Některé zkušenosti z praktické ochrany ptáků 2 – Zimní přikrmování pěvců

Samozásypná krmítka pro drobné pěvce různých velikostí. Foto – Miroslav Dusík.

Ptačí krmítka pro zimující druhy ptáků v zimním období pomáhají snadněji přežít období přechodného nedostatku nebo nedostupnosti potravy v přírodě. Jsou-li doplňována pravidelně vhodným krmivem, ptáci si rychle navyknou je pravidelně navštěvovat a následně se na ně do určité míry spoléhají. Kolem takových míst bývají dlouhodobě soustředěni někdy i v překvapivě početných a druhově různorodých hejnech. Podle mých zkušeností není přerušení nebo ukončení podávání krmiva pro ptáky za normálních okolností nijak nebezpečné. Konečně to jen simuluje přirozený stav, ke kterému v přírodě běžně dochází a ptáci jsou tomu velmi dobře přizpůsobeni. Vysoká pohyblivost a schopnost rychlého přemístění na značné vzdálenosti jim usnadňuje dosažení náhradního zdroje potravy v okolním prostoru.

Například sýkory se dokáží do vzdálenosti 1 km přemístit s krátkými přestávkami během 5 – 7 minut, pěnkavy nebo zvonci za 2 minuty a brhlík nebo strakapoudi dokonce za 1 minutu. Relativně rychlé vyhledání náhradního naleziště potravy denním ptákům umožňuje výborný zrak, zachycující každý drobný pohyb jiných ptáků v terénu, který může znamenat nález lokality s potravou. Snad nejdůležitější je pro protahující ptáky škála zvukových dorozumívacích signálů, které spolehlivě fungují napříč druhovým spektrem zimujícího společenstva. Předávání takovýchto „veřejně prospěšných informací“ zajišťuje podstatně lepší využívání potravních zdrojů nerovnoměrně rozptýlených v krajině, také však účinnou ochranu před predátory a tedy snadnější přežívání pro každého jedince. Schopnost migrace je u drtivé většiny ptačích druhů základní existenční podmínkou, vztahující se právě k zajištění dostatku potravy.

Dvoustranné samozásypné krmítko pro ptáky do velikosti holuba (pro využití pouze drobnými pěvci je možné prodloužit boční stěnu až na úroveň misky). Foto – Miroslav Dusík.

Samotné přikrmování není pro existenci u nás zimujících druhů pěvců určitě nezbytné. Ptáci by svůj výskyt přirozeně přizpůsobili potravní nabídce v přírodě a v zimním období bychom nemohli očekávat jejich častý nebo početný výskyt v blízkosti našich sídlišť. Způsob či rozsah této podpory ptáků volíme podle cíle, který tím sledujeme.

Chceme-li ptáky pouze přilákat na okenní římsu nebo zahradu, abychom si je mohli prohlédnout, naučit se je určovat, případně pozorovat jejich chování, postačí zhotovit malé otevřené krmítko, kam můžeme denně zasypávat a předkládat ovoce, lůj nebo kostky nesolených živočišných či rostlinných tuků. Pro ušetření času s doplňováním krmiva lze pořídit také samozásypná krmítka různé velikosti a doplňovat je směsí semen ke krmení ptáků nebo černou slunečnicí, kterou výborně přijímá většina zimujících druhů. Typem a tvarem krmítek lze velmi dobře zvýhodnit cílové druhy, které chceme především podporovat. Například pokud nemáme v úmyslu vydatně krmit hejnka vrabců, zvonků a jiných běžných zrnojedů nebo větších druhů ptáků jako jsou hrdličky nebo domácí holubi, je vhodné použít uzavřené krmítko s bočními vletovými otvory o průměru 32 – 35 mm. Dobře se uplatní také samozásypné krmítko se spodním či zúženým vletem. Sem zalétají především pohyblivé sýkory a brhlíci. Těm lze také zavěsit na větvičky kousky loje nebo obrácených květináčů s náplní tuku smíchaného v poměru 1:1 nebo 1:2 s ovesnými vločkami, obilním šrotem, krupicí nebo hrubou moukou. Dřevěná tyčka, procházející svislou osou naplněného květináče tvoří současně bidélko. Přesahuje-li nejméně o 15 cm okraj náplně, využívají je v nejchladnějším období s oblibou také strakapoudi i žluny.

