Některé zkušenosti z praktické ochrany ptáků 7 – Hnízdní podpora dutinových dravců a sov |

Mladí puštíci při manipulaci často využívají pasivní obrany – nehybně leží. Foto – Miroslav Dusík

Hnízdní podpora dutinových dravců a sov je podstatně náročnější aktivitou na zdatnost a houževnatost, než je tomu u drobných pěvců. Samotná instalace umělých hnízdišť pro jednotlivé druhy vyžaduje určitou zkušenost, schopnost komunikace s majiteli pozemků, porostů nebo i staveb. Pracujeme-li s cílem zvýšit populační hustoty těchto vrcholových predátorů, pohybujeme se po velkých plochách lesního prostředí nebo zemědělské krajiny včetně intravilánů obcí, obvykle v hranicích celých geografických celků o rozloze několika set km².

Samice puštíku občas na vetřelce důrazně zaútočí. Foto – Eva Netušilová.

Úspěšnost usazení jednotlivých párů i tak běžných druhů jako je poštolka obecná (Falco tinnunculus) a nebo sov jako je kalous ušatý (Asio otus), puštík obecný (Strix aluco) nebo také sýc rousný (Aegolius funereus) se v první řadě odvíjí od dostatečné potravní nabídky v prostředí jejich přirozeného výskytu. Samotnou instalací budky do zdánlivě vhodného prostředí nemusí být ještě zajištěna možnost úspěšného usazení a zahnízdění páru. Pro uvedené druhy jsou zásadní především limitní hustoty drobných zemních savců v loveckém teritoriu, neboť právě na nich závisí spuštění reprodukce i její celková úspěšnost. Podle dosahovaných populačních hustot kořisti mají také uvedení predátoři mezi sebou velice přesně rozdělený společný životní prostor. V něm je početnost jednotlivých druhů a její stabilita určována opět hustotami kořisti, rozložením dostupných potravních zdrojů a celkovou plochou vhodných lovišť.

Ačkoli hovoříme o dosud běžných druzích dutinových dravců a sov, není na škodu přiznat, že ani tito ptáci to nemají s naším hospodařením v krajině jednoduché. Současná narůstající intenzita zemědělské výroby v nižších polohách a úzkostlivá „údržba“ nezemědělských ploch omezuje také rozvoj populací drobných savců. Podle vlastního dvacetiletého monitoringu drobných hlodavců na Královéhradecku zaznamenávám v posledním desetiletí snižování jarních a letních populačních hustot i tak běžného polního hlodavce, jako je hraboš polní (Microtus arvalis). V tradičních polních kulturách jde o pokles v průměru o 20 – 50 %, tedy nikoli zanedbatelný. Vysokých až kalamitních hustot dosahuje tento hlodavec v uvedené oblasti oproti minulosti na stále nižším počtu lokalit. Současně s omezením vhodných ploch pro obvyklou fluktuaci početnosti hrabošů a naředěním populací myšic nebo rejsků se tak zásadně mění existenční podmínky pro řadu predátorů.

Syc rousny osidli i budky na okraji hustych porostu. Foto – Miroslav Dusik.

Právě tuto okolnost považuji za hlavní příčinu ústupu např. sovy pálené (Tyto alba), která má značnou individuální spotřebu potravy a pravděpodobně vyžaduje i vysokou hustotu kořisti. Přičteme-li k tomu možné navýšení ztrát při lovu podél silnic s narůstající automobilovou dopravou, není divu že na Královéhradecku osiřela i tradiční hnízdiště včetně instalovaných velkých budek. Také silný úbytek kalouse ušatého (Asio otus) z hnízd i polobudek v otevřené krajině a jeho přesídlení do intravilánu obcí nebo na okraje rozsáhlejších lesních celků naznačuje změnu v rozložení potravních zdrojů. Nedotčen nezůstal ani dosud běžný puštík obecný (Strix aluco), jehož páry hnízdící dříve pravidelně v budkách instalovaných do velkých polních remízků se zcela vytratily a těžiště jeho hnízdního výskytu se omezilo na okraje rozsáhlejších lesních celků se stabilnější nabídkou potravy.

Značnou výhodu při vyhledávání a lovu kořisti mají denní dravci, kterým lovecká strategie umožňuje efektivně lovit i za nízkých průměrných populačních hustot kořisti. Proto jejich početnost prozatím zůstává stabilní a nebo se díky hnízdní podpoře může dokonce několikanásobně zvýšit i za zdánlivě omezené potravní nabídky. Týká se to především poštolky obecné (Falco tinnunculus), která osídluje s oblibou polobudky v otevřeném terénu zemědělských ploch a ve vhodných podmínkách dokáže vytvořit velice početnou populaci (až 1 hnízdící pár / 1 km²).

Syci rousni s oblibou hnizdi ve hladkostennych budkach, kde jsou lepe chraneni pred kunami. Foto – Miroslav Dusik.

Výsledky hnízdní podpory prováděné na velkých plochách ukázaly na velkou disproporci mezi nosnou kapacitou prostředí a výchozími populačními hustotami i u běžných druhů dutinových dravců a sov. Příčinou je především značná mozaikovitost potravní nabídky a přirozených hnízdních možností, které v urbanizované krajině i hospodářsky využívaných lesích často nenavazují. Doplněním hnízdních příležitostí se vytvoří podmínky pro trvalé osídlení takového prostoru cílovými druhy a zvýšení jejich populačních hustot. Utváření početných populací těchto predátorů je však dlouhodobou záležitostí a trvá desítky let.

Samotné osídlování loveckých teritorií hnízdícími páry probíhá například u sov zpočátku rovnoměrně a v pozdějším období s narůstáním početnosti místní populace a v souvislosti s víceletými populačními cykly drobných zemních savců ve skocích. Je to známkou zvyšujícího se podílu nehnízdících jedinců, osídlujících troficky méně atraktivní prostředí, kteří zahnízdí pouze v letech dostatku kořisti. Podle našich výsledků mohou u relativně stabilizovaných společenstev jedinci postavení mimo reprodukci tvořit 70 – 80 % celkové populace.

Miroslav Dusík