Obsah rubriky: Nezařazené

Labutí léto 2009 – značení labutích rodin a nehnízdících ptáků

Štěnecký rybník. Foto – Natalia Kantecka. Akce proběhla ve dvou etapách pod záštitou dvou českých kroužkovatelů. Ve dnech 25. – 27. byly kroužkovány labutě na Náchodsku, Broumovsku, Rychnovsku a Trutnovsku. Akci za českou stranu zaštiťoval Tomáš Diviš. Ve dnech 27.8. – 1. 9. probíhá druhá část na Hradecku a v Pardubickém kraji pod záštitou Světlany Vránové. Labutě jsou tentokrát kromě hliníkových značeny i žlutými odečitatelnými plastovými kroužky.

Část první – okres Náchod a okolí  Ve dnech 25. až 27. 8. 2009 byl skupinou devíti polských ornitologů vedenou Pawłem Dolatou a členy VČ pobočky ČSO při VČ muzeu Pardubice T. Divišem a P. Žďárkem proveden odchyt a kroužkování ptáků. Ptáci byli na levé noze označeni hliníkovým kroužkem NM Praha a na pravé noze žlutým plastovým odečítacím kroužkem s kódem tvořeným dvojčíslím 01 až 46 (čísla 05 a 45 v sérii scházela) a velkými písmeny HC. Retrapům byl na pravou nohu doplněn plastový odečítací kroužek.Tomáš Diviš Natalia, Włodek a Tomáš při kroužkování. Zadní řada od leva: Tomáš D., Wlodek K., Natalia K., Dawid N., Janka B., Pavel Ž.; přední řada: Zbyszek H., Wojtek S., Wojtek K., Pawel D. Foto – Jerzy Bartuzi. Pracovní zátiší. Foto – Janina Bartuzi.

Část druhá – Hradecko a Pardubický kraj Lázně Bělohrad. Foto – Natalia Kantecka. Čtvrtek 27. 8. 2009 Dopoledne probíhalo chytání ještě na Náchodsku, ve 13.00 začala jsme druhá fáze akce. Lázně Bělohrad – na rybníku, který slouží jako místní koupaliště byl pár labutí se 7 mladými. Chytání probíhalo za bedlivé pozornosti diváků hovořících nejen česky, ale též rusky (lázeňští hosté z Petrohradu). Po mnohých střídavě komických, střídavě dramatických momentech se podařilo chytit a okroužkovat 7 z přítomných labutí – bez ozdob na nohou zůstala jen jedna mladá. Místní samec se svými 14,5 kg je absolutním dosavadním rekordmanem ve váze. Roudnička – pár se 2 mladými. Samice má náš kroužek ze zimního kroužkování v lednu 2008. Obě mláďata i oba rodiče se podařilo chytit. Zpestřením chytání na Roudničce byla návštěva policie. Přijela na nás dvě auta s šesti urostlými příslušníky a po vysvětlení kdo jsme a co děláme honem vysílačkou odvolávali další auto, které bylo rovněž na cestě. Není divu, bylo nás celkem 11 a kdyby nás měli všechny zatýkat, potřebovali by mít přesilu 🙂 Přiznali nám, že přijeli na udání. Na protějším břehu sedělo několik rybářů, tak se některý postaral. Heřmanův Městec – pár se 2 mladými. Rovněž tady samice nosí náš kroužek, tentokrát z ledna 2009. Chytání probíhalo v klidu kvapem se blížícího večera za romantického houkání puštíka, pod dohledem číhající volavky bílé a okolo procházejících lidí. Skončilo stejně jako na Roudničce lapením obou mláďat i obou rodičů, jen ta policie nedorazila. Posledního ptáka jsme dodělávali už za tmy, svítili jsme si mobilem…

Pátek 28. 8. 2009 Mimořádně početná rodina labutí v Zámrsku – 9 mladých. Foto – Světlana Vránová. Zámrsk – pár s neuvěřitelnými 9 mláďaty, z toho 4 byla bílá. Místní občanka nám prozradila, že 9 mladých zde labutě vychovaly i vloni. Chytání nebyla žádná legrace a výsledek Paweł považuje za neúspěch: z celkového počtu 11 přítomných labutí se po více než hodinovém snažení povedlo chytit pouze 4 mláďata (2 hnědá, 2 immutabilis). Mláďata byla v mimořádně dobré kondici, pěkně vykrmená. Je vidět, že žabincem zarostlý rybník a přikrmování místními lidmi jim svědčí. Malebný rybníček v Domoradicích s labutí rodinkou. Foto – Světlana Vránová. Domoradice – pár se 6 mladými. Oba rodiče mají naše kroužky z ledna 2009. Podařilo se chytit samici a všechna mláďata. Pán se psem na nás jen o fous nezavolal policii (naštěstí se nejdřív přišel podívat, co že se tam děje), zato paní a děda, pod jejichž okny se akce odehrávala, byli spokojení, že labutě značíme a paní nám vychvalovala dědu, že to on nám je tam odchoval. Štěnec byl jediným místem, kde labutě ochotně vylezly na břeh. Foto – Světlana Vránová Štěnec – pár se 6 mladými. Jediný rybník, kde labutě snadno a rychle skoro všechny vylezly na břeh. Podařilo se chytit oba rodiče a čtyři mláďata, dvě mláďata odolala. Na protilehlé straně rybníka se koupalo několik lidí a Paweł s Vojtkem – Šakalem věnovali nějaký čas sledování slečen dalekohledem. Kromě slečen jsme měli možnost pozorovat v „komínu“ kroužících 7 kání lesních. Netřeby – na Malém Netřebském pár se 6 mladými. Zaznamenali jsme totální neúspěch. Labutě odmítaly jít blíže ke břehu, udržovaly si značný odstup. Rybník navíc má břehy takové, že ani nebylo kam labutě zahnat. Takže jsme to vzdali a přesunuli se k nedalekému Velkému Netřebskému, kde bylo 14 nehnízdících ptáků. Zde se podařilo 3 chytit. Jeden byl bez kroužku, jeden s naším kroužkem z ledna 2009 a jeden s cizím kroužkem. Ten „cizí“ byl v prosinci 2008 pozorován Joskou Vránou v Chocni. Celkem bylo v pátek chyceno 20 labutí. Labutě kromě hliníkového dostávají i odečítací plastové kroužky. Foto – Světlana Vránová. Vypouštění. Foto – Světlana Vránová. Na Štěnci se podařilo chytit oba dospělé ptáky s čtyři ze šesti mláďat. Foto – Světlana Vránová.

