Plzeň – V minulém díle o plzeňské ZOO jsme doputovali až do Afriky, kde jsem se rozhodl naši cestu přerušit, aby trpělivost laskavého čtenáře s délkou mého putování nedoputovala také k vrcholu. V tomto díle jsme se přesunuli přes Atlantský oceán do Nového světa a naše cesta po ptácích opět pokračuje.
Cestou do Jižní Ameriky jsem minul další miniskleníček, kde se na sluníčku vypékal párek křepelů kalifornských (Callipepla californica). Přijde mi, že zvířecí osazení jihoamerických expozic mají všude stejné, takže mě ničím již nemůže překvapit a mění se pouze jejich design. Z ptáků se do těchto expozic dávají oba dva druhy nandu, maximálně husice magellánské (Chloephaga picta). Plzeňská ZOO vlastní hejno nandu pampových (Rhea americana), které důvěrně znám, takže mě spíš mile překvapilo, jak obrovský výběh byl jim a jejich společníkům poskytnut.
Podél něj nám začalo neúprosné stoupání do kopce do horní části ZOO, kde jsme se geograficky posunuli kousek na sever, do Střední Ameriky. Cestou jsme potkali několik pečlivých zahradníků, jejichž práce se opravdu velmi odráží v celém areálu ZOO – nutno podotknout, že jejich botanická kolekce je opravdu nadstandardní a vůbec nemám tušení, jak se dá takovéto množství rostlinných expozic udržovat v tak dobrém stavu, když to není hlavní náplní ZOO. U vchodu do středoamerické expozice se bokem nacházel pavilon, u něhož byla přístavba – voliéra pro kondory krocanovité (Cathartes aura) a havranovité (Coragyps atratus), kterým dělal společnost pár kání rudochvostých (Buteo jamaicensis). Při pohledu na interiér středoamerického pavilonu jsem si vzpomněl, jak se mi jako klukovi líbily vláčky a vždycky jsem obdivoval, s jakou precizností byli někteří lidé schopni vykouzlit miniaturní krajinu, která odpovídala té skutečné. Tak asi tak bych popsal mé dojmy ze středoamerických expozic. Z ptáků jsem tu objevil spící křepely šupinkaté (Callipepla squamata) a samečka poštolky pestré (Falco sparverius). V rohu jedné z expozic se zavrtěla sova králičí (Athene cunicularia) a když vstala, v prohlubni pod ní leželo jedno kulaté vajíčko. Největší dojem ale na mě udělala kukačka kohoutí (Geococcyx californianus), která o nás projevila čilý zájem a snažila se s námi komunikovat přes sklo. Jen neradi jsme opouštěli tuto expozici, ale trošku nás tlačil čas.
Po delší cestě kolem kopytnatých výběhů jsme došli až ke statku s domácím zvířectvem, kde mě čekala veškerá možná drůbež – holubi, husy, kachny a jiné. Od něj jsme se přesunuli do nižších poloh, kde se před námi otevřela úchvatná nová expozice, příhodně nazvaná Česká řeka. Ptáka sice zde nenajdete ani jediného, ale i tak při své návštěvě tuto část určitě nevynechejte. Krom obligátních kaprů, štik, sumců, línů a jiných běžně chovatelných ryb mírného pásu jsem zde objevil i tak neobvyklé druhy, jako je vranka. V jedné nádrži jsem se pokoušel marně dohledat mihuli, která byla zjevně asi někde zalezlá. Vzhledem k tomu, že je tato expozice nová, jsem velmi zvědavý, jak bude fungovat v dlouhodobém časovém měřítku a jestli jim ryby budou prosperovat. Ze vzdělávacího hlediska je toto místo naprosto bezchybné.
