Dolnočermenská skupina

Když jsem jednoho z níže vystupujících kolegů požádala o rozhovor pro web, souhlasil pouze za podmínky, že to bude rozhovor s celou „Dolnočermenskou skupinou“. Neměla jsem o její existenci ani potuchy a možná jste na tom mnozí stejně. Zjistila jsem, že naši čtyři kolegové z Dolní Čermné překypují aktivitami, ale protože příliš nejezdí na pardubické schůze, nepatří v pobočce k nejznámnějším osobám. Pojďme se tedy s nimi seznámit alespoň touto formou…

Je vás hodně, tak abychom se v tom nějak zorientovali, nejdříve se prosím každý představte. Můžete pěkně jeden po druhém stručně odpovědět na několik základních otázek?

1) Jméno?
2) Jak dlouho se zabýváte ornitologií ?
3) Kdo vás k ornitologii přivedl ?
4) Máte oblíbený ptačí druh nebo čeleď?
5) Máte i jiné koníčky?
6) Kde pracujete – studujete?
7) Ženatý – neženatý, děti?
8) Jak rodina nahlíží na vaše zájmy – chodí s vámi na ptáky?
9) Jezdíte do Pardubic na schůze?

1) Aleš Hampl (AH)
2) Přibližně od 7. třídy základní školy, což je asi 40 let.
3) O přírodu obecně jsem se zajímal od malička, ale specielně s ornitologií mě seznámil a v kroužkování „vyučil“ pan František Štancl, který často jezdil kroužkovat k nám na rybník.
4) Nemám vyhraněný zájem jen o některou skupinu ptáků, ale když už mám jmenovat, pak to jsou sovy.
5) To je můj problém, že koníčků mám víc, takže se žádnému nemůžu věnovat na 100 %. Z těch dalších je to ochotnické divadlo, kolo a bonsaje, ve kterých jsem stálý nadšený začátečník. Rybaření, ve kterém jsem se věnoval lovu na umělou mušku, jsem už pro nedostatek času vzdal.
6) Pracuji na Městském úřadu v Lanškrouně.
7) Jsem ženatý, a mám jednoho syna a jednu dceru.
8) Tohoto koníčka se mnou nikdo z rodiny přímo nesdílí, ale zájem projevují a mně ho tolerují.
9) Podle časových možností jezdím, i když zrovna v minulém roce jsem měl absence.

1) Petr Havel (PH)
2) Přibližně jako Aleš, intenzivněji od roku 1983.
3) Po otci jsem měl zájem o přírodu a přes něj jsem se dozvěděl o panu Štanclovi. Ten měl hlavní podíl na mém zájmu o ornitologii.
4) Sovy a králíčci.
5) Zahrada, turistika.
6) U firmy, která dělá povrchy sportovních hřišť. Přes zimu na lyžařském vleku v Čenkovicích.
7) Rozvedený, mám jednu dceru a jednoho syna.
8) Tohoto koníčka mí potomci nezdědili, své nástupce jsem si našel mimo oblast mé rodiny.
9) Vzhledem ke svému zaměstnání velice sporadicky. Pokud čas dovolí, jedu rád.

1) Jan (Honza) Růžička (HR)
2) Asi třináct let.
3) Ke vztahu k přírodě mě přivedl Petrův (Havla) otec, no a odtud už bylo blízko k Petrovi a Alešovi, navíc jsme tehdy byli sousedy.
4) Vlaštovku.
5) Hasiči, turistika.
6) Studuji (doufám, že už posledním rokem) Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství biologie a zeměpisu pro střední školy. Částečně už také pracuji, učím přírodopis na základní škole v Dolní Čermné.
7) Neženatý, zadaný, bezdětný.
8) Rodina mě v ornitologii dost podporuje, nejvíc k ní má vztah můj starší bratr, který mi s oblibou chytal čížky na krmítku a já je pak kroužkoval, když jsem přijel ze školy odpoledne domů.
9) Spíše ne, především z časových důvodů, a když zrovna nejedou kolegové, samotnému se mi ani nechce.