Sobota 29. 8. 2009 Odpočinkový den. Poláci vyrazili na výlet do Kutné Hory a další turisticky zajímavá místa.

Neděle 30. 8. 2009 Na Černém rybníku jsme labutě nalákali do strouhy, kde jsme jim posléze zahradili únikovou cestu do rybníka a všechny bez problému pochytali. Foto – Světlana Vránová. Na srazu ve Svitavách nás čekalo příjemné překvapení. Místo očekávaných tří kolegů ze Svitav na nás očekávalo hned osm pomocníků! Kuba Vrána dokázal zmobilizovat síly pobočkové i mimopobočkové. Kromě Jakuba byli s námi Luboš Novák (člen VČP ČSO), Vašek Klejch, Honza Richtr, pan Pěnička, Martin Šrajbr a Milan Janoušek (člen VČP ČSO) s Josefem Zedníkem, kteří se k nám připojili až u rybníka Černý.Rybník Černý, Opatovec – pár a čtyři mláďata. Zde se povedla přímo excelentní akce. Velmi rychle se nám podařilo celou labutí rodinu nalákat k lesu a posléze do přítokového kanálu. Když všechny byly v kanálu, několik kolegů jim zahradilo cestu zpět do rybníka a pak se velmi rychle a pokojně podařilo všechny chytit. Celá akce od okamžiku našeho příjezdu do chvíle, kdy všech šest labutí leželo na břehu trvala ne déle, než půl hodiny. Mušlový rybník – ač to zpočátku vypadalo nadějně, labutě na břeh nevyšly. Foto – Světlana Vránová. Rybník Mušlový, Opatov – samec a šest mláďat, z toho 3 immutabilis. Snažili jsme se labutě dostat k betonové hrázi, odkud se po nich pánové chystali skočit. Labuťák vdovec – samoživitel ale své děti hlídal velmi pečlivě a vždy, když už se zdálo, že nastala správná chvíle, odvolal je zpět. Nastoupil proto plán B. Začali jsme labutě lákat na konec rybníka k lesu, šest kolegovů skočilo do vody a začali labutě tlačit ke břehu. Celá rodina zaplula do rákosového cípu. Chlapi rákosinu obstoupili. Samec utekl. Mláďata se semkla k sobě a nechala se pokojně vytlačit až z vody na kraj lesa. Tam byla všechna mláďata chycena a o chvíli později byl lapen i statečný otec, který je přispěchal bránit. Samec již několik let nosí kroužek našeho kolegy Lubora Urbánka. K Luborově kroužku dostal na druhou nohu ještě kroužek plastový. Rybník „Kolpíček“, Opatov – pár labutí bez mláďat. Na chleba vůbec nereagovali, takže jsme je nechytli. Ale zato jsme mohli pozorovat hned tři orly mořské, kteří vzlétli od vedlejšího rybníku Hvězda a pak kroužili nad rybníkem Nový. Dolní rybník, Svitavy – pár a tři mláďata. Snažili jsme se, snažili, ale nepovedlo se chytit ani jednu.Neúspěšným pokusem na Dolním rybníku skončila chytací část pobytu polské výpravy. Společně s Kubou, Lubošem, Vaškem, Honzou a Milanem a jeho ženou Hankou jsme si vypili kávu v hospůdce na svitavském náměstí a polští kolegové spolu s Kubou a Honzou se vypravili ještě na prohlídku Litomyšle. Celkem bylo v neděli chyceno 13 labutí. Chytání celé labutí rodiny najednou na rybníku Černém u Opatova. Foto – Natalia Kantecka. Vypouštění okroužkovaných mláďat na Mušlovém. Foto – Světlana Vránová. Otec samoživitel po okroužkování odvádí všech svých šest dětí do bezpečí. Foto – Světlana Vránová.