Opsali jsme velký kruh a pomalu jsme opět scházeli do dolní části ZOO. Prošli jsme okolo expozice pižmoňů, když mě Eva upozornila na nenápadný dřevěný domeček. Vešli jsme do něj a otevřel se nám další ráj, tentokráte už ptačí. V malém dřevěném srubu bylo totiž patium, simulující severský les. Poletovala tu řada zpěvných ptáků. Z těch našich jsem tu objevil stehlíky obecné (Carduelis carduelis), křivky obecné (Loxia curvirostra) a brkoslavy severní (Bombycilla garrulus). Z těch cizokrajných pak mě z větví pozoroval zvonek čínský (Carduelis sinica), hýl sibiřský (Uragus sibiricus) a v podrostu se pohyboval drozd černoprsý (Turdus dissimilis), který se sem jako více teplomilný druh příliš nehodil (asi ho tu někdo „omylem zapomněl“), ale netvářil se, že by mu to příliš vadilo. Celou dobu jsem se rozhlížel po expozici a podle pravidla „pod svícnem největší tma“ jsem si až na poslední chvíli všiml, že nehybný pařez přede mnou se přece jenom pohnul. Chvíli jsem na něj překvapeně civěl a pak mi došlo, že se dívám na další druh, kvůli kterému jsem do ZOO do Plzně přijel. Byla to moje vysněná slepička jeřábka lesního (Tetrastes bonasia). Okamžitě jsem na ni zaútočil hledáčkem objektivu a během pár minut nacvakal snad tunu fotografií.
Když jsme vylezli ze srubu, objevil se před námi opět tiskový mluvčí ZOO Martin Vobruba. Rychle jsem na něj vysypal seznam dotazů, kde najít zbývající druhy a on mi stejnou měrou oplatil seznamem informací, kam mám jít. Naše další cesta mířila k obrovské voliéře vodních ptáků, kterou jsme kousek od vchodu jaksi minuli. V této expozici je možné vidět mnoho druhů koexistujících pohromadě. Na první pohled není k přehlédnutí hejno kolpíků afrických (Platalea alba) a ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus). Těm se pod nohami motalo několik racků šedohlavých (Chroicocephalus cirrocephalus) a jeden racek chechtavý (Larus ridibundus). Okolo malého rybníčku jsem zaznamenal opět několik druhů vrubozobých (zdejší kolekce je opravdu víc jak gigantická). Zde jsem zastihl kachničku karolínskou (Aix sponsa), čírku černoskvrnnou (Anas bernieri), pižmovku hřebenatou (Sarkidiornis melanotos) a tři druhy husiček – stromovou (Dendrocygna arborea), dvoubarvou (D. bicolor) a vdovku (D. vidua). Byl jsem mile překvapen kachnou tmavou (Anas sparsa) a madagaskarskou (A. melleri). Mezi stromy se mihnul osamělý holub skvrnitý (Columba guinea). Další velkou skupinou voliéry byli brodiví. V korunách stromů jsem zahlédl několik kladivoušů takatra (Scopus umbretta), ibisů hnědých (Plegadis falcinellus), nesyta afrického (Mycteria ibis) a několik druhů volavek – popelavou (Ardea cinerea), rusovlasou (Bubulcus ibis), stříbřitou (Egretta garzetta) a především mořskou (E. gularis), kterou jsem do té doby také ještě neviděl. Pak se větve stromů malinko prohnuly a asi tak ve výšce deseti metrů jsem zahlédl velkého těžkého ptáka. Byl to jeden z několika pelikánů rudohřbetých (Pelecanus rufescens). ZOO Plzeň byla v chovu létajících pelikánů průkopníkem v České republice – jako první totiž poskytla pelikánům takovou expozici, kde mohli uplatnit své letecké schopnosti. O prostupných expozicích s létajícími pelikány jsem se již zmiňoval v článku o ZOO Dvůr Králové.
Když viděl Martin Vobruba mé ptáčkařské nadšení, špitl mi do ucha, že v horní části ZOO je připravená k otevření zbrusu nová japonská zahrada. Oficiální otevření prý ještě neproběhlo, ale můžu se tam jít podívat už teď. Mé tři společnice se začínaly už ošívat, že jejich čas se chýlí ke konci, ale moje vášeň pro objevování pořád narůstala geometrickou řadou společně se zvědavostí, takže jsem se do japonské zahrady vydal nakonec sám. A nelitoval jsem toho. Japonská zahrada byla skutečně malým ornitologickým rájem. U jejího vstupu se rozprostíral vzdušný, prostorný výběh s komplexní sbírkou evropských vrubozobých. Na rybníčku a v jeho okolí jsem postupně napočítal 2 druhy hus, 4 druhy plovavých kachen, 4 druhy potápivých kachen a kachničku mandarinskou (Aix galericulata). Celé expozici vévodil pár jeřábů panenských (Anthropoides paradisea) a daurských (Grus vipio). Vedle výběhu se nacházela nevelká klec s hustým podrostem, do které byl poněkud nešťastně vsazen pár kurzoriálních čejek chocholatých (Vanellus vanellus), které zde neměly příliš prostoru na létání. Těm dělali společnost rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) a sýkora azurová (Parus cyanus).
