Stručné vyhodnocení hnízdní podpory dutinových dravců a sov za rok 2016 v Orlických horách (část II.)

Vývoj populací usazovaných dutinových dravců a sov

Nízké stavy kořisti v roce 2016 zastavily další celkový nárůst hnízdících párů podporovaného společenstva dutinových dravců a sov. Nejvýraznější pokles byl zaznamenán v lesním prostředí po celé ploše hlavního hřebene Orlických hor, kde došlo k zahnízdění jediného páru nad Olešnicí (viz mapa v příloze). Naopak k navýšení hustoty hnízdních populací došlo po obvodu hor a v přiléhající otevřené krajině. V celkovém průměru zahnízdilo o 10 % párů méně. V uzavřeném lesním prostředí dosáhl úbytek 95 %, zatímco na okraji lesních celků a na přilehlých loukách počet hnízdících párů o 5 % narostl. Trvale početná zůstala skupina nehnízdících jedinců, která podle nalezených pobytových stop v budkách (obr. 1) v tomto roce tvořila kolem 47 % celkové populace.

Orlické hory. Foto J. Ježek

V troficky chudém roce i přes úbytek hnízdících párů v lesním prostředí došlo v součtu hnízdící i nehnízdící části populací ke 4 % přírůstku. Promítá se sem především velmi úspěšná předchozí sezona, velmi dobré přežívání jedinců z minulých let a také zachování dostatečných potravních zdrojů v níže položených lokalitách zemědělské krajiny. Nejvyšších hustot hnízdících párů usazovaných druhů bylo dosaženo po celé délce jihozápadního svahu horského hřebene na hraně lesa a přilehlých luk v oblasti Olešnice v O. h., Deštného v O. h., Uhřínova, Kačerova, Pěčína a Rokytnice v O. h. Stabilní zůstaly i populace v Orlickém záhoří a Bartošovicích. Dominantním druhem se podle očekávání stává poštolka obecná, která ve zdejším prostředí otevřených ploch nachází množství výhodných lovišť a je schopna k lovu využívat také lesní mýtiny uvnitř porostů i imisní holiny na vrcholcích hor (obr. 6, 7, 8,).

Přes současnou stagnaci bylo v průběhu 10 let hnízdní podpory dosaženo více než trojnásobného přírůstku počtu hnízdících párů. Úspěšnost pozitivního vývoje hnízdní populace dutinových dravců a sov (obr. 9) je podpořena pravidelnou údržbou hnízdišť i průběžných úprav v jejich rozložení podle aktuálních změn v krajině. Pro naplnění nosné kapacity prostředí je třeba podle aktuálního osídlení jednotlivých lokalit průběžně síť hnízdní nabídky doplňovat.

Ve vyšších nadmořských výškách dochází podle stavu potravní nabídky k výrazným změnám v rozložení hnízdních okrsků mezi sezonami. Dochází tak k nápadným přesunům hnízdících samic i mezi výškovými pásmy (pro porovnání obr. 10, 11 a 12). Vydatnost potravních zdrojů podobně usměrňuje zahnízdění relativně stálých párů také u poštolek a puštíků v nižších polohách (viz mapy rozložení hnízdní budkové populace v příloze).

Poštolka obecná. Foto R. Waldhauser

Poštolka obecná (Falco tinnunculus), (Po) v uplynulé sezoně obsadila 115 polobudek a v 76 založila snůšku. Mláďata byla úspěšně vyvedena ze 69 hnízd. Úspěšnost hnízdění x)  v tomto roce dosahovala 91 %. Na hnízdech (n=69) bylo odchováno v průměru 3,67 mláděte (8×2, 21×3, 29×4, 8×5 a 3×6 ml.). Neúspěšná hnízdění byla zaznamenána v 7 případech, kdy byly 2 snůšky opuštěny pravděpodobně pro nedostatek potravy v loveckém teritoriu, 4 snůšky ptáci opustili po vyrušování zemědělskými pracemi v blízkosti budek a v 1 případě došlo k opuštění 4 mláďat po zřejmém úhynu samice. Počátek hnízdění byl podobně jako v minulé sezoně u většiny párů posunut do letního období v souvislosti s pozdní regenerací kolonií hraboše polního. Mírně se zvýšila průměrná hustota hnízdící části populace v odpovídajícím prostředí z předcházejících 1,36 páru/km2 na současných 1,52 páru/km2, celoplošně dosahuje 0,38 páru/km2. Lokální hustoty v okolí Olešnice a Deštného se udržely na 3,40 páru/km2. Podíl nehnízdících ptáků, dosahující 34 % (obr. 13), je základem pro nárůst hnízdících párů za možného zvýšení výskytu hlodavců v další sezoně. Hnízdící páry poštolek v roce 2016 obsadily 51 % instalovaných polobudek. Místní populace poštolky obecné je v současnosti početná a stabilizovaná s předpokladem dalšího nárůstu i početné migrace do oblastí se zvýšenou nabídkou kořisti nebo dosud neobsazených lokalit.