Pondělí 31. 8. 2009 Poláci stráví den výletem do Železných hor a Chrudimi, večer navštíví koncert skupiny Čechomor v Chrudimi. Poslední noc na české půdě stráví na AOPK ČR v Pardubicích a v úterý ráno odjedou domů.Shrnutí: Za celou dobu akce bylo na 17 lokalitách označeno celkem 92 labutí, z toho 56 mláďat, 21 rodičů a 15 nehnízdících ptáků. Někteří z odchycených dospělých ptáků již byli okroužkovaní (v naprosté většině se jednalo o labutě kroužkované na zimovištích v Hradci Králové a v Pardubicích při lednovém kroužkování v letech 2008 a 2009). Těmto ptákům byl na pravou nohu přidán odečítačí plastový kroužek. Poděkování: Polskou výpravu tvořili kolegové Paweł T. Dolata, Janina i Jerzy Bartuzi, Natalia Kantecka, Dawid Nedbala, Wojtek Kaźmierczyk, Wojtek „Szakal“ Szukalski, Włodek Kania a Zbyszek Hudzia. Za českou stranu akci zajišťovali kroužkovatelé Tomáš Diviš a Světlana Vránová, za vydatnou pomoc při chytání děkujeme Pavlu Žďárkovi, Karlovi Bejčkovi, Jakubovi Vránovi, Luboši Novákovi, Václavu Klejchovi, Honzovi Richtrovi, Milanu Janouškovi, Martinovi Šrajbrovi, Jiřímu Pěničkovi a Josefovi Zedníkovi. Díky náleží ale zejména všem, kdo před akcí zmapovali rybníky a nahlásili výskyt labutích rodin. Bez rozvětvené sítě informátorů by akce neměla šanci na úspěch! V neposlední řadě je třeba také poděkovat Agentuře ochrany přírody, která poskytla bezplatné ubytování polské výpravě. Většinu nocí Poláci strávili na správě CHKO Železné hory v Nasavrkách, poslední na středisku AOPK v Pardubicích. Svě

    "Balabán" = umělá imitace

    Bítovany – Dne 30. 6. 2009 jsme měli možnost pozorovat zajímavé chování jednoho dospělého jedince čápa bílého (Ciconia ciconia). Při kontrole PP Farář (u obce Bítovany, okr. Chrudim) jsme u hráze na blízkém umělém rybníčku byli zvyklí vídat skupinku umělých čápů ("balabánů"). Jeden "čáp" je větší (asi ¾ velikosti živého ptáka) a dva jsou ještě menší. Takže na první pohled si člověk skoro nevšiml, že je jich dnes o jednoho víc… Teprve když se ten čtvrtý největší pohnul, bylo zřejmé, že tento jedinec je skutečně živý.

    Čáp nevykazoval známky neobvyklého chování či velké „nervozity “ , pouze neustále přecházel v blízkosti svých „umělých soukmenovců“. Když jsem čápa občas vyrušil fotografováním – poodcházel, ale vždy se stále vracel zpět k balabánům. Podotýkám, že vzdálenost mezi námi a chodícím čápem byla cca 20-40m bez překážky ve výhledu a bez maskování. Celkem naši přítomnost na místě vydržel asi 15 minut a teprve potom se rozhodl nás opustit. I potom však ještě 5 minut kroužil nad rybníčkem, než se rozhodl lokalitu úplně opustit. Při dalších pochůzkách jsem ho zde již vícekrát nezastihl.

    Při hledání jakékoliv další informace o „normalitě“ tohoto chování jsem narazil na obchod s vábničkami (jak s balabány všech možných druhů jako je straka obecná, volavka popelavá, výr velký, krkavec velký, kachna divoká a také čáp bílý, tak také s klasickými zvukovými vábničkami). Mimo „ochranářsky“ laděného článku o krkavcovitých ptácích a jejich lovu je u balabána čápa uvedeno to, že čápi na balabány reagují spolehlivě a usedají v jejich blízkosti. O tom, že se balabáni s úspěchem využívají při fotografování např. volavek jsem věděl již nějaký čas, avšak u čápů bílých jsem reakci na imitaci zaznamenal poprvé. 

    Otázkou je, jak často můžeme takovéto chování (přílet k imitaci, omezená plachost apod.) pozorovat v naší krajině, kde jsou tyto imitace rozmístěné relativně často na zahrádkách u „rybníčků“. A hlavně jak se na to tváří samotní čápi, kteří se s těmito umělými jedinci svého druhu (různé kvality provedení a velikosti) musí setkávat 🙂
Michal Pešata

{mxc}

   Manželé Helga a Ladislav Štanclovi se do historie navěky zapsali jako legendy československé ornitologie a já jsem vděčná osudu, že jsem je mohla oba znát zblízka. Když jsem v mládí jezdívala do Rohovládovy Bělé, nejednou jsem u nich bývala na návštěvě. S panem Štanclem si bohužel již nepopovídáme, paní Helga ale poskytla rozhovor velmi ochotně.

Paní Helgo, myslím, že snad s výjimkou těch úplně nejmladších vás asi všichni členové znají. Určitě také vědí, že nejste Češka. Myslím si ale, že málokdo ví, odkud vlastně pocházíte jak jste se dostala do Čech?

   Já pocházím z Německa, z Chemnitzu – to je bývalý Karl-Marx-Stadt v NDR. Do Československa jsem přišla za manželem.

O ptáky jste se začala zajímat až po boku manžela?

   Kdepak! Já jsem se o ptáky se zajímala už od mládí. Pamatuji se, jak mě jako malou dědeček vozil na sáňkách do lesa a tam mi ukazoval ptáčky, sýkorky…Už v Německu jsem i kroužkovala. Chodila jsem pořád v holinách a maminka to nechápala a hubovala mě, že se neoblíkám jako holka…

Kde a jak jste se seznámila s Ladislavem Štanclem?

   S Láďou jsme se poprvé setkali v roce 1964, když on přijel do Německa. Pak v roce 1965 jsem s přáteli byla v Lednici, kam nás Láďa s kamarády pozvali. Psali jsme si. Láďa byl velmi zručný kreslíř. Když mi psal dopisy, na každý nakreslil nějakého ptáka a já jsem ho musela určit a tím se učila české názvy ptáků. V prosinci 1967 jsme se vzali.

A podle čeho jste se rozhodovali, kde budete žít? Manžel nechtěl do Německa?