Jednostranná samozásypná krmítka pro drobné pěvce. Foto – Miroslav Dusík.

K provádění podrobnějších pozorování (fenologie, etologie apod.), kde potřebujeme sledovat co nejširší skupinu ptáků, jsou nejvhodnější velká otevřená krmítka nebo samokrmítka různých konstrukcí, kam se nebojí zalétnout vedle široké skupiny drobných pěvců také drozdovití, případně holubovití, sojky, straky apod. Podle záměru lze vytvořit podmínky kombinací různých typů krmítek, jejich umístěním či rozložením v prostoru, výběrem biotopu nebo zvolenými druhy krmiv. V takových případech je nutné také počítat s podstatně vyšší náročností na zřízení krmítek, včetně potřebného zázemí pro nerušené pozorování, provádění nejrůznějších výzkumných činností a zajištění dostatečného množství různých druhů krmiva.

Poněkud jiný přístup k zimnímu přikrmování vyžaduje potřeba zvýšení hustoty a stabilizace početnosti společenstva dutinových pěvců (sýkor, brhlíků, šoupálků atd.) při potlačování některých ekonomicky závažných druhů hmyzu v lesnictví (zejména ploskohřbetka smrková, pilatky, píďalky, obaleči atd.). V tomto případě je cílem zvýšení početnosti té skupiny ptáků, která dokáže natolik zvýšit podíl úmrtnosti vývojových stadií hmyzu v zájmových lokalitách, že potlačí ekonomickou škodlivost a nebo dokonce vyloučí potřebu chemického ošetření napadených ploch. Takzvaná dodatková energie nebo chceme-li náhradní potrava, kterou zimní přikrmování pěvců v prostředí hospodářských lesů určitě je, umožňuje ptákům překlenutí období propadů v potravní nabídce a úspěšné přežívání daleko většímu počtu jedinců. Například v kombinaci s instalací dostatečného množství hnízdních budek pro usazení a hnízdění zachycených ptačích párů se podařilo v Jizerských horách a v Podještědí prokazatelně snížit výskyt ploskohřbetek a pilatek nejen pod hranici ekonomické škodlivosti, ale prakticky na úroveň základního stavu. Kromě této skutečnosti byly získány zajímavé poznatky z hnízdní biologie takto usazovaných ptáků, jejich potravní ekologie, etologie i dopadu na vývoj celého společenstva lesních pěvců. Výsledky sice přesahují rámec tohoto příspěvku, ale uvedu alespoň některé.

Rozvážení a doplňování krmiva v horském terénu bývá někdy náročné. Foto – Miroslav Dusík.

Jak jsem si ověřil v Jizerských horách, je možné zimním přikrmováním snadno trvale udržet početné společenstvo dutinových pěvců také v klimaticky nepříznivých podmínkách horských lesů v nadmořských výškách okolo 800 m. Tady bylo v oblasti nad Josefodolskou přehradou a NPR Jedlový důl od roku 1997 postupně rozmístěno 11 samozásypných krmítek o objemu 30 l. Vzdálenost mezi krmítky se pohybuje kolem 1 km. Doplňování černou slunečnicí je prováděno podle potřeby jednou za 10 – 14 dní od konce září do konce května. Za toto období je v průměru zkrmeno 2,2 t semene. Odhaduji, že ke každému jednotlivému krmítku pravidelně denně přilétá až 300 ptáků. Sýkory a brhlíci odebírají semena jednotlivě a rychle se u zásypu střídají. Intenzita příletů (až 90 za minutu) je značně ovlivňována aktuálním počasím, stavem sněhové pokrývky nebo rozsahem námraz v okolních porostech. Lednová sčítání (měsíc s relativně ustáleným zimujícím společenstvem) ukázala, že v prvních letech na krmítka z drobných pěvců zalétalo 91 % sýkor úhelníčků (Parus ater), 6 % sýkor parukářek (Parus cristatus), 1 % sýkor koňader (Parus major) a 2 % brhlíků lesních (Sitta europaea). Postupně, zjevně také v souvislosti s hnízdní podporou, se poměr mezi jednotlivými druhy mění, takže např. v lednu 2009 zalétalo na krmítka 75 % sýkor úhelníčků, 7 % sýkor parukářek, 7 % sýkor koňader, 3 % sýkor modřinek (Parus caeruleus), 6 % brhlíků lesních a 2 % tvořily ostatní nepravidelně zalétající druhy jako sýkora lužní (Parus montanus), šoupálek dlouhoprstý (Cerhia familiaris), kos černý (Turdus merula), strakapoud velký (Dendrocopos major) a křivka obecná (Loxia curvirostra).

