Dobříkov – Rzy – Drobná vodní plocha jižně od osady Rzy patří bezesporu k nejzajímavějším a nejhodnotnějším ornitologickým lokalitám východních Čech. Tato „Mokřina u Rzů“, jak dostala před lety pracovní název, je sice tvořena „jen“ několikahektarovou vodní plochou, každý návštěvník však na první pohled rychle pochopí, v čem spočívá její hodnota. Na vodní hladinu totiž navazuje plně vyvinutý litorál, kde vlhké ostřicové louky s vtroušenými rákosinami plynule přecházejí do luk kulturních (kosených) v šíři desítek a na jihu až stovek metrů.
Nepodařilo se mi zatím dohledat historii tohoto vodního díla, ovšem dle slov starosty obce Dobříkov (pod nějž Rzy samosprávně patří) zde byl v minulosti založen rybník. To potvrzuje i snadno dohledatelná hráz na západním okraji. Prý ale měl být v druhé polovině minulého století zrušen, protože se dal špatně vypouštět, což zřejmě lokalitu v konečném výsledku pro ptáky zachránilo – ze stejného důvodu se dotčenou plochu nikdy nepodařilo zcela vysušit a přeměnit na pole. Mimochodem, v katastru jsou tyto pozemky vedeny jako orná půda a louky. A tak tu nyní máme vodní plochu, v níž se rybářsky nehospodaří, což je jejím dalším silným pozitivem.
Mokřině u Rzů se systematicky věnuji teprve od počátku této dekády, kdy probíhalo poslední hnízdní mapování ptáků ČR. Doba je to krátká a určitě by bylo zajímavé srovnání s deníky našich (nejen) pobočkových kolegů z časů dřívějších. Nicméně i tak se dají nějaké změny vysledovat.
Asi nejmarkantnějším jevem zůstává bez nadsázky dramatický pokles populace racka chechtavého (Larus ridibundus) z 3000 – 5000 hnízdních párů v době uvedeného hnízdního mapování až na 800 – 1000 párů v roce 2008, který plně koresponduje s vývojem v tradičních oblastech hnízdění racků (Třeboňsko, Bohdanečsko, Svitavsko apod.). Početní trend racků, také v souladu s vývojem na jiných místech, bohužel kopíruje potápka černokrká (Podiceps nigricollis), jejíž počty za stejné období poklesly z 10 – 15 párů na několik párů. Situace vyvrcholila při srážkově silně deficitním jaru v roce 2007. Volná vodní hladina se rychle zmenšila asi o jednu třetinu a úspěšné vyvedení mláďat nebylo u těchto potápek vůbec prokázáno. Opačný trend lze vysledovat u některých rákosinových druhů pěvců. S tím, jak se postupně přirozeně zazemňuje prostor před hrází spolu s rozrůstáním rákosu, přibyly dva nové, zvláště chráněné druhy. Od roku 2007 zde pravidelně hnízdí 1 – 3 páry cvrčilky slavíkové (Locustela luscinioides) a pravidelně se v hnízdní době objevuje rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus). Zajímavá je situace u vzácnějších zástupců skupiny plovavých kachen (z potápivých jsou zde pouze oba nejběžnější druhy poláků). Pomineme-li kopřivku obecnou (Anas strepera), jejíž počty stoupají i na jiných lokalitách, můžeme se u Rzů pravidelně setkat s oběma druhy čírek a lžičákem. Zatímco ještě před několika lety byl výskyt čírky modré (Anas querquedula) častější, v poslední době se v hnízdní době setkáme spíše s čírkou obecnou (Anas crecca), jejíž hnízdění zde prokázal náš kolega a člen východočeské pobočky Miroslav Jelínek v roce 2006. Vcelku pravidelně je pozorován i lžičák pestrý (Anas clypeata), jehož hnízdění se mi podařilo prokázat dokonce dvakrát (v letech 2003, resp. 2008), vždy pozorováním samice s nevzletnými mláďaty.
A jak se situace jeví letos, byť ještě jaro neskončilo a bilancování by bylo předčasné? Počty racků jsou srovnatelné s loňským rokem, snad se tedy pokles zastavil. Nečekaně optimisticky působí zjištění stavu potápek černokrkých – při kontrole 15. 5. autor zjistil celkem 9 párů, z toho 6 již s čerstvě vyvedenými mláďaty v prachovém šatě (celkem 9 pull.). Uvedená čísla představují nejlepší výsledek za poslední tři roky, a to i přesto, že poslední týdny jsou srážkově znovu silně deficitní a litorální pásmo vysychá. Ve stejném datu se zde zdržovali lžičáci (1 pár + 1 M), zatím nezbývá než doufat, že zahnízdí stejně jako loni. Kopřivky jsou zde ve 4 párech a zpívají 2 samci cvrčilky slavíkové. Opakované zjištění rákosníka velkého posouvá hnízdění tohoto druhu z kategorie možného do kategorie pravděpodobného.