   Víš jak jsem se dostala do Čech? Láďa říkal, že budeme v Německu, tak jsem se na to připravovala. Pracovala jsem tam v sanatoriu. Dokud jsem byla svobodná, měla jsem malý byt. Když jsem se vdala, dostala jsem od sanatoria velký, abychom tam mohli žít. Láďa měl několik nabídek na zaměstnání. Ale pak zjistil, že v Německu je kroužkovací licence omezená, vydají ti ji jen pro určitou oblast a jinde kroužkovat nemůžeš. A navíc je ještě vázaná na určitý druh nebo skupinu ptáků. Takže pochopil, že by tam nemohl kroužkovat tak, jak byl zvyklý. To rozhodlo. Místo aby se stěhoval do Německa, začal ve Bělé stavět barák. Tak jsem se stěhovala já a stavěli jsme spolu. Ale já jsem nikdy nelitovala, že jsem šla do Čech. Bydlím tady víc než 40 let, ale kontakty s lidmi v Německu mám pořád. Každý rok sem za mnou někdo přijede. Já tam bohužel jezdit nemohu, nemám jak se tam dostat. Musel by mě někdo dovézt a to je složité. Ale kdyby to šlo, ráda bych do Německa jezdila častěji.

Dneska se lidé stěhují i za hranice zcela normálně. Tehdy to ale tak běžné nebylo. Jaké to bylo, přestěhovat se ze socialistického Německa do socialistického Československa?

   Když jsem se stěhovala do Československa, byla to strašná buzerace. Nesměla jsem si s sebou skoro nic vzít – pračku, ledničku, klavír, ale dokonce ani noty na klavír nebo knihy, vše jsem musela nechat doma. Když už jsem něco opravdu potřebovala, mohla jsem to mít, ale jen staré. A na všechno se musely vypisovat papíry. Každou knížku jsem musela zapsat – autor, název… Hádala jsem se s nimi, že přece jedu do socialistického státu, ale oni měli takové zákony. Až po letech ten zákon změnili, kvůli takovým, jako jsem byla já. V letech 1968 a 69 – to soudruzi předváděli divadlo! To už jsem bydlela v Československu a jela jsem navštívit maminku do Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz). A oni mě pak nechtěli pustit zpátky! Chtěli po mně vyplnit spousty papírů a povolení… Později pak to samé musela absolvovat maminka. Když zemřel můj otec, přestěhovala se ke mně do Čech a sedm let jsme tu žili spolu, než zemřela.

Vy jste pracovala myslím někde v pardubické nemocnici?

   Já jsem vystudovaná medicínská laborantka. V Německu jsem pracovala v sanatoriu a když jsem přišla do Československa, nastoupila jsem jako záskok za mateřskou do parazitologického ústavu ČSAV. Když se pak kolegyně vrátila z mateřské, dostala jsem místo v mykologickém ústavu ČSAV. To bylo na stejné chodbě, jen vedlejší laboratoř. Tam jsem pak pracovala mnoho let. Dělala jsem různé testy na mykózy, dokonce jsem jednu dobu dělala na zakázku testy pro ČSO – mykózy a ptáci. Ale máš pravdu, ty laboratoře ČSAV jsou v areálu pardubické nemocnice, takže jsem vlastně pracovala „v nemocnici“.

Jak vypadala spolupráce slavných bratrů Štancových, když jste se s Láďou vzali?

   My jsme pak s Láďou hodně jezdili sami. Ale s Frantou jsme také často bývali. Vzpomínám, jak jsem jednou u Nesytu našla hnízdo konipasů lučních s šesti mláďaty. To tam právě byl i Franta. Říkala jsem Láďovi, že mám šest mladých konipasů. A on na to řekl: mýlíš se. Tři jsou pro mě, tři pro Fanouše. Takový byl celý on.

Přímo se nabízí otázka, kde v tom dělení je místo pro vás? Dva pro tebe, dva pro mě, dva pro Fanouše… To by vůči nálezci hnízda bylo spravedlivější, ne?

   Ale já jsem sama nekroužkovala! Když jsem se přestěhovala do Československa, chtěla jsem si u pánů Hanzáka a Formánka udělat kroužkovatelské zkoušky. Hanzák se mě ptal proč chci kroužkovat. Řekla jsem mu z legrace, že proto, abych mohla dělat konkurenci manželovi. A on na to řekl, že to teda v žádném případě. Takže z toho nic nebylo a kroužkovali jsme s Láďou spolu. Já jsem vlastní kroužkovací licenci nikdy neměla, ale dali mi razítko, že „si můžu dělat co chci“ (tj. můžu kroužkovat – pozn. red.).  

Takže jste okroužkovali s manželem. Pokud vím, prošly vám rukama desetitisíce ptáků. Myslím, že jste kroužkovali především na rybnících, že?

   Ano, chodili jsme na rybníky tady v okolí. To jsme se něco nachodili! Do Sopřeče pěšky – to máš skoro 7 km, broďáky, sítě, všechno na zádech. Později jsme pak měli mopeda, tak jsme jezdili na něm. To jsme si polepšili.

Vy jste s manžele tvořili nerozlučnou dvojici. Pořád jsem všude jezdili spolu?

   Jezdili jsme spolu a dobře jsme se doplňovali. Láďa víc pozoroval, já jsem zase víc slyšela. Láďa byl ale dlouhá léta v invalidním důchodu. V posledních letech nemohl pořádně chodit, tak seděl na břehu a všechno řídil. Všechno jsem musela dělat já. Hledala jsem pochopy, chytala kachny a potápky … On mě navigoval ze břehu, já jsem mu všechno nosila a on kroužkoval.