Rozbory trusu nocujících sýkor a brhlíků v budkách ze zimního období prokázaly, že se ptáci průběžně živí také přirozenou potravou a nejsou tedy odkázáni pouze na předkládané krmivo. Úlomky děložních lístků slunečnicového semene tvořily až 90 % obsahu trusu a to především v budkách nejblíže zdroji potravy a byly v menším množství nalézány ještě v budkách 1200 m vzdálených od nejbližšího krmítka. U některých vzorků trusu brhlíků tvořily naopak chitinové ostatky převážně podkorního hmyzu až 80 % jejich obsahu a u úhelníčků překvapivě až 57 %. Značné rozdíly v zastoupení živočišné složky potravy mezi lokalitami pravděpodobně odpovídaly konkrétním dispozicím v prostředí.

Vysoká koncentrace sledované skupiny dutinových ptáků je v tomto prostoru udržena potravní nabídkou do období hnízdění. S oteplením, v tomto výškovém pásmu nejčastěji koncem dubna, nápadně klesá zájem hmyzožravých pěvců o slunečnici a dochází k jejich rozptýlení do vzdálenějšího okolí. Děje se tak nejen v souvislosti se zvyšujícím se výskytem hmyzu, ale také s načasováním periodické výměny výstelky svalnatého žaludku, který ztrácí schopnost dobře zužitkovávat části tvrdých semen a efektivně z nich získávat potřebné živiny a energii. Za velmi důležité považuji zjištění, že zimní přikrmování v tomto prostředí sice několikanásobně zvýšilo a stabilizovalo početnost sýkor i brhlíků, ale nijak významně nenavýšilo počet hnízdících párů. Narůstá pouze počet nehnízdících párů, které sice intenzivně tokají, rozestaví hnízda nebo dokonce založí snůšky, ale nevyhnízdí. Například v průměrné sezoně 2008 se podle výsledku sčítání dutinových pěvců ve sledovaném prostoru zdržovalo 1,87 páru/ha, ale zahnízdilo 0,89 páru/ha – tedy jen 47,59 %. Reprodukční úspěšnost na jednotku plochy je nadále limitována aktuální nabídkou přirozené potravy potřebné pro výchovu mláďat.

Pravidelným zimním přikrmováním drobného ptactva ve větším rozsahu můžeme tedy vytvořit poněkud nestandardní situaci. Stálé zimující druhy s vysokou věrností k hnízdnímu okrsku (fidelitou) jako jsou sýkory a brhlíci zvýší své populační hustoty, ale počty úspěšně hnízdících párů výrazně nenarostou. Zvyšuje se však intenzita jejich teritoriálního chování (hlasová aktivita, zpěv) a dá se předpokládat, že při obhajobě domovských okrsků vítězí silní jedinci schopní úspěšně odchovávat početné a životaschopné potomstvo.

Z hlediska potřeby biologického potlačování kalamitní ploskohřbetky smrkové tato situace v Jizerských horách umožnila vystupňování predačního tlaku na její vývojová stadia. Koncem května a v červnu byli při sběru rojících se imág (dospělců) pozorováni brhlíci lesní, sýkory koňadry a často také úhelníčci, ačkoli tato kořist nepatří k běžně vyhledávané potravě. V druhé půli léta už larvy ploskohřbetek odpovídají velikostí hlavní vyhledávané kořisti sýkor (píďalky, obaleči apod.) a ptáci jsou vysokou potravní konkurencí přinuceni ohniska jejich výskytu vyhledávat. Za normálního stavu před započetím pokusu je prakticky zcela opomíjeli. Změny v intenzitě a způsobu vyhledávání kořisti stálými druhy dutinových pěvců lze spatřovat právě na pozadí vystupňované potravní i prostorové konkurence, ke které došlo prostřednictvím zimního přikrmování.

Krmítka umístěná 1, 8 m vysoko se na horách občas dostanou i pod úroveň sněhu, ale ptáci je i potom dále intenzivně využívají. Foto – Miroslav Dusík.