Zbytek japonské zahrady tvoří několik domečků s menšími voliérkami, ve kterých jsem našel opravdu nepřeberné množství druhů, z nichž u některých jsem jen kroutil hlavou, že něco tak náročného se dá chovat v zajetí. Vzhledem k tomu, že se expozice teprve otevírala, tak zde chyběly cedulky. Bylo tedy na mně, abych si všechny druhy určil sám. A nebýt několika dobrých duší, které mi s tím zpětně pomohly, řádně bych se zapotil. Z hrabavých jsem zde viděl křepelku čínskou (Coturnix chinensis) a 7 druhů bažantů, včetně slepice arguse okatého (Argusianus argus). Z jednoho domečku na mě plaše pokukoval dytík úhorní (Burhinus oedicnemus), coby jediný reprezentant bahňáků. Srostloprsté zastupoval dudek chocholatý (Upupa epops) a měkkozobé holub papouščí (Treron vernans), zelenokřídlý (Phalcophaps indica) a hrdlička divoká (Streptopelia turtur). Pěvců jsem zde napočítal celkově 12 druhů. Zmíním pouze žluvu černošíjnou (Oriolus chinensis), kterou chová Plzeň spolu s Dvorem Králové jako jedno z asi tří míst v celé Evropě. Velkým překvapením pro mě byla linduška rudokrká (Anthus cervinus), ale pokud vezmu v potaz způsob obživy a náročnost chovu v zajetí, tak i několik vlaštovek obecných (Hirundo rustica). Pozornému čtenáři může být už teď zjevně jasné, že se japonské zahradě dá vytknout jediné – obrovský počet druhů, které normální smrtelník jen těžko pojme všechny. Ale toto místo je úžasné nejen pro ornitologa, nýbrž i pro obyčejného návštěvníka. Magická atmosféra listnatého lesa, doplněného velmi vkusným a citlivým designem vyvolává v člověku pocit oázy ptačího klidu uprostřed jinak rušné ZOO. Na druhou stranu, nutno zkonstatovat, že mi přijde, že počet druhů umístěných do expozic mi přijde poměrně vysoký na ne tak veliký prostor (někde i pět). Velmi by mne zajímalo, jak takový ekosystém bude do budoucna fungovat…
Součástí plzeňské ZOO je i dinopark, který by mě zas až tolik nezajímal, kdyby se právě v jeho areálu nenacházela moje už opravdu poslední cílová stanice, a sice excelentní sbírka všech možných poddruhů bažanta obecného (Phasianus colchicus). V tomto areálu se mi podařilo napočítat jich celkem šest. Zbývající dva poddruhy můžete naleznout u starého pavilonu vedle restaurace. Když jsem docvaknul poslední fotku posledního bažanta, spustila se silná průtrž mračen. To už mi ale vůbec nevadilo, protože jsem odsud odcházel se spokojeným pocitem, že mi zase opět Matka Příroda popřála celý den krásného počasí a promočené tričko, které za chvíli uschne, přece není tak strašná věc.
Kdyby byla ZOO Plzeň filmem, který jsem právě shlédnul, můj verdikt by zněl následovně: Divák je okamžitě vtažen do děje, který je velmi poutavý a má rychlý spád. Kvalitní kulisy i vynikající práce scénáristů, střihačů, kameramanů a v neposlední řadě režiséra, se odráží všude, avšak v určitých pasážích má člověk pocit, že je děj až zbytečně přehuštěn, i když tomu není třeba. Možná pokud režisér trochu ubere na plynu, divák si z filmu bude moct alespoň zapamatovat i konkrétní detaily a nejen atmosféru daného díla. Z tohoto důvodu nemůžu na stupnici dát vyšší kvalitu jak 80%. Nenechte si ujít tuto nevšední zoologickou zahradu, která se dostala do trojice nejlepších ZOO v České republice. Pokud vás zajímají zbylé druhy ptáků, které jsem pro obrovskou druhovou objemnost ZOO do článku již uvádět nechtěl, navštivte moje fotogalerie (zde první a zde druhou).
Petr Suvorov
Seznam ptačích druhů, chovaných v ZOO Plzeň, naleznete na stránkách ZOO zde.