Vy to říkáte, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Jak jste chytala kachny a potápky?

   Chytali jsme je hlavně do tenat, ale také jsme chytali mláďata. V plavkách v rybníku jsme honili kachňata nebo pelichající kachny… Jednou jsem viděla potápku se čtyřmi mláďaty. Zrovna slézala z hnízda, mláďata jí vlezla na hřbet a ona šla do vody. Tak jsem za nima skočila, oblečená jak jsem byla, a všechna čtyři mláďata jsem chytila. Fanda s Láďou mi pak říkali – „ty někomu říkej, že je blázen!“. A když jsem večer šla do hospody pro pivo, tak mi úplně neznámí chlapi říkali: „tak jsme slyšeli, že vy jste stejný blázen, jako váš muž!“.

Úplně si to představuji… Máte ještě jinou humornou historku?

   Jéje, těch by bylo! Ale mám i vážné. Víš to, že první hnízda volavek ve východních Čechách jsem objevila já? Bylo to asi před 20 lety. Bylo jich jedenáct. Byly u Trhoňky (rybník nedaleko Bohdanče – pozn. red.). Nikdo mi to tenkrát nechtěl věřit, dokud se sami nepřesvědčili. Ale museli jsme být ticho, nikomu to neříkat, rybáři by je zničili.

Kroužkovali jste také na nocovištích?

   Často. Někdy jsme chytli v noci i 200 ptáků! To bylo něco. Všechno jsme to potmě okroužkovali, umíš si představit, jaká to byla práce! Někdy nám pomáhala i moje maminka, když zrovna přijela na návštěvu. Pouštěli jsme je ale samozřejmě až ráno za světla. Takové množství ptáků nemůžeš nechávat přes noc v pytlíkách. Tak jsme na ně měli takové bedny s bidlem, svrchu přikryté sítí a tam jsme je pouštěli. Oni na tom bidle přenocovali a ráno jsme je všechny najednou pustili. To byl vždycky mrak, když to vyletělo!

   Ale taky jsme chytali havrany do lapacích voliér – na chleba, brambory…, chodili na ty kachny, Láďa hodně kroužkoval i čejky, třeba i 100 ročně.

To zní jako byste vy čejky nekroužkovala?

   Ale taky, ale ne tolik. S čejkami mám příhodu. Láďa věděl, že když kroužkoval mladé čejky, vždycky byly v hnízdě čtyři. Jednou, když už byl nemocný a byl ve špitále, jsem šla sama ven. Podařilo se mi najít a okroužkovat 2 čejčata. Chlubila jsem se pak Láďovi v nemocnici, ale on, místo aby mě pochválil, řekl: "kde jsou dvě, jsou i další dvě. Vrať se tam a hledej!". A měl pravdu, byly tam čtyři.

Vzpomínám si, že jsme k vám domů jednou vezli nějakého zraněného bahňáka, kterého jsme při kroužkování našli někde u rybníka. Asi jsme nebyli sami, kdo k vám vozil nalezené ptáky?

   To máš pravdu, mívali jsme toho hodně. Dokonce jsme měli zařízený sklep, abychom tam mohli mít ptáky, co nám lidi přinesli. Hlavně v zimě nosili všelijaké dravce. Nejčastěji jsme měli poštolky a káně. Ale ono to není jen tak. To máš nějakého krmení! Krmili jsme je drůbežími křídly, i masem – všechno jsme ale museli kupovat, žádný zdroj jsme neměli. My jsme nikdy neměli moc peněz, ale na krmení nám zbylo vždycky.  

   Ale neměli jsme jen dravce, také jsem třeba měla doma ve vaně potáplici! Přinesli ji z popílkoviště ze Semtína, celou špinavou, zalepenou… Tak jsem ji umyla a pak byla ve vaně. Ryby jsme neměli, tak jsem ji krmila mletým masem. S tou jsme si užili. Pořád útočila na řetízek od špuntu ve vaně – asi jí připomínal rybu, když byl tak lesklý. Občas jsem ji vyndávala na podlahu na vlhké hadry. Jenže ona se když chtěla vydělat, musela být ve vodě. Na suchu jí to nešlo. Tak musela zas do vany. Ale neumíte si představit, co dělala v noci! Ona tak strašně řvala, že se nedalo spát! Chodila jsem k ní, hladila ji, ale jak jsem odešla, řvala zas. Haúú, haúúú… (předvádí). Ne nadarmo ji Němci nazývají „Meereshorn“ (mořský roh, mořská trouba – pozn. red.). V přírodě, když se ozývají na moři, je jejich hlas slyšet až 19 km daleko! Když se dostala zas do kondice, jela jsem ji pustit na jeden z rybníků u Bohdanče. Zajela pod vodu a dlouho nebylo nic vidět. Pak se vynořila uprostřed rybníka a já jsem měla velkou radost, že se ji podařilo zachránit.

Váš švagr František vzpomínal, jak se málem utopil v bahně, kam zapadnul. Máte nějakou podobnou příhodu?

   Jo, jednou na podzim, když už byla už pořádná zima, jsme šli na bahňáky. Láďa tehdy už nemohl moc chodit, tak mě poslal, abych postavila tyče v bahně. Já jsem měla na sobě kožich. A najednou mi ujela noha, spadla jsem do bahna, ten kožich mě tížil a nemohla jsem se dostat ven. Láďa se ke mně připlazil a tahal mě, taktak jsme vylezli.

