Kněžmost – Každý rok je to stejné. Naše zahrada je pravidelným zastávkovým místem lesních sýkor uhelníčků (Parus ater). Je pravda, že se s nimi občas „svezou“ i parukářky (Parus cristatus) a králíčci (Regulus sp.), ale uhelníčci převládají, jsou k nepřehlédnutí i nepřeslechnutí.
Zahrada s několika vzrostlými jehličnany je pro táhnoucí lesní pěvce prvním odpočinkovým místem na postupu Polabím.
Kněžmost je od severu k východu obepnut lesy Českého ráje, které se sbíhají do jakéhosi skalního ostrohu nad Žantovem, východně naší zahrady. A právě sem velká většina postupujících skupinek sýkor dorazí. Jakmile zjistí, že les už nikam dál nevede, vyletují z kněžmostského Hrádku přes Kněžmostku do volné krajiny. A jakoby si na cestu nevěřili (letí ji poprvé), nadšeně vítají v kněžmostských zahradách každý modřín, každou borovici. Tam na sebe za neustálého svolávání počkají, je-li příhodné počasí, prošmejdí jehličí a po chvilce první ze skupiny se chopí kompasu a zavelí k odletu. Cestovní mapa je krajinou vede k jihozápadu, za obcí se lze o tom docela snadno přesvědčit. Na horizontu směřují do míst, kde se Chloumecký hřbet sklání k Mladé Boleslavi a podél Jizery pokračují dál. Ti, kteří se nestihli z lesa nad Kněžmostem odpoutat, pokračují s největší pravděpodobností okrajem Žehrovských lesů a vyletují až údolím Klenice k Domousnické bráně (dávná cesta řeky Jizery), která je propustí do pravého Polabí.
Odchyty na naší zahradě potvrdily, že ve všech případech se jedná o mladé (tohoroční) ptáky, tedy jedince, kteří (podobně jako u řady jiných sýkor) první zimu tráví v mírnějších podmínkách, zejména v Středomoří. Další roky života již zřejmě přezimují coby staří uhelníčci poblíž hnízdišť, podobně jako parukářky.
O příslušnosti protahujících skupin sýkorek jehličnatých lesů Kněžmostskem nepodalo kroužkování v zahradě zatím žádné informace, lze však obecně soudit, že k ptákům z okolních lesů se přidávají i hejnka, pocházející z Pobaltí a snad i Skandinávie. U mých výsledků od sýkor koňader (Parus major) a modřinek (P. caeruleus), v českém pojetí pak dokonce i u mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus), bylo toto kroužkováním již potvrzeno.
Je potěšující v čase kněžmostského podzimu vyhlížet tyto čiperné a společenské ptačí cestovatele, kterak si užívají svůj první a současně také poslední výlet k moři.
V jejich společnosti byli odchyceni v zahradě spolu krom králíčků obecných (Regulus regulus) i jejich ohniví (R. ignicapillus) příbuzní, velmi rádi se také k tomuto „vlaku“ jedoucímu podzimním krajem přidávají opozdilí budníčci menší (Phylloscopus collybita). Odchyty na hřebenech hor, u rybníku Žabakor či u Prahy v tzv. „králíkárně“ (místo intenzivního odchytu táhnoucích králíčků) ukázaly, že v této společnosti drobných pěvců se může „vézt“ i opravdová vzácnost, jako je třeba budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus).
Pavel Kverek
Svitavy – Ptactvo svitavského Dolního rybníka sleduji pravidelně již třináct let. Pátrat sem po zajímavých druzích přijíždím na kole nejčastěji v měsíci říjnu. Příčinou je samozřejmě v tento čas snížená hladina při výlovu rybníka a dosud příhodné prostředí rozsáhlých porostů rákosin, orobince a zblochanu. Při jedné z letošních podzimních kontrol se mi podařilo skutečně neobvyklé pozorování bukačů velkých (Botaurus stellaris), které bych zařadil mezi mé nejzajímavější ornitologické zážitky nejen ze Svitavska.
Opatov – 
Koliha tenkozobá (Numenius tenuirostris) je jedním z nejvzácnějších ptačích druhů Palearktu. Hnízdí ve stepích na dnešní Rusko-Kazašské hranici a k zimovištím v oblasti Středozemního a Rudého moře občas táhne přes střední Evropu – tedy snad, v současné době už totiž žije zřejmě jen pár kolih tenkozobých, o jejichž způsobu života nevíme prakticky vůbec nic. Nastalou nelichotivou situaci se pokusí změnit právě startující projekt zaměřený na poznání a záchranu tohoto ohroženého bahňáka.
Mladoboleslavsko – Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jsem na Červenském rybníku u Dolního Bousova (SV Mladoboleslavsko) vyzkoušel při letních a podzimních odchytech bahňáků i chytání čírek. Rybník, který se řadí k největším v regionu (asi 45 ha), byl v tom čase zanášen splachy z polí natolik intenzivně, že v místech zaústění Kdanického potoka poblíž osady Šlejferna vznikala velmi rychle táhlá hlinitopísčitá výspa. A protože široko daleko na okolí jiné takové místo nebylo, stala se tato „kosa“ frekventovaným zastávkovým místem mnoha ptačích druhů, dříve nevídaných.
Pokaždé, když se od konce léta začíná ozývat v krajině střelba od rybníků, přeji ptákům mnoho štěstí při kličkování mezi broky našich myslivců. Každoročně mám pocit, že se vracíme o několik století nazpět. Zastánci halali jistě budou tuto kratochvíli a touhu vystřelit si na živý terč vyvracet tisíciletou mysliveckou „tradicí a kulturou“. K tomu má ale sloužit sportovní střelba na oficiálních střelnicích.
Mladoboleslavsko – Snad každý ornitolog má „svoji“ oblast. Dobře ji zná a čtyři měsíce v roce poctivě sleduje. Někdo operuje přímo za humny, jiný dojíždí desítky kilometrů, sotva by se však našel takový, kdo by svůj kout neměl rád a nenacházel v něm uspokojení …
Žacléř – Je večer. Sedím u svého počítače a zběžně prohlížím dnešní emailovou poštu. Na první pohled se zdá, že tu není nic zvláštního, ale jedna zpráva mě přece zaujala. Byl to přeposlaný email, který přišel na adresu pobočky a týkal se poštolek obecných (Falco tinnunculus), které zahnízdily přímo za oknem v květinovém truhlíku. O takových hnízděních jsem již několikrát slyšel, ale nikdy se mně nepodařilo něco takového vidět na vlastní oči. V dopise byla také nabídka, jestli se na poštolky nechce někdo přijet podívat a tak mi to nedalo a na výzvu jsem odpověděl.