x) úspěšnost hnízdění = podíl snůšek s úspěšným vyvedením nejméně 1 mláděte

Puštík obecný (Strix aluco), (Pu) se usadil v 28 velkých budkách, ve kterých 18 párů založilo snůšky a z 15 hnízd úspěšně vyvedly mladé. Úspěšnost hnízdění dosahovala 83 %. Ztráty predací kunou byly zaznamenány v 1 případě, 1 snůška byla zachlazena po střetu samice s motorovým vozidlem na silnici a 1 snůšku ptáci zanechali v lokalitách s probíhající těžbou. Z úspěšných hnízd bylo vyvedeno v průměru 2,47 mláděte (2×1, 6×2, 4×3 a 3×4 ml.). Počet odchovávaných mláďat na hnízdo byl v tomto roce průměrný, paradoxně vyšší než v předchozí příznivější sezoně. Puštíci dokázali efektivně využívat pozůstatky ohnisek výskytu drobných hlodavců na hraně lesa. Zvýšené zastoupení ptáků v úlovku na hnízdech v průběhu kontrol hnízd bylo zaznamenáno u 6 párů (33 %). Na rozdíl od poštolky obecné nebo sýce rousného puštíci neposouvají dobu reprodukce do pozdního jara. V případě omezeného výskytu kořisti v dané sezoně nezahnízdí nebo silně redukují počty mláďat.

V roce 2016 nacházely tyto sovy výhodné podmínky pro reprodukci v celém pásu otevřených ploch jihozápadní části Orlických hor mezi Olešnicí v O. h. a Rokytnicí v O. h. Severovýchodní oblast hor mezi Trčkovem a Neratovem v tomto roce hnízdícími páry puštíků osídlena nebyla. Hustota hnízdní populace dosahuje ve zdejším lesním prostředí 0,19 páru/km2, což odpovídá hodnotám v podhorských lokalitách ostatních regionů. Celková hustota v geografickém ceku se pohybuje kolem 0,15 páru/km2. Podíl obsazených teritorií nehnízdícími puštíky podle navštívených budek dosahoval 36 % (obr. 14).

Odchycený sýc rousný. Foto F. Hruška

Sýc rousný (Aegolius funereus), (Sr) podle nalezených stop v budkách osídlil 44 teritorií, ve kterých zahnízdilo pouhých 6 párů, z toho 4 odchovaly úspěšně mladé. Vysoká 67 % úspěšnost hnízdění byla umožněna přesunem hnízdících samic převážně do nových, dříve neobsazovaných lokalit. Mláďata byla vyvedena ze 4 budek v průměrném počtu 2,75 mláděte / hnízdo (1×1, 1×2 a 2×4 ml.). Ztráty na hnízdech byly v 1 případech způsobeny predací kunou a 1 hnízdo bylo opuštěno v troficky chudém prostředí. Podle stavu hnízdního substrátu při čištění budek byla mláďata odchovávána již počátkem letního období. Pozdní hnízdění prokázáno nebylo. S výjimkou jediné lokality nad Olešnicí byly jednotlivě hnízdící páry rovnoměrně rozloženy po celé délce severovýchodního údolí Divoké Orlice. V odpovídajícím lesním prostředí meziročně poklesla průměrná hustota hnízdících párů z 0,15 na 0,04 páru/km2 současně s koncentrací obsazených teritorií z 0,34 na 0,29 ter./km2. Vysoký 86 % podíl nehnízdících jedinců, podchycený pobytovými stopami v budkách (obr. 15), ukazuje na velikost přežívající, ale nehnízdící populace. Ve sledované oblasti je proto možné jej hodnotit jako početného a jeho populaci považovat za stabilizovanou. V dalších letech lze v případě příznivých trofických podmínek očekávat skokové navyšování hnízdících párů.

Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), (Ku) byl v této sezoně doložen z nové lokality „Židovský kout“ nad Orlickým Záhořím v nadmořské výšce 900 m nálezem prachového peří a vývržku v budce pro sýce.

Kalous ušatý (Asio otus),  (Ka) v roce 2016 nebyl v instalovaných budkách ve zdejším regionu prokázán. Tuto sovu lze v lokalitách pravidelného výskytu snadno přilákat do polobudek pro poštolky. I když kalousi u nás osídlují především nížinné oblasti, jsou schopni se usadit také ve vyšších nadmořských výškách a vytvořit tam stálou subpopulaci. Na zimní období odlétají na potulky do oblastí s nízkou sněhovou pokrývkou a snadnou dostupností kořisti. V oblastech s chybějícími stálými páry může mít jeho hnízdní výskyt v souvislosti s fluktuací potravní nabídky invazní charakter.