Několikrát jste tu zmínila, že váš manžel byl nemocný. Před jedenácti lety zemřel. Říká se, že na tuberkulózu…

   Ano říká, ale to není pravda. Manžela celý život léčili na TBC, ale on ji neměl. Já myslím, že měl nějakou mykózu od ptáků. Bohužel ty léky, co mu na to dávali, mu poškodili nervovou soustavu. Proto pak dlouhá léta byl v invalidním důchodu, v posledních letech skoro nemohl chodit a špatně mluvil. Pak dostal zánět cév do nohy a skončilo to amputací. Ale i s jednou nohou ještě celkem normálně žil. Pak mu ale našli karcinom na plicích a na to zemřel. Bylo mu sedmdesát let.

Škoda, že odešel… Ráda vzpomínám, jak jsme u vás doma dělali kroužkovatelské zkoušky. Bylo to celé moc příjemné, žádný stres ze zkoušek… Pamatuji si, že jste kvůli nám dokonce upekla buchtu.

   Nojo zkoušky… To nebyla jenom buchta. Taky jsem měli domácí víno a vařila jsem bramboračku… Chtěli jsme, aby se lidi nebáli. Zkoušky u nás dělaly desítky adeptů. Někteří byli dobří, někteří ne… Láďa si jednou nachystal takové podobné fotky (ukazuje na fotgrafii mladé pěnice vlašské). Říkala jsem mu, prosím tě, to jim nemůžeš dávat, kdo by to mohl poznat! Ale to tady tehdy byl ten Václav Koza, a on vám to úplně všechno znal! Ten byl opravdu dobrej. Vás se sestrou si taky pamatuju. Taky jste byly dobré. Znaly jste všechny ty proužky a zářezy na křídlech…, a pak jste nepoznaly živého zvonohlíka! To bylo legrační. (nojo, když ono to bylo v zimě…; kdo by ho čekal? – pozn. Svě)

   Tehdy měl málokdo auto, tak k nám lidi jezdili autobusem nebo je někdo vzal… Někdy autobus přijel dřív, než jsme byli domluvení na začátek zkoušek, a to pak třeba čekali. Jednou jsem viděla z okna, jak někdo chodí po cestě sem a tam a pořád kouká do papírů. Od osmi měly být zkoušky, to bylo někdy po sedmé, tak jsem si říkala, že to bude určitě k nám. Tak jsem ho zavolala a říkala jsem – pojďte si sednout do haly, učit se můžete i v teple! A to byl Jiří Zajíc.

Pamatuji se, že jste mívali za domem na zahradě sítě. Ještě je tam máte?

   Měli jsme je tam celoročně spoustu let. Ale už je nemám. Už to nejde. Je mi osmdesát dva let! Špatně chodím, nemůžu se natahovat ani ohýbat… Nemohla bych ptáky vyndávat ze sítě. Už několik let nekroužkuju, naposled někdy před sedmi lety. Už ani v prstech nemám potřebnou obratnost. (když sleduji, jak s bravurní profesionalitou bere ptáky do rukou, manipuluje s nimi s dokonalou jistotou, druhy určuje suverénně a bez zaváhání, těžko se tomu věří – pozn. Svě). Vlastně už se ani nedostanu nikam do přírody. Jen když mě někdo doveze. Ale ten Paclík, to je džentlmen. Představte si, že mě jednou naložil do auta a provezl mě po všech těch našich rybnících, kam jsme jezdívali!

Paní Helgo, moc hezky se s vámi povídá. Je to velmi zajímavé, ale musíme skončit. Co byste chtěla říct na závěr?

   Prožili jsme hezký život. Jak se říká: Byli jsme mladí a krásní. Teď už jsme jen „A“. Poznali jsme hodně zajímavých lidí, máme hodně zážitků a vzpomínky… to nás drží nad vodou.

Tak ať se nad tou vodou ještě dlouho udržíte! Těším se, že se nejpozději za rok s námi zase podíváte na rybník. A snad se uvidíme v listopadu na schůzi pobočky.

Rozhovor vznikal 29. 6. 2009 v Rohovládově Bělé při návštěvě u Františka Štancla a 15. 7. 2009 při kroužkování v Dolanské zátoce Bohdanečského rybníka, kde s námi paní Helga strávila několik hodin. Ptala se Svě.

Za poskytnutí historických fotografií děkujeme paní Zdeně Chodorové, švagrové Helgy Štanclové.

{mxc}

   Na tenhle rozhovor jsem se moc těšila. Pana Františka Štancla a jeho manželku Marii znám už přes třicet let. A protože jsem svého času trávila nemálo času v Rohovládově Bělé v rodině jeho sestry, znám ho nejen osobně, ale i z vyprávění blízkých členů rodiny. Jsem ráda, že mu rozhovor můžeme dát k narozeninám, i když to tentokrát nejsou žádné „kulatiny“. Pan Štancl oslaví 19. července 72. narozeniny.

Bratři Štanclové – to je legenda nejen východočeské ornitologie. Vy jste mladší ze slavné dvojice bratrů. Musíme ale začít nějak popořádku, protože já vím, že u vás doma ornitologie byla tématem, jímž žila celá rodina. Jak jste se s bratrem k ornitologii dostali?

  Já přes bráchu. A Láďa – ten se někdy ve 40. letech někde seznámil s Františkem Obhlídalem a hrabětem Kinským a začal s nimi chodit na ptáky. Mně s sebou začali brát když mi bylo asi devět let. Ale nemysli si, že to bylo z nějaké bratrské lásky, bylo to ze zcela zištných důvodů – oni využívali toho, že jsem měl malou ruku a tak jsem musel sahat do dutin a vytahovat jim mláďata. Tenkrát tady všude byly duté vrby a dudci a krutihlavi byli úplně normální ptáci. Po cestě k Trhoňce (rybník asi 2 km od RB) bylo třeba pět hnízd dudků.