O lokalitě by se dalo ještě psát dlouho. Nejsou tu zmíněna jednorázová zahnízdění ani tahové a občasné výskyty zvláště chráněných i ostatních druhů ptáků. To ještě čeká na zbilancování a hlubší rozbor. Příspěvek má spíše za cíl podat aktuální zprávu a zároveň poukázat na hodnoty lokality, které jsou stále zachovány, přestože dosavadní aktivity VČP ČSO směřující k zákonné ochraně (vyhlášení přírodní rezervace) zatím nepřinesly kýžený výsledek. Snad se i nadále na Rzech budeme moct těšit zajímavým pozorováním a především zde ptáci budou nacházet pro svůj život příznivé útočiště…
Martin Fejfar
{mxc}
Novobydžovsko – Řeky a jejich nivy představují širokou škálu biotopů, které poskytují životní podmínky pro řadu druhů rostlin a živočichů, včetně ptáků. Řeky v přírodním stavu se na území ČR vyskytují již zřídka. Úpravy řek a jejich niv s cílem tlumit povodně nebo zlepšit odvodnění krajiny mohou mít velmi nepříznivý vliv – mohou značně snížit ekologickou hodnotu toku i přilehlých nivních lokalit. Výsledkem takových zásahů jsou sice povodně méně časté a kratší, ale úpravy způsobují také hydrologickou izolovanost mnoha řek od jejich niv. Důsledkem toho je pak úbytek biotopů a snížení schopnosti nivy plnit mnoho svých přirozených funkcí (např. ovlivňovat povodně či zadržovat sedimenty a živiny). Hydrologické a ekologické propojení řek s jejich nivami je základem fungování řek.
Strnad zahradní (Emberiza hortulana) je zajímavým zástupcem čeledi strnadovitých, se kterým, troufnu si poznamenat, se ve volné přírodě nesetkal každý z ornitologů. Tento druh náleží k ptákům s evropsko-turkestánským typem rozšíření tj. jeho výskyt pokrývá kontinentální Evropu se Skandinávií a oblasti střední Asie. Podle Hudce (1983) se ve střední Evropě objevil před více než sto lety, ale v posledních dekádách došlo k jeho silnému úbytku. Strnadi zimují na území subsaharské Afriky i v oblasti Arabského poloostrova. 
Chrudimsko – Pichlavé květnové slunce visí v nadhlavníku. Vlastní stín se docela vypařil. Kráčím po hřbetu sypké ornice. Letos na jaře byla obnažena právě po třistasedmdesátéprvé. Žádné kulaté výročí, ale i tak se na přelomu března a dubna v polích trochu slavilo. Traktory při této příležitosti upekly podle lety prověřeného receptu výborný glejový dort s třenými čejčími žloutky. 
{mxc}
Žluva hajní (Oriolus oriolus) byla pro mne jako Středoevropana a hocha z podhůří Vysočiny vždy exotický druh, přestože v níže položených oblastech, které se v našem kraji přimykají k Polabí, se zřejmě tu a tam i dříve žluva vyskytovala. V blízkém okolí Svitav, například i na Opatovsku, nebyla však známa ani na tahu až do roku 1993. Teprve poté se začala ozývat zejména z korun topolů rybníka Hvězda (1).
{mxc}
Žehuň – Ve dnech 2. až 9. května 2009 proběhl 13. ročník jarní odchytové akce v národní přírodní rezervaci Žehuňský rybník. První den se uskutečnila na třech stanovištích první kontrola programu CES, odchyt na všech stanovištích proběhl ve dnech 3. až 9. 5.. Součástí jarního odchytu je tradičně i akce Vítání ptačího zpěvu, letos za účasti 15 ornitologů (včetně návštěvy z Belgie).
Svitavsko – Poláci jsou zřejmě nejpočetnějšími potápivými kachnami palearktu. O tom, že si je řada poláků mezi sebou opravdu "blízce příbuzná“, svědčí i na ptačí svět poměrně velké množství mezidruhových kříženců. Kromě takovýchto ptáků se ale můžeme v přírodě občas setkat také s jedinci, kteří vykazují nějaké odchylky nebo zvláštnosti ve zbarvení a kříženci přitom nejsou. Zde jsou popsány dva netradičně zbarvení poláci, pozorovaní v posledních letech na Svitavsku.