1) Michal Nastoupil (MN)
2) Od roku 2003
3) Aleš, Petr a Honza, na Vítání ptačího zpěvu.
4) Dravci a sovy
5) Hasiči, motorka, kolo, geocaching,…
6) Pátým rokem studuji na SOŠ a SOU v Lanškrouně ( Mechanik elektronik a nástrojař).
7) Svobodný, děti žádné.
8) Rodiče jsou rádi, že mám tento koníček, ale jinak se o ornitologii nezajímají.
9) ne

Výborně. Tak už víme, s kým si budeme povídat a můžeme přejí ke společným otázkám.

Zdá se, že Dolní Čermná je obcí s nevyšší hustotou ornitologů na metr čtvereční v celých východních Čechách. Jak si to vysvětlujete?

AH: To opravdu nevím, asi to bude náhoda. Možná zanedlouho se obdobná situace objeví jinde.

PH: Příčinu neznám, ale těší mě, že zde je už více ornitologů, než myslivců.

HR: Asi dobří učitelé .

Jsou mezi vámi docela velké věkové rozdíly – mezi nejstarším a nejmladším to dělá skoro 33 let. Jak jste se dali dohromady?

AH: Přestože jsem se ornitologii začal věnovat jako první, paradoxně jsem se k ní dostal přes Petra Havla. Ten mně řekl, že k nám na rybník jezdí kroužkovat pan Štancl a že bychom mu mohli chodit pomáhat. Zatímco Petr bydlel na náměstí, já ze školy chodil kolem rybníka. A jak jsem uviděl u rákosí o sloupek plotu opřenou červenou motorku, honem domů, převléknout, gumáky – a k rybníku. Telefon jsme neměli, tak Petr se o tom ode mě dozvěděl až druhý den ve škole.

Petr se intenzivněji začal našemu společnému koníčku věnovat v době, kdy jsem já získal kroužkovací oprávnění a za čas u Ládi Štancla složil kroužkovatelské zkoušky i on.

Po letech se k nám přidal i šikovný školák Honza Růžička. A protože my s Petrem jsme neměli na kroužkování tolik času, kolik vyžadoval on, po dovršení předepsaného věku získal kroužkovací oprávnění i on, tentokrát už v Praze.

No a nejmladší z naší skupiny – Michal Nastoupil byl v dětství pěkný „výlupek“. Jednou nám z klukoviny rozbil pod splavem polobudku na konipasy. My jsme se to dozvěděli a Honza si ho podal. Promluvil mu do duše a řekl mu, že náhradou musí vyrobit a s námi vyvěsit dvě nové budky. A jak se říká „Z pytláka nejlepší hajný“, Michala to chytilo a dnes nám vydatně pomáhá!

Říkáte si „Dolnočermenská skupina“. Máte mezi sebou šéfa, nebo tu panuje demokracie?

AH: Nikdy jsme nějakého autoritářského šéfa neměli. Jediné nezáviděníhodné šéfovství spočívá v tom, že dříve jsem měl veškeré evidence a administrativu na starosti já, dnes už to – zaplať bůh – dělá Honza. A kdy, co a kam se půjde kroužkovat nebo dělat, záleží na dohodě.

PH: Vládne demokracie, ale za „otce zakladatele“ považujeme Aleše.

HR: Administrativa není až takové šéfování, je dobře, že se vzájemně respektujeme, takže žádného šéfa nepotřebujeme.

Vyrážíte „na ptáky“ každý zvlášť, nebo chodíte společně?

AH: To záleží čistě na našich časových možnostech. Dáváme ale přednost společným akcím.

Mezi kroužkovateli často panuje rivalita, čí kroužek pták ponese a vy prý kroužkujete na „společné kroužky“. Co to znamená? A u vás ta rivalita neplatí?

AH: Když jako druhý začal kroužkovat Petr, domluvili jsme se, že pro minimalizaci administrativy nebudeme vykazovat kroužkování zvlášť, ale společně. Stejně se později přidal i Honza. Na kroužkovací stanici byl tento způsob schválen. Na nás to má jen zvýšené nároky v oblasti komunikace. Zatím se však žádné podstatné problémy nevyskytly.

A co se týče rivality – ano, na zpětných hlášeních by asi měla být uvedena všechna jména. Ale my mezi sebou většinou víme, kdo co kroužkoval a zatím jsme neměli důvod k nějakým hádkám.