To jste to ale vzal nějak zkrátka. Já jsem slyšela, že dokud jste byl příliš malý, musela mláďata z dutin tahat vaše sestra. A aby vaši starší sourozenci vůbec mohli na ptáky jít, museli vás brát s sebou a často vás nosili na zádech. Vzpomínáte si na to? A vůbec, celá široká rodina se prý účastnila výprav na ptáky.

   To je pravda. Když Láďa začal chodit na ptáky, byl jsem ještě moc malý – on byl o 9 let starší, než já. Tak zaměstnal naši sestru, která vyndávala mláďata z dutin a v baretu mu je podávala. Mně občas museli s sebou brát jako „přívažek“, aby mě hlídali. Sestru ale ornitologie neuchvátila a když jsem trochu povyrostl, tak s námi už nejezdila…. Zato když si pak přivedla manžela, tak jsme ho hned zapojili do práce a často s námi chodil. Někdy dokonce i jeho bratr a různí další lidé. Naši rodiče pro nás měli pochopení, dokonce náš tatínek pomáhal s kroužkováním, maminka někdy sama vytahovala ptáky ze sítě… A když jí to nešlo, tak vzala nůžky a vystřihla ptáky i s takovým velkým kolem sítě…

Taky vím, že jste chovali ptáky doma…

   No jéje! Doma jsme měli kdeco a všechno mělo jméno. Naši byli vůči zvířatům velmi tolerantní. Třeba stehlík Pepík. Měli jsme ho volně, bez klece. Když jsme obědvali, „pomáhal nám“ s jídlem. A Láďa mnu dával pít přímo z pusy. Jednou jsme šli s Láďou kolem Trhoňky, on šel přede mnou a najednou slyším, jak mi tak přes rameno říká: „je tam bukáček. Nedívej se na něj a chyť ho“. On už ho přešel a nemohl se vracet, to by ho vyplašil. Tak jsem šel, hrábl jsem rukou a chytil jsem bukáčka. Toho jsme pak taky měli doma. Dali jsme ho mezi okna, krmili jsme ho rybičkami pozorovali jme ho. Pak jsme ho pustili. Nebo jsme měli sedm let doma sýčka. Tehdy byli sýčci úplně všude. Ten zas pomáhal hrát karty – rád vytahoval karty z ruky. Taky jsme měli puštíka Pepinu, sovu pálenou, havrana Péťu a kavku … Dneska už by to nešlo dělat tak, jak jsme to dělali. Dneska jsou přísné zákony.

Vy jste vyrůstal v Rohovládově Bělé. Ale když jsem vás poznala, byl jste hajným ve Výprachticích a bydleli jste v hájovně Na Haldě. Jak jste se tam dostal?

   Já jsem vystudoval lesnickou školu ve Šluknově. A když jsem pak na Krajské správě lesů v Chrudimi sháněl místo hajného, jediné volné bylo ve Výprachticích. Šli jsme tam v roce 1959 a byli jsme tam skoro 50 let. To bylo něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý tady, v té rybničnaté rovině. Tam jsem chytil i 300 bramborníčků za rok!
Manželka podotýká: Jo, ale když jsi byl ve Výprachticích, říkal jsi, že ve Bělé jsi chytal víc!
F.Š.: Nojo, je to tu jiné. Tady když chytím 300 králíčků za rok, je to hodně. Tam jsem chytal i 500. Chřástal mi tam řval pod oknem… Chytat se ale dal jen v noci, přes den viděl síť.

Paní Štanclová, myslím, že se se svým mužem opravdu nenudíte. Věděla jste do čeho jdete, když jste se vdávala? A chodila jste také s manželem na ptáky?

   Ale jo, to jsem tušila, koho si beru. Já jsem ale s nimi nikdy nechodila. Jen doma jsem občas krmila, co tam muž měl, když nebyl doma. Pracovala jsem celý den v lese, tak ani nebyl čas.

A co jste měli doma?

   Na Haldě jsme měli tři výry. Přímo pod okny ložnice. Když houkali, byl to koncert. Ale nám to nevadilo, klidně jsme u toho spali. To byli handicapovaní ptáci. Já jsem tam měl v podstatě záchrannou stanici. Když jsem se stěhoval zpátky do Bělé, musel jsem dát výry pryč, tady ve vesnici by asi lidi pro jejich noční koncerty pochopení neměli.

Když zavzpomínám na schůze pobočky v mém mládí, tak jméno František Štancl mám spojené s bramborníčky hnědými a chřástaly polními.

   To jo, bramborníčků byly ve Výprachticích mraky. Hnízdili tam na mezi u kostela. Než manželka stihla nakoupit, měl jsem okroužkovaných pět hnízd. Už jsem říkal – až 300 ročně jsem jich kroužkoval. A chřástali – na ty jsme chodili taky hodně. Manželka s námi přece jen občas byla. Jednou byla s námi právě na chřástalech. To jsme v noci byli s Romanem Chaloupkem. Ona seděla v autě a čekala na nás. My jsme chytili jednoho, pak jsme slyšeli dalšího, šli jsme ho chytit, pak zas dalšího… My je chytáme na nahrávku a oni se postupně ozývají pořád další a další. A najednou jsme zjistili, že jsme zabloudili a že v tý tmě vůbec nevíme, kde je auto… Chřástaly jsem chytal ve Výprachticích a pak chvíli ještě i tady. Ještě před pěti lety jsem u Bohdanče měl šest kusů. Teď ale úplně zmizeli. Nejsou – tak jsem přešel na křepelky.

