Jespáci rezaví (Calidris canutus) v zimním šatu – foto: J. Vaněk
Ráno 21.2.2011 vyrážíme směrem k přístavu v Den Helderu. Trajekt na Texel nám ujíždí před nosem, takže máme skoro hodinu čas do odjezdu dalšího. Z dlouhé chvíle fotíme alespoň racky stříbřité (Larus argentatus), kteří se promenádují kolem auta.
Konečně je trajekt tady, parkujeme na něm auto a už se hrneme nedočkavě na palubu. Tady s námi lomcuje silný vítr, ostatně jako téměř po celý náš pobyt v Holandsku.
Samec kajky mořské (Somateria mollissima). – foto: J. Vaněk
Na mořské hladině pozorujeme především kajky mořské (Somateria mollissima), kolem lodi poletují hejna racků stříbřitých a chechtavých (Larus ridibundus). Když se blížíme k ostrovu, objevuje se po levé straně zátoka ve které jsou i na dálku vidět hejna ptáků. Je jasné, že tato zátoka bude naší první zastávkou na ostrově.
Po opuštění trajektu ujedeme jen pár stovek metrů, parkujeme dodávku a přes písečné duny míříme k zátoce Mokbaai, kterou jsme viděli z lodi. Protože je odliv, jsou zde veliké plochy obnaženého dna. Velice početně jsou zde zastoupeny husice liščí (Tadorna tadorna), jejich počet odhadujeme na 500, asi stejný počet kolih velkých (Numenius arquata), ústřičníků velkých (Haematopus ostralegus) je také několik stovek, dále asi stovka vodoušů rudonohých (Tringa totanus), stovka jespáků obecných (Calidris alpina), asi 60 břehoušů rudých (Limosa lapponica), 50 jespáků písečných (Calidris alba) a asi 10 kulíků písečných (Charadrius hiaticula). Příliš dlouho se tady však nezdržujeme, protože ostrov je veliký a chceme stihnout co nejvíc.
Počet jespáků rezavých (Calidris canutus) na této lokalitě na ostrově Texel jsme odhadovali na 2 tisíce. – foto: J. Vaněk
Projíždíme ostrovem až na jeho severní výběžek, cestou míjíme hejna hus velkých (Anser anser) a běločelých (Anser albifrons), která nás však většinou nechávají v klidu. Z toho nás vyvádí až hejno bernešek tmavých (Branta bernicla), které se pase na pastvině nedaleko silnice. To se již nacházíme téměř na severní straně ostrova, poblíž obce De Cocksdorp. V průběhu prohlížení hejna se snažíme dobrat k nějakému počtu, což není snadné, protože bernešky střídavě přilétají a zase odlétají někam za hráz, patrně k moři. Nakonec se shodneme na počtu asi 1700. Skutečnost, že bernešky odlétají kamsi za hráz, nás přinutí zaparkovat auto a vydat se tím směrem. Šplháme na korunu hráze a rozhlížíme se k moři, kde jsou opět obnaženy ohromné plochy dna. To, co vidíme nám téměř vyráží dech. Kam až oko dohlédne jsou ohromná hejna vodního ptactva, takže stavíme stativáky a začínáme s prohlídkou. Moji pozornost nejprve upoutávají jespáci rezaví (Calidris canutus), kteří mě tak připomínají moji domovskou lokalitu – přehradu Rozkoš, kde jsou na podzim pravidelnými hosty. Drobný rozdíl je však v jejich počtu. Zde jejich počet odhadujeme na minimálně 2 tisíce, což je pro nás neskutečný pohled. Dalším druhem, jehož počet rovněž odhadujeme asi na 2 tisíce ptáků, jsou břehouši rudí. Oba předchozí druhy počtem ještě převyšují ústřičníci velcí, kterých je asi dva a půl tisíce. V poněkud menších počtech jsou ještě zastoupeny kolihy velké – asi 500 ex, jespáci obecní – asi 400 ex, jespáci píseční – asi 300 ex. Protože se nacházíme mimo rezervaci, jejíž hranice je několik set metrů dál, scházíme až na pobřeží, kde si fotografujeme hlavně jespáky rezavé, kteří tradičně neprojevují téměř žádnou plachost. Při jejich fotografování si všímáme, že někteří jsou značeni kombinacemi barevných kroužků. To nás pochopitelně vede ke snaze je zadokumentovat, což se nám nakonec daří u jednoho ptáka. Není to totiž vůbec snadné, protože ptáci se většinou brodí v mělké vodě a část kroužků je tak skryta pod hladinou. Jen pro úplnost dodávám, že kromě výše uvedených druhů je zde přítomno asi 200 husic liščích, několik set bernešek tmavých a na hladině asi 15 kajek mořských. Krátce ještě nahlížíme do rezervace, ale druhové složení je zde prakticky totožné s tím, co jsme viděli před chvílí. Objevujeme zde alespoň přibližně třicet tuleňů, které však do birdlistu nepřipisujeme.
