Ubývá strakapoudů malých (Dendrocopos minor)

                                                                                                                                                    s 
   Mladoboleslavsko – Nejmenší z našich strakapoudů, stejně jako řada jiných dutinohnízdičů, to nemá v současnosti vůbec lehké. Doslova hitem doby se stalo v domácnostech topení dřevem a nevyhlášený „boj o polínko“ likviduje jeden „nebezpečný“ strom za druhým. Jako místní zastupitel a předseda Výboru pro životní prostředí vím, o čem mluvím. Oponujeme stále častěji útokům na stromořadí podél silnic i vodotečí, na místa, která jsou jedním z útočišť také pro strakapoudy malé.

   I na Mladoboleslavsku jsou však ještě místa, kam pily nedorazily, šplhavci mají kde šplhat a hloubit v kmenech dutiny. A právě tam nalezneme i úsměvně „zmenšeného“ strakapouda. Kdo zná jeho hlas i „bubnování“, má hledání snazší. Obojí je zcela poplatné velikosti ptačího aktéra.

   Z výprav za slavíky znám tento druh především od Jizery, z jejího záplavového území, kde stromy zatím nikomu nevadí a k vylačnělým kamnům je to přeci jen daleko. Jizera má – stejně jako Váh „Važiny“ nebo Labe „Labišťata“ – území, kde voda z jarních rozlivů vydrží po zbytek roku. Tyto „komáří líhně“ jsou pak rájem všeho živého. V bizarní spleti lián psího vína a chmele, šplhajícího do výšek po mnohdy dávno mrtvých tělech listnáčů, objevíme nejednoho „stráčka“- jak se strakapoudu malému přezdívá. Budeme-li pozorní, najdeme jich zde hned několik, zejména pak v čase námluv, kdy plápolavým letem provázejí vyhlédnutou samičku. V zimním období je zase nalezneme na stvolech pelyňku, kde hledají larvy hmyzu, zavrtané v dužnině. Přijdeme-li na místo pozdě, upoutají naší pozornost už jen rozštípané stvoly a prázdné chodbičky škůdců.

   Protože tito ptáci nikam daleko v krajině necestují, můžeme si nejlépe právě v zimě udělat představu, kolik stráčků v oblasti přežívá.

   Likvidace starých sadů, alejí podél cest i dnes nepochopených větrolamů, připravily krajinu Polabí nejen o kdysi zcela běžného sýčka. Smutnou cestu k záhubě v tichosti nastoupil i náš nejmenší strakapoud. A nezachrání jej ani mediálně vděčné „odpustky“ v podobě „náhradních výsadeb“ dřevin, často nevhodných, hlavně však dlouhodobě prostých jakýchkoliv možností hnízdění či jen přespávání našich šplhavců.
Pavel Kverek

bca 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Post Navigation