Do Rohovládovy Bělé jste se vrátil na penzi. Nechybí vám hory?

   Manželka: Mně ne. Já jsem si ve Bělé zvykla a líbí se mi tu. Pocházím z Filipova, to je u Hlinska. Ale hory mi nechybí. To manželovi jo, ten si tu nemůže zvyknout.
   F.Š.: No, ti bramborníčci a chřástali tu nejsou. Ale všude je něco. Prostě jsem se vrátil k rybníkům, kde jsem začínal. I tady občas chytnu pěkný věci. Mám na zahradě lapací voliéru. Jednou jsem třeba chytil najednou šest špačků. Nebo jsem tu měl na zahradě ťuhýka šedého, pěnici vlašskou… Ani by člověk nevěděl, co mu po zahradě lítá.

Ty rybníky už ale asi nejsou to, co bývaly. Změnilo se hodně za tu dobu, co jste tu nebyl?

   Ubylo ptáků. Někteří skoro úplně zmizeli. Třeba čejky. Dřív to byl úplně běžný druh. Kdysi, když jsem ještě nemohl sám kroužkovat, tak jsem kroužkoval Láďovýma kroužkama. Našel jsem šest hnízd čejek, ale neměl jsem žádné kroužky H, tak jsem jim dal K. Přišel jsem domů a šťastně jsem se chlubil Láďovi. Ten se strašně rozlítil a poslal mě zpátky. Prý že musím ty mláďata najít, znova pochytat a překroužkovat! A představ si, že se mi to opravdu povedlo, a ještě jsem našel jedno hnízdo navíc, tak jich nakonec bylo okroužkovaných sedm hnízd. Tehdy měly čejky pokaždé čtyři mláďata, dnes už čtyři nacházím málokdy.

Nemrzí vás, že nemáte žádné následovníky? Kdo po vás převezme žezlo?

   Jak to, že nemám? Je pravda, že z rodiny z mladších generací nikdo v ornitologii nepokračuje. I když teď občas chodím chytat s vnukem a zatím ho to baví. Ale mám jiné odchovance – Romana Chaloupka, Aleše Hampla, Petra Synka, Martina Novotného… Je to málo?

Uznávám, že není. Už se těším, až budu zpovídat někoho z nich – jak mi budou vyprávět, co s vámi zažili.

   Zažili jsme toho dost. Někdy i nebezpečné chvíle. Třeba když jsem jednou zajel v broďákách – teda v takových těch gumových kalhotách – do strouhy do bláta. Začal jsem se bořit a propadal jsem se pořád hloub, vůbec jsem nemohl vytáhnout nohy. Pochopil jsem, že to, co bývá ve filmech, jak někdo zmizí v rašelině, se opravdu může stát. Nevím, co bych dělal, kdybych tam byl sám. Ale byli tam se mnou Aleš Hampl a Roman Chaloupek, tak mě zachránili.

Čas běží jak voda a vzpomínání nebere konce. Kdo by to řekl, že už tu jsme tři hodiny! Díváme se na videa z kroužkování – vidíme strakapouda prostředního a malého, kosa se zdeformovaným zobákem, kroužkování čápů černých (kde na strom leze Petr Synek), křepelku v ruce, slučku malou, mladou pěnici vlašskou… Moc zajímavé záběry, věřím, že se na některé z nich podíváme při některé následující schůzi.

V mládí jste s bratrem patřili k nejaktivnějším kroužkovatelům, vy stále pokračujete. Dost možná, že vás dodnes v počtu okroužkovaných ptáků nikdo nepřekonal. Ostatně počty ročně okroužkovaných králíčků, které jste tu zmínil, mluví samy za sebe. Dokážete to všechno na závěr nějak shrnout? 

   Jo, ono se řekne mládí… Ale ono to vůbec nebylo jednoduchý, nemysli! Sítě nebyly, kroužky nebyly… Sítě jsme si pletli – vzpomínám, jak jsem ve škole pod lavicí potají síťoval. A pak nám maminka do těch pracně udělaných sítí klidně dělala díry, když vystřihovala ptáky… Ale i kroužky jsme si vyráběli! Vždycky jsme přivezli z Prahy od Kadlece plech a čísla a razili jsme je doma. Něco jsme se jich nabouchali! Tehdy ale nebyly kroužky tak kvalitní jako dneska.

   Teď už to není, jak za mlada. Už musím dávat pozor, kdeco mě bolí, někdy ani do terénu nejdu. Život utekl. A rekapitulace života kroužkovatele? Inu více jak 110 000 ptáků dostalo kroužky a bylo to 120 různých druhů. Některé stojí za zmínku: budníček pruhohlavý, kos horský, celá rodina ostřížů.

Inu, co k tomuhle dodat… Teď ale už opravdu musíme jít. Děkujeme za rozhovor a paní Marušce za pohostinství a snad zas někdy nashledanou.

Pane Štancle, přejeme vám i nám všem, aby vám síly a zdraví ještě hodně dlouho vydržely a abyste ještě hodně dlouho mohl sbírat zajímavé ornitologické zážitky.

Rozhovor vznikl v Rohovládově Bělé v kuchyni u Štanclů 29.6.2009. Ptali se Svě a Vláďa Lemberk. Za poskytnutí historických fotografií děkujeme paní Zdeně Chodorové, sestře Františka Štancla.

{mxc}