Bernešky tmavé (Branta bernicla) na ostrově Texel. – foto: J. Vaněk
Po těchto birdwatcherských hodech pokračujeme dál a naší další zastávkou je mokřadní pánev De Slufter do které se dostáváme po překonání vysokých písečných dun. Území je hustě protkáno kanály a částečně zarostlé slanomilnou vegetací. Nejpočetnějším druhem se kterým se zde setkáváme je asi stovka kulíků zlatých (Pluvialis apricaria), pozorujeme tady i desítku kulíků bledých (Pluvialis squatarola), stejný počet jespáků obecných (Calidris alpina) a některé další, na zdejší poměry běžné druhy. Po předchozí zastávce nám to však připadá jako pouhý odvar. Hradbu písečných dun překonáváme ještě jenou o pár kilometrů dál o obce De Koog a jdeme se porozhlédnout k moři. Tady náš birdlist obohacujeme o samce turpana černého (Melanitta nigra), pozorujeme dva adulty racka mořského a racka žlutonohého s tmavě šedou svrchní stranou. Patří tedy tedy k některému z poddruhů graellsii, nebo intermedius, které jsou v terénu prakticky neodlišitelné.
Husa polní (Anser fabalis) v Holandsku zimuje velmi vzácně. Foto J. Vaněk
Pak už nenápadně směřujeme nazpět, ale ještě děláme jednu zastávku u zátoky Mokbaai u které jsme ráno začínali. Pásmo písečných dun odděluje zátoku od dvou vnitrozemských jezer Horspolders, která prohlížíme stativáky z vyhlídkové terasy. Na jezerech pozorujeme několik druhů kachen, nejpočetnější jsou tradičně hvízdáci. Jejich počet odhadujeme na 1100, dále po stovce ostralek štíhlých (Anas acuta)a lžičáků pestrých (Anas clypeata). Lojza s Láďou ještě prohlížejí jezera, zatímco my s Petrem jdeme zpátky k zátoce. Náhle mě Petr upozorňuje na dva letící ptáky směřující kamsi k jezerům. Musím jej pochválit, protože to jsou dva kolpíci bílí (Platalea leucorodia), tedy další nový druh. Jsme zvědavi, jestli si jich všimnuli i naši kolegové. Nezklamali a kolpíky viděli také. Na závěr ještě prohlížíme zátoku, ale nakonec konstatujeme, že proti ránu zde nedošlo k žádným podstatným změnám v ptačím osazenstvu, takže zakončujeme dnešní výlet a naloďujeme se na trajekt, který nás odváží zpět na pevninu.
