoluční biologie a etoekologie ptáků. Laboratoř spolupracuje nejen s biologickými katedrami PřF UP, ale i se zahraničními vědeckými institucemi. Pracovníci laboratoře se podílejí samozřejmě i na vedení bakalářských a diplomových prací, školení doktorandů a na výuce Katedry zoologie.

Mezi hlavní předměty výzkumu laboratoře patří studium lejsků bělokrkých a černohlavých v hybridní zóně v Nízkém Jeseníku a v Norsku (skupina kolem Prof. Stanislava Bureše). Aspekty pohlavního výběru u lejsků bělokrkých studuje na Velkém Kosíři i Dr. Miloš Krist. Evolucí hnízdního parazitizmu se zabývá vědecký tým kolem Doc. Tomáše Grima (výzkum probíhá nejen v okolí Lednických rybníků, ale i na Novém Zélandě). Interakce mezi pěvci a plchy v budkách na Uničovsku zkoumá Dr. Peter Adamík. Širší pohled na reprodukční biologii sýkor se snaží zasadit do evolučních souvislostí Dr. Vladimír Remeš.

Východočechy může těšit, že pole působnosti olomouckých ornitologů sahá i do našeho regionu. Mezi vědeckými pracovníky laboratoře jsou dokonce dva naši členové. Dr. Václav Pavel shromažduje v tundře na hřebenech Krkonoš důležité informace o původu a reprodukční biologii naší jediné populace slavíků modráčků tundrových. Doc. Karel Weidinger pak na Chrudimsku zkoumá vliv predace na reprodukční úspěšnost pěvců zemědělské krajiny. Vazbu olomoucké Ornitologické laboratoře na východočeský region pak umocňuje celá řada současných studentů i minulých absolventů studijních oborů Systematická biologie a ekologie, nebo Ochrana a tvorba životního prostředí (raději nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl, je nás opravdu mnoho…), kteří své odborné znalosti získali při psaní svých bakalářských/diplomových/disertačních prací právě pod vedením olomouckých ornitologů.

Mladí zájemci o vysokoškolské studium biologie se zaměřením na ornitologii by rozhodně neměli při rozhodování, kam poslat svou přihlášku, opomenout ani Olomouc. Při shromažďování dat pro svou bakalářskou (diplomovou) práci zde mají jedinečnou šanci připojit se k práci prestižních vědeckých týmů na mezinárodní úrovni.

Libor Praus

20091206a20091206b20091206c20091206d20091206e

 

 

 

 

 

 

Na východní tahové cestě

20091207o

Husice rezavá (Tadorna feruginnea) – Turecko (foto: L. Praus)

Kroužkování ptáků v severovýchodním Turecku

Územím Malé Asie probíhá hlavní tahový koridor pro ptačí migranty z velké části střední a východní Evropy. Každým rokem na podzim míří k Bosporu, nebo ke kaňonu řeky Čoruh nejen milionové ptačí zástupy, ale i stovky birdwatcherů ze všech koutů světa. I proto se může jevit poněkud překvapivou informace, že v celém sedmdesátimilionovém Turecku působí v roce 2009 pouze 8 licensovaných kroužkovatelů. Ornitologický výzkum je tu stále závislý na pomoci ze zahraničí. To se netýká pouze finanční stránky, ale i lidských zdrojů.

Celý článek →

Tři smutné konce…

A   Chrudimsko, Jenišovice – Minul letní slunovrat. Čas vyměřený k ptačímu rozmnožování se neúprosně krátí. Většina drobných pěvců má jen malou šanci, že se dožije příštího jara a proto musí do své aktuální reprodukce investovat veškerou svou energii. Pokud se jim letos ještě nepodařilo úspěšně vyvést potomky, mají počátkem léta nejspíš poslední pokus poslat své geny dál po proudu času.

   Nejinak je tomu i u skřivanů polních (Alauda arvensis). Celkem běžné je u nich dvojí hnízdění v roce. Na první snůšku mohou zasednout již koncem března a kdyby šlo vše podle plánů, mohli by „mít splněno“ již na přelomu května a června. Ale v přírodě tomu tak není. Skřivaní hnízda můžeme na polích najít často až do počátku srpna. Hnízdění je vždy velmi nejistá záležitost. Snůšky ohrožuje řada opeřených i savčích predátorů, nepřízeň počasí i lidská činnost. Z těchto důvodů se úspěšného vyvedení dočká jen kolem třetiny započatých hnízd. Skřivani to ale nevzdávají a bojují. V sezóně jsou v nouzi schopni uskutečnit až šest hnízdních pokusů.

   K ilustraci neblahých konců mateřských nadějí dobře slouží i dramatické události kolem tří skřivaních snůšek, které se na počátku letošního července objevily na řepném poli u Jenišovic na Chrudimsku. Tři samičky tu synchronizovaně postavily hnízda jen asi 300 m vedle sebe. V jednom důlku se první vejce zalesklo 3. 7., v druhém 4. 7. a ve třetím 5. 7. Díky tomu, že jsme k těmto hnízdům s Karlem Weidingerem instalovali kontinuální videozáznam vám mohu prozradit jejich následné chmurné osudy. První hrozba přišla 6. 7. Do pole vjel již v brzkém jitru traktor, který za sebou táhl plečku (v dnešní době silných herbicidů a odolných řepných kultivarů se řepa plečkuje už jen minimálně, nicméně toto zemědělské družstvo zavedenou tradici naneštěstí ještě neopustilo). Přičiněním naší obezřetnosti jsme se ono nešťastné ráno vydali inkriminované pole zkontrolovat. Nejstarší hnízdo, ve kterém byla tento den už čtyři vejce, se nám bohužel před plečkováním zachránit nepodařilo. Výstelka byla při našem příchodu rozmetána široko daleko, dvě vejce zmizela někde pod vrstvou zkypřené zeminy, dvě jsme našli půl metru od hnízda. Monitorovací videotechnice se naštěstí nic nestalo, proto jsme se rozhodli hnízdo trochu opravit, dvě zachovalá vejce jsme vrátili zpět do kotlinky a sledování „umělého“ hnízda pokračovalo i nadále. Ale šance, že se k vejcům samice ještě vrátí, byla velmi nízká. Zbylá dvě hnízda se nacházela v části pole, kam plečka ještě nedojela.Traktorista ochotně přislíbil, že když hnízda vykolíkujem, tak je objede. A tento slib opravdu dodržel. Nicméně happyend se nekonal.