Káně lesní (Buteo buteo) je vedle usazovaných druhů dalším významným predátorem drobných hlodavců. Loví je stejně intenzivně na otevřených loukách jako na lesních mýtinách nebo v řídkém lením porostu. Za kořistí zalétá i na hřebeny hor. Otevřené hnízdo si staví samostatně v korunách stromů, takže jeho početnost nelze hnízdní podporou ovlivnit. Instalací vhodných posedů (tzv. berliček) je možné jeho loveckou úspěšnost podpořit. Na území Orlických hor je populace tohoto dravce početná a ustálená, s hustotou kolem 0,56 páru/km2.

Z Orlických hor. Foto J. Ježek

Rozložení budkové populace v roce 2007

Velké budky jsou pro velmi nízkou nabídku jiných vhodných dutinek příležitostně obsazovány také menšími druhy dutinových ptáků i ostatních živočichů (tab. 5, 6, 7 a 8). Změny v početnosti hnízdících párů jednotlivých druhů i v početnosti ostatních živočichů jsou dány především aktuálním stavem potravní nabídky v nejbližším okolí dutin.

 

Závěr

Hluboký propad populačních hustot ve společenstvu drobných zemních savců v roce 2016 přinesl relativně nízké 10 % snížení celkového počtu hnízdících párů u podporovaných druhů – poštolky obecné (Falco tinnunculus), puštíka obecného (Strix aluco) a sýce rousného (Aegolius funereus). V souhrnu s pobytovými stopami v budkách po nehnízdících jedincích nebo celých párech, došlo naopak k dalšímu zvýšení početnosti jejich společenstva o 4 %.

2013

Rozložení budkové populace v roce 2013

Nedostatkem hlavní kořisti, kterou tvoří drobní zemní hlodavci, byl nejvíce postižen sýc rousný. Nicméně jeho hnízdní i mimohnízdní výskyt byl zaznamenán na 44 lokalitách, což ukazuje na přežívání silné subpopulace o hustotě blízké hustotám v přirozeném prostředí severských lesů – kolem 1 obsazeného teritoria / 3 km2 lesa. Stabilizovaná je také místní populace puštíka obecného, který tu dosahuje hustoty 1 páru / 5 km2 lesa. Velmi početná je subpopulace poštolky obecné, která ve vhodném prostředí otevřené zemědělské krajiny i za nízké potravní nabídky dosahuje početnosti 1 páru / 0,4 km2.

Z hlediska využití predačního tlaku myšilovných dravců a sov usazujících se do budek, je možné po 10 letech konstatovat, že hnízdní podpora s téměř čtyřnásobným navýšením početnosti cílových druhů je velmi úspěšná. Porovnáme-li průběh obnovy populací těchto predátorů (obr. 1) s ustálením fluktuace hraboše mokřadního (Microtus agrestis) jako hlavního škůdce (obr. 5), je význam hnízdní podpory evidentní. Také v Krušných horách byla telemetrickým pozorováním jedinců sýce rousného prokázána schopnost snížení početnosti lesních druhů hlodavců o 30 – 50 % (Šťastný a spol., 2010).

Rozložení budkové populace v roce 2016

Hnízdní budky byly v průběhu jednotlivých kontrol vyčištěny, doplněny hnízdním materiálem, případně přemístěny a doplněny. Protokol odchytu drobných zemních savců s biometrickými daty a výsledkem pitvy může být na vyžádání zaslán elektronicky. Stejně tak i seznamy instalovaných budek a mapy jejich rozložení.

Grafická příloha ZDE

Miroslav Dusík

 

 

Použitá literatura:

  • Cislerová E. a kol., 1997: Možnosti omezení výskytu škod na lesních kulturách působených myšovitými. Zpráva VÚLHM: 28 str.
  • Dungel J., Gaisler J., 2002: Atlas savců České a Solvenské republiky. Academia, Praha: 54-82
  • Dusík M., Plesník J., 2010: Zvyšování početnosti, výběr prostředí a potravní ekologie dutinových ptačích predátorů v horských oblastech severních a východních Čech. Ochrana přírody, Praha: 22-26
  • Korpimäki E., 1986: Gradients in population fluctuations of Tangmalmś Owl Aegolius funereus in Europe. Oecologia 69: 195-201
  • Šťastný a kol., 2010: Využití predátorů v biologickém boji s drobnými hlodavci ve vyhlášených ptačích oblastech na Krušných horách. Projekty grantové služby LČR – Závěrečná zpráva: 74 str.

V příspěvku bylo využito fotografií Jana Ježka. Díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Post Navigation