Ráno 22.2. řešíme kam dnes. Po dobu našeho pobytu nás trochu mate, že jsme ještě nikde nenarazili na labutě zpěvné (Cygnus cygnus) a zejména labutě malé (Cygnus bewickii). Podle informací, kterými jsme byli vybaveni, mají být běžně k vidění na polích v blízkosti silnic. Když nejsou na polích, musí být někde na vodě, tak zní logická úvaha. Ta nás vede k nápadu, zajet se podívat na obrovské jezero IJsselmeer. Jedná se prakticky o mořskou zátoku, která je však od moře oddělena umělou hrází, takže vzniklo jezero. Po hrázi vede dálnice A7 a po ní míříme k severu. Po levé straně máme Severní moře, po pravé IJsselmeer. Během první zastávky jdeme zkontrolovat moře. Je odliv, tudíž jsou obnaženy obrovské plochy dna . Pozorujeme obvyklé druhy bahňáků, zejména nás však přivádějí k údivu jejich počty. Například ústřičníků a kolih velkých jsou zde tisíce, ale ve skutečnosti se to nedá ani spočítat. Obdobná situace je i s kachnami. Nejpočetnější jsou opět hvízdáci, po nich následují husice liščí, poláci chocholačky (Aythya fuligula) a poláci velcí (Aythya ferina). Početní jsou i morčáci prostřední (Mergus serrator) a morčáci bílí (Mergus albellus). Z nových druhů si připisujeme potápku žlutorohou (Podiceps auritus) a konečně objevujeme i labutě zpěvné. Labutí jsou zde stovky, ale jsou hodně daleko a podmínky pro poozorování jsou vzhledem k silnému větru dost špatné, takže jako labutě zpěvné spolehlivě určujeme jen 12 ptáků. Vpodstatě stejný obrázek, pokud se týká druhového složení se naskýtá i na IJsselmeer. Sjíždíme z dálnice a jedeme podél břehu jezera po okresních silnicích. Občas nahlédneme i do polí, abychom se podívali na husy a bernešky. Nejpočetněnjší jsou zde bernešky bělolící (Branta leucopsis), jejichž počet odhadujeme asi na dvacet tisíc. V řádech tisíců jsou zde i husy velké a běločelé. Opět se nám daří nalézt i jednu husu krátkozobou (Anser brachyrhynchus) a dokonce i jednu husu polní (Anser fabalis), což je na zdejší poměry asi ta nejvzácnější husa, kterou jsme v Holandsku viděli . Zimoviště hus polních leží zkrátka jinde, takže tento druh je na zdejších birdwatcherských webech uváděn jako něco mimořádného. Samozřejmě během zastávek kontrolujeme i IJsselmeer, ale situaci komplikuje fakt, že při břehu je hradba ledu, táhnoucí se daleko na jezero, takže ptáci na hladině jsou od nás hodně vzdáleni. Z jednoho místa se snažíme labutě zkoumat co nejpodrobněji a zjišťujeme, že většina z nich – asi 210 ptáků, jsou labutě zpěvné. Někteří ptáci nám pak připadají výrazně menší, ale jednoznačný názor si nakonec dovolujeme vyslovit jen u jednoho ptáka, kde vidíme i rozsah černého zbarvení zobáku, který jednoznačně prozrazuje labuť malou. Je jich zde pravděpodobně více, ale jsme rádi i za tu jednu, kterou jsme bezpečně určili. Z výpravy za labutěmi zpěvnými a malými se nakonec vracíme s trochu rozpačitým pocitem. Oba druhy jsme sice viděli a bezpečně určili, ale přece jen tomu něco scházelo. Zkrátka, ne pokaždé je vše přesně podle představ, ale tak už tomu u tohoto koníčku bývá.
Husa velká (Anser anser) je v Halandsku běžným ptačím druhem. – foto: j. Vaněk
Na závěr této části jedna zajímavost : Po návratu do ČR poslal Láďa hlášení o odečtu jespáka rezavého do Holandska a již zakrátko jsme se dozvěděli jeho historii. Označen byl v Holandsku na zimovišti v lednu 2001, v dubnu 2004 odečten v Německu, v květnu 2005 v Norsku, v březnu 2006 v Holandsku a nyní v roce 2011 námi opět v Holandsku. Jeho stáří jetedy více než 10 let.
Konec 3. části
Jaroslav Vaněk
Jespák obecný (Calidris alpina) v zimním šatu. – foto: J. Vaněk
Racek stříbřitý (Larus argentatus) odpočívající na vozovce. – foto: J. Vaněk
U jezera IJssemeer vládly dost tvrdé podmínky. – foto: J. Vaněk