   Jedno z vykolíkovaných hnízd samice později sama opustila. Kontroly videa, okolní plečkování, a půldenní přítomnost čtyř dřevěných kolíků nedaleko hnízda, to byl na její psychiku nejspíš příliš silný nápor. Až 10. 7. její tři dny vychladlou snůšku objevilo hejno šedivek. A vrány samozřejmě nepohrdly drobnou svačinou.

   Moc rád bych napsal, že to dopadlo dobře aspoň v případě onoho zplečkovaného hnízda. Samice se ke zbylým dvěma vejcům skoro zázračně vrátila a pečlivě je i nadále dnem i nocí zahřívala. Ale osud byvá zlomyslný. 8. 7. o půl jedenácté v noci samici probudil blízkým šramot. Pak následoval rozespalý výlet z hnízda a smrt. Její život vyhasl v tlamě bystré lišky. Dvě vejce v hnízdě osyřela a chladla až vychladla. Možná tam leží ještě dnes. Život na svobodě je boj.
Libor Praus

Bcde

{mxc}

Skřivani a země živitelka

a.jpg   Chrudimsko – Pichlavé květnové slunce visí v nadhlavníku. Vlastní stín se docela vypařil. Kráčím po hřbetu sypké ornice. Letos na jaře byla obnažena právě po třistasedmdesátéprvé. Žádné kulaté výročí, ale i tak se na přelomu března a dubna v polích trochu slavilo. Traktory při této příležitosti upekly podle lety prověřeného receptu výborný glejový dort s třenými čejčími žloutky. 
  A pak se zaselo a zazelenalo. Někde řepou, jinde mákem, kukuřicí nebo jařinou. Přesně podle plánů. Žádný prostor pro improvizaci. V pravidelné struktuře řádků bylinných monokultur se zdánlivě poztrácelo jakékoli tajemství. Jenže v každé poušti se ukrývá studna, ke které se dá vypravit. A k dobrodružné cestě postačí jen trochu fantazie a pevná vůle.

   Mě vždy dojímala existence ptačího života na zdánlivě mrtvých místech pod horizontem zájmu ornitologického mainstreamu. Ale až loni jsem se rozhodl přesedlat od myšlenek k činům. Na letošní a několik nadcházejících sezón jsem si naplánoval provozování nového sportu – odhalování tajemství skřivanů polních (Alauda arvensis).

   Většina lidí, kterým jsem své téma nadhodil, nade mnou kroutila hlavou. Kolik jsi už našel skřivaních hnízd? Při současné zemědělské technice je to předem odepsaná snaha…

   Čím víc ke mně doléhalo skepse, tím víc mě skřivani začínali zajímat. Vždyť je to jediný pták, který jakž tak zvládá úspěšně fungovat v současném intenzívním zemědělském provozu. Stále u nás hnízdí přes milion párů a přitom se mladí téměř vůbec nekroužkují…

   Nakonec jsem zaťukal na dveře Karla Weidingera a ten mi dal šanci. S jeho morální i technickou podporou jsem se počátkem letošního dubna vrhl do své první skřivaní sezóny na polích kolem Luže na Chrudimsku. A jak to zatím jde?

   Do 26. 5. jsem s Karlovou pomocí našel 19 aktivních hnízd (po jednom v ozimu, jaři, kmínu a hrachu; po dvou ve vojtěšce a kukuřici; čtyři v řepě a sedm v máku). K nalezeným hnízdům zakopáváme kamery a snažíme se zaznamenat případnou predaci. První zdokumentovaný nezdar hnízda měla na svědomí samice motáka lužního. 10. 5. před šestou ráno vyplašila inkubující samici a lačně spolykala kompletní snůšku čtyř vajec. Druhý neúspěch byl zaznamenán na jednom z hnízd v řepě. 26. 5. tu ve tři hodiny ráno překvapila a o vajíčka připravila pečlivou matku nenasytná kuna skalní. Tento případ je o to zajímavější, že se v hnízdě nacházela nekompletní snůška tří vajec. To čtvrté nakladla zoufalá samice až ráno po oné nešťastné události. Jestli poté v hnízdění dál pokračovala nyní nevím. Případ se udál v den, kdy píši tyto řádky.

   Mezi ty dobré zprávy patří, že postřiky herbicidů (do většiny polí se pravidelně jezdí v intervalu okolo devíti dnů) vejcím ani ptáčatům vůbec nevadí. Zatím nebylo zemědělskou technikou zmařeno žádné hnízdo. Na druhou stranu několik hnízd samice opustily při deštivém počasí. K zevrubnějšímu bilancování bude čas až po sezóně. Nicméně už teď mohu prohlásit, že jsem s probíhajícím jarem docela spokojený. U skřivanů na pár let asi zůstanu.
Libor Praus

aaab

cd

fg

{mxc}