Mají-li dutinoví ptáci k dispozici trvalý přísun potravy, nejsou ji nuceni intenzivně vyhledávat a vytvářejí nejpočetnější společenstva v okolí krmítek. S narůstající vzdáleností od krmítek jejich početnost klesá. To je možné si ověřit jednoduše například kontrolou nocujících ptáků v budkách. V prostředí horského lesa jsem zaznamenal výraznější pokles nocujících sýkor a brhlíků až ve vzdálenostech nad 500 m. Denní aktivita jednotlivých hejnek v korunách stromů, jejichž jednotliví členové se mezi sebou dorozumívají krátkými stanovištními zvukovými signály, je zvlášť nápadná v bílém tichu zasněženého lesa. Početnost těchto skupinek v oblasti zimního přikrmování může být podle mých výsledků až dvacetinásobně vyšší v porovnání s výskytem v obdobných lokalitách jiných regionů. Právě tato rozptýlená a trvale se vyskytující hejnka jsou také dokladem, že se ptáci z velké části na krmítcích v průběhu dne střídají. Jinak by se v prostoru všichni nemohli uživit. Pokud krmíme natolik vydatně, že nedochází ani ke krátkodobému výpadku nabídky krmiva, menší část ptačích strávníků se tu zdržuje zcela pravidelně po celý den. V opačném případě se rychle rozptýlí nebo přesídlí k sousedním krmítkům.

V lesním prostředí je vhodné krmítka umístit do světlin v blízkosti hustých mlazin nebo korun stromů. Foto – Miroslav Dusík.

Strukturu ptačího společenstva i počty zimujících ptáků v průběhu přikrmování do značné míry usměrňuje kromě konstrukce krmítka a zvoleného krmiva především typ biotopu, charakter okolí, úkrytové možnosti, nadmořská výška a další okolnosti. Společenstvo se mění přirozeně také podle ročního období, průběhu tahu migrujících ptáků nebo výskytu predátorů. Krahujci obecní (Accipiter nisus) dokáží častými útoky zpěvné ptáky z nekrytých krmítek dlouhodobě zahnat a nebo zcela změní načasovaný cyklus návštěv i chování ptáků. Naopak kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), odpoledne pravidelně číhající na suchém pahýlu větve při kmeni smrku asi 10 m od krmítka, sýkory od návštěv příliš neodradil – sice kolem něho nebojácně proletovaly, ale krmítko vždy navštěvovaly v malých skupinkách, prudkým letem a ze vzdálenějších stromů. Po odletu sovičky se opět ukrývaly ve smrkovém houští v blízkosti zásypu.

Zimní přikrmování pěvců tedy přináší řadu zajímavých zjištění a je na každém z nás, jaké stanovisko k němu zaujmeme. Věřím, že ačkoli není nezbytné, stane se pevnou součástí péče o stále více ohrožované ptačí populace. Jak naznačil tento příspěvek, lze jej velmi dobře využít také k řešení nebezpečných výskytů některých skupin hmyzu nebo jako součást prevence v hospodářských lesích. Literaturou jsou doporučovány tyto metody ochrany lesa spíše okrajově na úrovni metodicky nekonkrétních preventivních opatření. Je tedy zřejmá potřeba se této problematice věnovat dlouhodobě i v širších souvislostech.

Miroslav Dusík

Poznámka autora:

– zimní přikrmování pěvců v Jizerských horách je podporováno KÚ Libereckého kraje
– instalace a údržba hnízdních budek je zajišťována z prostředků LČR LS Jablonec a SCHKO Jizerské hory

Použitá literatura:

ZDEŇEK VESELOVSKÝ 2001: Obecná ornitologie. Academia, Praha.
CEPÁK J., KLVAŇA P., ŠKOPEK J., SCHRÖPFER L., JELÍNEK M., HOŘÁK D., FORMÁNEK J. & ZÁRYBNICKÝ J.(eds.) 2008: Atlas migrace ptáků České republiky a Slovenska. Aventinum, Praha.
VEĽKÝ M. & KRIŠTÍN A. 2007: Strategie prežívania zimy u rezidentných hmyzožravých vtákov: sýkory velkej (Parus major) a brhlíka obyčejného (Sitta europaea), Sylvia 43, str. 19.