Už je tomu skoro 15 let, co za mnou jednoho dne přišel do práce pán z nedalekého sídliště Dukla a řekl mi, že u nich na dvoře na borovicích černých každou zimu sedí kalousi ušatí (Asio otus)….
Od té doby je na Dukle každoročně sleduji a počítám. Tehdy před těmi patnácti lety jich tam sedávalo skoro třicet a byl to opravdu nádherný pohled – zvlášť když si člověk počkal na soumrak a mohl být svědkem toho, jak sovy jedna za druhou rychlým neslyšným letem opouštěly svůj denní úkryt.
Pak borovice začaly schnout. Nevím, co se jim stalo, ale jejich koruny prořídly a zežloutly. Kalousi se přestěhovali do vedlejšího dvora. Obsadili velikou vrbu a břízu. Už jich nebylo třicet, ale při nejvyšším stavu jich pořád bylo okolo dvaceti.