HR: Navíc je výhodou to, že se nemusíme dohadovat, kdo okroužkuje např. jediné hnízdo čápů v Čermné, takhle jde ten, kdo má čas, ale okroužkovali jsme to jakoby společně.

Máte nějaké druhy nebo ptačí skupiny, na které se zvláště zaměřujete?

AH: Rádi chytáme sovy, v minulosti jsme kroužkovali dost konipasů horských, ale po rekonstrukci rybníka již přes splav málokdy teče voda a přilehlá část potoka zarůstá trávou, takže současné podmínky jsou velmi špatné. Je to škoda, protože s konipasy horskými se tam chytali i konipasi bílí, ledňáčci a pisíci.

Měli jsme úspěchy i s odchytem datlů černých na hlas, mj. v současnosti máme prokázaný dosud nejvyšší věk: datla, který byl kroužkován zde v Dolní Čermné 23.05.1999 jako pull. jsme odchytili asi 2 km vzdušnou čarou od místa kroužkování u nové hnízdní dutiny 28.03.2005 jako samce. Takže věk asi 5 let a 10 měsíců. Nevím o tom, že by byl do této doby překonán. V poslední době jsme ale zrovna v čase hnízdění datlů bohužel dost vytíženi i jinými aktivitami. Navíc nám některé datlí lokality ubývají.

Přes zimu se věnujeme odchytům na krmítkách, která máme jak u domů, tak i v lese. Tam se chytají především „obyčejní“ ptáci (sýkory, brhlíci, zvonci, vrabci, čížci, …), ale občas se chytí i dlask, jíkavec apod.

PH: Mimo to, co uvedl Aleš, jsou to i králíčci, a v budkách se věnujeme dutinovým hnízdičům.

HR: S Michalem se věnujeme vlaštovce obecné už více než 5 let. Kontrolujeme hnízdiště ve dvou kravínech a příležitostně ve chlévech v Čermné. Vyplňujeme hnízdní karty a loni jsme se zapojili ještě do projektu RAS pro vlaštovku.

Podnikáte společné výpravy i na vzdálenější lokality (třeba i do zahraničí), nebo jste věrní krajině ve svém okolí?

AH: Preferujeme naši obec, zřídka i blízké okolí. Souvisí to jednak s tím, že nemáme ambice kroužkovat neobvyklé druhy a honit se za vzácnostmi, jednak s tím, že je problém zjišťovat, kde všude kdo kroužkuje, abychom mu, tak říkajíc „nelezli do zelí“.

Pořád mluvíte o kroužkování. Předpokládám ale, že se v ornitologii věnujete i dalším činnostem. Co ještě děláte?

AH: Těch aktivit je samozřejmě víc. Podíleli jsme se na několika zimních a hnízdních sčítání ptáků, po čtyři roky jsem monitoroval výskyt chřástala polního na dvou trasách v ptačí oblasti Králický Sněžník, Honza a Michal pracují na projektu „Vlaštovka“, v letošním roce (2010) uspořádáme už 16. ročník Vítání ptačího zpěvu v Dolní Čermné, provádíme zimní sčítání vodních ptáků, Michal dělá zimní sčítání kání, v roce 2007 jsme uspořádali výstavu k 25. výročí našeho kroužkování v Dolní Čermné, Honza je také spoluzakladatel a organizátor přírodovědné expozice našeho malého muzea. Příležitostně jsme zváni na besedy s ornitologickou tématikou.

Jen krátce bych se chtěl zastavit u Vítání ptačího zpěvu. Z přehledů jsem zjistil, že už jsme poslední v republice, kdo zahajuje v doporučený čas, tj. ve 4:00 h. Vycházíme však z toho, že nejen „ptačí“ program, ale i procházka za vycházejícího slunce má své nezaměnitelné kouzlo.

PH: Ještě bych mohl zmínit vyvěšování budek pro pěvce, sovy a poštolky a dále mimo běžného zimního přikrmování u domu i úspěšné přikrmování v lese.

HR: S Michalem také děláme ukázky kroužkování a odchytu pro školy, případně přírodovědnou soutěž v muzeu pro základní školy.

Co považujete za svůj největší společný úspěch?

