Některé zkušenosti z praktické ochrany ptáků 6 – Hnízdní podpora dutinových pěvců |

Mláďata brhlíků jsou v šupinkách borové kůry jako v peřině. Foto – Miroslav Dusík.

Budkaření patří nejen k velmi zajímavým ornitologickým činnostem, kdy je možné se relativně velmi snadno zabývat hnízdní bionomií a dalšími životními projevy běžných druhů dutinových ptáků. Je-li prováděno na větších plochách, je možné účinně posílit celé místní populace jednotlivých druhů nebo celých společenstev a nahlédnout také do jejich velmi zajímavé populační ekologie. Dutinoví pěvci tvoří skupinu sice druhově nepříliš pestrou, zato významnou svojí početností, převažujícími vlastnostmi a zapojením např. v lesním ekosystému.

Mělká budka bývá často vybírána kunami. Foto – Miroslav Dusík

Populační hustoty drobných dutinových ptáků nejsou často v prostředí hospodářských lesů určovány potravní nabídkou, ale daleko více nabídkou odpovídajících hnízdních příležitostí v jednotlivých lokalitách. Od toho se také odvíjejí nápadné rozdíly v koncentraci hnízdících párů u běžných stálých druhů, jako jsou sýkory (Paridae) nebo brhlíci lesní (Sitta europaea) a zvláště výrazně pak u tažných druhů, jako je lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) a rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus). Znevýhodněny jsou především migrující druhy, které se ze zimovišť do domovských okrsků navracejí v období, kdy už je většina vhodných dutin obsazena. Nedostatek odpovídajících hnízdních dutin vede k vystupňování vnitrodruhové i mezidruhové hnízdní konkurence. Umožňuje zahnízdění pouze části místní populace a bývá příčinou značné agresivity mezi usazenými páry i zvýšených ztrát v průběhu inkubace vajec nebo výchovy mláďat na hnízdech. Ve tvrdém boji o hnízdiště např. se sýkorami někteří jedinci lejsků uhynou a jiní se pokoušejí zahnízdit na méně bezpečném místě. Zvláště v klimaticky nepříznivých letech jejich populace slábnou a jejich výskyt se stává silně mozaikovitý s hlavním těžištěm ve stárnoucích lesních partiích s dutinami nebo v jejich blízkém okolí. Není pochyb o tom, že takovýmto způsobem přežívající druhy jsou vystaveny daleko většímu nebezpečí vymizení ze stávajících lokalit.

Cílenou a dlouhodobou hnízdní podporou ve vhodném prostředí lze u dutinových ptáků významně zvýšit jejich početnost i několikanásobně a následně je plošně usadit i do méně atraktivních biotopů. Hlavní úlohu při tom sehrává kromě dostatku hnízdních příležitostí především potravní nabídka. Rozhodující je tedy stav prostředí v jednotlivých vegetačních stupních (druhová skladba a věková struktura porostů). Početná populace ale vždy neznamená vysoký počet každoročně hnízdících párů. Ten je řízen aktuální nabídkou potravy v hnízdním období. U sýkor jsem se přesvědčil, že počet hnízdících párů může tvořit za nepříznivých podmínek pouhých 15 % celkové populace (např. v horském prostředí), zatímco jindy se pohybuje kolem 50 %. Ve smíšených nebo listnatých porostech nižších poloh naopak hnízdí 80 – 90 (100) % místní populace.

Hlubší hladkostěnná budka s oplechovaným vletem omezuje přístup kunám a strakapoudům. Foto – Miroslav Dusík

Například v horském prostředí převážně jehličnatých porostů různých věkových stupňů se v Jizerských horách během 16 let plošné hnízdní podpory (systém 1250 ks budek) zvýšila početnost sýkory úhelníčka (Parus ater) 6x, sýkory koňadry (Parus major) 12x, sýkory modřinky (Parus caeruleus) 4x, brhlíka lesního 5x, ale počet hnízdících párů se v nepříznivých sezonách rovnal téměř výchozímu stavu. Nehnízdící páry často obsadí i hnízdní budky, kde rozestaví hnízdo, někdy je i dokončí, někdy samička dokonce snese částečnou nebo úplnou násadu vajec, na kterou ale nezasedne. Za vhodných podmínek úspěšně zahnízdí později nebo se v teritoriu celý pár trvale zdržuje, ale nehnízdí. Při špatném počasí je možné oba partnery zastihnout v budce i v průběhu dne. Naopak u zdejší narůstající populace lejska černohlavého se podle výsledků sčítání zpívajících samců zdá, že i při dvacetinásobném přírůstku každoročně hnízdí téměř 100 % párů. Lejsci zjevně nevyplnili svoji potravní niku a populace má možnost v případě dostatku budek se stále rozrůstat.

Osvědčilo se mi v úživných lokalitách při dlouhodobě vysokém obsazení hnízdícícmi páry postupně přidávat nová hnízdiště. Vytvořil se tak prostor nejen pro zvyšování počtu běžných sýkor a brhlíků, ale také zvyšování počtu méně častých a zvláště tažných druhů (lejsek černohlavý, lejsek bělokrký). Celé společenstvo dutinových ptáků se tak má možnost vyvíjet a lépe využívat potravních zdrojů ve společném životním prostoru. To je důležité především při potlačování některých ekonomicky závažných druhů hmyzu nebo při druhové ochraně.

Mladé sýkory uhelníčci se zahřívají v rozšířené hnízdní kotlince. Foto – Miroslav Dusík.

Nárůst populačních hustot dutinových ptáků je při pravidelně udržovaných a doplňovaných hnízdních budkách podpořen jednak vysokou úspěšností hnízdění (kolem 80 %), vytvořením určitého návyku usazovaných ptáků na tvar i umístění hnízdní příležitosti a možností omezení ztrát v průběhu hnízdění vhodnou konstrukcí budky. Vtištění do paměti u úspěšně vyváděných mláďat vytváří předpoklad pro následné vyhledávání obdobného hnízdiště v období dospělosti. Tak lze velmi snadno podchytit celou řadu ptačích druhů a usadit je v odpovídajícím prostředí někdy i do nepříliš běžných míst. Např. usazením prvního páru konipasa bíleho (Motacilla alba) do polobudky umístěné na betonový sloup podél toku Labe u Lochenic se již v průběhu tří let vytvořila mikropopulace pěti hnízdících párů v polobudkách na sloupech v okolí prvního hnízda. K rychlému osídlení přispělo jistě vyloučení predace v období výchovy mláďat na hnízdě. Vznik “budkových populací” nijak nesnižuje existenční schopnosti druhů, které se zpětně velmi dobře přizpůsobují také původním přirozeným podmínkám, pokud jsou pro ně výhodné. Zachycení druhu je odvozeno od možnosti úspěšného odchovávání mláďat v odpovídajícím prostředí s dostatečnou potravní nabídkou.

Intenzivní predace dokáže zpomalit obnovu početnosti dutinových pěvců na menších plochách a také zcela zamezit osídlování budek. V místě pravidelně ničených hnízd kunami nebo strakapoudy se drobní pěvci budkám brzy vyhýbají. Proto je nutné tomu přizpůsobit konstrukci budky (např. hloubkou dutiny, prodloužením nebo oplechováním vletu) a také zajistit pravidelné odstraňování starých hnízd. V lokalitách, kde se zejména kuny naučily z mělkých nebo nečištěných budek pravidelně ptáky lovit, jsou i po provedených opatřeních ještě dlouho ptáci těmito predátory rušeni.

Miroslav Dusík