Kos černý – druh o kterém se téměř nemluví

   Kněžmost – Kosa černého (Turdus merula) zpravidla nenajdeme ve výčtu nezapomenutelných setkání terénních ornitologů – a kroužkovatelé, ti o něj ztratili zájem v 80. letech 20. století, kdy spolu s drozdem zpěvným (Turdus philomelos) nebyl „doporučen“ pro kroužkování. Druh od té doby prošel určitým vývojem, snad nejnápadnější je prohloubení jeho soužití s člověkem, související zřejmě také s trvale slábnoucí úderností zimy. A právě zajímavému případu zimování jsou věnovány následující řádky.

V Kněžmostě je kos černý pravidelně zimujícím druhem. Počty soustředěných jedinců však vykazují meziročně výrazné rozdíly. Zvláště zajímavý je výskyt samic, o kterých se soudí, že stále daleko častěji ještě odlétají spolu s mladými ptáky k jihu. Kolik „našich“ kosů opravdu dnes ještě odlétá do Středomoří, těžko odhadnout, obecně se však uvádí, že odlétají zejména „divocí“ lesní ptáci.

Kos černý na fasádě domu. Foto – Pavel Kverek.

Přestože u tohoto druhu nejde v mém případě o žádný systematický výzkum, nemohl jsem si letos nevšimnout nápadně vysokého počtu ptáků, zimujících v místě mého bydliště. Soustředili se, ve skupině mnohdy přesahující dvě desítky ptáků, kolem tří domů, s porosty popínavého loubince (Parthenocissus) – přísavníku. Lákají je plody, barvou i velikostí podobné borůvkám, tradičně bohatě rozprostřené po fasádách domů i v přilehlých pergolách. Zejména při obírání loubí na stěnách působí robustní kosové neohrabaně až komicky, bočně přisedajíce či všemožně se zavěšujíce na zeď, kdy si k získání potřebné stability pomáhají vždy jedním z volných křídel. Málokdy se udrží v krkolomné pozici déle, aby mohli zobnout opakovaně, mnozí se však brzy naučili po způsobu brkoslavů trhat plody v letu. Protože potravy na fasádách s každým dnem očividně ubývá, lze říci, že si ptáci osvojili způsob, jak úrodu sklidit. Narozdíl od špačků obecných (Sturnus vulgaris), kteří v podzimu houfně nalétávali do pergol s liánami „psího vína“ pro ně připraveného, kosové se sklizní na stěnách domů nespěchají, konkurence žádná nehrozí.

Odchyty pro kroužkování byly vedeny snahou zjistit především věk ptáků a také jejich pohyb na zimovišti. Oproti představě však vůbec nebyly snadné. Silnější síť s většími oky ptáci brzy rozpoznali, z jemné velmi často vyskakovali. Zařízení mnohdy prozradila i námraza. Stejně tak se problémem ukázalo chycení páru strakapoudů velkých (Dendrocopos major), kteří pokřikem záměr nadlouho znemožnili.

Loubinec v sousedství. Foto – Pavel Kverek.

Přestože se během dvou dnů podařilo odchytit pouze osm kosů, výsledek přinesl několik zajímavých zjištění. Mezi kroužkovanými ptáky tvořily samice celou polovinu, přestože poměrem k samcům jich je v zimující populaci slabá čtvrtina. Jakoby jablkům, rozvěšeným po stromech, dávaly přednost. Dvě z nich byly určeny jako loňská mláďata a lze se domnívat, že mohou být příslušníky severských populací. U další samice bylo prokázáno kontrolním odchytem opakované přezimování na hnízdišti (kroužek K 431367). Označena byla jako starý pták 20.11.2005, v dalších letech občas spatřena (podle kroužku) při hnízdění, kontrolována 14.5.2008 s hnízdní nažinou a nyní chycena opakovaně při akci 8.-9.1.2009. Podobně jako u samic, i v případě samců byli dva ptáci určeni jako loňská mláďata a tvořili polovinu z odchycených jedinců. Všichni kroužkovaní ptáci byli v dobré kondici.

K dalším odchytům již nedošlo zejména proto, že s ústupem silných mrazů (zhruba po týdnu) stav zimujících ptáků nápadně poklesl. V současnosti se v místě nepohybuje více než 5 ptáků, mezi nimiž (vyjma kontrolované místní samice) čerství kroužkovanci nejsou. Důvodem nápadného úbytku kosů může být i skutečnost, že plody loubince jsou již z velké části sklizeny.

Přestože počet označených zimujících kosů není veliký, určitou možnost sledování v dalších fázích roku či zimách následujících přeci jen nabízí.
Pavel Kverek

Plody loubince. Foto – Pavel Kverek.