AH: Nevím, co považovat za úspěch. Nepatříme mezi kroužkovatele, kteří by se předháněli v počtu okroužkovaných ptáků, nebo se honili za novými a stále vzácnějšími druhy, i když – samozřejmě – každý takový odchyt potěší.

Takže za úspěch budu považovat, když nám naše skupina vydrží, případně se rozšíří a hlavně, když naše činnost bude mít pozitivní vliv na chování obyvatel obce a okolí vůči přírodě.

Kteří z ornitologů na vás měli největší vliv a na které rádi vzpomínáte?

AH: Tak v první řadě pan František Štancl. Jak už jsem uvedl v úvodu, on mě k ornitologii přivedl, naučil mě poznávat ptáky a kroužkovat je. Často jsem k němu na Haldu do hájovny jezdil a odtud jsme buď vyráželi do okolí, nebo chytali u domu. Měl tam pro to skvělé podmínky. Také mě naučil síťovat, tak jsem si na vojně vyrobil síť na sovy. A přestože dnes se už dá všechno koupit, občas to ještě využiji. Zrovna teď na přelomu roku jsem opravoval sklopky a některá síťová dna sklopek bylo nutno vyměnit.

Dál musím jmenovat pana Jiřího Houdka, se kterým jsem sice mockrát v terénu nebyl, ale hodně času jsme strávili „ptákologickými“ debatami a spolupracovali jsme na výrobě nebo zdokonalení odchytových zařízení.

Moc rád vzpomínám na Ladislava Štancla. U něj jsem absolvoval kroužkovatelské zkoušky a i potom jsem ho navštěvoval. K tomu neodmyslitelně patřila i neobvyklá pohostinnost jeho manželky Helgy. Teď jí několik let dlužím návštěvu. Už jsme to s Petrem měli před Vánocemi naplánované, zhatila mně to však nepříjemná nemoc. No, snad to ještě do konce zimy stihneme.

No a nesmím zapomenout na Františka Šeredu. Vždy jsem se těšil na každé setkání s ním. Je to vynikající preparátor a dodnes spolupracujeme ve prospěch našeho muzea.

Mohl bych jmenovat dál a dál, ale nevím, kdy bychom skončili.

PH: Mimo ty, co jmenoval Aleš, vzpomínám na nezapomenutelné zážitky z aktivů spolupracovníků kroužkovací stanice s Východočechy, pány Prášilem a Vávrou, panem Součkem ze Šumperka a bývalými pracovníky kroužkovací stanice, pány Jiřím Formánkem a Jaroslavem Škopkem.

HR: Já jsem se s výše zmíněnými pány (kromě pana Ladislava Štancla) a dámou (paní Helgou) setkal také párkrát a musím říct, že vzpomínám na všechny. Samozřejmě, že největší vliv z ornitologů na mě měli Aleš s Petrem, ale nejvíce mě fascinuje pan Jaroslav Škopek. Jeho znalosti a praktické dovednosti jsou obdivuhodné.

Kam byste se chtěli podívat a jaké ptáky pozorovat (chytit…), kdyby ani čas ani peníze nehrály roli?

AH: Přiznám se, že mě exotika neláká. Takže když už bych měl tu nabídnutou možnost, vyhrála by asi Skandinávie, Laponsko, Sibiř. Ani bych nemusel chytat. Stačilo by chodit a dívat se …

PH: Jedno ze svých přání jsem si již splnil – návštěvu Norska. Příroda jako celek mě tam tak uchvátila, že po zážitcích z této země bych chtěl poznat i další skandinávské země.

HR: Pobaltí a Afrika v zimě (aby se daly chytat vlaštovky )

MN: Francie a skandinávské země…

Vaše touhy po severovýchodních dálkách jsou mi blízké. A vypadá to, že jsou i vcelku snadno zrealizovatelné – tak ať se vám to podaří!

Děkuji vám za rozhovor a přeji vám, aby vám vaše skupina opravdu vydržela ještě dlouho, abyste nasbírali mnoho dalších společných krásných zážitků a abyste „hustotu ornitologů na metr čtvereční“ ještě zvýšili.

(rozhovor vznikl pomocí mailové korespondence ve dnech 13.-21.1.2010; ptala se Svě)